seznam radostí

Seznam drobnejch věcí, který mám ráda na světě.

to, jak voní kafe poránu
sluníčko, když se ti třpytí ve vlasech
ten neskutečnej pocit, když se ponoříš do vody
únava po fyzickým výkonu
to, jak voní mámino pyžamo
když se směješ tak, že nemůžeš dejchat
husí kůži
když si s někým vyměníš pohled a víš, že rozumí
parmazán
chodit bosky v trávě
když si myslím, že můžu létat
první sníh
palčáky
pocit bezpečí, který ti dá jenom hrozně málo lidí na světě
hudba, protože ta jediná je skutečnou přítomností
když se po dlouhý době vrátíš někam, kde je doma

Hele.

Napsala jsem strašlivej hejt na všechny a na všechno. Včetně sebe a tebe a zkurvenejch vánoc i toho, jak strašně těžko se odpouští, když nemáš co odpouštět. Taky jsem se rozvášnila o tom, v jak nesmyslně pozérský době žijeme.

Ale pak jsem to smazala.

Protože ono to stejně asi nemá smysl. Myslela jsem, že by to mohlo třeba trošku unavit tomu tlaku, co mám vzadu v hlavě. Ale neulevilo. A tak mě napadlo, že mi nakonec možná víc uleví, když budu myslet na to, co mě těší a co mám ráda. Než na to, co mě štve a co mě bolí a proč mě to bolí a proč mě to štve.

Přeju si, aby lidi oceňovali lásku.

Pokud máš někoho rád, tak mu to říkej dozblbnutí. Opakuju, dozblbnutí. To se totiž nikdy neomrzí víš. 

Minulej rok jsem si nedávala předsevzetí.  Ale stejně jsem si nějaký tak trochu dala. 

Přála jsem si být pozitivnější. A navzdory všemu tomu, co se mi děje v hlavě a navzdory tomu, že tenhle rok pro mě byl (a ještě pořád je) občas peklo na zemi, zdá se mi, že jsem schopná na něj nahlížet s trochu větší láskou a respektem. I na ty jeho části, které mi ubližují. I v ty dny, kdy mě bolí a nechci s ním mít už nikdy nic společného. 

Byla jsem smutná, že ze mě vyprchala láska k hledání dobrého. V ostatních, v okamžicích, ve světě. Víš. Za ten rok mi došlo hrozně moc věcí. Kromě těch nedůležitých, jako třeba že mi nechutná lékořice (a slovensky se tomu řiká sladké drievko wtf), taky to, že láska je asi to jediný, co mi nikdy nedojde.

Chtěla bych trochu víc hrát na klavír a trochu míň se nimrat v minulosti a trochu víc se smát tak, jako jsem se smála včera, a trochu míň se bát, co si myslí ostatní, a trochu víc tančit a trochu míň se ptát "proč kurva" a trochu víc... blablabla.
Přát si je krásný.

Hrála jsem víc na klavír. 

Míň jsem se babrala v minulosti (protože jsem se daleko víc prala s přítomností). 

Daleko víc jsem se smála. Navzdory tomu všemu. A to je nakonec neuvěřitelně velká věc, ne? Zachovávám si smysl pro humor, tedy i částečně čistou mysl. 

Bojím se míň, co si myslí ostatní. A víc si cením toho, když si myslí hezké věci. Děkuju. 

Víc jsem tančila. Mnohem víc. 

"Proč kurva" jsem se ptala stejně jako loni a možná i daleko víc. Ale byla to daleko důležitější a bolestivější otázka. A asi si ji nikdy nezodpovím. A třeba mě navždycky bude tlačit někde vzadu v hlavě. 

Přát si je pořád stejně krásný. 

Zavři oči a přej si. Přej si pro sebe, pro svoje milované, pro lásku. 

Dnes bude nejdelší noc. Zimní slunovrat. Měla bych odevzdat ohni všechno, co mě bolí, ale mě bolí žít, tak to by asi nešlo. Tak jsem napsala na papírek pár jmen. A odevzdala jsem je. 

Jména démonů, kteří žijí uvnitř mojí hlavy. 

Roku 2016 zbývá 10 dní, aby ukázal co v něm je. 

Už jich uplynulo 355. 

Přála jsem si najít a zapsat z každého dne něco, co mě potěšilo. 

Sedím tu a říkám si, kolik sil mě stálo dojít až sem. Jak mě někdy unavuje dýchat. Jak mám málo místa v hrudníku. A pak se podívám a říkám si - hele, z 355 bylo jen 18 dní, kdy sis nic nezapsala. 18 dní, to není ani 1/12 roku. Není to ani 10%. A jasně, některý tvoje zápisky jsou vlastně spíš k pláči než k smíchu, ale stejně tě teď těší, protože to znamená, žes neztratila svou lásku k hledání toho dobrého ve věcech. 

Zastavte se na chvilku. Zavřete oči. Zamyslete se (nad tím, jak jsem použila za sebou třikrát sloveso, který začíná na z), co vám letos dělalo radost? 

dobrý srdce

♥

Dobrý srdce poznáš podle toho, že pochopí tvoje výmluvy, ikdyž právě žádný nemáš. Přijímají omluvy, který nikdy neřekneš. Vidí v tobě to nejlepší, i když je o to nežádáš a ani to zrovna nepotřebuješ. Když je ti smutno, tak tě zvednou a podrží, ačkoliv to pro ně znamená, že odsunou sami sebe až na druhý (třetí, desátý, stý..) místo. Když je ti hezky, tak ti to nezkazí. Dobrý srdce tě podporuje v tom, co miluješ. Snaží se vidět svět z tvojí strany a porozumět tomu, co cítíš. Dobrý srdce si na tebe vždycky najdou chvilku, protože tě chtějí vidět se smát.  

A ty možná přemýšlíš nad tím, jak je možný, že tolik vnímají. Přemítáš nad tím, proč se tolik starají. Uvažuješ, proč jsou ochotní obětovat tolik ostatním a nečekají nic nazpátek. A možná se zamýšlíš nad tím, proč jejich existence není nezbytná k tomu, aby ses měl hezky, aby ses smál, aby ti bylo dobře. 

Víš proč? Protože dobrý srdce tě nikdy nenutí prosit o jejich pozornost. Nikdy tě nenechá čekat. Nikdy nedovolí, abys měl pocit, že se musíš doprošovat. Přijímají tolik lásky, kolik se domnívají, že si zaslouží. A ty přijímáš tolik lásky, na kolik myslíš, že máš právo. 

Něco ti řeknu. 

Jednoho dne se tě i dobrý srdce vzdá. 

Nebe nezešedne jen tak. Temnota nad světlem nezvítězí jen tak. Den po noci nepřijde jen tak. A srdce nezatvrdne a nezchladne, pokud s ním nějakou dobu nejednáš tvrdě a chladně. 

Ale jednou se probudíš a zjistíš, že to tvoje dobrý srdce zchladlo a zatvrdilo se.

Najednou nebude nikdo, kdo přijme tvoje výmluvy dřív, než je vymyslíš. Najednou se budeš muset začít omlouvat. Budeš moc potřebovat, aby v tobě někdo viděl to nejlepší a možná o to budeš prosit, ale nikdo to neuvidí. Nebudeš mít svoje dobrý srdce, aby s tebou sdílelo radost. Tvýma očima nikdo svět vidět nechce, každý má dost starostí s tím svým úhlem. Třeba uslyšíš ze všech stran, že je toho hodně, že není čas...

A pak si uvědomíš, žes vlastně moc potřeboval svoje dobrý srdce, aby ses mohl skutečně smát. Nepotřeboval jsi ho u sebe, stačilo, žes věděl, že někde existuje. 

Obávej se toho dne, kdy tě tvoje dobrý srdce opustí. Kdy se tě nakonec vzdá. Kdy zchladne. 

A víš co je úplně nejhorší?  

Když ztratíš svoje dobrý srdce. Myslím to svoje, který ti bije v hrudníku. Který za tebe každej den zařizuje to, že vůbec žiješ. Že se můžeš smát. Že cítíš. Vidíš. Vnímáš. Tvoje vlastní dobrý srdce, který přijímá omluvy, i když neexistujou a raduje se s tebou z každého dne. 

Buch, buch. 

Přijímá tolik lásky, kolik mu jí dáš, protože jen tolik si zaslouží. 

Ztratil jsi svoje dobrý srdce a ztrácíš schopnost být dobrým srdcem pro někoho jiného. A víš, že chladneš. A každý den jsi studenější, od konečků prstů ti mráz běží po kůži, do rukávů a nahoru po pažích - směrem k srdci. Už se na něj sápe. 

Chladneš. 

No a nejhorší není nakonec to, že víš, žes byl idiot, protože to srdce si zasloužilo tolik lásky, kolik jsi v sobě jen mohl najít. Ani proto, že víš, žes mu ji měl dát a nedal. Ani proto, že jsi teď strašně osamělej.  Nejhorší na celý věci je, že víš, že si za to můžeš vlastně sám. 

Lidi, který ztratili dobrý srdce, jsou nebezpečný. Ví totiž, jak to udělat, že si v pekle připadáš jako doma. 

Najděte svoje dobrý srdce prosím. Moc prosím. Najdětě ho v sobě a připomeňte mu, že ho máte rádi. Kolik pro vás znamená.
Najděte svoje dobrý srdce. Moc prosím. Najděte to dobrý srdce tam někde venku, který vás vždycky omluví a stiskněte ho tak pevně, že pochopí, že o něm víte.  

A myslete to vážně. Moc prosím, myslete to vážně. 

Děkuju všem svým dobrým srdcím. 

Co je nejoblíbenější lež, kterou si lidé navzájem říkají? 

Miluju tě. 

Mám moc malou hlavu na tolik myšlenek.

když je mi všechno jedno

Nejhorší ze všeho je, když máš pocit, že už máš v nohách stovky kroků. Každej krůček tě stál tolik úsilí, jako by ses šplhal po kolmý zdi. Ale kráčíš ve tmě, takže vlastně ani nevíš, jestli jdeš do kopce nebo po rovné zemi. A pak to přijde. 

Bum. 

Otevřeš oči a všechno kolem je docela jiný. Jiná tma. Možná světlejší. Vidíš kolem sebe zdi, můžeš si je osahat a už se nezdají tak studené jako dřív. Dokonce mají barvy? Asi mají. Všechno se změnilo. To kvůli té stovce kroků, kterou jsi zvládl.

A pak náhle, když to nejmíň čekáš, 

p u f. 

Otevřeš oči zítra ráno a navzdory tomu, jak tě pálí stehna, jsi zase na tom důvěrně známém místečku. Skoro cítíš všechny ty hodiny, kdy ses v neštěstí choulil do klubíčka k zemi a s děsem hleděl do nepropustné tmy. 

Jsi otrokem svého vlastního mozku. 

Iluze tě tlačí ke zdi. Zdi jsou studené. A bezbarvé. 

Ale co z toho je iluze? Všechny ty kroky, které tě stály tolik síly? Nebo to, jak bylo všechno kolem jiné? Nebo to, že jsi zase tam, kde to znáš jako vlastní postel a zároveň se bojíš pohnout prstem, protože nevíš, kolik je vedle tebe asi příšer? Kousy kous. Mohly by ti ukousnout prsty. A pak nos. 

A co z toho je iluze? Co z toho je pravda? A není pravda taky jenom iluze? Ušel jsi sto kroků nebo jsi jen celou dobu přešlapoval na místě ve tmě? 

Existují příšery. A duchové. 

Žijí uvnitř nás. 

A jsou dny.. kdy prostě vyhrají.
A je to v pořádku.  

Přešlápni z nohy na nohu.
Čím víc se snažím mít kontrolu nad tím, co se ve mně děje, tím víc to má kontrolu nade mnou. Asi je to spíš o tom se nesnažit to pokaždý mermomocí zvládnout. Zastavit se a prostě to na chviličku pustit ze řetězu. Naopak tomu ustoupit, nechat to jít tam, kam chce. 
Jenže někdy se taky stane, že když necháš věci plynout, tak tě sežerou. 
Že je to už fakt konec poznám podle toho, že přestanu dělat věci, který skutečně miluju.
A co na tom je vůbec nejhorší a vlastně to vůbec nejde vysvětlit, je ten zatracenej pocit toho, že je ti všechno jedno. 
Všechno. Úplně. Jedno. 
A celá tvoje duše ví, že je to nesmysl, ale stejně je ti to jedno. 
Nakonec kolem sebe kopeš jako malý hysterický dítě. A to je ti taky jedno. 
A když si řekneš STOP, takhle ne, takhle to nechci, tohle nejsem já - je to celý v tvojí hlavě, tak funguj, brouku - třeba v sobě najdeš dost síly k tomu, abys ze sebe něco dostal. A zvládl víc než jen sedět a koukat. No. Ale pak nakonec dojdeš k tomu, žes tu sílu měl použít jinde, protože pak ti nezbývá už ani na to, aby ses nadechl. 
A zase je ti to jedno. 

Hele. Ale ono je to takový jakože... je to jako když jsi na výletě někde, kde je zima, tma, hodně prší a jsi tam sám. A myslím, že takovej výlet se nikomu nelíbí, jasně, ale taky ti může hodně dát. I když v tom okamžiku to takhle nebereš ani trochu. Hlavně to tak brát ani nechceš. A nedokážeš, protože v tom okamžiku se jenom strašně moc bojíš.
Důležitý je, že když si uděláš výlet do svýho osobního hnus světa, tak je to jenom výlet. Víš. Nesmíš si tam najít dům a začít do něj stěhovat svoje věci. 
Moje hlava si myslí, že mě tam nastěhuje. 
A víš co? Mně je to jedno. Dneska. Ale zejtra to může bejt jiný. A to je nejdůležitější. 

I přesto, že je to občas všechno jedno, musíš zůstat u toho, že to celý je jenom iluze, která není trvalá.

tak trochu

tak trochu?

jo. tak trochu. 

Skoro všechno je jenom tak trochu. A skoro všechno děláme jenom tak trochu. 

Víš. Jakože. 

 Tak trochu umím německy. Tak trochu čtu. Tak trochu sportuju. Tak trochu rozumím kávě. Tak trochu mě baví sociologie. Tak trochu mě nebaví sociologie. Tak trochu jsem milovník filmů. Tak trochu se vyznám v Praze. Tak trochu jsem ráda za to, kdo jsem. Tak trochu se snažím každý den stihnout milion věcí a tak trochu je stihnout vůbec nechci. Tak trochu umím vařit. Tak trochu tuším, co chci. Tak trochu netuším, co chci. Tak trochu umím ovládat svou mysl. Tak trochu mi jde psaní. Tak trochu jsem náladová. Tak trochu zvládnu úplně cokoliv. Tak trochu se mi občas stane, že už mi nezbývají síly vůbec na nic. 

A všechno je to jenom tak trochu. 

Ale co teda děláš úplně? 

Jenže. Co to vůbec znamená dělat něco úplně? 

Co to znamená dneska? A co to bude znamenat zítra? 

Znamená to, že když se zrovna soustředím na jedno, tak už nedělám nic jiného? Protože pak přece děláme úplně docela hodně věcí. Teď právě úplně přemýšlím nad tím, jak půjdou slova za sebou tak, aby složily větu. 

A nebo dělat věci úplně znamená spíš to, že jsi v tom velmistr? A znáš každou chybku, každou skulinku a každý trik toho, co děláš? Pak ale nikdy nikdo nic úplně nedělal, viď. 

Nebo to znamená soustředit se a věnovat se tomu dost často? Jenže jak často je dost často? Aha. 

A není to tak, že úplně je to, když tě to dělá šťastnou? Ale některý věci mě šťastnou nedělaj. A některý z nich bych nikdy úplně ani nechtěla. 

A není to prostě jen taková hloupá představa vzniklá z toho, že máš pocit, že nic nestíháš? Neumíš si najít dost času na to, co tolik miluješ, jen proto, že chceš stíhat milion dalších věcí. Půlku z nich vlastně ani nechceš. Ale měly by se. Tak je děláš. 

Tak trochu. 

Dnes mám opravdu hodně otázek. A o hodně méně odpovědí. 

No. Tak co teda děláš úplně? Co děláš pořádně, krucinál? 

Hele. Asi miluju. Moc si s tím radši nezahrávej, protože když už jednou miluju, tak miluju úplně, pořádně ale hlavně navždycky. To je to moje malé tajemství. Úplně prostinké. Správně vidíme jen srdcem... žejo.. klasiky, liška má za ušima. 

Dívej se srdcem. Slyšela jsi to poprvý, když ti bylo 11, tak se tím řiď. 

Občas jen tak hledíme třeba tisíckrát na jednu věc a stejně nám nedojde její význam. To nevadí. Asi jsme se dívali jen tak trochu. 

Jsou dny, kdy hodně myslím. Jako víc než jindy. A ty dny, myslím, myslím úplně. (A jsou okamžiky, kdy zcela, úplně a pořádně oceňuju jazyk český.)  

A víš co? Jsem za to ráda. Tak trochu. 

I za to, že jsem člověk, který sní každý den o tom, že v životě dokáže úplně všechno... a v zápětí si přeje hlavně strávit nedělní odpoledne v posteli s kakaem, filmem a zavrtaná v peřinách s někým, s kým můžu být úplně já. Ne tak trochu. Ale úplně. 

Protože to je nakonec to nejdůležitější. Ani ne tolik to, jestli děláme věci úplně nebo jenom trochu, ale jestli jsme to skutečně, úplně a pořádně my, kdo je dělá.  

 

jednou za rok

Protože jsem nechutně nostalgická osoba a vůbec tak nějak navzdory všemu mám ráda ve věcech pořádek, tajně miluju věci, který se dějou jen jednou za rok. Dodávaj mi takovej zvláštní pocit, že je všechno v pořádku.

Uvědomila jsem si to pořádně dneska prostě proto, že jsem seděla a vyráběla si nový diář. A už dlouho si každý rok, začátkem září, kdy je ještě čas, vyrábím diář. A je to jedna z těch věcí, který dělám jen jednou za rok. 

Jednou za rok jdu taky do papírnictví, abych si nakoupila věci do školy. Dřív jsem to dělala s mámou a byl to výlet, na kterém jsem se ji snažila přesvědčit, že 24 barev pastelek mi prostě nestačí a potřebuju jich 48. Lososovou používám totiž každej den. Ale i dneska, ikdyž už si jen dokupuju nudný věci jako jsou centropeny a velký čtverečkovaný bloky, mám ráda, jak papírnictví voní. A mám tak trochu pocit, že koncem srpna/začátkem září voní docela jinak než zbytek roku. 

Jednou ročně peču meruňkovej koláč. Víckrát to nikdy nestihnu. Ale asi to tak má být. 

Miluju ten den, kdy odjíždím na tábor. A kdy přijedu na konec světa a dýchne na mě domov a les a vyskáče mi husí kůže, protože to zapomenutý údolí mě vítá. 

Miluju to, jak je krásně vidět skrze umytý okno (jo, fakt myju okna jen jednou za rok). 

Jednou ročně peču s mámou piškotový dortíčky. A tak se obě vztekáme u toho, jak nejdou mazat a pak je ještě nerozleželý jíme rovnou z krabice. 

A jednou za rok koukám na Lásku nebeskou a vždycky se mi chce smát a brečet najednou. 

Jednou za rok taky jdu po štědrým (rodinným) večeru ven s A. a O. a je to pro mě jiný než kdykoliv jindy. 

Miluju taky ten pocit, když je dlouhá zima a pak konečněkonečněkonečně přijde ten první den, kdy cítím ve vzduchu jaro. A pak ten den, kdy si nevezmu punčocháče k sukni. A pak ten, kdy si poprvý sednu s drinkem na zahrádku, protože už je dost teplo. 

Taky miluju období, kdy babičce zrajou borůvky. A já je sbírám do velkého plecháčku a prsty mám úplně modrý a rty taky, protože ty borůvky chutnaj tak sladce jako nic jinýho na světě. 

No a víš kdy začíná podzim? Každej ví, že v ten den, kdy Starbucks začne prodávat Pumpkin Spice Latte. A jako na to latte se můžu vykašlat, protože je divný, ale dýňová sezona je moje oblíbený období. A je jenom jednou za rok. 

Nejvíc na světě miluju (a pokaždé ho řádně oslavuju) první sníh. Když se poprvý z nebe sypou velký vločky a zůstavaj mi na řasách. A na střechách leží tenká vrstva, takže domy vypadají, jako by je někdo pocukroval. 

A svým způsobem miluju i ten divnej pocit, když celej leden neustále píšu za datum špatnej rok. 

Je toho mnohem víc. Jen jsem chtěla sdílet tu lásku k tomu, co není pořád. Právě proto, že to není pořád ale jenjednouzarok, je to tak vzácné.

to, co se nedá zachytit

Miluju věci, který se nedaj vyfotit. Okamžiky, který nemůžete zachytit. Připadá mi, že všichni strašně toužíme dokumentovat každou vteřinu života. Něco se mi líbí? Vytáhnout mobil a cvaknout, radši dvakrát nebo třikrát a později vybrat tu nejlepší. Hezký světlo? Vyfotit. Hezký jídlo, vyfotit. Zvěčnit. Sám sobě umožnit si tu krásu připomenout. 

Ale některý věci prostě zachytit nejde. A je to moc dobře. Protože to, že zůstanou jen a pouze v našich vzpomínkách, je dělá jedinečnými. Pokud za to nestály, nakonec na ně zapomeneme. Ale když za to stály, zůstanou s námi navždy. Jen časem zesládnou nebo zhořknou, možná trochu změní barvu a časem vyblednou. A budou se měnit s každým okamžikem podle toho, jak se zrovna cítíme. Ale to je právě ta jejich síla. 

Nemůžu nikdy zachytit to, jak voní ráno. 

Barvu trávy po dešti. 

Jak se třpytí sluníčko na řasách někomu, koho miluješ. 

Ten pocit, když si lehám k smrti unavená do peřin. 

Radost. 

Štěstí. 

Lásku obecně. 

Dotek horkých dlaní na studené tváři. 

Nemůžeš zachytit bolest. 

A někdy je hrozně fajn jen tak zastavit a vychutnat si okamžik bez toho, abych se ho snažila zvěčnit. Jasně. Zmizí a skončí. Ale zmizel by a skončil tak jako tak. 

Nikdy se vlastně nesnažím zachytit věci. Když procházím starý vzpomínky, nesoustředím se na to, kdo nebo co je na fotce. Ale myslím na to, jak se směje, čemu se smál, jak mu za chvíli začaly stříkat slzy smíchu a jak mi tehdy bylo. 

Takže je to nakonec zase přesně jenom to, co se zachytit stejně nedá. 

Mít vzpomínky je hezký. A někdy je hezký, když jsou nesdělitelný. 

Cassiopeia je moje nejoblíbenější souhvězdí. A taky se nedá zachytit. Protože když na ni myslím, není to jen pár hvězd na obloze. Je to husí kůže, vůně lesa, nekonečná malost mýho bytí, čistá radost, atomový výbuchy v hlavě, praskání ohně a sto tisíc dalších pocitů, vůní..

Je to hezký, žejo? Ikdyž to nejde vyfotit. Fakt, je. 

 

I hope to arrive to my death late, in love and a little drunk. (Atticus)

Fakt často se na sebe zlobím kvůli tomu, že něco cítím. Smutek, naštvání, znechucení. Něco konkrétního v konkrétním okamžiku. Ale hrozně málokdy se na sebe zlobím kvůli tomu, že to něco necítím. A strašně bych si přála, aby to bylo jinak. Ale není. Dělá to ze mě špatnýho člověka? 

Ne. Doufám, že ne. 

Jenom to říká, že mám představy o tom, jak by věci měly být a když nejsou tak, jak si je představuju, tak je pro mě těžký je přijmout. 

Ale velkej pokrok je už to, že jsem schopná si přiznat tuhle svojí obrovskou neschopnost bojovat se svými ideály. A to, že si ji uvědomuju, už je taky vlastně boj. Takže bych řekla, že je to v zásadě v pořádku. 

Taky si nejsem jistá, jestli je správně cítit něco jen proto, že by se to tak mělo.  Nebo že jedna moje část - ta rozumná, racionální, dospělá - by to tak chtěla. Ale ta druhá to nejenže nechce, ale přímo to odporuje jejímu přesvědčení. A tak se mi chce občas zvracet z toho, jak se to ve mně pere. A pak se nahlas směju v dopravních prostředcích, protože je to tak strašně absurdní. Absurdita každodenního žití. To, když je ti tak hrozně, že se hystericky směješ místo toho, abys plakal. 

To, že ikdyž není každej den dobrej, tak stejně žiješ.
To, že některý dny jenom dávaj, ale mnohem víc jich jenom bere.

To, že ne všichni jsou upřímný, ale stejně se snažíš být upřímnej. 

To, že ne každej tě miluje tak, jako miluješ ty, ale stejně miluješ. 

To, že svět není fér, ale stejně se snažíš hrát fér. 

To, že štěstí pochopíš jedině, pokud pochopíš neštěstí. 

To, že uděláš chybu a pak ji uděláš ještě desetkrát, než se z ní skutečně poučíš. 

To, že sám sobě ubližuješ víc, než ti kdy dokáže ublížit kdokoliv kolem. 

To, že se můžeš cítit tak hezky, že se rozbrečíš. 

To, že tě mrzí, že tě něco mrzí. 

To, že v jedné vteřině existuje život a ve druhé ne. A že v jedné neexistuje a pak najednou existuje. 

To, že ti někdo řekne, že jdeš špatným směrem a ty se kvůli tomu otočíš zpátky. A najednou jsi na cestě do pekla. 

To, že ti někdo jinej řekne, že jdeš správným směrem. A tak pokračuješ. A najednou jsi na cestě do pekla. 

,,I think hell is something you carry around with you. Not somewhere you go."

Absurdní, co? Jenže ta absurdita je asi to nejcennější ze všeho. Protože jenom díky ní můžeš vytvořit příběh, kterýmu neuvěří ani mořský panny.
Možná je absurdita smysl života. Smát se až k slzám (absurdní). Milovat tak, že tě to roztrhá (ještě absurdnější). Cítit se tak strašně bezmocně a stejně se držet zuby nehty, abys tu mohl být dál (nejabsurdnější). 

Ale naštěstí nemůžeš selhat ani uspět v lidskosti. Tak na to mysli, zlatíčko.   

Doufám, že se budeš neustále posouvat dopředu ale nikdy neztratíš tu dětskou křehkost, která tě dělá právě tou živou bytostí, kterou jsi.

v krabici s kusem mýdla

Někdo se mě nedávno zeptal, co tak miluju na Harrym Potterovi. A já jsem bez zaváhání odpověděla, že ho miluju, protože Harry se postavil svým démonům a porazil je. 

A tak nějak mi od dětství dává naději, že nad těmi svými taky jednou zvítězím. Zatím úplně stačí, že stojím proti nim, čelem, s hlavou vztyčenou. 

A víš jak Harry vyhrál? 

Láskou. 

A tak tu teď stojím, čelem ke všem příšerám a vrhám proti nim lásku. Protože to je to nejtěžší. Když proti bolesti nevrháš nazpátek bolest, tak jsi na správné cestě. 

Venku je léto. Ahoj. Každý den mě překvapuje, kolik je ve světě krásy. 

A ta krása je v malých věcech. V tom, jak voní chladný letní rána. V tom, když se ti kocour tře o kotníky. Jak se vlasy třpytí na sluníčku. V tom, že se těšíš, až bude po všem. Ve vší tý zelenosti každýho dne. Když náhodou hraje písnička, která v tobě vyvolá milion vzpomínek. I v tom, když je ti jen tak trochu smutno a ani nevíš proč. Protože když to pak přejde a tebe zaplaví vlahý pocit klidu, že je ti vlastně docela fajn. Krása je subjektivní pocit formovaný strukturami kultury, v níž vyrůstáme a v níž probíhá naše socializace. Ale to nijak nesnižuje její hodnotu, víš. Právě naopak. To přesně ti umožňuje tu krásu sdílet. A když sdílíš krásu, tak je to láska. A láska je... No vždyť víš.

Místo býval čtu mýval a přemýšlím, co to znamená, že svět už není takový jako mýval. A plete se mi kombinace s kombiné. A občas mě zaplavuje taková zoufalost nad vlastní existencí, že si musím na chviličku lehnout na zem a chytit si hrudník oběma rukama a pevně ho tisknout, ale to je dobrý, to nevadí. Krásný na tom je, že dneska už vím, že to zase přejde. A už se kvůli tomu nezlobím. 

Možná to je to, o čem všichni pořád mluvili. 

Nechtít všechno hned a teď. 

Ber malou prohru jako velké vítězství. Co by to bylo za dobrodružství, kdyby to všechno bylo jednoduchý? 

Včera ses plazila po zemi v slzách, dneska si jenom lehneš a na chvilku odpočineš od bytí a trošku se podržíš a počkáš, až to přejde. Zítra si třeba jenom sedneš. Tak co myslíš, že uděláš za rok? Za rok se, lásko, budeš smát. 

Je nesmysl čekat na věci. To, co má přijít, přijde, když to čekáme nejmíň. A právě kvůli tomu je to tak krásný. 

Přijímej každý den jako dar. 

Dar, který musíš přijmout. 

Seznam věcí, který jsem odsunula na "po státnicích" (což je taková časová jednotka mající začátek 14.června někdy odpoledne):
jít k zubařce, vyčesat kočku, dodělat všechny věci k táboru, začít se pořádně těšit, vidět všechny, který jsem teď měsíc neviděla, vyspat se, uklidit si v pokoji, smát se až k slzám

Žít a nechat žít.

My lidi jsme stejně většinu času úplný kreténi. Úplně míjíme ty důležitý věci, který plynou kolem. Místo toho, abychom se soustředili na to hezký, tak se zlobíme, že někdo přišel pozdě, že neodepsal na zprávu, že se neusmál, že byl radši sám než s náma. Zlobíme se, že prší, a když svítí sluníčko, tak si zas stěžujeme, že je horko. Zlobíme se, že si někdo dovolil nepřijít na náš večírek. Že mu nechutnalo jídlo, co jsme udělali. Že dostatečně nepoděkoval. Zlobíme se, že nás někdo nepochopil tak, jak jsme si představovali a že si nemyslí to, co si myslíme my (o sobě, o lidech, o věcech, o dešti, o všem). 

Žít a nechat žít. 

Žít. A nechat žít. 

Když tě lidi nechtějí v životě, mají pro to vždycky dobrý důvod. Možná ne dobrý pro tebe, ale ne všechno musí pro tebe být dobré. 

Žít a nechat žít. 

Žít. 

Zahazuju bolest. Zahazuju ji spolu se slupkou od banánu a kafovým lógrem. Zahazuju taky zlý myšlenky. O lidech jen dobře. Nikdy nevíš, co je kde bolí. Protože ty jim taky neukazuješ svojí bolest, žejo. 

To proto, že ji zahazuju. 

Však hej.

Žít a nechat žít. 

Třete rukama o sebe, abyste načerpali energii a teplo z těla. Poté ruce přiložte k obličeji a usmějte se do nich.
Hledám místo, kam patřím. A ani zdaleka ne fyzické místo. Hledám místo v životě, kde mi bude dobře. A zatímco ho hledám, snažím se, aby mi bylo dobře tam, kde právě jsem. 

Žít. 

Taky jste jako malí přemýšleli nad tím, co je okonorka? Okonorka harfyšum, proměň vodu v dobrý rum. A co je půrko? A zajina? Jedu zajinou. A co to herdek jsou tetřevi Honzlovci? Kdy tetřevi Honzlovci prohrají? Když tokají, přátelé. Když tokají. 

Smutně mi dochází, že okonorka ani harfyšum nejsou. A že za tolar není půrko, nýbrž topůrko. A zajina není krajina plná zajíců. Ale že ten kokot odjel za jinou. Ani ti tetřevi Honzlovci mi nezůstali. 

Taky mi nezůstala dětská radost z toho, když něčeho dosáhnu. Jakože něco moc chceš a opravdu ti na tom záleží. Daleko víc než přiznáváš okolí a asi i sama sobě. A pak tam najednou stojíš a jsou to jiní, kdo mají daleko větší radost. A pro mě to najednou znamená jenom to, že můžu vzít černou fixu a udělat fajfku v pomyslným seznamu. Radost se nedostavuje. Jen pocit, že si můžu zas něco odškrtnout. 

A to je, moji milí, k pláči. Protože se to neslučuje s mojí představou o světě. O světech. 

Nevadí. Dokud jsem schopná cítit smutek kvůli tomu, že jsem ztratila schopnost cítit dětskou radost, je to zatím v pořádku. 

Na tohle se podívejte. 

.

náhodný věty

Na světě je tolik krásy. Tolik. 

.

.

.

Chtěla jsem napsat o tom, jak moc mě bolí srdce. Ale nejde to. Tak třeba jindy. 

Někdo mi ukradl sny. Tak jak ještě nikdy nikdo. Vyděsilo mě to. Ale vlastně tak hezky. 

Mám pocit, že strašně často zaměňujeme důležité s nedůležitým. Víš, jakože se věnujeme věcem, který jsou nakonec děsně nepodstatný. Ale ženeme se za nimi jako blázni. Proč to děláme? 

Je to, myslím si, škoda. 

Někdy bych chtěla necítit. Prostě nevnímat. Ale ono to je sice občas prokletí, cítit všechno tak hrozně moc... ale zároveň je to taky požehnání. 

Musím to přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. 

Všechno má vždycky dobrej konec. A pokud to není dobrý, tak to ještě není konec.

.
.
.

Udělej krok zpátky, abys mohla jít dál. 

Kapky deště jsou slzy světa. 

Let all that you do, be done in love.

Někdy mám pocit, že něco čekám a tak na to myslím. A nebo na to myslím, protože to vlastně čekám. To je jedno. Důležitý je, že si ani neuvědomuju, že bych to vůbec mohla čekat.

Dneska zemřel další osmák. A plakala jsem jako želva. Což vlastně nevadí, protože už jsem dlouho nebrečela. A cítím se jako dvakrát použitej toaleťák, protože ty slzy byly nekonečně hořký.. ale tak nějak mi připadaly na místě. 

A víš co? 

Připadá mi neuvěřitelný, NEUVĚŘITELNÝ, kolik něhy jsem schopná cítit k maličkému srdíčku, když mi slabounce bušilo v dlani a společně jsme čekali, než přijde konec. A já jsem se modlila, aby přišel rychle a doufala jsem, že to nebolí.

A asi cítím obrovskou něhu ke všemu. Víš. Poutám se k lidem, k věcem, ke zvířatům, k momentům.. Ale nakonec si říkám, že je to něco, co je na mně výjimečné. A co mě dělá lepším člověkem. Takže děkuju za každou slzu, která se mě dneska vytryskla v tom zdánlivě nekonečném gejzíru. 

Jednou jsem si někde přečetla, že když Ryba miluje, tak miluje bezpodmínečně a navždy. Nejsem ani zdaleka astrologickej typ, na to ve mně přese všechno zůstává příliš mnoho racionality. Ale možná na tom něco je. 

"Za to, co cítíš, se nemusíš stydět, Harry," ozval se mu za zády Brumbálův hlas. "Naopak...v tom, že jsi schopen cítit takovou bolest, je tvoje největší síla." 

Víš. Nejde vlastně vůbec o mrtvýho osmáka. Ale spíš tak nějak úplně o všechno.
Cítíme bolest a neustále ji skrýváme.
Ale, víš, ono to není potřeba. Protože to, že vůbec dokážeme cítit bolest a pak se někdy znovu usmát, je ukázka nekonečný síly.
Žiju ve světě, ve kterém existují draci. Ať už draci v podobě nového živočišného druhu nebo jen draci v našich myslích. Děkuju za ně každej den. Každej. A lituju každého člověka, kdo žije život bez víry. V cokoliv.
A ráda bych šla na noční piknik. A víš, je jen hrozně málo lidí, se kterýma bych něco takovýho chtěla zažít.
A těším se na léto. Na hvězdy. Moc se těším na hvězdy.
Je ve mně tolik bolesti, že mám pocit, že mě to roztrhá. Ale pokaždé, když si řeknu, že už to nechci, že už je to jedno, jen ať mě to rozprskne všude po okolí.. tak se nafouknu zas o trochu víc a najednou zbývá ještě trochu místa. No. A nebo je jenom novej den, Ádo. A ráno, ráno je to všechno vždycky lepší.

Pevně věřím, že existuje nějaký hezký místo, kde je nakonec všem dobře.

puf

Poslouchej tady. A pak tady.

The greatest lovestory of all time. 

Life and Death habe been in love for longer than we have words to describe. 

Life sends countless gifts to Death 

and Death keeps them forever. 

A co tím chceš jako říct? Že to tu je celý beze smyslu? 

Ne, že je to celý z lásky. 

V pátek jsem jela vlakem k prarodičům. A v sobotu hned zase zpátky. Šup, na otočku. A tak jsme se spolu smáli a já jsem se cítila tak, jak se necítím nikdy jindy, nikde jinde a s nikým jiným. Rozumíš. Fakt nikdy. 

No, o tom totiž ta láska je. 

Vůbec ne o velkých věcech, prostě o tom, že se nějak cítíš. 

A vždycky, když odjíždím pryč, tak je mi hrozně úzko. V sobotu taky. Úzko z takovýho toho "co když". A moc bych si přála vídat je častěji. A jet tam. A cítit tu sladkost na jazyku. 

Jenomže. Jenomže. Jenomže. 

No. Bojím se, že umřou dřív, než jim stihnu všechno říct. Ale vlastně jsem jim už všechno řekla. Ptala jsem se babičky, co by si ještě přála. A řekla mi, že umřít doma a dřív než děda. A děda si taky přeje umřít doma. A dřív než babička. Ale nechce, aby to viděla. 

Jestli ještě někdy řeknu, že nevím, co to je láska, tak mě nakopejte. Tohle je. Musí být. Žejo. Esence lásky. No a tak je mi z toho smutno a veselo zároveň. 

A už se mě pár lidí ptalo, jestli se bojím umřít. A já jsem jim řekla, že ne, protože tady to neskončí. No a vždycky se o mně vědělo, že jsem teatrální a trochu se za to stydim a uplně vidim, jak se tváříš. Ale fakt asi. (A neříkám, že se nebudu chvět jako osika až to přijde, ikdyž doufám, že to bude tak rychlý, že to ani nestihnu.) 

No ale to není zas až tak důležitý. Důležitý je, co je potom. Nebo to taky není důležitý. Důležitý je, že to co je potom, je hezký. 

A hezčí než tohle tady? Já nevim. Tady je to hezký. Hodně hezký. Někdy. A někdy ne, jasně. Ale ve svý podstatě jo. No. A já se tu mám dobře. 

Jenže co to znamená mít se dobře?

Co to znamená, když ti někdo řekne, že se má někde 100x nebo 10x líp, než se měl jinde? Doufám, že to znamená, že má víc lásky. K čemukoliv, od kohokoliv. Ale že mu přetejká z vany a je jí tolik, že ho to vlastně chce rozervat a že jí hltá plnými doušky.

Když mi láska přetejká z vany tak jsem šťastná. Štastnější než jindy. Takže se mám líp. 

Jenže to je, zlato, všechno o tom, jak máš věci nastavený.

Teď. I potom. Potom to bude taky o tom, jak máš věci nastavený. 

No. Tak se bojím o trošku míň než předtím teď, když to vím. 

Dnešní večer voní létem. Hrozně moc. 

Jeden z pocitů, který mě nikdy neomrzí je lehnout si s vlasama umytýma broskovým šamponem do čerstvě povlečených peřin.. 

Tancuju oslavný tanečky - udělala jsem stojku na jedné ruce, udělala jsem twisted grip handspring a v pět ráno je svět krásnej. Takovej čistší. Dokonce i na Florenci. 

Nevím, co se sebou, ale to nevadí. Ono se to nějak ukáže. Časem. 

Některý věci jsou špatně načasovaný. A nemůžu se rozhodnout, jestli se věci, který se mají stát, prostě stanou nebo se stanou jenom, když za nimi horečně jdeme. No. To se asi taky ukáže, žejo. A nebo neukáže. Mám vlastně docela ráda tajemství. 

Připadá mi rozkošný, jak ke mně pochopení určitých momentů - pocitů - zachvění - dochází třeba až po roce. Kdy už je to uplně jedno. A ztracený. 

Jsme všichni zplozenci lásky. Dary, které život neúnavně posílá smrti, aby se jí vlichotil. 

Takhle mi to bytí připadá hned mnohem stravitelnější. 

Write what you know. [Mark Twain]

Hrozně ráda škatulkuju. Věci, barvy, lidi. Všechno. Ráda škatulkuju svoje myšlenky a tak celkově mám ráda, když jsou věci jasný a čistý. A přitom moc dobře vím, že to se mi asi těžko podaří udržet to v šuplatech dýl než pár minut. S věcma je to jednoduchý. Seřadím je do šuplíčků, oštítkuju si je a mám radost, jak je to pěkně přehledné. No a pak něco potřebuju najít... A začnu zase znova. 

S myšlenkama je to horší. Zaprvý to trvá mnohem delší dobu, než se mi podaří aspoň jakžtakž oštítkovat, kam vlastně která myšlenka patří, kam směřuje a co znamená. A když už se dostanu do fáze, kdy si říkám, že asi jo, to by mohlo být ono, většinou se přetočí svět a já bezmocně visím za nohy ve vzduchoprázdnu a trnu, že když udělám krok, tak se propadnu do té prázdnoty nad sebou. A nebo trnu, že když udělám krok, tak se vrátím zpátky na zem. V každém případě ale nakonec musím začít se škatulkováním odznova. 

No a štítkování lidí... to je vůbec nejhorší. Protože lidi nejsou jasný a čistý. A v jediné osobě může koexistovat tolik něhy a lásky spolu s takovým množstvím nenávisti a agrese, že to prostě nepochopíte. No. Někdy mi je líto, že to není jednodušší. Šup, cholerik, nalepit na čelo, zavřít do šuplete a uložit někam mezi sangvinika a flegmatika, vytáhnout až ho budu potřebovat. Ale většinou jsem hrozně ráda. 

Sama jsem (asi) apollonský dítě. (Jo, ráda škatulkuju i samu sebe.)

Jsem znechucená. Ze sebe, z lidí, z pomerančovýho džusu, z města a zase z lidí. Z lidí. Z lidí. Z lidí. Zlí dí. Slídí. Zlí lidi slídí. Je mi na blití, když vidím, jak se chováme jeden ke druhému.
Chce se mi blít. A nechci dál žít na téhle planetě, pokud je tohle jedinej svět, který mám na výběr. Naštěstí - ještě stále a věř mi, že tomu sama nerozumím a cítím tolik vděku, že mě to až překvapuje - mám svůj svět. Ve kterém dva plus dva je pět.

Hledám vnitřní svobodu.
Moc si přeju být silná.
Lidi se mě prý bojí. Můj první dojem je hrozný. A přitom jsem nakonec takový ňuchňavý koťátko, kurva!
Jsem přecitlivělá na zklamání. Představa, že jsem někoho zklamala, mě děsí. A nevím, jak s tím pracovat. Protože největší zklamání jsem pak sama pro sebe.
Myslim, že můj největší problém je, že tak nějak miluju a propadám víc slovům než činům a jsou pro mě důležitější ideje a myšlenky než realita. A myslím, že mě to jednou zabije.
Na druhé straně je potřeba si občas připomenout, že i když jsem zrovna v situaci, kdy se zdá, že už se prostě musím zlomit.. Tak ne. Zas a znova ne. Jsem ohebná. A taky jsem veterán v přežívání. Přežívání je v podstatě moje oblíbená kratochvíle. Takže dobrý.

The fault, dear Brutus, is not in our stars but in ourselves. 

Hrozně moc doufám, že nepotkáváme lidi jenom náhodou. Že když už je potkáme, tak mají svůj smysl. I když nás nakonec zklamou a nechají za sebou prázdnou díru nebo nás naopak naplní až po okraj tak, že přetečeme jak hrnec se špagetama, tak to tak mělo být. A někdy trvá roky, než jsme schopní docenit, že ta krabice plná bolesti/ztracený lásky, je taky nakonec obrovský dar.  

A tohle. 

And in that moment, I swear we were infinite.

It's like when you are excited about i girl and you see a couple holding hands, and you feel happy for them. And the other times you see the same couple, and they make you so mad. And all you want is to always feel happy for them because you know that if you do, then it means that you're happy, too. 

Občas, když si čtu, přistihnu samu sebe jak hluboce obdivuji schopnost konkrétního autora popsat tak nádherně pocity. Taky se mi poslední dobou hodně stává, že když o těch pocitech čtu, uvědomuju si, že to je třeba někdy to, co sama cítím, jen to neumím pojmenovat. A přitom vím, že pojmenovat je, je první část úspěchu. 

Musíš tu bolest přijmout. 

Pojmenovat. 

Poznat ji. 

Pohrát si s ní. 

A teprve až s ní strávíš dostatek času a dobře ji poznáš, budeš vědět, jak ji poslat pryč. 

A někdy si všichni připadáme, že jsme na všechno sami. A i když sedíme vedle dalších lidí, vyprávíme jim o všem, co se děje i o tom, co se ve skutečnosti neděje, stejně nám připadá, že jsme na to sami. A z větší části je to vlastně pravda. Nakonec na to jsme vždycky sami. Připadá nám, že těžké časy zvládáme, protože jsou tu ostatní, kteří se starají... Takže tomu vlastně nečelíme sami. Ale nakonec čelíme. 

Takže, co teda, Adélo? Čelíme nebo nečelíme? 

Asi jde o to, že v určitém bodě všeho toho, co nás brzdí, to musíme být my (a jen a pouze my), kdo se rozhodne, že to nevzdá. A že se zabejčí, zahodí všechny výmluvy, kopne se do zadku a prostě přes to přejede jako lokomotiva a celý to rozmašíruje pod koly a už se za tím neohlédne. A jasně, že je skvělý, když na tom startu (a hlavně před ním) stojí někdo, kdo nás poplácá po zádech a pomůže nám na nohy a kdo má dost velkou vyřídilku, aby nám vysvětlil, že musíme dopředu... Ale ten krok pak nakonec děláme sami. Za tu pomyslnou startovní čáru s námi totiž nikdo nemůže. 

A celý nás to přivádí k další otázce. Co je to TO? No? Je to ten pocit, kdy ráno vstáváš a je ti do breku, jen tak? A cítíš se jako když ti někdo zasadil herdu do zad a do nohou a do rukou a víš, že ta bolest nemá co dělat se stovkou squat-jumps, který jsi včera udělal? Nebo je TO to, když se tak jako díváš ven a za oknem jsou nahý stromy a chce se ti zvracet, zase jen tak? Nebo to, že existujou lidi, který jsi miloval/a a jednou se prostě probudíš a zjistíš, že už je nemiluješ? Nebo že ti lidi lžou a pak zapomenou, že lhali, a ty víš, že lžou, ale necháváš je lhát dál, protože to je jednodušší? Nebo to, jak je chvíli zataženo a chvíli slunečno a cítíš se jak na rozvrzaný horský dráze z Matějský? Nebo to, jak něco řekneš a lidi se otáčejí a ty za povytaženým obočím vidíš nekonečný nepochopení? Nebo že neděláš věci jen proto, že by se to asi nemělo? Nebo to, jak když dočteš dobrou knížku, zůstane v tobě ještě nějakou dobu a to ti taky moc nedodá? A nebo to, jak strašně-strašně-strašně hrozně moc přemýšlíš? 

Asi všechno dohromady. Tak nějak. Pro mě je TO asi nejvíc to, že když jdu večer spát, říkám si, že zejtra to bude lepší. A že zejtra se všemu postavím a budu statečnější a odvážnější. A nějak mi nedochází, že už to, že ráno vstávám, abych se znova postavila všemu TOMU, co mě včera tolik vyčerpalo, je odvaha.

Není každej den potřeba zachránit štěňátko, potěšit sto lidí, dodat odvahu zbytku světa, postavit se rasismu, vyhodit do plastů jedině umytý kelímek od jogurtu, být nejlepší kamarádka/přítelkyně/kuchařka/tanečnice, překonat sama sebe, přečíst si noviny a živě diskutovat o globálních problémech, zdravě jíst a mít hezký vlasy... Někdy úplně stačí to, že dýcháš, zlato. 

Nejlepší na tom všem je, že sama sobě připadám směšná. Což je docela dobrý znamení toho, že si zachovávám čistou mysl. 

And I want you to know that I am both happy and sad and I'm still trying to figure out how that could be. 

Ten obrázek byl původně myšlen jako zabíjení času, kdy jsem náhodně kreslila čáry na papír a netušila, co z toho vlastně vyleze. (To docela často dělám tak nějak obecně se svým životem.) Nakonec bych řekla, že se mi vůbec nelíbí, co z toho vylezlo. (A nehovořím o tom, že nejsem žádnej extra kreslíř.) Ale svým způsobem mě to tak nějak uklidnilo. Protože jsou dvě možnosti: Můžu věci dostat na papír a nebo je skutečně dělat. A nebudu vysvětlovat, co z toho je ta lepší možnost. 

Jo, a vidím v tom trochu ananas. To je taky dobrý znamení.

Viděla jsem v jeden den tři lidi nad šedesát s hipster brýlema. Jeden ten dědoušek vypadal jako ten stařík z Do oblak.

Taky jsem v metru viděla paní, která jiný řekla, že si nemůže dát tašku ze sedačky vedle sebe dolů a pustit ji sednout, protože někomu drží místo. 

Doufám, že jednou TO taky budu mít takhle v píči. 

#procházky

Když chodím, tak myslím. 

Obměnila jsem svůj playlist, protože když poslouchám, tak taky myslím. Extrémně když poslouchám něco, co mám s něčím spojený. (Jo, a jsem specialista na nic neříkající a vševypovídající slovní spojení.)  A když chodím a poslouchám, tak myslím úplně hrozně a pak mám chuť dát si sýr. 

Za posledních pár týdnů jsem si uvědomila pár věcí. Některý strašně banální a jiný tak hluboký, že kdybyste do nich skočili po hlavě, už se možná nikdy nevynoříte. 

Třeba to, že v metru na Muzeu to voní jako pečený kuřata. Nebo grilovaný, co já vím. Ale je to hrozně palčivý. A hrozně mě to sere a blaží zároveň. Tak nějak mi to někoho připomíná. (A moc se omlouvám, že existuje osoba, kterou mám spojenou s vůni grilovanýho kuřete.)  

Nebo to, že bych měla (a chtěla!) víc spát. 

A když se člověk při cestování po Praze náhodně usmívá, lidi to děsí. Protože co se jako děje, že se někdo usmívá, jako. A dozvěděla jsem se, že když člověk zvedne koutky do úsměvu - i když v tom okamžiku necítí žádný prvotní pocit radosti - jeho tělo automaticky začne vyplavovat endorfiny. Takže k tomu, aby se člověk cítil dobře, se stačí smát? Hmmm. 

Je pro mě těžký říkat věci. A tak si je zapisuju. To je asi ten největší důvod. No a pak si to někdy čtu a rozbrečím samu sebe. hawk. A pak dalších pár lidí, když chci vědět, jestli jsem jenom přecitlivělá a nebo ty věty vážně mají sílu. Asi mají sílu. 

#pyšná 

Úplně vážně úplně vůbec nerozumím lidem. A hrozně by mě zajímalo, jestli někdy taky dělám, říkám nebo naopak nedělám a neříkám věci, který ostatní uvrhují do takového toho rozpoložení: "Co to kurva...?!" 

Koketuju s myšlenou (pozn. aut. původně zde mělo být použito slovo myšlenka, ale myšlena se mi zdá taková nějaká větší, takže ji zachovám), že bych chtěla někam odjet. Ne dneska ani zejtra, ale v dohledný době. A nevrátit se po víkendu, ale třeba po roce. 

Největší radost mi dělají náhodná setkání. 

Nejsem typ na ranní procházky. Pokud jim předcházelo jen pár hodin spánku a ta nutnost toho, že jsem opravdu musela vstát. Tak pak stihnu před osmou spadnout ze schodů, polít si čistý tričko kafem (a to je ještě ten dobrý případ, kdy mám kafe), jít napůl po schodech a napůl po plošině pro vozíčkáře, které ale od sebe odděluje zábradlí (a já bohužel neumím procházet skrze zábradlí), zapomenout vystoupit na správný zastávce a pak přejet i při cestě nazpátek... A tak. 

Když se chcete dostat v jednu ráno z Karlína na Náměstí Sýru, jděte pěšky. Zaručeně je to rychlejší. Praho, miluji tě. 

Všechna radost vychází z bolesti. Aspoň myslím. Nechávám to být. 

Moje letošní valentýnka byla tyč a liška. To je velkej úspěch, dvě věci v jednom roce. 

Baví mě investovat energii do odhodlání. (Tak třeba odhodlání překonat bolest z "inside leg hang" aka "scorpio". A here we go. Moje pravá noha sice vypadá jako  jedna velká hnusná rozteklá modřina... ale čo. A teď už zbývá jenom ta druhá.)

Jóga mi přináší vnitřní klid. 

Klavír mi taky přináší vnitřní klid. To je krásný. 

U některých lidí nevím, jestli bych jim radši zlomila ruku nebo je objala a utěšila. Třeba u sebe. 

Cítím ve vzduchu - navzdory tomu, že předevčírem zase sněžilo (a bylo to zase krásný) - jaro. A moc se na něj těším. 

Chtěla bych mít hlas jako Paloma Faith.
"Svoje sebevědomí, někdy i ono částečné potlačení sexuality, kompenzují (ženy, pozn.aut.) atraktivitou, touhou po zvláštním a zároveň po módním, tzn. unifikovaném, vzhledu a typu, který dostává od společnosti nejvíc obdivu a uznání, jenž se pokud možno všem líbí, v současné době s důrazem na atraktivitu, stíhlost, výkon, perfektnost a sympatické vystupování." Jojo. My ženy to máme těžký. A když by to některá z nás náhodou splňovala, tak se jí pak všichni bojí, protože je moc dokonalá. (Rada: Až ji potkáte, nebojte se jí. Když bude perfektní tak, že se vám líbí, řekněte jí to. A když bude perfektní tak, že vás to sere, tak jí prostě pošlete do hajzlu. Jestli je vážně tak dokonalá, tak se neposere.)
Taky si přeju ztratit svou zoufalou potřebu všechno vysvětlit.
A chtěla bych rychleji odpouštět.
Někdy si pouštím devadesátkový songy a zpívám si a skáču na posteli. Což mi připomíná, že bych si měla převlíknout postel. A vyčesat kočku. A podat si přihlášky na magisterský obory. A vzpamatovat se. To je jen malá ukázka mých neposedných nikdy nekončících myšlenek, které nesmyslně (ne)navazují jedna na druhou. A v té větě je přesně 13krát písmeno n.
Mám v hlavě příběhy. Stovky a tisíce příběhů. Chtěla bych si sednout a sepsat je. Když si sednu a začnu, tak z nich vychází podobný hovadiny, jaký píšu do svojí bakalářky. (A to nechcete.) Takže to prý zase asi odložím na později.
Co ale znamená na později? Někdy mám pocit, že když odložím věci na později, je to, jako bych je odkládala nejenom pro budoucí Adélu, ale hlavně do budoucího života...
Podle mě totiž existuje život. Potom. No však víš po čem. (And then you see it... White shores and beyond far green country under a swift sunrise.) 
Na tenhle měsíc jsem si naplánovala úkol sdělit dvěma lidem, kteří se nějak mihli - více či méně - v mojí hlavě, že se to stalo. Check.
Úkol tohohle týdne bylo koupit si nový boty do práce a jít aspoň jednou do školy. Boty mám a ve škole jsem byla dvakrát. Check.
Nejsem na sebe moc náročná, já vím, ale někde začít musím. (Úkol na celej život - hlavně si to, kurva, musíš obhájit. CHECK.)

2:22

Je přesně 2:22. Nějakým zvláštním zvráceným způsobem mě to číslo uklidňuje. A ikdyž to znamená, že na naučení na zkoušku už mi zbývá jenom asi 5 hodin, tak mě to stejně blaží u srdíčka. A právě proto, že je zkouškový a zbývá mi tak málo času (ono už je to stejně všechno jedno žejo), můžu si dovolit dělat všechno kromě sociální reprodukce zla. 

Sociální reprodukce zla je totiž všude kolem. 

Mrdá mi. 

Prohlížela jsem si svoje starý diáře.. a některý ty zápisky ve mně vyvolávají zvláštně uspokojující pocity. 

listopad 2014 - Láska je o míře přísunu čokoládových bonbonů, případně v jiných kulturách kuřat.  

21.září 2013 jsem byla v Europa Parku. A připadá mi to jako sto let. 

Ještě pořád bojuju s tím, jakej je svět. A asi - i přes to, jak se moje okolí snaží přesvědčit mě o opaku - nikdy nepřestanu věřit. A chtít. A chtít věřit. Protože to je to, co mě dělá tím, kdo jsem. A já sem mám konec konců ráda. Někdy. 

27.září 2014 - "Tak ti nevim, jestli blbě artikuluju kvuli té mrtvici a nebo mám akorát blbé zuby." Miluju svoji babičku. Vždycky ji budu milovat. Aby bylo jasno.

březen 2014 - Kdyby štěstí mělo barvu, bylo by žlutooranžové, tak nějak jako obloha při západu slunce. Chutnalo by jako voda a hřálo by jako domy v létě po setmění. Hladilo by jako máma před spaním, líbalo by tě do vlasů a šeptalo básně. Na dotek by se zdálo lehké jako satén, bylo by ale pevně a tvrdé jako skála. Dalo by se ho dotýkat holýma rukama a hltat ho dravými doušky, uchopit a ovládnout by ho ale nedokázal nikdo. 

Možná že jsem vylezla z králičí nory. 

Asi jsem musela vylézt z králičí nory, jinak si to celý nedovedu vysvětlit. 

11.4.2011 Někdy nevím, co je realita a co jsem si vymyslela. 

To někdy nevím pořád. Mám pocit, že většina věcí, který se mi kdy děly/dějou jsou z větší části výmysl. Totiž. Že ty věci vidím jinak, než ve skutečnosti jsou. Neříkám horší nebo lepší, jen prostě jiný. Tak, aby se mi líbily. Nebo tak, abych to přežila. A pořád mám od světa nesmyslný očekávání. A od lidí. Hlavně mám nesmyslný očekávání od lidí. A chtěla bych říct, že mě to mrzí, protože někdy...někdy mě to fakt hrozně mrzí. 

Jenže co když jsem si vymyslela i to? 

26.6.2012 ...cítím se pohlcená ve zbytku světa, který jsem si sama vytvořila. Nikdo nemůže dovnitř a nikdo nemůže ven. Jen já stojím na kraji a zmateně pobíhám hned sem, hned tam. 

V mém světě žijí draci. To je jeho plus. 

A pak je to všechno ostatní. 

Nikdo nemůže dovnitř a nikdo nemůže ven. Ha! Jak často dojímáte sami sebe? Kdybych mohla, chtěla bych teďka obejmout to svoje ztracený já a pevně ho tisknout, až by se skoro nemohlo nadechnout, a říkat mu "mám tě ráda" a postrčit ho správným směrem. A ne že bych tušila, který směr je správný nebo že bych dneska o něco míň pobíhala sem a tam po kraji svýho světa. To vůbec ne. Jenom trochu líp balancuju a trochu líp znám ten svět venku a trochu líp umím krotit draky a trochu víc si vážím toho, že ty draci vůbec někde existujou. 

A ne že bych se dneska nikdy necítila pohlcená zbytkem kombajnu, ale už se ho tolik nebojím. 

A ne že by dneska lidi mohli volně vstupovat dovnitř a vycházet ven, ale i lidí se už bojím míň. A ne že bych byla silnější - spíš naopak - ale možná - možná - mě ta moje obrovská slabost dělá vlastně nakonec silnou. 

A tak bych si řekla, že se nemusím bát. 

únor 2014 -  penzion U TVÝ MÁMY 

• ve sklepě pornodivadlo

• masturbace povolena jen hezkým lidem

• stylizace pokojů dle divadelních her

• Jaromír Viagra: pornodrama z hokejového prostředí 

• pevnost BOAjard

Tři lidi nezávisle na sobě mi řekli, že mě teď na Silvestra viděli se po nekonečný době smát. Jako fakt smát. Upřímně od srdce smát. A smála jsem se tak moc, že mi tryskaly slzy. A bylo to báječný. 

28.1.2011 Po dlouhý době jsem se ráno probudila s pocitem, že jsem FAKT hnusná. 

HA! Tak kdybych mohla v tomhle případě mluvit se svým minulým já, řekla bych si, že to je dobrý, že to bude lepší. Vyrosteš do krásy, kočičko. A budeš skromná a milá a hodná. A nebo bych si spíš řekla, že to bude dobrý, tlustý a hnusný dny budeš mít celej život. 

květen 2015 - Ema nikdy nepřemýšlela o smrti. O té své ani o žádné jiné. Vnímala ji přirozeně. Jako něco, co někdy přijde a pak se zatáhne opona. Když jí bylo deset let, zemřela její milovaná babička.
Ema neplakala. Nepřemýšlela, kam šla ani proč musela zemřít. Byla jen ráda, že už ji nic nebolí. A ani dnes, kdy po ní už smrtka natahovala ruce a dlouhými prsty ji hladila po tvářích, Ema nepřemýšlela.

Vždycky jsem si zapisovala náhodný úryvky příběhů, který v mojí hlavě probleskly třeba při pohledu na úplně neznámou osobu v dopravním prostředku. A vždycky jsem si zvláštně libovala v tom si tyhle úryvky později pročítat a vědět, že je nikdy nedokončím do příběhu. Ale i přesto, že jejich osudem je navždy zůstat úryvkem beze smyslu, je mám ráda a mají svůj zvláštní význam. Hrozně moc věcí se děje beze smyslu. A ani ty reálný věci se nesnažím zapomenout a ztratit. Taky si je přeju uchovat. Protože jednou... ikdyž někde hluboko vím, že to tak nejspíš nebude.. jednou by mohly mít svůj smysl. 

říjen 2015
"Měl by sis přečíst Korán. Můžu ti ho poskytnout tak za 3 až 4 kila."
"A proč bych si ho měl přečíst?"
"To nevim, ale 3 až 4 kila." (vyslechnuto před toaletou v Indigu) 

Doufám, že máte dneska hezkej den. 

seznam radosti

Někdy je mi tak smutno, že bych si přála, aby mi někdo poslal seznam věcí, který jsou krásný. Jenom abych si připomněla, co že to vlastně dělá tenhle svět tak jedinečnej. Co že tu vlastně dělám. A pak vidím kolem sebe lidi, který jsou vlastně mnohem smutnější než já. A říkám si, že by si taky zasloužili takovej malej seznam radosti... Takže dneska - pro jednou - nebudu brečet, i když by se mi třeba chtělo. 

Tak co je to tady tak krásný? 

Jako zrovna teďka? 

Jo, zrovna teďka. 

• Sníh. Šla jsem zachumlaná do šály a do palčáků a měla jsem čepičku s ouškama jako-když-je-ti-dvanáct a zrůžověly mi tváře a nos jsem měla jako bambuli a nohy mi zkřehly tak, že jsem nakonec necítila prsty, a asi jsem měla fialovou pusu. Ale bylo to krásný. Protože se ty velký vločky snášely k zemi a sypaly se jedna za druhou jako když obrátíš cukřenku na palačinky a blyštěly se ve světle lamp a já jsem je chytala na jazyk a pak mě studily až v krku. A chtělo se mi až brečet z toho, jak strašně krásný to je. 
  A pak celá Praha ztichne, jako když ji přikryješ peřinou, střechy se třpytí v ranním světle a i lidi jakoby najednou trochu šeptali a ztichli. A neexistuje moc lepších pocitů, než když jsem tak zmrzlá, že mám pocit, že se mi zastavil mozek, a pak přijdu domů a sundám si mokrý ponožky a udělám si čaj a koukám za okno, kde pořád a pořád sněží... 
  Pro sníh bych tu byla pořád. 
• Někdo, kdo se cítí jako ty. A kdo to chápe. A netlačí tě nikam, kde nechceš být, protože ví, jakej je to pocit. A neptá se, proč lžeš, i když ví, že lžeš, protože chápe, že je to nejjednodušší způsob jak utýct. Takovej člověk je krásnej. A je potřeba si takových lidí vážit a držet se jich jako klíště, protože je jich málo a jsou na krátkou dobu. Zítra ráno se třeba probudíš a už se budeš cítit docela jinak a najednou to kouzlo pomine. 
• Knížky. Protože víšjak. Když nemůžu být v tomhle světě, utíkám jinam. A neznám žádný pocit, který by se třeba vzdáleně podobal tomu, jak voní a šustí knížka, kterou jsem ještě nečetla. A když ji pohladíš, někdy je drsná a jindy hladká a cítíš, že ten příběh v ní je jen jeden, zatímco ten druhý je někde kolem. Když jsem byla menší, představovala jsem si příběhy jako vážky. Malé, tak malé, že je nevidíš, ale když jsem začala číst, ta vážka mě provázela tím světem a držela mě za ruku... A staly jsme se přítelkyněmi. Já a vážka. Já a příběh. A zanechala ve mně stopu, kterou nejde odstranit. A když zavřu oči, tak se vždycky můžu vrátit. Do příběhu. 
• Klavír. Kdo tvrdí, že když slyší hrát klavír, nic necítí, nemá duši. Když slyším hrát klavír a zavřu oči, můžu být kdekoliv si přeju. Na chvilku nebo na celej život se můžu objevit kdekoliv si jen budu přát. A někdy, když mě samotnou studí ty bílé klapky do prstů a ruka létá sem, tak vím, že jsem úplně na nic, ale tomu klavíru to nevadí. 
  A chvíli mi dává pocit jedinečnosti. Na chvilku jsem někdo jiný, někde jinde. Výjimečnější. A to je něco, co si každý občas zaslouží. Trochu jedinečnosti. Do mě se dostává skrze klapky klavíru.. A přes čistý tón. 

• Úsměvy. Možná si řeknete, že je to jasný, ale když je to pak všechno takový černý, někdy mám pocit, že všichni do jednoho zapomínáme, že ty nejmenší věci, jsou nejdůležitější. Úsměvy jsou jednou z těch malicherností, které tolik opomíjím(e). 
  Jenže smích skutečně léčí. A když se směješ až k slzám, nemůžeš ani myslet a to ani nad tím, kdo bys chtěl být. Takže když se smějeme, jsme to skutečně my. Takoví, jací jsme. 
  Když vidím lidi na kterých mi záleží se smát, cítím štěstí. Tak to asi musí být něco, pro co tu jsem. 

"Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát…"

• Volný ráno. Jen tak se probudit a vědět, že třeba pár hodin nemusím nic, nad to nic není. A tak se loudám po bytě a koukám, jak za oknem svítí sluníčko, a přemýšlím, jestli budu snídat vafle nebo banány nebo vafle a banány. A uvařím si kafe, a to pak voní celým bytem a podlaha mě trochu studí do bosých nohou, ale to nevadí... 
  
  A rádo se o takové ráno podělím s někým dalším. Ale stejně ráda ho sdílím jen sama se sebou. Udělám z něj takový můj vlastní osobní okamžik, který nenarušuje nic jen to sluníčko, písnička, kterou si vyberu a marmeláda, když mi upadne na zem.. 
• Díky. Už je to dlouho, co jsem si začala zapisovat svoje díky.. Někdy, když jsem se cítila pod psa, jsem si prostě psala věci, za který jsem vděčná. Má to nejen ohromné terapeutické přínosy, zároveň si člověk reálně uvědomí, kolik je kolem věcí, kterých si váží. I když jsou to často jen prázdné okamžiky nebo hlouposti a u spousty z těch díků už dnes ani nevím, co jsem jimi myslela.. Ale v tom okamžiku mě někam posunuly. 
  Takže díky za díky. A díky jsou tak nějak obecně něco, kvůli čemu to stojí za to. A můžete namítat, že většinou, když někdo říká díky, nemyslí to tak docela vážně. A je to jen "díky za kafe" nebo "díky protože to musim říct aby mi máma nedala pohlavek". Ale vždycky - vždycky - je to ocenění něčeho, co jste udělali. Vy. Ty. Já. Nikdo jinej. A jde hlavně o to, co si z toho díku vezmu, než o to, jestli to bylo nebo nebylo myšleno stoprocentně vážně. 
  Pokud je pak totiž situace, kdy to ten druhý myslí stoprocentně vážně a já si z toho odnáším to nejlepší, neexistuje vlastně silnější moment. A je to pak víc, než jen obyčejný slovo. 

• Psaní. Protože to stejně nakonec dělám nejradši. A když mi tak lítá ruka nad papírem a myšlenky někde v éteru... tak jsem šťastná. 
• To, jak neustále nově interpretujeme svět kolem. No vážně, není to nádhera? Podle mě je to naprosto senzační. Kdyby člověk neměl schopnost neustále nové interpretace věcí kolem sebe, začal by se nudit už před milionem let. A nikdy by nevymyslel vůbec nic a já bych nebyla a ty taky ne a počítač na kterým píšu by nikdy nikoho ani nenapadl.
  A je to taky jedinej způsob, jak to tu můžeme přežít. Protože v každém okamžiku se vyvíjíme - doufám, že směrem vpřed - a každým okamžikem se tedy nutně mění náš náhled na konkrétní věci. A tak se díváme na vzpomínku z dětství, která dřív bolela a ona postupně sládne... protože už pro neznamená bolest z rozbitého kolene, ale lásku, se kterou babička to koleno ošetřila.
  Zapisuju si (uplně všechno, já vim) taky jednu vzpomínku pořád dokola. Na útržky papírů, když mě to zrovna napadne. Třeba jednou za měsíc. Někdy za dva, jednou jsem si ji nezapsala skoro půl roku a pak jsem ji zase omílala každý týden... Nevěřili byste, kolik stran ta jedna jediná vzpomínka má. Kolik detailů si vybavím v únoru a jak málo v červenci. A jestli je dobrá nebo špatná? Dneska je dobrá. Zítra může být špatná.
  A to mi připadá krásný. 

• Někdo, komu můžeš zavolat, ve tři v noci. A k tomu asi nemusím nic říkat, že ne? 
• A abych se u toho sepisování filozofickejch věcí, který mi dělaj radost, nakonec ještě nerozplakala z toho, jak jsem deep, zapíšu si (pro dnešek) poslední bod: internet. Jenom na internetu se totiž můžu pokochat mustáží na hrudníku, smát se ultimátně ožralejm lidem pořád dokola, zbožňovat vtipný lidi z celýho světa nebo si číst na wikipedii o tom, co že to je vlastně civilizace. Jo, ale ze všeho nejvíc hlavně tohle. To nikde jinde než na internetu neni. 

Čáuko. Bylo by toho ještě velký množství, ale nemůžu napráskat všecko naráz neasi.
Brečení mi asi jde líp. Ale někdy je potřeba udělat malou změnu.
Zajímavý je, že když si to tak po sobě čtu... jako moc veselej článek mi to taky nepřipadá.
Ale měl bejt. Fakt. Přísahám.