seznam radosti

Někdy je mi tak smutno, že bych si přála, aby mi někdo poslal seznam věcí, který jsou krásný. Jenom abych si připomněla, co že to vlastně dělá tenhle svět tak jedinečnej. Co že tu vlastně dělám. A pak vidím kolem sebe lidi, který jsou vlastně mnohem smutnější než já. A říkám si, že by si taky zasloužili takovej malej seznam radosti... Takže dneska - pro jednou - nebudu brečet, i když by se mi třeba chtělo. 

Tak co je to tady tak krásný? 

Jako zrovna teďka? 

Jo, zrovna teďka. 

• Sníh. Šla jsem zachumlaná do šály a do palčáků a měla jsem čepičku s ouškama jako-když-je-ti-dvanáct a zrůžověly mi tváře a nos jsem měla jako bambuli a nohy mi zkřehly tak, že jsem nakonec necítila prsty, a asi jsem měla fialovou pusu. Ale bylo to krásný. Protože se ty velký vločky snášely k zemi a sypaly se jedna za druhou jako když obrátíš cukřenku na palačinky a blyštěly se ve světle lamp a já jsem je chytala na jazyk a pak mě studily až v krku. A chtělo se mi až brečet z toho, jak strašně krásný to je. 
  A pak celá Praha ztichne, jako když ji přikryješ peřinou, střechy se třpytí v ranním světle a i lidi jakoby najednou trochu šeptali a ztichli. A neexistuje moc lepších pocitů, než když jsem tak zmrzlá, že mám pocit, že se mi zastavil mozek, a pak přijdu domů a sundám si mokrý ponožky a udělám si čaj a koukám za okno, kde pořád a pořád sněží... 
  Pro sníh bych tu byla pořád. 
• Někdo, kdo se cítí jako ty. A kdo to chápe. A netlačí tě nikam, kde nechceš být, protože ví, jakej je to pocit. A neptá se, proč lžeš, i když ví, že lžeš, protože chápe, že je to nejjednodušší způsob jak utýct. Takovej člověk je krásnej. A je potřeba si takových lidí vážit a držet se jich jako klíště, protože je jich málo a jsou na krátkou dobu. Zítra ráno se třeba probudíš a už se budeš cítit docela jinak a najednou to kouzlo pomine. 
• Knížky. Protože víšjak. Když nemůžu být v tomhle světě, utíkám jinam. A neznám žádný pocit, který by se třeba vzdáleně podobal tomu, jak voní a šustí knížka, kterou jsem ještě nečetla. A když ji pohladíš, někdy je drsná a jindy hladká a cítíš, že ten příběh v ní je jen jeden, zatímco ten druhý je někde kolem. Když jsem byla menší, představovala jsem si příběhy jako vážky. Malé, tak malé, že je nevidíš, ale když jsem začala číst, ta vážka mě provázela tím světem a držela mě za ruku... A staly jsme se přítelkyněmi. Já a vážka. Já a příběh. A zanechala ve mně stopu, kterou nejde odstranit. A když zavřu oči, tak se vždycky můžu vrátit. Do příběhu. 
• Klavír. Kdo tvrdí, že když slyší hrát klavír, nic necítí, nemá duši. Když slyším hrát klavír a zavřu oči, můžu být kdekoliv si přeju. Na chvilku nebo na celej život se můžu objevit kdekoliv si jen budu přát. A někdy, když mě samotnou studí ty bílé klapky do prstů a ruka létá sem, tak vím, že jsem úplně na nic, ale tomu klavíru to nevadí. 
  A chvíli mi dává pocit jedinečnosti. Na chvilku jsem někdo jiný, někde jinde. Výjimečnější. A to je něco, co si každý občas zaslouží. Trochu jedinečnosti. Do mě se dostává skrze klapky klavíru.. A přes čistý tón. 

• Úsměvy. Možná si řeknete, že je to jasný, ale když je to pak všechno takový černý, někdy mám pocit, že všichni do jednoho zapomínáme, že ty nejmenší věci, jsou nejdůležitější. Úsměvy jsou jednou z těch malicherností, které tolik opomíjím(e). 
  Jenže smích skutečně léčí. A když se směješ až k slzám, nemůžeš ani myslet a to ani nad tím, kdo bys chtěl být. Takže když se smějeme, jsme to skutečně my. Takoví, jací jsme. 
  Když vidím lidi na kterých mi záleží se smát, cítím štěstí. Tak to asi musí být něco, pro co tu jsem. 

"Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát…"

• Volný ráno. Jen tak se probudit a vědět, že třeba pár hodin nemusím nic, nad to nic není. A tak se loudám po bytě a koukám, jak za oknem svítí sluníčko, a přemýšlím, jestli budu snídat vafle nebo banány nebo vafle a banány. A uvařím si kafe, a to pak voní celým bytem a podlaha mě trochu studí do bosých nohou, ale to nevadí... 
  
  A rádo se o takové ráno podělím s někým dalším. Ale stejně ráda ho sdílím jen sama se sebou. Udělám z něj takový můj vlastní osobní okamžik, který nenarušuje nic jen to sluníčko, písnička, kterou si vyberu a marmeláda, když mi upadne na zem.. 
• Díky. Už je to dlouho, co jsem si začala zapisovat svoje díky.. Někdy, když jsem se cítila pod psa, jsem si prostě psala věci, za který jsem vděčná. Má to nejen ohromné terapeutické přínosy, zároveň si člověk reálně uvědomí, kolik je kolem věcí, kterých si váží. I když jsou to často jen prázdné okamžiky nebo hlouposti a u spousty z těch díků už dnes ani nevím, co jsem jimi myslela.. Ale v tom okamžiku mě někam posunuly. 
  Takže díky za díky. A díky jsou tak nějak obecně něco, kvůli čemu to stojí za to. A můžete namítat, že většinou, když někdo říká díky, nemyslí to tak docela vážně. A je to jen "díky za kafe" nebo "díky protože to musim říct aby mi máma nedala pohlavek". Ale vždycky - vždycky - je to ocenění něčeho, co jste udělali. Vy. Ty. Já. Nikdo jinej. A jde hlavně o to, co si z toho díku vezmu, než o to, jestli to bylo nebo nebylo myšleno stoprocentně vážně. 
  Pokud je pak totiž situace, kdy to ten druhý myslí stoprocentně vážně a já si z toho odnáším to nejlepší, neexistuje vlastně silnější moment. A je to pak víc, než jen obyčejný slovo. 

• Psaní. Protože to stejně nakonec dělám nejradši. A když mi tak lítá ruka nad papírem a myšlenky někde v éteru... tak jsem šťastná. 
• To, jak neustále nově interpretujeme svět kolem. No vážně, není to nádhera? Podle mě je to naprosto senzační. Kdyby člověk neměl schopnost neustále nové interpretace věcí kolem sebe, začal by se nudit už před milionem let. A nikdy by nevymyslel vůbec nic a já bych nebyla a ty taky ne a počítač na kterým píšu by nikdy nikoho ani nenapadl.
  A je to taky jedinej způsob, jak to tu můžeme přežít. Protože v každém okamžiku se vyvíjíme - doufám, že směrem vpřed - a každým okamžikem se tedy nutně mění náš náhled na konkrétní věci. A tak se díváme na vzpomínku z dětství, která dřív bolela a ona postupně sládne... protože už pro neznamená bolest z rozbitého kolene, ale lásku, se kterou babička to koleno ošetřila.
  Zapisuju si (uplně všechno, já vim) taky jednu vzpomínku pořád dokola. Na útržky papírů, když mě to zrovna napadne. Třeba jednou za měsíc. Někdy za dva, jednou jsem si ji nezapsala skoro půl roku a pak jsem ji zase omílala každý týden... Nevěřili byste, kolik stran ta jedna jediná vzpomínka má. Kolik detailů si vybavím v únoru a jak málo v červenci. A jestli je dobrá nebo špatná? Dneska je dobrá. Zítra může být špatná.
  A to mi připadá krásný. 

• Někdo, komu můžeš zavolat, ve tři v noci. A k tomu asi nemusím nic říkat, že ne? 
• A abych se u toho sepisování filozofickejch věcí, který mi dělaj radost, nakonec ještě nerozplakala z toho, jak jsem deep, zapíšu si (pro dnešek) poslední bod: internet. Jenom na internetu se totiž můžu pokochat mustáží na hrudníku, smát se ultimátně ožralejm lidem pořád dokola, zbožňovat vtipný lidi z celýho světa nebo si číst na wikipedii o tom, co že to je vlastně civilizace. Jo, ale ze všeho nejvíc hlavně tohle. To nikde jinde než na internetu neni. 

Čáuko. Bylo by toho ještě velký množství, ale nemůžu napráskat všecko naráz neasi.
Brečení mi asi jde líp. Ale někdy je potřeba udělat malou změnu.
Zajímavý je, že když si to tak po sobě čtu... jako moc veselej článek mi to taky nepřipadá.
Ale měl bejt. Fakt. Přísahám.