2:22

Je přesně 2:22. Nějakým zvláštním zvráceným způsobem mě to číslo uklidňuje. A ikdyž to znamená, že na naučení na zkoušku už mi zbývá jenom asi 5 hodin, tak mě to stejně blaží u srdíčka. A právě proto, že je zkouškový a zbývá mi tak málo času (ono už je to stejně všechno jedno žejo), můžu si dovolit dělat všechno kromě sociální reprodukce zla. 

Sociální reprodukce zla je totiž všude kolem. 

Mrdá mi. 

Prohlížela jsem si svoje starý diáře.. a některý ty zápisky ve mně vyvolávají zvláštně uspokojující pocity. 

listopad 2014 - Láska je o míře přísunu čokoládových bonbonů, případně v jiných kulturách kuřat.  

21.září 2013 jsem byla v Europa Parku. A připadá mi to jako sto let. 

Ještě pořád bojuju s tím, jakej je svět. A asi - i přes to, jak se moje okolí snaží přesvědčit mě o opaku - nikdy nepřestanu věřit. A chtít. A chtít věřit. Protože to je to, co mě dělá tím, kdo jsem. A já sem mám konec konců ráda. Někdy. 

27.září 2014 - "Tak ti nevim, jestli blbě artikuluju kvuli té mrtvici a nebo mám akorát blbé zuby." Miluju svoji babičku. Vždycky ji budu milovat. Aby bylo jasno.

březen 2014 - Kdyby štěstí mělo barvu, bylo by žlutooranžové, tak nějak jako obloha při západu slunce. Chutnalo by jako voda a hřálo by jako domy v létě po setmění. Hladilo by jako máma před spaním, líbalo by tě do vlasů a šeptalo básně. Na dotek by se zdálo lehké jako satén, bylo by ale pevně a tvrdé jako skála. Dalo by se ho dotýkat holýma rukama a hltat ho dravými doušky, uchopit a ovládnout by ho ale nedokázal nikdo. 

Možná že jsem vylezla z králičí nory. 

Asi jsem musela vylézt z králičí nory, jinak si to celý nedovedu vysvětlit. 

11.4.2011 Někdy nevím, co je realita a co jsem si vymyslela. 

To někdy nevím pořád. Mám pocit, že většina věcí, který se mi kdy děly/dějou jsou z větší části výmysl. Totiž. Že ty věci vidím jinak, než ve skutečnosti jsou. Neříkám horší nebo lepší, jen prostě jiný. Tak, aby se mi líbily. Nebo tak, abych to přežila. A pořád mám od světa nesmyslný očekávání. A od lidí. Hlavně mám nesmyslný očekávání od lidí. A chtěla bych říct, že mě to mrzí, protože někdy...někdy mě to fakt hrozně mrzí. 

Jenže co když jsem si vymyslela i to? 

26.6.2012 ...cítím se pohlcená ve zbytku světa, který jsem si sama vytvořila. Nikdo nemůže dovnitř a nikdo nemůže ven. Jen já stojím na kraji a zmateně pobíhám hned sem, hned tam. 

V mém světě žijí draci. To je jeho plus. 

A pak je to všechno ostatní. 

Nikdo nemůže dovnitř a nikdo nemůže ven. Ha! Jak často dojímáte sami sebe? Kdybych mohla, chtěla bych teďka obejmout to svoje ztracený já a pevně ho tisknout, až by se skoro nemohlo nadechnout, a říkat mu "mám tě ráda" a postrčit ho správným směrem. A ne že bych tušila, který směr je správný nebo že bych dneska o něco míň pobíhala sem a tam po kraji svýho světa. To vůbec ne. Jenom trochu líp balancuju a trochu líp znám ten svět venku a trochu líp umím krotit draky a trochu víc si vážím toho, že ty draci vůbec někde existujou. 

A ne že bych se dneska nikdy necítila pohlcená zbytkem kombajnu, ale už se ho tolik nebojím. 

A ne že by dneska lidi mohli volně vstupovat dovnitř a vycházet ven, ale i lidí se už bojím míň. A ne že bych byla silnější - spíš naopak - ale možná - možná - mě ta moje obrovská slabost dělá vlastně nakonec silnou. 

A tak bych si řekla, že se nemusím bát. 

únor 2014 -  penzion U TVÝ MÁMY 

• ve sklepě pornodivadlo

• masturbace povolena jen hezkým lidem

• stylizace pokojů dle divadelních her

• Jaromír Viagra: pornodrama z hokejového prostředí 

• pevnost BOAjard

Tři lidi nezávisle na sobě mi řekli, že mě teď na Silvestra viděli se po nekonečný době smát. Jako fakt smát. Upřímně od srdce smát. A smála jsem se tak moc, že mi tryskaly slzy. A bylo to báječný. 

28.1.2011 Po dlouhý době jsem se ráno probudila s pocitem, že jsem FAKT hnusná. 

HA! Tak kdybych mohla v tomhle případě mluvit se svým minulým já, řekla bych si, že to je dobrý, že to bude lepší. Vyrosteš do krásy, kočičko. A budeš skromná a milá a hodná. A nebo bych si spíš řekla, že to bude dobrý, tlustý a hnusný dny budeš mít celej život. 

květen 2015 - Ema nikdy nepřemýšlela o smrti. O té své ani o žádné jiné. Vnímala ji přirozeně. Jako něco, co někdy přijde a pak se zatáhne opona. Když jí bylo deset let, zemřela její milovaná babička.
Ema neplakala. Nepřemýšlela, kam šla ani proč musela zemřít. Byla jen ráda, že už ji nic nebolí. A ani dnes, kdy po ní už smrtka natahovala ruce a dlouhými prsty ji hladila po tvářích, Ema nepřemýšlela.

Vždycky jsem si zapisovala náhodný úryvky příběhů, který v mojí hlavě probleskly třeba při pohledu na úplně neznámou osobu v dopravním prostředku. A vždycky jsem si zvláštně libovala v tom si tyhle úryvky později pročítat a vědět, že je nikdy nedokončím do příběhu. Ale i přesto, že jejich osudem je navždy zůstat úryvkem beze smyslu, je mám ráda a mají svůj zvláštní význam. Hrozně moc věcí se děje beze smyslu. A ani ty reálný věci se nesnažím zapomenout a ztratit. Taky si je přeju uchovat. Protože jednou... ikdyž někde hluboko vím, že to tak nejspíš nebude.. jednou by mohly mít svůj smysl. 

říjen 2015
"Měl by sis přečíst Korán. Můžu ti ho poskytnout tak za 3 až 4 kila."
"A proč bych si ho měl přečíst?"
"To nevim, ale 3 až 4 kila." (vyslechnuto před toaletou v Indigu) 

Doufám, že máte dneska hezkej den.