#procházky

Když chodím, tak myslím. 

Obměnila jsem svůj playlist, protože když poslouchám, tak taky myslím. Extrémně když poslouchám něco, co mám s něčím spojený. (Jo, a jsem specialista na nic neříkající a vševypovídající slovní spojení.)  A když chodím a poslouchám, tak myslím úplně hrozně a pak mám chuť dát si sýr. 

Za posledních pár týdnů jsem si uvědomila pár věcí. Některý strašně banální a jiný tak hluboký, že kdybyste do nich skočili po hlavě, už se možná nikdy nevynoříte. 

Třeba to, že v metru na Muzeu to voní jako pečený kuřata. Nebo grilovaný, co já vím. Ale je to hrozně palčivý. A hrozně mě to sere a blaží zároveň. Tak nějak mi to někoho připomíná. (A moc se omlouvám, že existuje osoba, kterou mám spojenou s vůni grilovanýho kuřete.)  

Nebo to, že bych měla (a chtěla!) víc spát. 

A když se člověk při cestování po Praze náhodně usmívá, lidi to děsí. Protože co se jako děje, že se někdo usmívá, jako. A dozvěděla jsem se, že když člověk zvedne koutky do úsměvu - i když v tom okamžiku necítí žádný prvotní pocit radosti - jeho tělo automaticky začne vyplavovat endorfiny. Takže k tomu, aby se člověk cítil dobře, se stačí smát? Hmmm. 

Je pro mě těžký říkat věci. A tak si je zapisuju. To je asi ten největší důvod. No a pak si to někdy čtu a rozbrečím samu sebe. hawk. A pak dalších pár lidí, když chci vědět, jestli jsem jenom přecitlivělá a nebo ty věty vážně mají sílu. Asi mají sílu. 

#pyšná 

Úplně vážně úplně vůbec nerozumím lidem. A hrozně by mě zajímalo, jestli někdy taky dělám, říkám nebo naopak nedělám a neříkám věci, který ostatní uvrhují do takového toho rozpoložení: "Co to kurva...?!" 

Koketuju s myšlenou (pozn. aut. původně zde mělo být použito slovo myšlenka, ale myšlena se mi zdá taková nějaká větší, takže ji zachovám), že bych chtěla někam odjet. Ne dneska ani zejtra, ale v dohledný době. A nevrátit se po víkendu, ale třeba po roce. 

Největší radost mi dělají náhodná setkání. 

Nejsem typ na ranní procházky. Pokud jim předcházelo jen pár hodin spánku a ta nutnost toho, že jsem opravdu musela vstát. Tak pak stihnu před osmou spadnout ze schodů, polít si čistý tričko kafem (a to je ještě ten dobrý případ, kdy mám kafe), jít napůl po schodech a napůl po plošině pro vozíčkáře, které ale od sebe odděluje zábradlí (a já bohužel neumím procházet skrze zábradlí), zapomenout vystoupit na správný zastávce a pak přejet i při cestě nazpátek... A tak. 

Když se chcete dostat v jednu ráno z Karlína na Náměstí Sýru, jděte pěšky. Zaručeně je to rychlejší. Praho, miluji tě. 

Všechna radost vychází z bolesti. Aspoň myslím. Nechávám to být. 

Moje letošní valentýnka byla tyč a liška. To je velkej úspěch, dvě věci v jednom roce. 

Baví mě investovat energii do odhodlání. (Tak třeba odhodlání překonat bolest z "inside leg hang" aka "scorpio". A here we go. Moje pravá noha sice vypadá jako  jedna velká hnusná rozteklá modřina... ale čo. A teď už zbývá jenom ta druhá.)

Jóga mi přináší vnitřní klid. 

Klavír mi taky přináší vnitřní klid. To je krásný. 

U některých lidí nevím, jestli bych jim radši zlomila ruku nebo je objala a utěšila. Třeba u sebe. 

Cítím ve vzduchu - navzdory tomu, že předevčírem zase sněžilo (a bylo to zase krásný) - jaro. A moc se na něj těším. 

Chtěla bych mít hlas jako Paloma Faith.
"Svoje sebevědomí, někdy i ono částečné potlačení sexuality, kompenzují (ženy, pozn.aut.) atraktivitou, touhou po zvláštním a zároveň po módním, tzn. unifikovaném, vzhledu a typu, který dostává od společnosti nejvíc obdivu a uznání, jenž se pokud možno všem líbí, v současné době s důrazem na atraktivitu, stíhlost, výkon, perfektnost a sympatické vystupování." Jojo. My ženy to máme těžký. A když by to některá z nás náhodou splňovala, tak se jí pak všichni bojí, protože je moc dokonalá. (Rada: Až ji potkáte, nebojte se jí. Když bude perfektní tak, že se vám líbí, řekněte jí to. A když bude perfektní tak, že vás to sere, tak jí prostě pošlete do hajzlu. Jestli je vážně tak dokonalá, tak se neposere.)
Taky si přeju ztratit svou zoufalou potřebu všechno vysvětlit.
A chtěla bych rychleji odpouštět.
Někdy si pouštím devadesátkový songy a zpívám si a skáču na posteli. Což mi připomíná, že bych si měla převlíknout postel. A vyčesat kočku. A podat si přihlášky na magisterský obory. A vzpamatovat se. To je jen malá ukázka mých neposedných nikdy nekončících myšlenek, které nesmyslně (ne)navazují jedna na druhou. A v té větě je přesně 13krát písmeno n.
Mám v hlavě příběhy. Stovky a tisíce příběhů. Chtěla bych si sednout a sepsat je. Když si sednu a začnu, tak z nich vychází podobný hovadiny, jaký píšu do svojí bakalářky. (A to nechcete.) Takže to prý zase asi odložím na později.
Co ale znamená na později? Někdy mám pocit, že když odložím věci na později, je to, jako bych je odkládala nejenom pro budoucí Adélu, ale hlavně do budoucího života...
Podle mě totiž existuje život. Potom. No však víš po čem. (And then you see it... White shores and beyond far green country under a swift sunrise.) 
Na tenhle měsíc jsem si naplánovala úkol sdělit dvěma lidem, kteří se nějak mihli - více či méně - v mojí hlavě, že se to stalo. Check.
Úkol tohohle týdne bylo koupit si nový boty do práce a jít aspoň jednou do školy. Boty mám a ve škole jsem byla dvakrát. Check.
Nejsem na sebe moc náročná, já vím, ale někde začít musím. (Úkol na celej život - hlavně si to, kurva, musíš obhájit. CHECK.)