It's like when you are excited about i girl and you see a couple holding hands, and you feel happy for them. And the other times you see the same couple, and they make you so mad. And all you want is to always feel happy for them because you know that if you do, then it means that you're happy, too.
Občas, když si čtu, přistihnu samu sebe jak hluboce obdivuji schopnost konkrétního autora popsat tak nádherně pocity. Taky se mi poslední dobou hodně stává, že když o těch pocitech čtu, uvědomuju si, že to je třeba někdy to, co sama cítím, jen to neumím pojmenovat. A přitom vím, že pojmenovat je, je první část úspěchu.
Musíš tu bolest přijmout.Pojmenovat.Poznat ji.Pohrát si s ní.A teprve až s ní strávíš dostatek času a dobře ji poznáš, budeš vědět, jak ji poslat pryč.
A někdy si všichni připadáme, že jsme na všechno sami. A i když sedíme vedle dalších lidí, vyprávíme jim o všem, co se děje i o tom, co se ve skutečnosti neděje, stejně nám připadá, že jsme na to sami. A z větší části je to vlastně pravda. Nakonec na to jsme vždycky sami. Připadá nám, že těžké časy zvládáme, protože jsou tu ostatní, kteří se starají... Takže tomu vlastně nečelíme sami. Ale nakonec čelíme.
Takže, co teda, Adélo? Čelíme nebo nečelíme?
Asi jde o to, že v určitém bodě všeho toho, co nás brzdí, to musíme být my (a jen a pouze my), kdo se rozhodne, že to nevzdá. A že se zabejčí, zahodí všechny výmluvy, kopne se do zadku a prostě přes to přejede jako lokomotiva a celý to rozmašíruje pod koly a už se za tím neohlédne. A jasně, že je skvělý, když na tom startu (a hlavně před ním) stojí někdo, kdo nás poplácá po zádech a pomůže nám na nohy a kdo má dost velkou vyřídilku, aby nám vysvětlil, že musíme dopředu... Ale ten krok pak nakonec děláme sami. Za tu pomyslnou startovní čáru s námi totiž nikdo nemůže.
A celý nás to přivádí k další otázce. Co je to TO? No? Je to ten pocit, kdy ráno vstáváš a je ti do breku, jen tak? A cítíš se jako když ti někdo zasadil herdu do zad a do nohou a do rukou a víš, že ta bolest nemá co dělat se stovkou squat-jumps, který jsi včera udělal? Nebo je TO to, když se tak jako díváš ven a za oknem jsou nahý stromy a chce se ti zvracet, zase jen tak? Nebo to, že existujou lidi, který jsi miloval/a a jednou se prostě probudíš a zjistíš, že už je nemiluješ? Nebo že ti lidi lžou a pak zapomenou, že lhali, a ty víš, že lžou, ale necháváš je lhát dál, protože to je jednodušší? Nebo to, jak je chvíli zataženo a chvíli slunečno a cítíš se jak na rozvrzaný horský dráze z Matějský? Nebo to, jak něco řekneš a lidi se otáčejí a ty za povytaženým obočím vidíš nekonečný nepochopení? Nebo že neděláš věci jen proto, že by se to asi nemělo? Nebo to, jak když dočteš dobrou knížku, zůstane v tobě ještě nějakou dobu a to ti taky moc nedodá? A nebo to, jak strašně-strašně-strašně hrozně moc přemýšlíš?
Asi všechno dohromady. Tak nějak. Pro mě je TO asi nejvíc to, že když jdu večer spát, říkám si, že zejtra to bude lepší. A že zejtra se všemu postavím a budu statečnější a odvážnější. A nějak mi nedochází, že už to, že ráno vstávám, abych se znova postavila všemu TOMU, co mě včera tolik vyčerpalo, je odvaha.
Není každej den potřeba zachránit štěňátko, potěšit sto lidí, dodat odvahu zbytku světa, postavit se rasismu, vyhodit do plastů jedině umytý kelímek od jogurtu, být nejlepší kamarádka/přítelkyně/kuchařka/tanečnice, překonat sama sebe, přečíst si noviny a živě diskutovat o globálních problémech, zdravě jíst a mít hezký vlasy... Někdy úplně stačí to, že dýcháš, zlato.
Nejlepší na tom všem je, že sama sobě připadám směšná. Což je docela dobrý znamení toho, že si zachovávám čistou mysl.
And I want you to know that I am both happy and sad and I'm still trying to figure out how that could be.
Ten obrázek byl původně myšlen jako zabíjení času, kdy jsem náhodně kreslila čáry na papír a netušila, co z toho vlastně vyleze. (To docela často dělám tak nějak obecně se svým životem.) Nakonec bych řekla, že se mi vůbec nelíbí, co z toho vylezlo. (A nehovořím o tom, že nejsem žádnej extra kreslíř.) Ale svým způsobem mě to tak nějak uklidnilo. Protože jsou dvě možnosti: Můžu věci dostat na papír a nebo je skutečně dělat. A nebudu vysvětlovat, co z toho je ta lepší možnost.
Jo, a vidím v tom trochu ananas. To je taky dobrý znamení.
Viděla jsem v jeden den tři lidi nad šedesát s hipster brýlema. Jeden ten dědoušek vypadal jako ten stařík z Do oblak.
Taky jsem v metru viděla paní, která jiný řekla, že si nemůže dát tašku ze sedačky vedle sebe dolů a pustit ji sednout, protože někomu drží místo.
Doufám, že jednou TO taky budu mít takhle v píči.
Žádné komentáře:
Okomentovat