Write what you know. [Mark Twain]

Hrozně ráda škatulkuju. Věci, barvy, lidi. Všechno. Ráda škatulkuju svoje myšlenky a tak celkově mám ráda, když jsou věci jasný a čistý. A přitom moc dobře vím, že to se mi asi těžko podaří udržet to v šuplatech dýl než pár minut. S věcma je to jednoduchý. Seřadím je do šuplíčků, oštítkuju si je a mám radost, jak je to pěkně přehledné. No a pak něco potřebuju najít... A začnu zase znova. 

S myšlenkama je to horší. Zaprvý to trvá mnohem delší dobu, než se mi podaří aspoň jakžtakž oštítkovat, kam vlastně která myšlenka patří, kam směřuje a co znamená. A když už se dostanu do fáze, kdy si říkám, že asi jo, to by mohlo být ono, většinou se přetočí svět a já bezmocně visím za nohy ve vzduchoprázdnu a trnu, že když udělám krok, tak se propadnu do té prázdnoty nad sebou. A nebo trnu, že když udělám krok, tak se vrátím zpátky na zem. V každém případě ale nakonec musím začít se škatulkováním odznova. 

No a štítkování lidí... to je vůbec nejhorší. Protože lidi nejsou jasný a čistý. A v jediné osobě může koexistovat tolik něhy a lásky spolu s takovým množstvím nenávisti a agrese, že to prostě nepochopíte. No. Někdy mi je líto, že to není jednodušší. Šup, cholerik, nalepit na čelo, zavřít do šuplete a uložit někam mezi sangvinika a flegmatika, vytáhnout až ho budu potřebovat. Ale většinou jsem hrozně ráda. 

Sama jsem (asi) apollonský dítě. (Jo, ráda škatulkuju i samu sebe.)

Jsem znechucená. Ze sebe, z lidí, z pomerančovýho džusu, z města a zase z lidí. Z lidí. Z lidí. Z lidí. Zlí dí. Slídí. Zlí lidi slídí. Je mi na blití, když vidím, jak se chováme jeden ke druhému.
Chce se mi blít. A nechci dál žít na téhle planetě, pokud je tohle jedinej svět, který mám na výběr. Naštěstí - ještě stále a věř mi, že tomu sama nerozumím a cítím tolik vděku, že mě to až překvapuje - mám svůj svět. Ve kterém dva plus dva je pět.

Hledám vnitřní svobodu.
Moc si přeju být silná.
Lidi se mě prý bojí. Můj první dojem je hrozný. A přitom jsem nakonec takový ňuchňavý koťátko, kurva!
Jsem přecitlivělá na zklamání. Představa, že jsem někoho zklamala, mě děsí. A nevím, jak s tím pracovat. Protože největší zklamání jsem pak sama pro sebe.
Myslim, že můj největší problém je, že tak nějak miluju a propadám víc slovům než činům a jsou pro mě důležitější ideje a myšlenky než realita. A myslím, že mě to jednou zabije.
Na druhé straně je potřeba si občas připomenout, že i když jsem zrovna v situaci, kdy se zdá, že už se prostě musím zlomit.. Tak ne. Zas a znova ne. Jsem ohebná. A taky jsem veterán v přežívání. Přežívání je v podstatě moje oblíbená kratochvíle. Takže dobrý.

The fault, dear Brutus, is not in our stars but in ourselves. 

Hrozně moc doufám, že nepotkáváme lidi jenom náhodou. Že když už je potkáme, tak mají svůj smysl. I když nás nakonec zklamou a nechají za sebou prázdnou díru nebo nás naopak naplní až po okraj tak, že přetečeme jak hrnec se špagetama, tak to tak mělo být. A někdy trvá roky, než jsme schopní docenit, že ta krabice plná bolesti/ztracený lásky, je taky nakonec obrovský dar.  

A tohle.