Life and Death habe been in love for longer than we have words to describe.Life sends countless gifts to Deathand Death keeps them forever.
A co tím chceš jako říct? Že to tu je celý beze smyslu?
Ne, že je to celý z lásky.
V pátek jsem jela vlakem k prarodičům. A v sobotu hned zase zpátky. Šup, na otočku. A tak jsme se spolu smáli a já jsem se cítila tak, jak se necítím nikdy jindy, nikde jinde a s nikým jiným. Rozumíš. Fakt nikdy.
No, o tom totiž ta láska je.
Vůbec ne o velkých věcech, prostě o tom, že se nějak cítíš.
A vždycky, když odjíždím pryč, tak je mi hrozně úzko. V sobotu taky. Úzko z takovýho toho "co když". A moc bych si přála vídat je častěji. A jet tam. A cítit tu sladkost na jazyku.
Jenomže. Jenomže. Jenomže.
No. Bojím se, že umřou dřív, než jim stihnu všechno říct. Ale vlastně jsem jim už všechno řekla. Ptala jsem se babičky, co by si ještě přála. A řekla mi, že umřít doma a dřív než děda. A děda si taky přeje umřít doma. A dřív než babička. Ale nechce, aby to viděla.
Jestli ještě někdy řeknu, že nevím, co to je láska, tak mě nakopejte. Tohle je. Musí být. Žejo. Esence lásky. No a tak je mi z toho smutno a veselo zároveň.
A už se mě pár lidí ptalo, jestli se bojím umřít. A já jsem jim řekla, že ne, protože tady to neskončí. No a vždycky se o mně vědělo, že jsem teatrální a trochu se za to stydim a uplně vidim, jak se tváříš. Ale fakt asi. (A neříkám, že se nebudu chvět jako osika až to přijde, ikdyž doufám, že to bude tak rychlý, že to ani nestihnu.)
No ale to není zas až tak důležitý. Důležitý je, co je potom. Nebo to taky není důležitý. Důležitý je, že to co je potom, je hezký.
A hezčí než tohle tady? Já nevim. Tady je to hezký. Hodně hezký. Někdy. A někdy ne, jasně. Ale ve svý podstatě jo. No. A já se tu mám dobře.
Jenže co to znamená mít se dobře?
Co to znamená, když ti někdo řekne, že se má někde 100x nebo 10x líp, než se měl jinde? Doufám, že to znamená, že má víc lásky. K čemukoliv, od kohokoliv. Ale že mu přetejká z vany a je jí tolik, že ho to vlastně chce rozervat a že jí hltá plnými doušky.
Když mi láska přetejká z vany tak jsem šťastná. Štastnější než jindy. Takže se mám líp.
Jenže to je, zlato, všechno o tom, jak máš věci nastavený.
Teď. I potom. Potom to bude taky o tom, jak máš věci nastavený.
No. Tak se bojím o trošku míň než předtím teď, když to vím.
Dnešní večer voní létem. Hrozně moc.
Jeden z pocitů, který mě nikdy neomrzí je lehnout si s vlasama umytýma broskovým šamponem do čerstvě povlečených peřin..
Tancuju oslavný tanečky - udělala jsem stojku na jedné ruce, udělala jsem twisted grip handspring a v pět ráno je svět krásnej. Takovej čistší. Dokonce i na Florenci.
Nevím, co se sebou, ale to nevadí. Ono se to nějak ukáže. Časem.
Některý věci jsou špatně načasovaný. A nemůžu se rozhodnout, jestli se věci, který se mají stát, prostě stanou nebo se stanou jenom, když za nimi horečně jdeme. No. To se asi taky ukáže, žejo. A nebo neukáže. Mám vlastně docela ráda tajemství.
Připadá mi rozkošný, jak ke mně pochopení určitých momentů - pocitů - zachvění - dochází třeba až po roce. Kdy už je to uplně jedno. A ztracený.
Jsme všichni zplozenci lásky. Dary, které život neúnavně posílá smrti, aby se jí vlichotil.
Takhle mi to bytí připadá hned mnohem stravitelnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat