I hope to arrive to my death late, in love and a little drunk. (Atticus)

Fakt často se na sebe zlobím kvůli tomu, že něco cítím. Smutek, naštvání, znechucení. Něco konkrétního v konkrétním okamžiku. Ale hrozně málokdy se na sebe zlobím kvůli tomu, že to něco necítím. A strašně bych si přála, aby to bylo jinak. Ale není. Dělá to ze mě špatnýho člověka? 

Ne. Doufám, že ne. 

Jenom to říká, že mám představy o tom, jak by věci měly být a když nejsou tak, jak si je představuju, tak je pro mě těžký je přijmout. 

Ale velkej pokrok je už to, že jsem schopná si přiznat tuhle svojí obrovskou neschopnost bojovat se svými ideály. A to, že si ji uvědomuju, už je taky vlastně boj. Takže bych řekla, že je to v zásadě v pořádku. 

Taky si nejsem jistá, jestli je správně cítit něco jen proto, že by se to tak mělo.  Nebo že jedna moje část - ta rozumná, racionální, dospělá - by to tak chtěla. Ale ta druhá to nejenže nechce, ale přímo to odporuje jejímu přesvědčení. A tak se mi chce občas zvracet z toho, jak se to ve mně pere. A pak se nahlas směju v dopravních prostředcích, protože je to tak strašně absurdní. Absurdita každodenního žití. To, když je ti tak hrozně, že se hystericky směješ místo toho, abys plakal. 

To, že ikdyž není každej den dobrej, tak stejně žiješ.
To, že některý dny jenom dávaj, ale mnohem víc jich jenom bere.

To, že ne všichni jsou upřímný, ale stejně se snažíš být upřímnej. 

To, že ne každej tě miluje tak, jako miluješ ty, ale stejně miluješ. 

To, že svět není fér, ale stejně se snažíš hrát fér. 

To, že štěstí pochopíš jedině, pokud pochopíš neštěstí. 

To, že uděláš chybu a pak ji uděláš ještě desetkrát, než se z ní skutečně poučíš. 

To, že sám sobě ubližuješ víc, než ti kdy dokáže ublížit kdokoliv kolem. 

To, že se můžeš cítit tak hezky, že se rozbrečíš. 

To, že tě mrzí, že tě něco mrzí. 

To, že v jedné vteřině existuje život a ve druhé ne. A že v jedné neexistuje a pak najednou existuje. 

To, že ti někdo řekne, že jdeš špatným směrem a ty se kvůli tomu otočíš zpátky. A najednou jsi na cestě do pekla. 

To, že ti někdo jinej řekne, že jdeš správným směrem. A tak pokračuješ. A najednou jsi na cestě do pekla. 

,,I think hell is something you carry around with you. Not somewhere you go."

Absurdní, co? Jenže ta absurdita je asi to nejcennější ze všeho. Protože jenom díky ní můžeš vytvořit příběh, kterýmu neuvěří ani mořský panny.
Možná je absurdita smysl života. Smát se až k slzám (absurdní). Milovat tak, že tě to roztrhá (ještě absurdnější). Cítit se tak strašně bezmocně a stejně se držet zuby nehty, abys tu mohl být dál (nejabsurdnější). 

Ale naštěstí nemůžeš selhat ani uspět v lidskosti. Tak na to mysli, zlatíčko.   

Doufám, že se budeš neustále posouvat dopředu ale nikdy neztratíš tu dětskou křehkost, která tě dělá právě tou živou bytostí, kterou jsi.