to, co se nedá zachytit

Miluju věci, který se nedaj vyfotit. Okamžiky, který nemůžete zachytit. Připadá mi, že všichni strašně toužíme dokumentovat každou vteřinu života. Něco se mi líbí? Vytáhnout mobil a cvaknout, radši dvakrát nebo třikrát a později vybrat tu nejlepší. Hezký světlo? Vyfotit. Hezký jídlo, vyfotit. Zvěčnit. Sám sobě umožnit si tu krásu připomenout. 

Ale některý věci prostě zachytit nejde. A je to moc dobře. Protože to, že zůstanou jen a pouze v našich vzpomínkách, je dělá jedinečnými. Pokud za to nestály, nakonec na ně zapomeneme. Ale když za to stály, zůstanou s námi navždy. Jen časem zesládnou nebo zhořknou, možná trochu změní barvu a časem vyblednou. A budou se měnit s každým okamžikem podle toho, jak se zrovna cítíme. Ale to je právě ta jejich síla. 

Nemůžu nikdy zachytit to, jak voní ráno. 

Barvu trávy po dešti. 

Jak se třpytí sluníčko na řasách někomu, koho miluješ. 

Ten pocit, když si lehám k smrti unavená do peřin. 

Radost. 

Štěstí. 

Lásku obecně. 

Dotek horkých dlaní na studené tváři. 

Nemůžeš zachytit bolest. 

A někdy je hrozně fajn jen tak zastavit a vychutnat si okamžik bez toho, abych se ho snažila zvěčnit. Jasně. Zmizí a skončí. Ale zmizel by a skončil tak jako tak. 

Nikdy se vlastně nesnažím zachytit věci. Když procházím starý vzpomínky, nesoustředím se na to, kdo nebo co je na fotce. Ale myslím na to, jak se směje, čemu se smál, jak mu za chvíli začaly stříkat slzy smíchu a jak mi tehdy bylo. 

Takže je to nakonec zase přesně jenom to, co se zachytit stejně nedá. 

Mít vzpomínky je hezký. A někdy je hezký, když jsou nesdělitelný. 

Cassiopeia je moje nejoblíbenější souhvězdí. A taky se nedá zachytit. Protože když na ni myslím, není to jen pár hvězd na obloze. Je to husí kůže, vůně lesa, nekonečná malost mýho bytí, čistá radost, atomový výbuchy v hlavě, praskání ohně a sto tisíc dalších pocitů, vůní..

Je to hezký, žejo? Ikdyž to nejde vyfotit. Fakt, je.