tak trochu

tak trochu?

jo. tak trochu. 

Skoro všechno je jenom tak trochu. A skoro všechno děláme jenom tak trochu. 

Víš. Jakože. 

 Tak trochu umím německy. Tak trochu čtu. Tak trochu sportuju. Tak trochu rozumím kávě. Tak trochu mě baví sociologie. Tak trochu mě nebaví sociologie. Tak trochu jsem milovník filmů. Tak trochu se vyznám v Praze. Tak trochu jsem ráda za to, kdo jsem. Tak trochu se snažím každý den stihnout milion věcí a tak trochu je stihnout vůbec nechci. Tak trochu umím vařit. Tak trochu tuším, co chci. Tak trochu netuším, co chci. Tak trochu umím ovládat svou mysl. Tak trochu mi jde psaní. Tak trochu jsem náladová. Tak trochu zvládnu úplně cokoliv. Tak trochu se mi občas stane, že už mi nezbývají síly vůbec na nic. 

A všechno je to jenom tak trochu. 

Ale co teda děláš úplně? 

Jenže. Co to vůbec znamená dělat něco úplně? 

Co to znamená dneska? A co to bude znamenat zítra? 

Znamená to, že když se zrovna soustředím na jedno, tak už nedělám nic jiného? Protože pak přece děláme úplně docela hodně věcí. Teď právě úplně přemýšlím nad tím, jak půjdou slova za sebou tak, aby složily větu. 

A nebo dělat věci úplně znamená spíš to, že jsi v tom velmistr? A znáš každou chybku, každou skulinku a každý trik toho, co děláš? Pak ale nikdy nikdo nic úplně nedělal, viď. 

Nebo to znamená soustředit se a věnovat se tomu dost často? Jenže jak často je dost často? Aha. 

A není to tak, že úplně je to, když tě to dělá šťastnou? Ale některý věci mě šťastnou nedělaj. A některý z nich bych nikdy úplně ani nechtěla. 

A není to prostě jen taková hloupá představa vzniklá z toho, že máš pocit, že nic nestíháš? Neumíš si najít dost času na to, co tolik miluješ, jen proto, že chceš stíhat milion dalších věcí. Půlku z nich vlastně ani nechceš. Ale měly by se. Tak je děláš. 

Tak trochu. 

Dnes mám opravdu hodně otázek. A o hodně méně odpovědí. 

No. Tak co teda děláš úplně? Co děláš pořádně, krucinál? 

Hele. Asi miluju. Moc si s tím radši nezahrávej, protože když už jednou miluju, tak miluju úplně, pořádně ale hlavně navždycky. To je to moje malé tajemství. Úplně prostinké. Správně vidíme jen srdcem... žejo.. klasiky, liška má za ušima. 

Dívej se srdcem. Slyšela jsi to poprvý, když ti bylo 11, tak se tím řiď. 

Občas jen tak hledíme třeba tisíckrát na jednu věc a stejně nám nedojde její význam. To nevadí. Asi jsme se dívali jen tak trochu. 

Jsou dny, kdy hodně myslím. Jako víc než jindy. A ty dny, myslím, myslím úplně. (A jsou okamžiky, kdy zcela, úplně a pořádně oceňuju jazyk český.)  

A víš co? Jsem za to ráda. Tak trochu. 

I za to, že jsem člověk, který sní každý den o tom, že v životě dokáže úplně všechno... a v zápětí si přeje hlavně strávit nedělní odpoledne v posteli s kakaem, filmem a zavrtaná v peřinách s někým, s kým můžu být úplně já. Ne tak trochu. Ale úplně. 

Protože to je nakonec to nejdůležitější. Ani ne tolik to, jestli děláme věci úplně nebo jenom trochu, ale jestli jsme to skutečně, úplně a pořádně my, kdo je dělá.