w h a t e v e r

  Když jsem byla malá, myslela jsem si, že když auto jede moc z kopce, dole se nutně musí napíchnout a zůstat trčet kufrem vzhůru (což byla mimochodem pěkná blbost,vzhledem k tomu, že naše stará 613ka - což bylo jediný auto, který jsem znala - měla motor vzadu). Myslela jsem si, že když se nechá stát svařená čokoláda se smetanou na pařížskou šlehačku, tak se čokoláda zase oddělí a já ráno najdu v lednici tabulku položenou ve smetaně.
Myslela jsem si, že rodiče jsou neomylní, že to bude super, až budu velká, že existují víly a skřeti. Myslela jsem si, že když zavřu oči, nikdo mě neuvidí. Myslela jsem si dokonce, že když vajíčka z ledničky nesníme dost brzy, jednou se z nich vylíhnou kuřátka. Došla jsem až do stadia, kdy jsem si jedno vejce schovala pod postelí. Po dvou měsících začalo smrdět a máma ho našla. Byl to průser.
 Byly tisíce věcí, ve které jsem věřila a o kterých jsem myslela, že jsou na jistotu. Třeba to, že se lišky živí výhradně šunkou (a neptejte se, kde jsem na to přišla, asi za to může Josef Lada) nebo že lakovat nehty si člověk může, až když je dospělej.
  Dá se říct, že jsem hravá osoba. Z toho šíleného dětství mi zůstala láska k tvoření, a to čehokoli. Ten pocit, když z ničeho vytvořím něco, je celkem k nezaplacení. Když z něčeho ošklivého udělám něco hezkého, něco, co udělá radost. To miluju. A z těch věcí, kterým jsem věřila, jsou některý pořád trochu nejistý. Copak by nebylo k popukání, kdyby se ty auta fakt najednou napíchla na čumák a zůstala viset ve vzduchu? Nebo si zkuste představit, jak úžasně výhodný by bylo zneviditelnět, když zavřete oči. Jediná smůla je, že by pak metra byly prázdný, třídy by byly opuštěný a v práci by nikdo neseděl, protože by všichni měli zavřený oči, jen aby je nikdo neviděl. Hm. Taky jsem uvažovala nad tím vejcem. Hergot a co kdyby fakt? Co když jsem někdy snědla kuře, aniž bych věděla, že ho vlastně jím?

Co se toho tvoření týče, měla jsem záchvat tvořivosti se sukní, s jedním dárkem k vánocům a taky jsem pekla cukroví. Jde ale o to, že není čas. Což je k uzoufání. Takže tvořím po nocích a ráno jsem unavená.
Taky momentálně existuje asi tak tisíc věcí, co bych chtěla. Jedna z těch věcí byl diář, což je nutnost každé správné slepice. Tenhle od papelote je úžasnej. A dost bylo rozplývání.

Taky jsem nedávno projížděla soubory v počítači. Těch desítek dokumentů s rozepsanýma hloupostma (některý ty soubory se tak taky jmenujou - hloupost, hloupost1, demence.doc, blbákov8.docx a podobně, fakt nekecám) mě v podstatě udivilo. Prohlížet si, jak jste mysleli a cítili před několika lety, když teď cítíte a myslíte úplně jinak, je úsměvné i bolestné. Stud samozřejmě hraje určitou roli, ale to asi není to nejpodstatnější. Stydět se nemusím, byla jsem malá. Jde spíš o to, jak člověka překvapí, jak hrozně smutná ta osoba vlastně byla. Sama obrácená proti sobě, protože nic nechápala. Krásně v tom vidím, jak jsem nerozuměla sama sobě. Ten vnitřní boj, který jsem si nepřipouštěla a svalovala ho na nesmysly v okolí, je v pozadí každého příběhu, každého řádku, každého slova. A je příjemné i šílené číst si to teď, kdy všechno vnímám a cítím docela jinak, kdy chápu, co je to to co mě tolik bolelo. Když si to teď celé uvědomím, dá se říct, že jsem byla vesměs normální dítě. Za což cením samu sebe.

úplně poslední léto

Poslední den letošního léta jsem strávila kupodivu smysluplně. Nikdy předtím jsem nebyla v žádném pořádném zábavním parku kromě rakouského Prateru. Neuvěřitelně mě to ovšem nadchlo. Kdybych měla majlant, další přinejmenším týden bych nechtěla dělat nic jiného. Německý EuropaPark se zařadil mezi jedno z míst, na které budu dlouho vzpomínat. 

Vážně mě bavily všechny ty šílené a k neuvěření rychlé dráhy, ačkoliv jsem se bála a schovávala se pod kapucí, jakoby mě to snad mohlo zachránit. Mezi plusy počítám, že bylo nádherné počasí (doslova pravé babí léto, jak má být) a neudělalo se mi ani jednou špatně! Pokud bych měla doporučit tip na výlet, rozhodně je to tohle. Užijete si to, slibuju, pokud aspoň trošku bažíte po adrenalinoví zábavě. 

Jo a vlastně to je myslím i báječný jako dárek. Vykašlete se na voňavky. Tohle je nesrovnatelně lepší :-)

poslední střípky léta

Letos se ještě nechci loučit s létem. Mám pocit, že mi proklouzlo mezi prsty a já si sotva stihla užít kraťasy a tílka, holé nohy a žabky, sálající domy v uličkách Prahy. Jako bych se ani pořádně nenadechla letního voňavého vzduchu a už se ke mně zase řítí chlad a studené ruce. Nic to nemění na tom, že se těším na podzimní večery s čajem a na první sníh a na palčáky a kabát s kapucí, horké nápoje a ten pocit, když si v kavárně - celí zmrzlí a růžolící od větru - sundáte teplé svršky a spokojeně rozjímáte nad vroucí kávou, ale přesto bych léto ještě o pár dní prodloužila.

Na Míráku už  vysadili podzimní kytky. A ten klavír mu dává atmosféru, to ne že ne. Vůbec ve mně klavírní hudba téměř všeho typu vyvolává zvláštní, rozporuplné pocity. Zároveň takovej ten hřejivej pocit, když poslouchám něco, co je nekonečně nádherný. Nepochopitelnou frekvenci tónů, které jindy vydává celý orchestr. Vrací mě do dětství, kdy jsem se vztekala a kopala kolem sebe nohama (a kdybych mohla, kopala bych i všemi dalšími končetinami), když mě máma zarputile nutila cvičit stupnice. Vyvolává to ve mně znovu a znovu ten pocit absolutního odporu k něčemu, co musíte, co vám nejde a co vám ve stejném okamžiku dělá i radost. A v tu chvíli se dostávám k druhém zároveň, kdy mě zaplavuje pocit absolutního nedozírného štěstí a uvědomím si, jak moc tu hudbu miluju. Jak moc mi ty měsíce trápení stály za to, protože ten dotek studených klapek mě teď vždycky uklidní a dodává mi pocit bezpečí. Hm. A je jedno, že v tom nejsem vlastně ani moc dobrá a že za tím, co umím, stojí přísný dozor mojí mámy a dost rozčilených slz. Stejně jsem vděčná, že si můžu pro radost zahrát, že umím vykouzlit hudbu. Hudba totiž umí vykouzlit úsměv. A i kdyby byl třeba jenom jeden, stálo to za to. 

V téměř bezvýznamných intervalech mě přepadají záchvaty totálního zatracení. Jsem obklopena instantním štěstím, jsem šťastná, a přesto mě pořád něco hlodá, jako bych prostě jen neuměla nakládat s tím pocitem, že nikde není problém. Skoro jako by můj mozek sám vytvářel potíže, které by mě mohly uvrhovat do špatných nálad a které by - a to především - omlouvaly slzy a všechny ty doprovodné pocity. Nevím co si s tím počít. Je to jako hnusná, slizká ruka, která mi stahuje hrudník a snaží se ho rozdrtit. Jedinou vážně fungující věcí je sebrat se a projít se Prahou. To jakoby mě jediné dokázalo vytrhnout z uměle vytvořené mlhy. Na druhé straně - aspoň že něco.
Docela dost se netěším do školy. Nemám asi sílu snažit se začlenit mezi nové lidi. Já nejsem začleňovací typ. Už jen tím, že skoro nepiju, ztrácím první odrazový můstek pro seznámení se - většina lidí mě zaškatulkuje do vlastního šuplíčku se štítkem "magoři & šprti & namyšlené husy" (a možná by tam měly bejt spíš hashtagy) a nebo - v tom daleko horším případě - mě ti lidé do pití nutí. Připadá jim legrační mě přemlouvat a hecovat a nechápou, že já o to (a ani o ně) nestojím. Nejspíš se k tomu stavím špatně. Rovnou zády, rovnou pohrdavě. možná si štítek "namyšlená husa" zasloužím. Možná? 

P.S. Na víkend jsem byla na Adršpachu. Adršpach je hezkej, voní lesem a potokem a skálama. Akorát tam byla mlžnatá zima a hodně pršelo. A to je tak asi všechno. 

Co bych tak asi viděla?

Prázdniny trávím ve zběsilém nic nedělání, které sem tam střídá směna za barem. Za plusy barmanství považuji fakt, že jsem se naučila míchat pár fantastických koktejlů a můžu si s rozkošnými staršími britskými páry povídat o momentální politické situaci u nás. A samozřejmě taky to, že je to - ač nepravidelný - přísun peňázů do mojí kasičky.
Ani jsem si pořádně neuvědomila, že polovina mých nejdelších prázdnin je už za mnou a to tak, že jsem nikde pořádně nebyla. Kromě třídenních upršených Varů a squatování na Lipno festu jsem pořád zavřená ve své milované betonové zahradě. Zůstávám tedy zahalená a pohlcená vlastní leností, dopřávám si dobré jídlo a vanu s rozpuštěným extraktem z růží a poslouchám namluveného Harryho Pottera. Lábusův hlas mě neskutečně vytáčí, ale ve své podstatě mě to baví stejně, jako když mi bylo sedm. Napadají mě zvláštní myšlenky a pak se jimi zabývám.
Takže vážně - co byste například viděli v zrcadle z Erisedu? Hodně jsem uvažovala, co bych si tak upřímně a toužebně přála, že by mi to zrcadlo mělo ukázat. Zatím jsem nepřišla na nic pořádného. Momentálně jsem ve stavu štěstí. Obecného štěstí, které samozřejmě není 24/7, ale v podstatě mě obklopuje a naplňuje. Možná bych viděla samu sebe s ponožkami, protože ponožek není nikdy dost a nebo sebe se dvěma dětmi, kterým bych mohla dát všechno, co by je udělalo šťastnými. Možná bych viděla nějakou banalitu. Třeba sebe v jiném světě, sebe, jak objevuji cizí galaxii nebo sebe na asteroidu B612. Možná. Přesto je pro mě náhle neskutečně poutavé uvažovat, co je to, co bych si přála ze všeho nejvíc.
Je zvláštní, jak člověk dělá spousty věcí jen tak, aniž by doopravdy věděl, co chce ze všeho nejvíc.

osobní prostor nula

Tenhle víkend byl super. Užila jsem si ho, hučková párty byla nejpohodovější. Přijímačky na fhs se zařadily mezi jeden z nejdivnějších zážitků vůbec.

Začne to tím, že vstanete brzy, abyste vše stíhali s přehledem a v klidu. Je zima a prší, což jednoho dokáže docela otrávit. Tohle otrávení a rozmrzelost však ani zdaleka nedosahuje kvalit zprotivení, které má teprve přijít. Vyšehrad, jindy jedno z mých oblíbených míst, se na chvíli proměnil v noční můru. Všude byli lidi. Kamkoliv jsem se otočila, stáli tam, hlučeli, kouřili, pokřikovali, tvářili se chytře anebo hloupě, plkali, strkali se, smáli se, vrčeli jeden na druhého, podupávali, nervózně spílali dešti a studenému počasí. Mezi všemi těmi účastníky se pohybovaly v kruzích dotěrné ženy s letáčky, které se očividně snažily dodat uchazečům sebevědomí, když jim doslova cpaly do rukou i pod nos a do slovníků lákadla na "pomaturitní studium angličtiny". To dovede potěšit, když zkouška, která má přijít asi za deset minut, je pouhým překladem z angličtiny do češtiny a většina z přítomných pevně věří, že ji levou zadní složí. 

Aby bylo jasno, drtivá většina přítomných si dá na Fakultu humanitních studií přihlášku s jediným záměrem - dostat se a studovat tam, jen pokud to jinde nevyjde. Ta smutná strana věci je, že každoročně nastoupí na školu přes 700 lidí. To znamená, že 700 lidí urputně toužilo jít někam jinam, ale nedostali se? 

Když se konečně (vymrzlí a rozhořčení) dostanete dovnitř, začíná teprve ta pravá zábava. Nacpou vás do nekonečné fronty a pak čekáte. Jedinou zábavou může být pomlouvání okolních osob. "Ta vypadá, jakože má místo mozku stejně ostrý podpatky" nebo "Tenhle člověk přiletěl z minulýho století? Angličtina už nemá tykání." A tak dál a tak dál.  Pak přijde sama zkouška. Nemyslela jsem ani tak na pohřeb, což bylo téma textu, jako spíš na pocit absolutní nesvobody. Člověku vedle jsem mohla číst esemesku, aniž bych se nahnula. Osobní prostor nula, osobní přístup nula. 

Odešla jsem zhnusená. Nemám ráda masové akce. Tohle bylo horší než koncert v o2 areně. 

fantazie

Tenhle týden hodlám přežít jen díky vidině soboty.
Můj Holub mi jednou dávno řekl, že když chci poletovat sem tam a mít hlavu v oblacích, musím stát nohama pevně na zemi. Že do té doby to nepůjde. Myslela jsem, že to je největší nesmysl světa. Poslední dobou zjišťuji, že to jde vlastně celkem snadno. Nohama jsem na zemi, docela stabilně. Hlavu mám v oblacích, protože můj svět létá se mnou. Prozření na jedničku.

Přišlo sluníčko. Fantastický, mám hroznou radost. Nebe mi konečně přestalo padat na hlavu a musím za ním.
Taky je toho sto milionů do školy. Blaží mě jen to, že už je to propánajána konec. Šlus, finíto. Nazdar.
Upekla jsem super bábovku, kokosovou a čokoládovými flíčky. Recept možná někdy jindy. Dohání mě únava. Oprava prvního řádku - tenhle týden hodlám přežít jen díky vidině soboty a postele (tak asi zapětminut).

o co víc hnusnějc to vypadá, o to líp to chutná - banány, jogurt, cheerios a navrch zalitý medem

přání se mi občas vyplní

Občas samozřejmě taky ne, to dá rozum. Ale sakra venku je sluníčko! Většinu doby se možná schovává za mraky, ale čas od času vykoukne a rozzáří můj pokoj, úsměv, den a všecko ostatní. A to je super!

Objevila jsem fantastický obal na telefon. A co že je trochu infantilní, stá, jen necelých 40 korun, tak až mě omrzí nebo se za něj začnu stydět, nebude mi snad líto poslat ho dál. Ta dětská radost stála za víc než čtyřicet kaček.
Celý můj program se momentálně točí kolem dokončování klasifikace, aby mě k té zpropadené maturitě vůbec pustili, a kolem přípravy na ni. No vlastně to lžu, pokud nepočítáte prachsprosté vypracování otázek za přípravu.
Jsem nabitá energií, což mě překvapuje, vzhledem k vytíženosti mých dnů. Mám chuť a čas na cvičení, na badminton, na seriály a jen takové obyčejné procházky po Praze. Hrozně se mi líbí, jak se stromy konečně vzpamatovávají z úmorné zimy (stejně jako já) a pomalu ale jistě se obsypávají pupeny. Užuž čekám, kdy rozkvetou a vylezou první lístečky. Chybí mi zelená barva, ta šedá pochmurná zimní všude kolem už mě přestává bavit.
Pořád pravidelně jím, což je skvělé a ještě mnohem lepší je, že jím hrozně ráda.

Ha! A to jsem myslela, že trend focení jídla mě nikdy nedohoní. Alespoň jsem zatím natolik rozumná, abych nesdílela každou tatranku na Instagram. Třeba to přijde, co já vím. 

Hodně si užívám oteplení i z důvodů, že jsem si konečně mohla vzít jiné boty než kotníkové z kožíškem nebo kozačky. Svoje letošní kozačky můžu milovat jak chci a můžou být sebenádhernější, ale po pěti měsících jejich nutnosti mě už docela omrzely. Je hrozně fajn vzít si jen tak kecky a nebát se, že mi pak zimou upadnou prsty na nohou. A další věc! Moje nehty se konečně rozhodly vzpamatovat, takže už je opět můžu trápit tunami laku. Jehéééj! 

V podstatě se dá říct, že se mám nad očekávání dobře. Jsem klidná, žiju si svůj bláznivý život a užívám si to.

zapomenuto mezi písmenky

No dobře. Nevypadá to, že se ze mě stane maniakální blogerka, která zveřejní hned několik zcela neodpostatnělých článků za den. Co se dá dělat. Asi se ze mě nestane ani pravidelný přispěvatel. Musím se přiznat, že už hrozně dlouho chci zase něco napsat a uspořádat si myšlenky do vět, jenže čím déle jsem to odkládala, tím horší bylo (samozřejmě) začít.
Podstatným dnem minulých měsíců byl můj maturitní ples. Aspoň myslím, že byl podstatný. Přinejmenším jsem si užila svoje fantastické šaty a pár hodin u kadeřnice, kdy jsem se jako malé dítě mohla vydávat za filmovou hvězdu. Kdyby mi bylo deset, možná bych i fingovala telefonní hovory, abych se víc vcítila do role světoznámé herečky.

"Ne, kdepak, dnes nemám ani trochu čas - jsem zrovna v maskérně a dělají mě krásnou."
Haha, to teda kéžby! Občas si přeju být někam odstřelena, do vesmíru třeba. Předpokládám, že v jiných planetách se lidi rodí už s maturitou. Tedy že ji nemusí skládat a nemusejí se účastnit toho veškerého (naprosto zbytečného) stresu předtím. Abych to uvedla na pravou míru, nejde o to, že bych byla ve stresu já osobně, ale snad všechny osoby v mém okolí (a to nejvíce ty, kterých se moje maturita ani zdaleka netýká) propadají naprosté hysterii.
Stíháš to? Jsi v pohodě? Stihneš si dodělat klasifikaci? Blablabla.
Ano. To je celá moje odpověď. A už mě prosím nechte na pokoji.

Za březen jsem toho stihla velkou spoustu. Sem tam nějaké posezení, hromadu otázek k maturitě, asi tak sto tisíc esejí na angličtinu, přečíst Most přes řeku Kwai (jen tak, protože se mi chtělo). Stačila jsem se dvěstěkrát poštěkat s mámou a a zase se s ní usmířit, upekla jsem harlekýn pro tátu k narozeninám (který ovšem ani zdaleka nevyšel tak, jak měl, což mě silně rozčililo) a v neposlední řadě jsem přivítala jaro.
Ano. Konkrétně to jaro, které teď zase někam uteklo! Ale já jsem ho přivítala, což mě blaží u mého naivního srdíčka.

Taky jsem navštívila (spolu s mou drahou polovičkou) babičku. K všeobecnému překvapení jsme stihli dva celkem hezké (ačkoliv odporně mrazivé) dny a dokonce jsme vyvenčili mého maličkého bratrance. Vlastně syna mého bratrance, což není můj synovec a nemám ponětí, jestli existuje název pro takový příbuzenský vztah. Doufám že ne. Jinak už v tom budu mít absolutní guláš. 

Uvědomuju si čím dál tím víc (obzvlášť když se mi za oknem sype sníh), jak moc se těším na teplo. Potřebuju energii a tu mi šero a zima a vítr nějak odmítají dodat. Ikdyž spím denně třeba 10 hodin, jsem rozlámaná a nevyspalá. Takže, jaro, prosím tě přijď už a až přijdeš, koukej už zůstat, dík! 

neřád

DOBBY! Ne. Nikoliv Dobby, ačkoliv si slůvko "neřád" a skřítčí přívlastek v podstatě hlasitě říká.

Tyhle roztomilé upečence mám od svojí pratetičky, kterou, pravda, zanedbávám co se týče návštěv, ale často na ni myslím. Jejich výroba je snadná, ale stejně se vždycky chci vztekat a hulákat na celou kuchyň. Potřebujete jen listové těsto a (v tomto ročním období) mražené ovoce (osobně preferuji borůvky, ale dá se použít téměř cokoliv). Když se odhodláte vytvořit tyhle dobrůtky, budete mě mít rádi. Slibuju.
Pokud vám chutná (a ne že bych znala mnoho lidí, kteří v tom nejedou) fornetti nebo princess, tohle je to ono. Jenže si to vytvoříte doma a radost z nich je mnohonásobná. Proč jim ale říkám neřády? Jednoduše proto, že si dělají co chtějí.
Připravte si těsto, váleček, plech, pečící papír, hladkou mouku a rádélko. Pokud vaše domácnost nevlastní radlíčko, postačí obyčejný nůž, ale z pro mě zcela nepochopitelného důvodu nožem nikdy nedocílíte té perfektní chuti a nadýchanosti. Ačkoliv tím jen krájíte těsto na obdélníčky. Jedna ze záhad světa, které chci objasnit, než umřu.
Začínám zásadně od toho nejsnazšího - rozehřát troubu na 230°. Rozválet těsto (tak na tři milimetry), je sranda. Že se lepí nevadí, od toho je tu mouka. Za použití snového vynálezu (nebo tedy nože) připravím těsto na menší obdélníky a ty pak plním ovocem. V zimních měsících, kdy je třeba se snížit k použití mraženého, je dobré trochu je dosladit cukrem. A teď přichází ta nejvzteklejší část celého pečení (nebo jedna z nich). Zavírání ovoce do taštiček. Je důležití postarat se, aby těsto drželo u sebe jako přibité (a i tak slibuju, že vám ty svině vytečou).

Naštěstí v dnešní moderní době existuje záchrana v podobě pečícího papíru, takže se nebojte ho použít. Mytí plechu od rozteklého a připečeného ovoce nepatří k mým oblíbeným činnostem, zatímco vyhození znehodnoceného papíru je hračka.
Až je uzavřete a vyskládáte na plech, potřete je rozšlehaným vejcem. Strašně ráda používám husí metličku, ale pokud je vaše rodina o něco modernější než ta moje, s klidem použijte takovou tu gumovo-plastovou věcičku, která husí brka nahrazuje. Šoupněte pomatlané neřády do trouby. Po cca pěti minutách vám stačí provonět kuchyň tak, že to nepochopíte. Možná budete muset i vyvětrat. Zároveň je třeba je znovu přetřít, aby získaly zlatavý nádech, až je za dalších plus minus pět minut vytáhnete ven na světlo boží. Nebojte se je pocukrovat.
Vytekly, žejo? Pokud ne, dejte mi prosím vědět, JAK SAKRA jste toho docílili. Dobrou

 chuť.

mnohem radši haribo

Až se mě budete chtít na chvíli zbavit, kupte mi haribo bonbóny (v nejlepším případě jahůdky) a bude klid. Nikdy nekupujte želé bonpari - to je totiž vážně hnus.
Další hnus je taky za oknem. Podivný, když fouká tak, že mě zebe celý tělo. A to jsem navlečená jako pumpa ze Štuclinky a Zachumlánka.
Včera jsem si náhodou vzpomněla na jednu ze svých oblíbených povídek, totiž na Kožich od plukovníka. Napsal to Roald Dahl, ale to jsem zjistila až velmi nedávno. Když mi  bylo dvanáct a slyšela jsem tu věc poprvé (ano, nikdy jsem ji nečetla, vždy jsem ji pouze slyšela nahranou), byl mi nějakej autor poměrně ukradenej. Nicméně musím Dahlovi ustoupit v jedné věci - Karlík se mi možná líbit nemusel (samozřejmě ale nemluvím o filmu, ten je tak sladký, že se snad musí líbit všem), ale jeho krátké povídky stojí za to. Takže, pokud máte dvacet minut času nazbyt, na ulož.to je k mání nahrávka a vážně to stojí za to.
Dala jsem si menší pauzu s nakupováním, ale přijdou tak nějak časem narozeniny, a můj nejdražší tatínek se smiloval a zakoupil mi tenisky.

Má se to s nimi tak, že jsou skoro růžové, slepičí a vážně se mi moc líbí. Podobné je to s i mými téměř hotovými šaty na maturitní ples. Patřím mezi ty šťastné ženy, které se narodily s dlouhýma nohama. To ovšem neznamená, že když je šaty opticky prodlouží, není to další plus. 

Zjišťuji, že hodně nerada tančím makarénu (éééj, makarena!). V sobotu jsem na plese české televize měla tu čest poprvé ve svém životě vidět i klip, a dost mě to vzalo. Vzaly mě ale taky rozkošné malé sladkůstky, které byly k mání a osladily mi život tak na několik týdnů dopředu. Není nic roztomilejšího, než mini kremrolky a patrové dortíky třikráttři centimetry! 

Jo. A taky miluju svoje kamarádky, když se nazdobí jako dubajská princezna a masajský otrok.

ještě není ani únor

Otázka proč nemůže být aspoň jeden den tepleji a nefoukat, má jistě jednoduché vysvětlení. Ještě sakra není ani únor. Což je na jednu stranu vážně šílené, na druhou stranu mě to poměrně blaží u srdce. Jestliže není ještě ani únor, do května zbývá velká spousta času (ach, jak jsem naivní) a proto není ještě ani zdaleka třeba věnovat se přípravě na maturitu. Ono to počká. Z té druhé strany mě vážně rozhořčuje, že přede mnou je právě ten onen únor, který bych nejradši celý vymazala.
Čeká mě v něm můj vlastní maturitní ples a jestli se na něco vážněvážně netěším, je to tohle. Nemám už radost ani z těch šatů, který jsou sice nádherný, ale to mi hezký zážitek zjevně nezaručí. To, že ještě není ani únor taky znamená, že zima (která blahosklonně na několik dní odběhla někam pryč) se určitě vrátí. A to vyhubí tak půlku obyvatelstva. A já budu samozřejmě v té druhé půlce, která nezemře, ale bude se trápit v hrozných bolestech. Hurá!

Jestli mě dnes něco potěšilo, je to fakt, že se mi konečně po dlouhém boji podařilo opět zprovoznit vánoční veledar od mého milovaného bratra, totiž zippo. Ať jsem dělala co jsem dělala, ta svině prostě odmítala hořet! Takže od teď budu rituálně uctívat video návody na youtube. Protože jeden z nich zachránil krk mně, našemu oknu (kterým jsem se ten zapalovač užuž chystala prohodit) i tomu nebohému zippáku. Teď hoří. A jestli se zase zblázní a náhle přestane, slibuju, že ho vážně zničím.
Ze všech stran se na mě hrnou výčitky ohledně mého příjmu potravy. Jeden tvrdí, že mám muší nohy a druhý, že jsem anorektická v pase. Chtěla bych upřímně říct, že s žádným z těchto obvinění (zatím) nesouhlasím. Jediné, co připouštím jako poněkud nevhodné, je pravda, že mi k obědu stačí dva mini záviny s brusinkami od Paula a zbytek dne už nemyslím, že by bylo nutné se najíst. Jdu na banán.
Taky poměrně úspěšně douzavírám svou odsunutou klasifikaci. Dokonce se zdá, že pokud napíšu zbývající dva testy z matiky velmi dobře, budu mít vyznamenání. Ano, svět je nefér, fronta na ukamenování Adély začíná vlevo.
A pak je tu ještě jedna šílená věc. Už x hodin mi v hlavě bez ustání zní písnička od Rihanny.

vyměním hřebík za kladivo

Báječný. To je to slovo. Ples v Budějovicích, byl prostě báječný. Ve čtyři ráno ve vlaku jsem to ovšem viděla spíš jako "povedený dýchánek". Nebo alespoň něco v tom smyslu ze mě vylezlo, myslím. Nicméně v tom vlaku, který odjížděl ve 3:51 a vážně to vypadalo, že skončí jenom v Táboře, jsem si odvezla sebe, unavený nohy a spoustu postřehů.
Zaprvé už cesta tam byla výtečná. Člověk si bláhově myslí, že v Budějovicích nikdo nežije (ano, hurá, šikana vesničanů od arogantních Pražáků!), natožpak aby v úterý ráno byl vlak ve tři hodiny téměř přecpaný. Vymyslet plán "jak sedět spolu", když jste čtyři, není v podstatě vůbec jednoduché. Jednoduché je ale rozhodnutí usadit se, když potkáte tak asi jediné prázdné kupé a hlavně se usadit i v případě, že nejste ani postižení a těhotní, a právě pouze pro takto znevýhodněné osoby ono kupé je. Vymýšlení historek "čekám šálu" a mám papír ztp potom stojí za to.
Zadruhé: když náhodou pojedete do "Budek", nebavte se s nádražníma bezdomovcema. Nejsou schopní dodržet slovo! Přijdou a řeknou "Nebyl by hřebíček do rakve?". Dobře, odevzdáte cigeratu do ušmudlaných rukou a dál s tím nechcete nic mít. Načež pokračuje: "A když dáš dvě, vyměním je za kladivo."
Samozřejmě byste váhali, ale vypadá smutně a sešle, tak vydáte ještě jednu cigaretu. Očekáváte kladivo - ale samozřejmě tvrdí, že ho přinesete zítra. Vysvětlovat, že zítra budete už dávno 200 kilometrů daleko, je házení hrachu na zeď. Tak jsem po tom chlápkovi chtěla, aby nám aspoň zazpíval. Cukal se a nechtěl, prý že není imbecil. Měl by vědět, že imbecil je, když nedovede dodržet podmínky obchodu.
Zatřetí - maloměstské plesy jsou daleko milejší než ty v Praze. A K. byla nejkrásnější! Dále jsem zjistila, že mě vážně vytáčí (a pak vyskakuju jak čertík z krabičky), když moderátor plesu mluví nespisovně a když se skoro každá druhá holka nedokáže vhodně obléknout. Není tak přece složité vzít si koktejlky místo kurvích minišatiček. A když už trvám na minišatech, nejspíš by stálo za to si rozmyslet, jestli na to mám nohy. A taky zadek. Blondýna v černém u sloupu vpravo vedle schodů měla červené kalhotky a nebylo třeba se snažit, aby je člověk viděl.
Nevímzakolikáté - líbí se mi lidové ceny (aha jihočína za pade), pikador (párek v rohlíku), palačinka v akvárku v mercury (neptejte se, co to bylo za rybu), objednaná pizza na jedenáctou pro maturanty, šíleně šokovanej vyhlašovatel tomboly, hlavní cena divokého kance (fakt tam byl!) a neuvěřitelně absurdní dražba kalendáře. Nahatého kalendáře maturujících děvčat. To mě totiž úplně rozbilo (a dle okolních pohledů jsem nebyla sama).
Hurá, doufám, že výlet brzo zopáknu. Příště třeba Budapešť.

vzpoura všednosti

Všeobecně je už vyhlášena (jako ta vzpoura). Všednost musí zmizet z ulic, pryč s šedí a bledostí! Sto milionů skupin na facebooku, sto tisíc ksichtů v ulicích, který si myslej že šeď je špatná. Za á - mám šedou barvu ráda. Ze bé - ať si každej nosí, co chce. Pokud je mu dobře v džínách z minulýho století a je to pro něj ok, když má na batůžku pokémona - říkám prosim. Klidně.
Lidi jsou totiž padlí na hlavu. Vzájemně se šikanují, aby změnili všednost, až nakonec podlehnou (skoro) všichni a pak musí přijít někdo jinej, kdo bude měnit zase je. Za padesát let bude na kosmické sociální síti, kde se člověk bude pohybovat pomocí myšlenek, určitě založená skupina (nebo kdovíjak tomu budou říkat) "Pryč s kalhotami, ve kterých vypadáte jako přerostlá mrkev!". Jen jsem chtěla říct, jak mě rozčiluje, když se mladá holka s ofinkou, pod kterou má zjevně čelo (ale pod ním už mozek není), ptá ženy kolem třicítky "Jak proboha na sebe může vzít flanelovou sukni?!" Proč....

Úspěšně jsem se dala do řezů těles, který jsem měla dělat už někdy pradávno. V zásadě mě to docela baví. Baví mě to nejvíc, když sedím V Sedmým nebi, srkám presso, mám po ruce camelku a pár tužek.
Mám trochu zlost na dnešní den. Zaspala jsem asi o pět hodin budík, což není právě příjemné. Zato jsem měla nejlepší banánový koktejl. A když už jsem mluvila o těch řezech. Pravda je, že často si místo nich jen tak bezduše čmárám. Nekreslila jsem si tak dva roky. Možná je to i delší čas. Nejsem umělec, nejsem v tom dobrá - ale baví mě to. Což považuji za podstatné. A moje nemocniční okolí to považuje za podstatné (dokonce daleko víc než já sama), a to by teď mělo být hlavní. Takže hurá - po roce jsem si ořezala měkkou tužku.
Neskutečně se těším na jihočeskou Čínu" a cestu vlakem a Anniny plesový šaty.

weekend dropped on the bottom of the sea

Neděle večer. Docela jsem proflákala víkend, ikdyž jsem určitě měla radši počítat matiku a házet okem po japonskejch dějinách. Taky jsem si mohla udělat nějakou tu maturitní otázku ze společenských věd, ale samozřejmě jsem neudělala nic. 

Krom toho, že jsem viděla Djanga (ale toho jsem vlastně viděla už v týdnu), naložila si nohy do citronové lázně, upekla ten úžas dort, hrála dvě hodiny badminton a blbla s polaroidem, jsem to prostě a jednoduše děsně proflákala. Nejlepší na tom je ovšem ten pocit, že mě to vůbec nerozrušuje.
Včera jsem se musela smát všemu tomu humbuku kolem voleb. Facebook se na jeden den stal hatebookem. Naštěstí pevně věřím, že do týdne po tom neštěkne ani pes. To jediný mě uklidňuje. Protože mi z toho všeho je málem na zvracení. 

Jsem posedlá čajem s citronem, muffinama z Lidlu, svým novým deodorantem, wormsama, těma polaroidovejma fotkama, osvěžujícím tělovým krémem, novejma lodičkama, sněhem, nadcházejícím úterkem a matným lakem na nehty. Světe, líbíš se mi.

dort značka božský

Popadla mě chuť "upeču!!!". Takže jsem taky upekla. Dort. Jen tak. S obláčkama.
O ten výtvor se musím podělit, hlavně si ale já sama pro sebe musím napsat postup někam, kde ho najdu. Protože to je úplná chuťová opera!

Jestli chcete zabít dvě hodiny času a dát si něco sladkého a být chvíli v nebesích - tohle je ono!

Nejlepší na tom je, že vyrobit tuhle dobrotu není nijak složitý. Potřeba je 6 vajíček, 175 g cukru krystal, 125 g změklého másla, 250 g kvalitní čokolády (může se použít i obyčejná na vaření, ale ze 70% + vždycky vykouzlíte něco lepšího), trochu hrubé mouky na vysypání formy a nebo jen pečící papír, jeden pomeranč, 500 ml smetany ke šlehání a trochu kakaa (v nejhorším je použitelné i obyčejné Granko) na posyp. 

1) si předehřeju troubu na 180° - dort musí jít do dobře vyhřátého pelíšku, jinak to nebude ono

2) rozpustím čokoládu ve vodní lázni (nejspíš by to šlo i v mikrovlnce, ale s tím nemám zkušenost, podporuju vodní lázeňství) a do tekoucí čokolády přidám máslo; když je směs hladká a vypadá, že by se dala pohladit, je to správně

3) v jiné míse našlehám 2 celá vejce a 4 žloutky (bílky schovat na později) se 75 g cukru - našleháním myslím doopravdy našlehat, tzn. ručním šlehaček plus minus 10 minut (dokud vejce nevytvoří světlou pěnu) 

4) vliju čokoládovou směs a dobře promíchám - ze začátku se čokoláda usadí dole a těsto se jaksi odmítá zabarvit, ale po důkladném promíchání (už ne šlehačem!) nabere správnou barvu
5) těsto se ochutí šťávou z pomeranče (bez kousků a asi tak čtyři polévkové lžíce a na jemno nastrouhanou pomerančovou kůrou
6) ze čtyř bílků a zbylého cukru vyšleháme tuhý sníh - ve smyslu tak tuhý, že když otočíte nádobu dnem vzhůru, sníh zůstane uvnitř
7) opatrně zamícháme sníh do těsta - nesmí ale spadnout, jde spíš o "překládání" než o klasické míchání metličkou
8) pak přichází čas pečení - 23 cm v průměru širokou dortovou rozevírací formu podložím pečícím papírem (papír je natažený pouze na dně a pevně přivřený okrajem formy) - těsto pečeme asi 30-40 minut, záleží na typu trouby

4 a 5

6

Že je korpus hotový poznáme podle "kroutících" se okrajů a třesoucího se prostředku. Upečenost kontroluju obvykle obyčejnou špejlí, protože nic jiného stejně vůbec nefunguje.

Nechat tu sladce vonící věc vychladnout je téměř nadlidské úsilí, abych byla upřímná. Základem je neleknout se, když nádherně naběhlý korpus začne padat. Tak je to správně. Naběhlý prostředek by se měl propadnout a celá záležitost by se měla zcvrknout především co se týká výšky. Po pravdě řečeno se korpusu, ve kterým není droždí, kypřící prášek a dokonce ani mouka (mimochodem díky tomu by ten dort měl být vhodný i pro ty, kteří nemohou lepek...?) , vůbec nedivím, že si tak jako spadne. Základem ovšem je, že konzistencí zůstane nadýchaný a vláčný, což je tady to důležité.
Až když vychladne, má smysl se pustit do přípravy peřinky.
9) našlehám šlehačku - pokud nejste z rodiny žroutů, kteří se dortíku zbaví během několika málo hodin, doporučuju přidat SmetaFix nebo se plácnout přes kapsu a koupit Deluxe smetanu (40% obsah tuku nebo nejlépe ještě víc), šlehačka pak drží i třeba za dva dny

10) lžící nebo stěrkou vytvoříme čepičku, která připomíná obláčky, a tu posypeme trochou kakaa

A halelůja! Je hotovo! 

Poslední věc: JE TO FAKT STRAŠNĚ DOBRÝ. 

unavenej den

Divná nálada. Ale taky takovej ten den, kdy jste večer úplně sami a máčíte si bolavý nohy v citronový lázni a máte radost z novejch džínů a drobností, který vás dneska potěšily. Jako je třeba film do polaroidu, kterej mi visel na háčku nad stolem kdovíjak dlouho a pořád jsem si říkala "už si ten film koupím", ale došlo k tomu až dnes. Možná o to lepší pocit teď mám.

Taky (krom toho fajn pocitu) mám celou hromadu zcestnejch představ. Je to vlastně snění za bílého dne. Sen: piju studenou limonádu, mám teplý ruce i nohy, venku je sluníčko, mám v lednici něco k jídlu, jsem plná energie a skáču po posteli.
Realita? Místo limonády je přede mnou hrnek s čajem a stejně mám studený všechny končetiny, venku je tma, že není vidět na krok, lednice je prázdná, protože máma odjela na víkend pryč a mně se nechce na nákup a chce se mi spát. Jo, a kdybych skákala po posteli, nedopadlo by to určitě dobře a chudák postel by se rozsypala jak domeček z karet.
Dobře, pozitivní je, že venku je sníh. Protože sníh je skvělej. A patří k nejhezčím věcem na světě. Obzvlášť magický je, když padaj takový ty velký huňatý vločky a  celá Praha ztichne jako by ji zabalili do peřin. A já můžu pobíhat v palčácích a chytat vločky na jazyk. To je fajn. Prakticky jsem neměla špatnej den, jen hrozně utahanej.   Kromě pracovního pohovoru (kterej stejně netuším jak dopadne!), jsem nic neudělala. Jenom utratila nekřesťanský množství peněz za hlouposti. Třeba smrkat do barevných kapesníčků je zhýralost. Nebo koupelová sůl. Nekoupala jsem se několik měsíců. Ale pro jistotu je dobrý nějakou tu sůl doma mít - tak nějak uvažuju, nejspíš. Co když mě popadne touha naložit se do vany a pak ejhle! doma žádná sůl, která provoní koupelnu tak, že o tom ví i sousedka o patro výš? |To bylo bylo zlo.

Dost s nesmyslnými plky. Mám se dobře.

lidi se zbláznili

Dobrý, vím dlouho, že svět je jeden velkej blázinec. že lidi v naší republice jsou milí podivíni, kteří drží pospolu jenom, když je hokejovej tým ve finále a jinak na sebe házej špínu a bez přestání si stěžujou. Proto mě tolik překvapuje ta šílená masová hysterie, která se zrodila kvůli volbám prezidenta.
Nikdo se nestaral a nešílel kvůli loňskejm volbám do zastupitelstev. Aha, ale dát hlas konkrétní osobě, která bude reprezentovat (a podle mě pouze reprezentovat) naší republiku, maximálně sem tam pustí z vězení pár svých kamarádíčků, je něco jiného. Tradá, pojďme skládat písně a zahlcovat jimi sociální sítě, začnem nosit placky s ksichtem ala Marilyn Monroe a budem ukazovat na ty, který je nemaj.
Ovšem největší lítost a téměř smutek ve mně vzbudilo následující video:

Takže. VÁŽNĚ?  Vážně je tohle nutný? Pokud ano...tak gratuluju. Kdybych byla Schwarzenberg, tajně zvracím na záchodě a stydím se vystrčit nos, protože se mě chystají volit lidi bez mozku. Haleluja.
Nechci jít ani volit. To není totiž volba, to je dilema.

zbabělej čas

4:10 ráno. Normální lidi spí. Já radši plním rozkaz od doktora. - "Založ si blog, piš na něj kdeco a hlavně všecko co tě napadne, musíš se otevřít světu a přestat se bát." - Takže teda dobře.
Nebojím se. Jdu do toho.

Za oknem mi hučí tramvaje. Ani takhle k ránu si nedají pokoj a prostě pořád a pořád vozí lidi sem a tam. Kdo vlastně proboha jezdí touhle dobou? A v tomhle ročním období? Mám na sobě svetr, ponožky a navrch ovčí peřinu a stejně mi není teplo. Lidi venku jsou blázni. Chce se jim jezdit tramvají. A nebo nechce?
Celé mě to mate. Tma mě mate. Ta asi nejvíc.
Já nemám ponětí, jestli mi tohle ještě znovu půjde. Proč by taky mělo.
Vnitřek mojí hlavy je velká změť nesmyslů, které se derou ven.
muflon!