Prázdniny trávím ve zběsilém nic nedělání, které sem tam střídá směna za barem. Za plusy barmanství považuji fakt, že jsem se naučila míchat pár fantastických koktejlů a můžu si s rozkošnými staršími britskými páry povídat o momentální politické situaci u nás. A samozřejmě taky to, že je to - ač nepravidelný - přísun peňázů do mojí kasičky.
Ani jsem si pořádně neuvědomila, že polovina mých nejdelších prázdnin je už za mnou a to tak, že jsem nikde pořádně nebyla. Kromě třídenních upršených Varů a squatování na Lipno festu jsem pořád zavřená ve své milované betonové zahradě. Zůstávám tedy zahalená a pohlcená vlastní leností, dopřávám si dobré jídlo a vanu s rozpuštěným extraktem z růží a poslouchám namluveného Harryho Pottera. Lábusův hlas mě neskutečně vytáčí, ale ve své podstatě mě to baví stejně, jako když mi bylo sedm. Napadají mě zvláštní myšlenky a pak se jimi zabývám.
Takže vážně - co byste například viděli v zrcadle z Erisedu? Hodně jsem uvažovala, co bych si tak upřímně a toužebně přála, že by mi to zrcadlo mělo ukázat. Zatím jsem nepřišla na nic pořádného. Momentálně jsem ve stavu štěstí. Obecného štěstí, které samozřejmě není 24/7, ale v podstatě mě obklopuje a naplňuje. Možná bych viděla samu sebe s ponožkami, protože ponožek není nikdy dost a nebo sebe se dvěma dětmi, kterým bych mohla dát všechno, co by je udělalo šťastnými. Možná bych viděla nějakou banalitu. Třeba sebe v jiném světě, sebe, jak objevuji cizí galaxii nebo sebe na asteroidu B612. Možná. Přesto je pro mě náhle neskutečně poutavé uvažovat, co je to, co bych si přála ze všeho nejvíc.
Je zvláštní, jak člověk dělá spousty věcí jen tak, aniž by doopravdy věděl, co chce ze všeho nejvíc.
Žádné komentáře:
Okomentovat