zapomenuto mezi písmenky

No dobře. Nevypadá to, že se ze mě stane maniakální blogerka, která zveřejní hned několik zcela neodpostatnělých článků za den. Co se dá dělat. Asi se ze mě nestane ani pravidelný přispěvatel. Musím se přiznat, že už hrozně dlouho chci zase něco napsat a uspořádat si myšlenky do vět, jenže čím déle jsem to odkládala, tím horší bylo (samozřejmě) začít.
Podstatným dnem minulých měsíců byl můj maturitní ples. Aspoň myslím, že byl podstatný. Přinejmenším jsem si užila svoje fantastické šaty a pár hodin u kadeřnice, kdy jsem se jako malé dítě mohla vydávat za filmovou hvězdu. Kdyby mi bylo deset, možná bych i fingovala telefonní hovory, abych se víc vcítila do role světoznámé herečky.

"Ne, kdepak, dnes nemám ani trochu čas - jsem zrovna v maskérně a dělají mě krásnou."
Haha, to teda kéžby! Občas si přeju být někam odstřelena, do vesmíru třeba. Předpokládám, že v jiných planetách se lidi rodí už s maturitou. Tedy že ji nemusí skládat a nemusejí se účastnit toho veškerého (naprosto zbytečného) stresu předtím. Abych to uvedla na pravou míru, nejde o to, že bych byla ve stresu já osobně, ale snad všechny osoby v mém okolí (a to nejvíce ty, kterých se moje maturita ani zdaleka netýká) propadají naprosté hysterii.
Stíháš to? Jsi v pohodě? Stihneš si dodělat klasifikaci? Blablabla.
Ano. To je celá moje odpověď. A už mě prosím nechte na pokoji.

Za březen jsem toho stihla velkou spoustu. Sem tam nějaké posezení, hromadu otázek k maturitě, asi tak sto tisíc esejí na angličtinu, přečíst Most přes řeku Kwai (jen tak, protože se mi chtělo). Stačila jsem se dvěstěkrát poštěkat s mámou a a zase se s ní usmířit, upekla jsem harlekýn pro tátu k narozeninám (který ovšem ani zdaleka nevyšel tak, jak měl, což mě silně rozčililo) a v neposlední řadě jsem přivítala jaro.
Ano. Konkrétně to jaro, které teď zase někam uteklo! Ale já jsem ho přivítala, což mě blaží u mého naivního srdíčka.

Taky jsem navštívila (spolu s mou drahou polovičkou) babičku. K všeobecnému překvapení jsme stihli dva celkem hezké (ačkoliv odporně mrazivé) dny a dokonce jsme vyvenčili mého maličkého bratrance. Vlastně syna mého bratrance, což není můj synovec a nemám ponětí, jestli existuje název pro takový příbuzenský vztah. Doufám že ne. Jinak už v tom budu mít absolutní guláš. 

Uvědomuju si čím dál tím víc (obzvlášť když se mi za oknem sype sníh), jak moc se těším na teplo. Potřebuju energii a tu mi šero a zima a vítr nějak odmítají dodat. Ikdyž spím denně třeba 10 hodin, jsem rozlámaná a nevyspalá. Takže, jaro, prosím tě přijď už a až přijdeš, koukej už zůstat, dík!