Rok 2015 je zasranej. Jen aby bylo jasno. Je mi 21 let a mám pocit, že už mám za seobu minimálně dva roky (přesně ohraničený svým číslem), který stály fakt za hovno. Tenhle byl jeden z nich. A proč vlastně? Ani nevím. Jen všechno, na co jsem sáhla tak nějak umřelo. Chcíplo.
skončila jsem něco, co mělo obrovskej smysl
umřela Oliva
plácám se v tom jak hovno
piju desetkafídenně a už to nic neznamená
půl roku jsem nebrečela a teď zase brečím skoro každej den
emocionálně jsem vyrovnaná asi jako petiletý dítě a vyprahlá asi jak Sahara
bojím se
stojí to za piču
zlomila jsem nějaký srdce
nemám pro to slova a slova já mám vždycky, takže co s tim?
Upínám se k tomu, že mi zbývá už jenom 15 dnů k přežití a pak to už bude dobrý. A že je to možná zcestná představa, to je jedno. Potřebuju mít cíl.
Dva týdny jsem mrhala svým mladým životem a pokoušela se zničit svoje tělo (o což se sice snažím po celou dobu trvání tohoto roku, ale teď jsem to na čtrnáct dní dotlačila na vrchol) - ode dneška se musím trochu uklidnit a vrátit se do normálu. Už jenom proto je potřeba dívat se na věci tak nějak z tý lepší stránky. Tak jo, nemám možná slova pro to, co cítím a jsem zmatená a připadám si na to sama, ale to jsou ty nedůležitý části.
Důležitý je, že mám kolem sebe báječný lidi. Že existujou písničky, u kterých skáču štěstím na posteli. Že trdelník je veganskej. Že když je mi smutno, tak vždycky vím, že mám komu zavolat. A že to neudělám jen proto, že nechci, ne proto, že nemůžu. Že jsem sice nevyrovnaná malá čůza, ale bojuju. A že sice bojuju se vším, i s tím, co bych měla s láskou přijímat, ale ten boj mě udržuje bdělou. Důležitý je, že když věci nemůžu říct, obvykle je můžu napsat. Že mám někoho, kdo mě poslouchá. Že pomaloučku polehoučku zase nacházím nějakou stabilitu sama v sobě. Že trochu - malinko - tuším, jakým bych chtěla jít směrem. Že trochu - ještě víc malinko - tuším, jak že se s tím vším vlastně poperu.
Ze zápisníku jedný lásky - co jsem si zapsala před mnoha měsíci - a co je pravdivý dneska a bude i za rok i za sto a až umřu, tak bude taky pravdivý - v mým srdci existuje takovej koutek, kterej bude vždycky patřit jenom jediný osobě. A nemyslím jenom teď nebo dokud se neobjeví někdo jinej. Myslím navždycky. I kdybych se měla zamilovat ještě tisíckrát nebo už vubec nikdy, vždycky bude nějakej tichej klidnej kousek mojí duše, která nebudu nikoho jinýho.
Tak oukej Ádo a teď pojď trochu míň kecat a trochu víc žít.
Včera jsem byla na koncertě Astronautalise. Bylo to skvělý. A nemám moc víc slov, který bych k tomu chtěla říct, protože to úplně stačí. (Pusť si support. Rickolus byl totiž roztomilej jak už dlouho nic.)
Skvělý.
Díky.
A dneska ráno jsem se probudila a vypadám jako bezdomáčskej mongol a mám v hlavě úplně stejnou bolest jako poslední dobou ale who the hell cares. Je ráno. Novej den, Ádo, takže ten včerejší může zůstat za tebou.
Hrozně mě mrzí, že samu sebe doháním do míst, kde přesně nechci být. Kde jsem nikdy nechtěla být. Do míst, která mě už roky děsí a pak najednou samu sebe vidím stát před tím rozhodnutím... A ani jedna cesta není to, co chci, kdo jsem a co bych si vybrala, kdybych mohla volit jinak. Ale nemůžu. A tak tu stojím, přešlapuju z nohy na nohu a snažím se vybrat správnej směr. A když se vydám na cestu, nakonec je to špatně. Takže zase přešlapuju a snažím se vymyslet jak Z TOHO VEN. A sto hoven. To taky.
Docela se těším, až tenhle rok skončí.
Jo a PRDEL MRDKY KURVA JEBAT DO PÍČI HOVNOCUC ZASRANÝ SVINĚ POJEBANÝ DOPÍČI KURVA UŽ ALE TÁHNI DO HAJZLU ARCIČURÁKU. PRAKUNDY.
Je to jako když by ti někdo drtil hrudník ve svěráku. Zepředu, zezadu, zprava, zleva, prostě ze všech stran. Protože ten svěrák má jedinej cíl - z tvýho hrudníku udělat maličkej hranol, ne větší než je krabička od sirek. Protože tolik ti přece stačí.
Takže každej nádech tě stojí tolik úsilí, jako bys dejchal dovnitř týhletý mminiaturní krabičky. Vlastně se celej najednou staneš takovou malou, prázdnou krabičkou, do který akorát nadechuješ kyslík, abys ho vzápětí zase vypustil ven, protože už zase lapáš po dalším vzduchu. A tak pořád dokola.
Dovnitř a ven.
Dovnitř a ven.
Ale na to si zvykneš, víš. Tak máš prostě trochu míň místa na dejchání. To nevadí, to zvládneš. A čím víc to bolí - a věř mi, že to bolí - tím víc se směješ. A že je to trochu křečovitej a možná někdy hysterickej smích, to může vzít čert, protože se usmíváš a hodně a to je jediný podstatný. A na to si taky zvykneš.
Někdy se uvnitř tebe ta krabička celá roztřese a všechen ten úzkostlivě nataženej vzduch vypudí ven dřív, než ho vůbec vstřebáš, a žádnej novej nechce pustit dovnitř. A třese se tak, že celá povolí ve švech a tobě nezbejvá nic jinýho než se tak nějak zabalit do celofánu jak dárek k narozeninám, držet se pohromadě velkou šťastnou mašlí, zavřít oči a neudusit se. A myslíš na to, proč vlastně že se to nemáš udusit, dokud ten třes a tlak konečně nepovolí a nepustí zase trochu toho kýženýho kyslíku dovnitř tý tvojí malý krabičky. A pak vezmeš izolepu a tu krabičku si opravíš jak nejlíp umíš, protože z toho všeho napětí se potrhala. A v potrhaný krabičce neudržíš žádnej vzduch, broučku, takže ji prostě opravit musíš. Protože ti ji nikdo nereklamuje. Protože jsi ji prostě moc používal. Takže můžeš zase jít a prosímtě hlavně se usmívej.
A někdy se zdá, že se trošku nafoukla. Jakoby povyrostla uvnitř tebe, jako kdyby ten svěrák maličko povolil. To je hned hezkej pocit a snažíš se nadejchat si nějakej vzduch do zásoby, jenže takhle to nefunguje. No a pak si svěrák zase vzpomene a stlačí tě zpátky. Takže tě vlastně jenom tak škádlí a hraje si s tebou jako s myší, to abys hlavně nezapomněl, že kdysi tam toho místa třeba bylo víc. Nebo že by někdy bejt mohlo. A to je na tom jednoznačně to krásný. Že tě v tom nikdy nenechá úplně pořád. Vždycky ti připomene, jaký to je, když povolí.
A pak to zase bolí, protože se snaží tě umačkat. Asi za to, že ti to udělalo radost nebo za to, že ses tak nenasytně snažil nadechnout. Takže někdy, když se hodně zlobí, tě ponoří do vody, takže lapáš po vzduchu jako šílenec, ale všude je jenom voda a krabička je taky plná vody a sirky už odplavaly a papír je celej rozmočenej a už víš, že se probudíš z ošklivý noční můry a že pod postelí není ani jediná příšera...
A když to skončí, tak tu krabičku pečlivě vysušíš, ošetříš ji, jak nejlíp dokážeš a použiješ další izolepu. Protože, miláčku, izolepa spraví všechno. Tos nevěděl?
A každý ráno vstáváš a víš, že nevíš vůbec nic.
Někdy je to jakoby ti někdo zlámal všechny kosti v těle. Asi. Nevím to jistě, protože jsem nikdy kosti v těle zlámaný neměla, ale tak nějak hrozně si to představuju. A jindy zase umíš lítat, to proto, že jsi vlastně kompletně vypuštěnej. Takže jsi jenom taková abstraktní hmota, kterou nikdo nevidí, neslyší a můžeš projít skrz ni. Bezpečně vím, že když bys jí prošel, tak by to zastudilo a tak divně by ses otřepal. Ale neviděl bys nic.
A jindy se ti oči pokoušej vyskočit z důlků, protože už s tvojí hlavou nechtěj mít vůbec nic společnýho. A tlačej se ven, kousek po kousku, v podobě slaných potoků, který ale vždycky obelstíš, protože když se chuděry dostanou až ke rtům a už jsou skoro pryč, tak je polkneš.
A hlavně se u toho usmíváš.
A víš že po nějaký době se z tvojí krabičky stane velká krabička? Oblepíš ji izolepou tolikrát, že zase začne vypadat jako ty. Jako hrudník. Takže už není vidět, protože když si vezmeš tričko, vypadá jako docela normální lidský tělo. Jenže je to jenom krabička. Prázdná, velká akorát na pár sirek.. Ale hlavní je, že už to není vidět. Takže se, lásko, nezapomeň oblíknout. A usmívat. Hlavně se nezapomeň usmívat.
A pořád hledáš, kdo že to utahoval ten svěrák. Jenže máš pořád zavřený oči, to abys neztratil celý oči, takže se vlastně nemůžeš podívat. Je to totiž velkej risk. Co kdyby se očiu rozhodly vykašlat na slaný řeky a prostě vyskočily a pak poskakovaly kolem jako dva velký hopíky a ty bys je už nikdy nenašel? Takže se radši nedíváš, protože ten strach je moc velkej. Máš strach, že zase něco ztratíš, nebo že ti někdo zmáčkne oči, tak jako ti zmáčkli hrudník. A vlastně si teda nejsi jistej, jak přesně vypadá zbytek tvýho těla. Jestli každá jeho část není vlastně jen spousta vrstev izolepy, která tak báječně těsní...
A někdy slyšíš v uších bušit vlastní srdce tak, že přehluší všechno ostatní. A ruší tě, a chceš na něj křičet, aby zmklo, protože to bolí. A někdy zas enebuší vůbec, takže do něj úzkostně šťoucháš, to aby ses ujistil, že tam vůbec je.
A pořád tě děsí, že jednou zjistíš, že tam neni. Nebo že je taky prázdný. Velký jako krabička od sirek. Nebo ještě menší. Jako prázdná špendlíková hlavička, která ti vyklouzla mezi prsty a puf, je pryč, a nevíš kde, zakutálela se někam, kam už nedosáhneš.
A čím víc to bolí, tím víc se usmíváš.
Tak to je asi setina toho pocitu. Ale asi by bylo bývalo snazší a pochopitelnější, kdybych ti řekla prostě, že je to takový divný. To by asi odpovídalo.
V sobotu jsem jela vlakem. Zapadalo sluníčko, stála jsem v chodbičce starýho rychlíku a koukala z okýnka. Vítr mi cuchal vlasy a nemohla jsem vlastně udržet otevřený oči a chvílema ani dejchat, asi z toho, jak to bylo nádherný. Uvědomila jsem si, že přesně tohle a ten pocit s tím spojenej je jedna z mých klasických letních radostí.
A přivedlo mě to k otázce, co vlastně je léto tak nějak samo o sobě.
Léto je jedno z ročních období. Astronomické léto začíná letním slunovratem a končí podzimní rovnodenností.
Astronomické léto - přesně. Ale co moje léto?
Tak jako je pro mě léto hlava vystrčená z okna řítícího se vlaku na cestě do neznáma, tak je pro mě léto cesta autem v noci. Léto voní jako stará tatrovka (po tabáku, větrovejch bonbonech a rozdrobený sušence) a taky jako benzinka v pět ráno uprostřed Alp. Léto je pro mě ta hrozná zima a táta jak spí na sedačce a my pijeme hrozně hnusnou a zároveň nejlepší horkou čokoládu z automatu a kocháme se nekonečnou výškou hor a rychlostí okolo projíždějících aut spěchajících kdovíkam.
Léto pro mě jednoznačně znamená moře. To jak šumí, voní a hladí. A taky jak řve a duní, když se zlobí. A i když jsem třeba několik lét u moře ani nebyla, vždycky pro mě to léto symbolizovat bude. A jestli (až!) se někdy vypravím k moři v zimě, stejně to pro mě bude takový malý léto. A ještě víc se stane létem, když si dám zmrzlinu. Nedejbože když bych seděla na pláži u moře, jedla zmrzlinu a sledovala východ slunce.
Léto pro mě znamená jednoznačně babičku s dědou. Dědu, jak opravuje moje první kolo a učí mě nahodit si řetěz. Babku předkloněnou v záhonku a schraňující pro její berušku (totiž pro mě) ty nejlepší hráškový lusky, a pak ty největší jahody a celý hrsti kanadskejch borůvek, který tolik miluju. Dědu, když kouká na zprávy a u toho si dopřává jeden jediný dílek čokolády. Babičku, když vaří, nadává na vedro a směje se, až brečí. Dědu, jak mi vyrábí luk. Babku, jak mi čte pohádky před spaním a usíná u toho. Dědu s košíkem plným domácích rajčat... A prostě babičkou s dědou. To jak to voní u nich doma i jak voní zahrada navečer, jak štípe pusa na tvář, když odjíždím...
Ať se to bude zdát jakkoliv zcestný, léto je pro mě Harry Potter namluvenej od Hyhlíka. A ikdyž ho poslouchám vlastně pořád dokola, nejen v létě, tak nějak mě k tomu letnímu pocitu poutá.
Léto je pro mě Wonderwall od Oasis. Jakožto ranní toulky po Karlových Varech, kdy vlastně nevíš, co bys. Protože jsi vypil tolik piva (který je pro mě náhodou taky trochu symbolem léta), že vůbec nevíš a jenom tak si broukáš.
Léto jsou pro mě hvězdy. Zejména velký vůz. A zaklonit hlavu, koukat se na nebe a chtít tančit a brečet a smát se (to všechno a ne nutně v tomto pořadí, klidně i najednou) a uvědomovat si tu palčivou ubohost vlastního bytí, kdy je člověk tak malý, že by si snad chtěl stoupnout na špičky... to je pro mě taky léto. Velkej vůz.
A nevím jak vaše, ale moje léto voní jako borovice, jako čerstvě převlečený ložní prádlo, jako Praha po dešti, jako citronová limonáda, jako kokosy, jako hranolky s tatarkou, jako studenej spacák.. ale i trochu jako tatranka nebo jako růžičkový kapusty (kdovíproč). Taky vím, že je léto, když je takový vedro, že nemůžu ani mluvit. A když jím švestkovej koláč.
Obávám se, že bych mohla pokračovat donekonečna. Zajímavý je, že ačkoliv je pro mě léto (narozdíl od většiny lidí) i zcela pravidelným přísunem ne-uplně-dobrých-dní, nakonec na něj jako na období vzpomínám v dobrém. Asi jsem divná. Bohudík.
Co jsem ale chtěla říct především, je to, co pro mě přesně bylo tohle léto. Protože to je tak nějak mnohem těžší uspořádat a pak napsat a nakonec se rozhodnout, jestli jsou to věci, který vůbec chci/můžu napsat.
Tohle léto pro mě voní hrozně moc jako káva. A obávám se, že celej svět teď pro mě voní o hodně víc jako káva než kdy předtím. Ale káva je skvělá, takže s tim jsem v pohodě.
Taky voní jako jako ty klasický věci - borovice a les a švestkovej koláč. Ale hrozně moc ve mně zůstala vůně ohně, stanový plachty, ranního probuzení do zurčení potoka a absolutního ticha.. Voní po některých lidech. A připomínaj mi ho jejich oči. A některý z těch očí mi třeba připomínaj celej můj život a každý (sebezasranější nebo sebelepší) roční období, některý jen tohle jedno konkrétní léto.
Jo, a tohle léto bylo opravdu hodně zmrzlina. Opravdu hodně.
Ale taky bylo (a možná stále ještě je) strašně moc o "Kurva, Adélo.", který sem si říkala každý ráno. A nebylo to ani trochu "Kurva, Adélo, seš super" ani "Kurva, Adél, seber se" ani "buď hodná" ani "máš se fajn" ani "přestaň se s tim tak srát" ani "nemám tě ráda" ale ani "mám tě ráda". Bylo to spíš něco jako "Kurva, Adélo, co s tebou?"
Pořád nevím, co s ní.
Jedno je ale jasný - tohle léto se pokouším upít a ukouřit k smrti. Zatím to nevyšlo. Ještě mám ale (podle astronomickýho léta) asi dvacetjedna dní. A podle mýho letního kalendáře ještě uvidíme.
Tak či tak bych chtěla podotknout, že léto je skvělý. Zamyslete se nad tím, co znamená pro vás. Zavřete oči. A myslete na léto. Na to jako voní a co vlastně znamená. Protože... víte vůbec, co to je léto?
Probírala jsem starý fotky. A starý písničky. A tak celkově řečeno starý vzpomínky. Je to až neuvěřitelný, kolik takovejch se vyvalí ven s jedním blbým popěvkem. Důležitý je, že ikdyž se mi chvílema chce nad některýma vzpomínkama strašně moc brečet, tak jsou ve skutečnosti všechny krásný. Jak jsem to udělala? Asi jsem měla obrovskou kliku. Na písničky, na fotky, na okamžiky a hlavně na lidi.
Díky za to, že to nejhorší, co jsem kdy zažila, mi vlastně dalo to nejlepší.
Díky moc za všechno to štěstí, co mám a díky za to, že jsem schopná si ho aspoň občas a aspoň trochu (ikdyž jistě nikdy ne dostatečně) vážit. Díky i za to, že mám někoho, kdo mi vysvětlí nepochopitelný chování některých lidí a že je pak díky tomu dokážu dál mít ráda. Díky za to, že nechápu, proč některý lidi vlastně maj rádi mě, protože možná to je to jediný kouzlo a proto to tak je. Díky i za to, že dneska řeším věci, kterým se večer můžu sama smát. Díky za to sto miliard hvězd a díky za mléčnou dráhu a za Bukowskiho a za lišku z Malýho prince.
V hlavě mi poslední dobou neustále zní:
No a to je asi tak setina. Jen sem si to chtěla nějak trošku sesumírovat, co si to vlastně pořád broukám. Ha!
Plus mám další věci k zařazení do mých senzejšn (tu knihu jednou fakt napíšu!). Situace: Žena vchází na koupališti do dámských sprch v doprovodu svého synátora, kterému ovšem nejsou ani dva roky, ani pět a dokonce už ani deset let. Jiná žena, důkladně si omývající mohutné tělo, se mračí - chlapec očumuje své okolí - a oslovuje jeho matku: "Paní, nepřipadá vám, že je váš chlapec už dost starý na to, aby se převlékal v pánských sprchách? Je mi to dost nepříjemné, že je tady."
Argument za všechny prachy: "Co by zrovna na vás tak asi viděl? vždyť mu nebylo ještě ani čtrnáct."
Zdálo se mi o tom, že jsem na bále princezen. Bylo mi deset, byla jsem ostříhaná na kluka, měla jsem debilní kecy, mluvila jsem sprostě a máma mě oblíkla do chlupatýho kožichu. Ostatní holky měly růžový šaty.
Obrázek toho, jak to vlastně reálně vypadalo, když jsem byla malá. A teď zpětně jsem nejšťastnější, že to takhle nějak bylo.
Jsem v Praze asi dva týdny a už mám zase pocit, že bych docela ocenila dovolenou. Haha.
Lidská představivost je stejně neuvěřitelná věc. Díky ní existují draci, láva mezi křesly, když ti je pět, sluníčko, když prší, baletní sál uprostřed pole, sny a vlastně veškerá hmota. Zvláštně miluju věnování v knihách. Když mi bylo čtrnáct, četla jsem poprvé Vyhoďme ho z kola ven a ta knížka ve mně zanechala hlubokou stopu tak nějak celkově. Ale hrozně pevně mi v paměti za ty roky zůstalo zakořeněno právě věnování té knížky.
Viku Lovellovi, který mi vysvětlil, že draci neexistují, a pak mne zavedl k jejich slujím.
A tak nějak to s tím vším je. Říkají nám, že neexistují zázraky a říkají, že na ně nemáme věřit. A pak nám vysvětlují, že žijeme na modré planetě, která poletuje kolem obří ohnivé koule vedle měsíce, který hýbe mořem... a pak nemáme věřit na zázraky?
Takže já budu věřit. Budu dál věřit na zázraky, protože svět je jeden obrovskej zázrak, ty jsi další a já taky. A když někoho miluju, tak nemiluju proto, že oceňuje a miluje moje hezký stránky, ale proto, že krotí ty zlý.
Jsem totiž takovej malej, hnusnej, slizkej démon. Někdy.
Zamyslete se nad následující otázkou: Když bych řekla, ať uděláte seznam věcí, který máte na světě fakt rádi, na kolikátým místě byste řekli "sebe"? (Otázka za milion ve zvrácený verzi Chcete být milionářem.)
A taky se ptám, jak dlouho znamená věčně? Někdy třeba jen jedinou sekundu. (Zdá se, že dneska nic vlastního nevymyslím. To je samozřejmě Lewis Carroll, Alenka a White rabbit.) A tím se můj myšlenkový pochod vrací zpátky na začátek. K zázrakům. A k představám. A k tomu, čemu věřím(e).
Představy a myšlenky, který mě pronásledujou:
1) Potřebuju, aby mě někdo střelil do hlavy.
2) Když prší, tak je to jako sprcha pro svět. Takže pokaždý, když prší, je to šance nechat odplout některý ty malý, slizký démony.
3) Mám pořád strašnej hlad.
4) Je strašně jednoduchý nenávidět, zatímco být milý a slušný vyžaduje sílu. Bohužel ji ne každej má.
5) Umím se přemisťovat jen tak lusknutím prstů. Včera odpoledne jsem byla uprostřed ničeho, vonělo to tam trávou a sluníčkem a jehličím, přesně tak, jako voněly Beskydy každý léto..
6) Evžen a děda.
7) Ráda bych někomu napsala dopis.
8) Chci se stočit do klubíčka, schovat se pod stůl a tam se s m á t.
Jsem šťastná za každou chvíli strávenou mimo Prahu. Poprvé v životě mě tak divně svazuje a připadám si v ní ztracená.
Na táboře jsem, mimo jiné báječně osvobozující aktivity které mi byly dopřány, přemýšlela. Hodně přemýšlela. Víc než je zdravý přemýšlet a možná by se to mělo zakázat tolik přemýšlet, protože když přemýšlím, tak to nikdy nekončí úplně dobře.
Zaprvé jsem si uvědomila pravdivost onoho rčení, že nakonec se všichni staneme příběhem. Známá je tou větou Margaret Atwood, ale o ní jsem přemýšlela daleko méně než o tom, jestli bych si přála stát se příběhem. Protože lidé v příbězích mají vždycky smysl. A smysl je přesně to, co postrádám v průběhu celého svého života. Aspoň mám často ten pocit. Takže se příběhem stát asi nikdy nemůžu. Jenomže čím se teda nakonec stanu?
Zadruhé, když se mě někdo zeptá, jak mi je, odpovídám, že dobře, protože mi vlastně dobře je. Nic mě nebolí. Aspoň nic, co by bylo vidět nebo na co by se dalo sáhnout a pak pofoukat.
A když je mi velmi smutno, lehnu si do mokré trávy a pozoruju, jak se mezi mraky honí moje strakaté krávy.
No, ne, to nedělám. To byla odbočka.
Odbočuju pořád a neustále (to je zatřetí mimochodem). Od všeho důležitého i nedůležitého, vyhýbám se všemu, co by mohlo znamenat "baf! a teď ti vidím až na dno duše", protože tak je to mnohem jednodušší. A je vlastně docela jedno, nakolik je ona druhá osoba chápavá, dobrosrdečná, milá a vstřícná, stejně se bojím. A nejlepší na tom je, že ani nevím čeho. Asi všeho. A vlastně ani nevím, jestli je to vůbec strach a nebo jsem jenom úplná kráva (začtvrté).
Dneska jsem jela autobusem, ve kterým leželo hovno (senzejšn).
Nejlepší nadávka za poslední dobu je kuňomrd.
Chvílema si říkám, že mi vlastně chybí, když na mě nikdo třicetkrát za den nevolá "Áďooo, můžu róhlííík?"
A usmívám se v metru na náhodný lidi, protože se mi líbí, když pak blbě čuměj nebo se v ještě zábavnějších případech zahledí upřeně na boty, na kterých je z ničeho nic něco neuvěřitelně poutavého, a zrudnou.
A mám divný prsty na nohou.
A nejlepší mámu. A kdyby byl kocour ještě o něco rozkošnější, museli by ho zakázat.
Fuuu. Bloudím.
Ale! Ne každý kdo bloudí, je ztracený. A ne všechno zlato, co se třpytí. A Tolkiena už bylo pro dnešek asi dost.
Slov bylo taky dost.
Pouštím si Woods od Hollow Coves, což není ani trochu depresivní, ne.
poslouchám devadesátky a střídavě pět minut uklízím a pět minut jsem ve stojce opřená o zeď, abych potrénovala ruce
jsem bytostně přesvědčená, že je dneska čtvrtek
spim do desíti
když morning anebo evening senzejš mění stav a stanou se z nich prostě DAY SENZEJŠN
nakrmím kocoura, zapomenu, že jsem to udělala a za deset minut mu do plný misky nasypu další dávku
si nahlas zpívám Forever Young
se rozklepu z rozhodnutí, jestli budu obědvat chleba anebo si uvařím rizoto
piju-víc-než-10-kafí-denně
si chci večer pustit seriál, ale usnu při začátečních titulcích
jsem líná si třetí den umýt vlasy
se dvakrát objednám na stejnou proceduru
jdu plavat a zapomenu si plavky, takže se musím vrátit
neustále přelepuju v diáři MUST DO nálepky na další a další a další (a další) den (momentální rekord je 16 dnů)
si dávám číze bez kečupu
jediný, kdy stíhám vyřizovat korespondenci, je v hromadném dopravním prostředku
jdu na zkoušku a pak hned do práce VŽDYCKY
si zapíšu do diáře vtipnou poznámku, zapomenu na to a pak se svému zápisu sama směju celej den
se tak jako celkově směju vlastním vtipům víc než je zdrávo
si
dokážu rozplánovat čas tak skvěle, že na zkoušku, na kterou jsem si
vyhradila čas na učení tři dny, mi najednou zbývá asi 18 hodin
plynule přecházím do fakt hodně zvláštní verze slovenštiny
v kabelce objevím čtvery sluneční brýle, klacík od nanuku, tři balíčky kapesníčků, dvě prázdný lahve (na vodu), knížku, patnáct účtenek, šest gumiček, jednu tezi bakalářsky práce, jednu náplast, sedm propisek, šest volně se pohybujících tabletek Brufenu, jeden obal na kapesní zrcátko bez zrcátka, čtyři různý rtěnky, dvě balení Heparoidu, ale vůbec žádnou peněženku
si odškrtávám dny do odjezdu do Údolí smrti, kde jediný o co se budu starat, je, jestli děti maj nebo nemaj zástavu srdce
si do třiceti stupňovýho vedra vezmu svetr a bundu
jsem tak zmatená, že pravidelně přicházím na různá místa o hodinu dříve/později
si týden říkám, že dneska už si fakt dám ten ananas, co stojí na lince
si ohřívám jídlo v mikrovlnce na mód "Rozmražování"
dvacet minut hystericky běhám po bytě, hledám flashku totálně všude a mám ji v ruce
moje nejčastější reakce na cokoliv je: "A mám se posrat?"
už ani nemám sílu rozčilovat se nad tím, jaký máme doma zasraný internety
místo toho, co bych zrovna měla dělat, sepisuju nesmysly o tom, jak toho mám hodně
mi upadne osmák na zem a pak ho honím se slovy "Vrať se ty píčo nebo umřeš!", protože mám kurevskej strach, že kocour ho dohoní rychlejc
sedím v kuchyni, je půl jedný, a pak se podívám na hodiny a najednou je čtvrt na tři
mám chuť se podívat na Buffy přemožitelku upírů
si udělám čaj z bazalky místo z máty, vypiju to, a ani mi to nepřijde zas až tak divný
se mi zdá o tom, že rodím koalu
zamilovat se do mě je "jako rozhodnout se skočit z útesu"
obnovím svůj rekord na jezdících schodech na Míráku z roku 2012 (tj. 23 vteřin)
se mi povede jet z Křižíkovy domů hodinu a 6 minut
fakt hodně mluvím
Tak podle tohohle všeho. A to prosím ještě určitě není všechno. Ale poznáte to taky podle toho, když hodně zapomínám valnou většinu věcí, co bych měla/musím/chci udělat.
Hawk.
Teď jdu dělat něco smysluplnýho. Třeba sedět a čumět ještě o něco víc, než sedím a čumím teď.
Viděla jsem rezervaci s KáeFCéčku. Můj život je kompletní.
Taky mi připadá, že všichni strašně brečíme kvůli všemu, co jsme ztratili a tak nějak zapomínáme na to, co je teď. A jestli jsi zrovna ty výjimka a žiješ život naplno, nikdy nesmutníš, usmíváš se na okolí a prýští ti energie ze všech čaker jak nijagárský vodopády, tak se ti omlouvám. Za tu hnusnou generalizaci. A vubec. Dej mi prosím vědět, jak se to dělá. Dík.
Ke všem ostatním ale - k sobě nejvíc - bych chtěla jenom říct: Ale fuj.
To nebylo moc hluboký, já vím. Ale někdy ty nejméně hluboké věci vlastně řeknou všechno (a víc), co ta nefilozofičtější báseň. Mnohdy i celá kniha (četli jste někdy třeba Parsonse?).
Tak znovu. Prosím! Trošku míň brečte a trošku víc žijte a trošku míň filozofujte a trošku víc přijměte, že je to vlastně všechno docela jednoduchý. Je mi strašně líto, že vás musím zklamat. Ale asi fakt nejsou ani Bradavice, ani draci, ani Mordor (to asi bohudík), nikde po světě nechodí fakin Edward a Bella by umřela asi po pikosekundě (což je mimochodem škoda, že se fakt nestalo). Taky musím s politováním oznámit, že Magneto nikdy nepotkal Xaviera. Protože ani jeden z nich nikdy neexistoval. A krtečci nenosej kalhotky. A Popelka si nikdy nevzala prince, protože na ten ples přišla odrbaná a špinavá, protože víly kmotřičky nejsou a šaty se do ořechu prostě nevejdou, a princ ji nechal vykázat. Protože ošklivý odrbaný holky si neberou prince, sorry.
Kdybyste potřebovali zničit ještě nějaký iluze, stavte se. Beru 100Kč/iluzi.
Skvělý ale je, že i když vím, že nic z toho není, když nad tím znova a znova uvažuju, nikdy si nejsem hned stoprocentně jistá...
Díky mozku, že seš takový hovado. Zachraňuješ mě.
A jaký je conclusion? Dopředu. Tam to je. A je fuk, že sme asi vydělali míň než sme ztratili. A že máme díry v srdcích a v životech a nebo třeba v nohách. Šup, šup. Dopředu.
Bylo hezký světlo a kocour je hezkej pořád, tak jsem si ho vyfotila. Je to jako bych to dělala poprvé. Jako bych už stačila zapomenout, jak svět vypadá přes hledáček. Protože jsem tak dlouho nefotila. Hm. Taky jsem už zapomněla na ten pocit, kdy jsem zapsala změť slov, pěkně jedno za druhým - a pak jsem je zase všechny smazala.
A celý je to nějaký divný. Zapomněla jsem, nad čím jsem se to vlastně dnes chtěla zamýšlet. Nebo nad čím jsem chtěla horovat.
Možná nad tím, jak vlastně shledáváme věci strašně snadnými, když proti nim stojí někdo jiný. A pak sami klopýtáme na stejných místech.
Nebo nad tím, kolik lidí se v metru mračí. Jednou se na mě jedna paní rozčilila, protože jsem ji pustila sednout. Že prý ještě není tak stará. No. Měla jsem jí říct, že tak vypadá. Ale neudělala jsem to. Proč? Asi mi vzala vítr z plachet.
Strašně často samu sebe dostanu do situace, kdy už vlastně nevím co říct. Nebo jsem tam dotlačena. A ještě častěji mám co říct a pak mě mrzí, že jsem nemlčela. A výjimečně se mi podaří to skutečně neříct, zadržet jazyk za zuby a nevyprsknout první hovadinu, která mě napadla. Problém je v tom, že ať už to vyslovím nebo ne, někdy si říkám, že jen za to, že mě taková myšlenka napadla, musím jít do pekla.
Na to, že jsem zprvu neměla co říct, jsem toho řekla až příliš. A to je asi ten problém.
Slova. Slova. Slova.
Bezvýznamné výrazy tvořící věty. A ty jsou taky bezvýznamné.
Někdy si přeju, aby lidstvo chvíli mlčelo. Aby mlčelo a zhaslo všechna světla. Abychom viděli nedozírné nekonečno vesmíru, který nás všechny obklopuje a snad jednoho dne pohltí. Protože to je to, co si zasloužíme. Být pohlceni něčím větším, abychom si uvědomili vlastní bezvýznamnost. A smířili se s ní.
To proto existuje společnost. Aby pohltila sebestředného jedince a připomněla mu, že je malým článkem ve fungujícím kolosu. Jenže sebestředný jedinec je sebestředný právě proto, že se s takovou realitou odmítá smířit. A tak pracuje, vymýšlí, vytváří, konstruuje a posunuje hranice dál a dál. Až do vesmíru.
Moc si přeju, aby existovalo tlačítko off, které by stačilo stisknout a já bych byla v mžiku vyřazena z provozu. Ať už proto, abych mlčela nebo proto, abych nemyslela.
It's better to feel pain, than nothing at all.
The opposite of love's indifference.
Takže jakýpak copak. Úplně nejvíc miluju, když lidi neustále opakujou: "To bude dobrý." Jasně, že to bude dobrý. Ale teď to není dobrý. A to je ten problém, chápeš? Teď to stojí za starou belu a moc si přeju, aby to stálo za víc, a ty mi povíš, že to bude dobrý.
Tak bude, to jo, to já vim taky.
Jsem nevděčná zlá kráva.
Tím, co jsem si zkopírovala nahoru, si nejsem úplně jistá. Získat pro sebe chvíli, kdy bych necítila vůbec nic, mě neskutečně láká. To jako vážně. Na chviličku to všechno vypnout a necítit. Nebylo by to fajn? Já myslím, že by to bylo víc než jen fajn.
A taky si tak docela nemyslím, že vůbec existuje něco jako opak lásky. Protože láska je podle mě všechno. Obsahuje nekonečně dlouhou škálu pocitů a lze ji vystihnout tolika slovy, že zahrnují jak ji samotnou, tak všechna její opozita. Takže láska sama o sobě je svoje vlastní opozitum.
Láska umí být nenávist. Strašná a svíravá a daleko horší než nenávist sama o sobě.
A proto myslím, že bychom měli plakat spíše pro nenávist a všechny ty ostatní emoční stavy, které láska pohlcuje a vysmívá se jim z pomyslného balkonu oblíbenosti. Plačme pro nenávist. Protože nenávist nikdy nedosáhne takových dálek, jakých dosáhne láska. Plačme pro smutek. Plačme pro radost.
Neplačme pro lásku - láska je všechno, plakali bychom bez ustání.
Je to takovej pocit (jako je bodnutí nožem je jasný), že třeba umím lítat. A třeba taky ne. A že bych chtěla trochu psát. A třeba taky ne. A že bych chtěla sníst slona. A třeba taky ne. A poslouchat hudbu. A ne. A tančit. A ne. A spát. A ne. A číst. A ne. A smát se až k slzám. A ne. A jít ven.
A třeba taky ne.
A chtěla bych léto už. Asi. Nevím ani, jestli chci snídat ovesnou kaši nebo rohlík s medem, takže dělat nějaká zvláštní rozhodnutí je skutečně těžké. Když se rozhodnu pro špatnou snídani, zkazí mi to maximálně den. Ale spíš ani to ne. Když se rozhodnu špatně v tom, co chci jednou dělat, koho si chci vzít, co mě dělá šťastnou, tak mi to třeba zkazí celej život. A třeba ne.
Už mi bylo jednadvacet a pořád si neumím nalíčit obě oči stejně. Aspoň napoprvé ne. A nevím, jak si spočítat daňový přiznání. A sere mě, když před bouřkou v Praze smrdí kanály a nerada vstávám brzo. A nemám vůli k věcem, který by třeba měly smysl. Místo toho dělám ty, který v konečným důsledku žádnej smysl nemaj, Třeba tohle.
Anebo tamto,
A tak se ptám sama sebe, kdo jsem? Kde jsem? Kdo chci být? A kde chci být? A nedovedu odpovědět ani na jedinou z těch otázek. A směju se sama sobě, protože ten palčivý pocit, že bych sakra přece měla ty odpovědi znát, je jenom ve mně. A vlastně se nic neděje, protože skoro nikdo to neví. A když ví, tak to zejtra stejně zase změní.
Takže je to v pohodě, Ádo. To vůbec neva, že si připadáš ztracená. Trochu se seber. Vůbec nic tě nesere. Máš co jíst, tak zavři zobák.
A našla jsem starý básničky ze sešitu z češtiny. Básnický střevo jsem nikdy neměla. Ale slova se ze mě sypala sama od sebe, bez uvažování se skládala za sebe tak, že řekla nakonec víc, než jsem původně chtěla. Možná proto mě to vždycky tolik bavilo. Že to pak vlastně ani nebylo na mně, kolik toho povím. A asi pořád není. Jedna sloka mě zaujala. Protože i po těch letech si přesně vybavuju ten pocit, když jsem ji v rychlosti škrábala na papír - v rychlosti, abych ta slova neztratila, stihla je zapsat dřív, než zase zmizí.
Věci kolem tak jako vubec nějak hodně často a hodně rychle mizí. Celej svět je tak nějak v rychlosti. Zapsat, založit, otevřít po pár letech. A zase založit.
Vždycky jsem chtěla mít dětskou párty, na které bude spousta do růžové oblečených holčiček a já s korunkou na hlavě a všechny bychom společně křičely a rozhazovaly konfety.
I když vlastně zas tolik jsem si to nepřála. Holčičky oblečené do růžové byly možná něco, co jsem nikdy neměla a občas jsem toužila po tom být oblíbená-hezoučká-rozkošná, ale někde uvnitř jsem se tomu všemu smála. Rozpor.
Možná jsem si přála taková být daleko víc později, když už jsem nebyla zas až tak malá.
Dnes jsem žena. Údajně. Můžu si lakovat nehty a česat vlasy do hodně vysokého drdolu, můžu nosit minisukně a podpatky (nehledě na to, že jsem pak žirafa). Ale taky mám v posteli plyšáka od mámy a když mám radost, tak výskám. Další rozpor.
Dělat velká vážná rozhodnutí je doména dospělosti. Fuj, nechte si to. Bolí to. I když víte, že je to správně, bolí to. A i když víte, že to nakonec bolet přestane, pořád to bolí.
Hrozně ráda vidím jiné lidi se smát. Připadá mi to tak nezvykle opravdové. Když se směju já, zní to jako skřípající zbíječka a lidi se ohlíží a protáčí panenky. Dobře. Podívejte se. Takhle asi vypadá šťastná Adéla. Buďte na lidi kolem sebe hodní. Nezáleží na tom, jak moc vám lezou občas na nervy, jak moc hloupé mají připomínky, jak jsou sobečtí, jak strašně rádi byste jim dali *šlapáka do ksichtu*. Když budete hodní, důsledky budou pozitivní. Pro vás i pro ně.
Asi jsem naivní.
Takže rozhazujte konfety, oblékněte se do růžové, buďte rozkošní. A až to přesáhne únosný limit, rozdejte pár šlapáků. A pak to rozjeďte zase nanovo.
Můj návod na dlouhý, šťastný, úspěšný život.
Podle kterého všichni dlouze, šťastně a úspěšně žijeme. Všichni rozhazujeme konfety. Jde jen o jedno - ten únosný limit má každý někde jinde. Tak bacha.
Máma
mi včera koupila antiperle. A já jsem si náhle uvědomila, že
přesně takhle chutná dětství.
Ty
malé kuličky chutnají přesně jako když mi bylo deset. A tak
jsem se dala do úvahy, co je dětství. Dětství je pevně
ohraničená doba příliš krátkého trvání. Dětství je
nevinnost. Dětství je mámina náruč připravená pohladit,
utěšit, chránit. Dětství je vývoj. Dětství je dobrodružství
běžných dnů. Dětství je objevování reality. Dětství je
hledání vlastních mantinelů. Dětství je zkouška. Dětství je
strašák ve skříni.
To
vše a ještě mnohem víc dětství bezpochyby skutečně je. Ale
dětství jsou taky chutě. A pocity. Stovky a stovky pocitů.
Jsou
to ty zmíněné antiperle, když se rozplývají na jazyku a
chutnají sladce, když je rozkousnete. Je to pocit takové únavy,
že usnete uprostřed kroku. Je to kouzlo, když usínáte v posteli
u rodičů a ráno se probudíte ve své vlastní. Dětství jsou
odřená kolena a roztrhané kalhoty, dětství je
na-táboře-se-nebudu-koupat-protože-voda-studí-a-je-zima. Je to
kreslená pohádka a kakao po ránu, je to plyšák s příběhem.
Jsou to slzy v polštáři a právě ty máminy ruce – jak hladí,
těší a chrání.
Je
to změť pocitů, které nejsou nijak důležité. Pocity, které
opomíjíme a chceme, aby zmizely nebo trvaly věčně.
A
ten pocit nenávisti k bytí dítětem, o něm je dětství asi
nejvíc. Ten pocit, že nemůžeš, protože to máma řekla. A pak
se jednoho dne probudíte a puf. Je pryč. Zmizelo stejně jako
všechny ty pocity, které tolik pálily, studily, bolely, hladily,
laskaly, mučily, rozesmávaly, výskaly, rozhořčovaly.. Všechny
jsou pryč a mně zbyly antiperle a smích a máminy ruce.
A
trochu prázdna a stesku po všech těch pocitech.
A
taky trochu naplnění, že jsem teda jako konečně dospělá.
Asi.
To
nikdo neví.
Protože
nikdo vlastně neví, co přesně je dětství. Protože pro každýho
je to trochu něco jinýho.
To,
co je dětstvím pro mě, nemusí být toliko dětstvím pro vás.
Třeba rozpůleným míčem, který vám narazí na hlavu při prvních narozeninách.
Asi by měla existovat klec, která před osmou ráno Adélu nepustí z postele. Protože když pustí, tak se nestihnu ani nadechnout a vypukne to. A nebo bych měla naopak vstávat pravidelně, protože ty rána si pak můžu zaznamenat a jednou je vydám jako knihu. Takovou tu humornou knížku s rozkošnými malůvkami strýčka Pivrnce, kterou si čtou lidi na záchodě.
Senzací číslo jedna jsou vejce.
Nemám nic proti vejcím, dokud nejsou na obrovské hromadě uprostřed kuchyně a neroztékají se všude kolem sem a tam. Záchrana dveří od ledničky, které mi vyklouzly, trhnutím za plastový foch vejci přímo přeplněný, nedoporučuje ani jedna domácí puťka z deseti. Já taky nedoporučuju. Nedoporučuju ani pokoušet se všechno to SVINSTVO nabrat na lopatku papírovými ubrousky, protože jsou určitý věci, který nechcete. To je jedna z nich. Nemohu bohužel ani doporučit v takové situaci vlastnit kočku-která-ráda-žere-syrový-vejce-ale-vždycky-se-po-nich-strašně-poblije.
Kocour sežral a poblil se. Tak jsem vytasila dezinfekci, kterou jsem rozstříkala všude po zemi. A pak jsem uklouzla, udělala provaz, narazila hlavou do dveří od balkonu, vyválela se v dezinfekci a rozmatlaných vejcích. Senzace skončila. Hawk.
Senzace číslo dvě, den další. Ráno jsem se rozhodla pro zdravý životní styl a rozhodla jsem se udělat si super-healthy clean eating ovesnou kaši. Nasypala jsem si vločky do hrnku, zalila mlíkem, dala hrnek do mikrovlnky a zapnula. Vyčistila jsem si zuby, vrátila se k mikrovlnce, otevřela ji a tradá, hrneček nikde. V první chvíli jsem zvažovala, že jsem idiot a že se mi moje příprava kaše zdála. Ale říkala jsem si, že to snad ne.
Strávila jsem 10 minut života hledáním onoho hrnku s obsahem mojí snídaně.
Pak jsem to vzdala a rozhodla jsem se udělat si snídani novou. Ukázalo se, že jsem hrnek ve stavu ranní zmatenosti zavřela do skříně s moukou, místo do zmíněné trouby. Tradá. Konec senzace.
