Bylo hezký světlo a kocour je hezkej pořád, tak jsem si ho vyfotila. Je to jako bych to dělala poprvé. Jako bych už stačila zapomenout, jak svět vypadá přes hledáček. Protože jsem tak dlouho nefotila. Hm. Taky jsem už zapomněla na ten pocit, kdy jsem zapsala změť slov, pěkně jedno za druhým - a pak jsem je zase všechny smazala.
A celý je to nějaký divný. Zapomněla jsem, nad čím jsem se to vlastně dnes chtěla zamýšlet. Nebo nad čím jsem chtěla horovat.
Možná nad tím, jak vlastně shledáváme věci strašně snadnými, když proti nim stojí někdo jiný. A pak sami klopýtáme na stejných místech.
Nebo nad tím, kolik lidí se v metru mračí. Jednou se na mě jedna paní rozčilila, protože jsem ji pustila sednout. Že prý ještě není tak stará. No. Měla jsem jí říct, že tak vypadá. Ale neudělala jsem to. Proč? Asi mi vzala vítr z plachet.
Strašně často samu sebe dostanu do situace, kdy už vlastně nevím co říct. Nebo jsem tam dotlačena. A ještě častěji mám co říct a pak mě mrzí, že jsem nemlčela. A výjimečně se mi podaří to skutečně neříct, zadržet jazyk za zuby a nevyprsknout první hovadinu, která mě napadla. Problém je v tom, že ať už to vyslovím nebo ne, někdy si říkám, že jen za to, že mě taková myšlenka napadla, musím jít do pekla.
Na to, že jsem zprvu neměla co říct, jsem toho řekla až příliš. A to je asi ten problém.
Slova. Slova. Slova.
Bezvýznamné výrazy tvořící věty. A ty jsou taky bezvýznamné.
Někdy si přeju, aby lidstvo chvíli mlčelo. Aby mlčelo a zhaslo všechna světla. Abychom viděli nedozírné nekonečno vesmíru, který nás všechny obklopuje a snad jednoho dne pohltí. Protože to je to, co si zasloužíme. Být pohlceni něčím větším, abychom si uvědomili vlastní bezvýznamnost. A smířili se s ní.
To proto existuje společnost. Aby pohltila sebestředného jedince a připomněla mu, že je malým článkem ve fungujícím kolosu. Jenže sebestředný jedinec je sebestředný právě proto, že se s takovou realitou odmítá smířit. A tak pracuje, vymýšlí, vytváří, konstruuje a posunuje hranice dál a dál. Až do vesmíru.
Moc si přeju, aby existovalo tlačítko off, které by stačilo stisknout a já bych byla v mžiku vyřazena z provozu. Ať už proto, abych mlčela nebo proto, abych nemyslela.
Taky je mi chvílemi tak smutno, že nemůžu dýchat.
Ale to nevadí.
Vesmír dýchá za mě. Zatím. Než mě pohltí.
Žádné komentáře:
Okomentovat