The opposite of love's indifference.
Takže jakýpak copak. Úplně nejvíc miluju, když lidi neustále opakujou: "To bude dobrý." Jasně, že to bude dobrý. Ale teď to není dobrý. A to je ten problém, chápeš? Teď to stojí za starou belu a moc si přeju, aby to stálo za víc, a ty mi povíš, že to bude dobrý.
Tak bude, to jo, to já vim taky.
Jsem nevděčná zlá kráva.
Tím, co jsem si zkopírovala nahoru, si nejsem úplně jistá. Získat pro sebe chvíli, kdy bych necítila vůbec nic, mě neskutečně láká. To jako vážně. Na chviličku to všechno vypnout a necítit. Nebylo by to fajn? Já myslím, že by to bylo víc než jen fajn.
A taky si tak docela nemyslím, že vůbec existuje něco jako opak lásky. Protože láska je podle mě všechno. Obsahuje nekonečně dlouhou škálu pocitů a lze ji vystihnout tolika slovy, že zahrnují jak ji samotnou, tak všechna její opozita. Takže láska sama o sobě je svoje vlastní opozitum.
Láska umí být nenávist. Strašná a svíravá a daleko horší než nenávist sama o sobě.
A proto myslím, že bychom měli plakat spíše pro nenávist a všechny ty ostatní emoční stavy, které láska pohlcuje a vysmívá se jim z pomyslného balkonu oblíbenosti. Plačme pro nenávist. Protože nenávist nikdy nedosáhne takových dálek, jakých dosáhne láska. Plačme pro smutek. Plačme pro radost.
Neplačme pro lásku - láska je všechno, plakali bychom bez ustání.
Žádné komentáře:
Okomentovat