dětství kurva

Máma mi včera koupila antiperle. A já jsem si náhle uvědomila, že přesně takhle chutná dětství.

Ty malé kuličky chutnají přesně jako když mi bylo deset. A tak jsem se dala do úvahy, co je dětství. Dětství je pevně ohraničená doba příliš krátkého trvání. Dětství je nevinnost. Dětství je mámina náruč připravená pohladit, utěšit, chránit. Dětství je vývoj. Dětství je dobrodružství běžných dnů. Dětství je objevování reality. Dětství je hledání vlastních mantinelů. Dětství je zkouška. Dětství je strašák ve skříni.

To vše a ještě mnohem víc dětství bezpochyby skutečně je. Ale dětství jsou taky chutě. A pocity. Stovky a stovky pocitů.

Jsou to ty zmíněné antiperle, když se rozplývají na jazyku a chutnají sladce, když je rozkousnete. Je to pocit takové únavy, že usnete uprostřed kroku. Je to kouzlo, když usínáte v posteli u rodičů a ráno se probudíte ve své vlastní. Dětství jsou odřená kolena a roztrhané kalhoty, dětství je na-táboře-se-nebudu-koupat-protože-voda-studí-a-je-zima. Je to kreslená pohádka a kakao po ránu, je to plyšák s příběhem. Jsou to slzy v polštáři a právě ty máminy ruce – jak hladí, těší a chrání.

Je to změť pocitů, které nejsou nijak důležité. Pocity, které opomíjíme a chceme, aby zmizely nebo trvaly věčně.

A ten pocit nenávisti k bytí dítětem, o něm je dětství asi nejvíc. Ten pocit, že nemůžeš, protože to máma řekla. A pak se jednoho dne probudíte a puf. Je pryč. Zmizelo stejně jako všechny ty pocity, které tolik pálily, studily, bolely, hladily, laskaly, mučily, rozesmávaly, výskaly, rozhořčovaly.. Všechny jsou pryč a mně zbyly antiperle a smích a máminy ruce.

A trochu prázdna a stesku po všech těch pocitech.

A taky trochu naplnění, že jsem teda jako konečně dospělá.

Asi.

To nikdo neví.

Protože nikdo vlastně neví, co přesně je dětství. Protože pro každýho je to trochu něco jinýho.

To, co je dětstvím pro mě, nemusí být toliko dětstvím pro vás. 

Třeba rozpůleným míčem, který vám narazí na hlavu při prvních narozeninách.