I když vlastně zas tolik jsem si to nepřála. Holčičky oblečené do růžové byly možná něco, co jsem nikdy neměla a občas jsem toužila po tom být oblíbená-hezoučká-rozkošná, ale někde uvnitř jsem se tomu všemu smála. Rozpor.
Možná jsem si přála taková být daleko víc později, když už jsem nebyla zas až tak malá.
Dnes jsem žena. Údajně. Můžu si lakovat nehty a česat vlasy do hodně vysokého drdolu, můžu nosit minisukně a podpatky (nehledě na to, že jsem pak žirafa). Ale taky mám v posteli plyšáka od mámy a když mám radost, tak výskám. Další rozpor.
Dělat velká vážná rozhodnutí je doména dospělosti. Fuj, nechte si to. Bolí to. I když víte, že je to správně, bolí to. A i když víte, že to nakonec bolet přestane, pořád to bolí.
Hrozně ráda vidím jiné lidi se smát. Připadá mi to tak nezvykle opravdové. Když se směju já, zní to jako skřípající zbíječka a lidi se ohlíží a protáčí panenky. Dobře. Podívejte se. Takhle asi vypadá šťastná Adéla.
Buďte na lidi kolem sebe hodní. Nezáleží na tom, jak moc vám lezou občas na nervy, jak moc hloupé mají připomínky, jak jsou sobečtí, jak strašně rádi byste jim dali *šlapáka do ksichtu*. Když budete hodní, důsledky budou pozitivní. Pro vás i pro ně.
Asi jsem naivní.
Takže rozhazujte konfety, oblékněte se do růžové, buďte rozkošní. A až to přesáhne únosný limit, rozdejte pár šlapáků. A pak to rozjeďte zase nanovo.
Můj návod na dlouhý, šťastný, úspěšný život.
Podle kterého všichni dlouze, šťastně a úspěšně žijeme. Všichni rozhazujeme konfety. Jde jen o jedno - ten únosný limit má každý někde jinde. Tak bacha.
Dnes jsem skutečně nesnesitelně moudrá.
Žádné komentáře:
Okomentovat