Jsem šťastná za každou chvíli strávenou mimo Prahu. Poprvé v životě mě tak divně svazuje a připadám si v ní ztracená.
Na táboře jsem, mimo jiné báječně osvobozující aktivity které mi byly dopřány, přemýšlela. Hodně přemýšlela. Víc než je zdravý přemýšlet a možná by se to mělo zakázat tolik přemýšlet, protože když přemýšlím, tak to nikdy nekončí úplně dobře.
Zaprvé jsem si uvědomila pravdivost onoho rčení, že nakonec se všichni staneme příběhem. Známá je tou větou Margaret Atwood, ale o ní jsem přemýšlela daleko méně než o tom, jestli bych si přála stát se příběhem. Protože lidé v příbězích mají vždycky smysl. A smysl je přesně to, co postrádám v průběhu celého svého života. Aspoň mám často ten pocit. Takže se příběhem stát asi nikdy nemůžu. Jenomže čím se teda nakonec stanu?
Zadruhé, když se mě někdo zeptá, jak mi je, odpovídám, že dobře, protože mi vlastně dobře je. Nic mě nebolí. Aspoň nic, co by bylo vidět nebo na co by se dalo sáhnout a pak pofoukat.
A když je mi velmi smutno, lehnu si do mokré trávy a pozoruju, jak se mezi mraky honí moje strakaté krávy.
No, ne, to nedělám. To byla odbočka.
Odbočuju pořád a neustále (to je zatřetí mimochodem). Od všeho důležitého i nedůležitého, vyhýbám se všemu, co by mohlo znamenat "baf! a teď ti vidím až na dno duše", protože tak je to mnohem jednodušší. A je vlastně docela jedno, nakolik je ona druhá osoba chápavá, dobrosrdečná, milá a vstřícná, stejně se bojím. A nejlepší na tom je, že ani nevím čeho. Asi všeho. A vlastně ani nevím, jestli je to vůbec strach a nebo jsem jenom úplná kráva (začtvrté).
Dneska jsem jela autobusem, ve kterým leželo hovno (senzejšn).
Nejlepší nadávka za poslední dobu je kuňomrd.
Chvílema si říkám, že mi vlastně chybí, když na mě nikdo třicetkrát za den nevolá "Áďooo, můžu róhlííík?"
A usmívám se v metru na náhodný lidi, protože se mi líbí, když pak blbě čuměj nebo se v ještě zábavnějších případech zahledí upřeně na boty, na kterých je z ničeho nic něco neuvěřitelně poutavého, a zrudnou.
A mám divný prsty na nohou.
A nejlepší mámu. A kdyby byl kocour ještě o něco rozkošnější, museli by ho zakázat.
Fuuu. Bloudím.
Ale! Ne každý kdo bloudí, je ztracený. A ne všechno zlato, co se třpytí. A Tolkiena už bylo pro dnešek asi dost.
Slov bylo taky dost.
Pouštím si Woods od Hollow Coves, což není ani trochu depresivní, ne.
Jmenuju se Olaf a mám vás rád.
Já se jmenuju Adéla a mám vás taky ráda.
Aspoň většinu času. A většinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat