vzpoura všednosti

Všeobecně je už vyhlášena (jako ta vzpoura). Všednost musí zmizet z ulic, pryč s šedí a bledostí! Sto milionů skupin na facebooku, sto tisíc ksichtů v ulicích, který si myslej že šeď je špatná. Za á - mám šedou barvu ráda. Ze bé - ať si každej nosí, co chce. Pokud je mu dobře v džínách z minulýho století a je to pro něj ok, když má na batůžku pokémona - říkám prosim. Klidně.
Lidi jsou totiž padlí na hlavu. Vzájemně se šikanují, aby změnili všednost, až nakonec podlehnou (skoro) všichni a pak musí přijít někdo jinej, kdo bude měnit zase je. Za padesát let bude na kosmické sociální síti, kde se člověk bude pohybovat pomocí myšlenek, určitě založená skupina (nebo kdovíjak tomu budou říkat) "Pryč s kalhotami, ve kterých vypadáte jako přerostlá mrkev!". Jen jsem chtěla říct, jak mě rozčiluje, když se mladá holka s ofinkou, pod kterou má zjevně čelo (ale pod ním už mozek není), ptá ženy kolem třicítky "Jak proboha na sebe může vzít flanelovou sukni?!" Proč....

Úspěšně jsem se dala do řezů těles, který jsem měla dělat už někdy pradávno. V zásadě mě to docela baví. Baví mě to nejvíc, když sedím V Sedmým nebi, srkám presso, mám po ruce camelku a pár tužek.
Mám trochu zlost na dnešní den. Zaspala jsem asi o pět hodin budík, což není právě příjemné. Zato jsem měla nejlepší banánový koktejl. A když už jsem mluvila o těch řezech. Pravda je, že často si místo nich jen tak bezduše čmárám. Nekreslila jsem si tak dva roky. Možná je to i delší čas. Nejsem umělec, nejsem v tom dobrá - ale baví mě to. Což považuji za podstatné. A moje nemocniční okolí to považuje za podstatné (dokonce daleko víc než já sama), a to by teď mělo být hlavní. Takže hurá - po roce jsem si ořezala měkkou tužku.
Neskutečně se těším na jihočeskou Čínu" a cestu vlakem a Anniny plesový šaty.