ještě není ani únor

Otázka proč nemůže být aspoň jeden den tepleji a nefoukat, má jistě jednoduché vysvětlení. Ještě sakra není ani únor. Což je na jednu stranu vážně šílené, na druhou stranu mě to poměrně blaží u srdce. Jestliže není ještě ani únor, do května zbývá velká spousta času (ach, jak jsem naivní) a proto není ještě ani zdaleka třeba věnovat se přípravě na maturitu. Ono to počká. Z té druhé strany mě vážně rozhořčuje, že přede mnou je právě ten onen únor, který bych nejradši celý vymazala.
Čeká mě v něm můj vlastní maturitní ples a jestli se na něco vážněvážně netěším, je to tohle. Nemám už radost ani z těch šatů, který jsou sice nádherný, ale to mi hezký zážitek zjevně nezaručí. To, že ještě není ani únor taky znamená, že zima (která blahosklonně na několik dní odběhla někam pryč) se určitě vrátí. A to vyhubí tak půlku obyvatelstva. A já budu samozřejmě v té druhé půlce, která nezemře, ale bude se trápit v hrozných bolestech. Hurá!

Jestli mě dnes něco potěšilo, je to fakt, že se mi konečně po dlouhém boji podařilo opět zprovoznit vánoční veledar od mého milovaného bratra, totiž zippo. Ať jsem dělala co jsem dělala, ta svině prostě odmítala hořet! Takže od teď budu rituálně uctívat video návody na youtube. Protože jeden z nich zachránil krk mně, našemu oknu (kterým jsem se ten zapalovač užuž chystala prohodit) i tomu nebohému zippáku. Teď hoří. A jestli se zase zblázní a náhle přestane, slibuju, že ho vážně zničím.
Ze všech stran se na mě hrnou výčitky ohledně mého příjmu potravy. Jeden tvrdí, že mám muší nohy a druhý, že jsem anorektická v pase. Chtěla bych upřímně říct, že s žádným z těchto obvinění (zatím) nesouhlasím. Jediné, co připouštím jako poněkud nevhodné, je pravda, že mi k obědu stačí dva mini záviny s brusinkami od Paula a zbytek dne už nemyslím, že by bylo nutné se najíst. Jdu na banán.
Taky poměrně úspěšně douzavírám svou odsunutou klasifikaci. Dokonce se zdá, že pokud napíšu zbývající dva testy z matiky velmi dobře, budu mít vyznamenání. Ano, svět je nefér, fronta na ukamenování Adély začíná vlevo.
A pak je tu ještě jedna šílená věc. Už x hodin mi v hlavě bez ustání zní písnička od Rihanny.

vyměním hřebík za kladivo

Báječný. To je to slovo. Ples v Budějovicích, byl prostě báječný. Ve čtyři ráno ve vlaku jsem to ovšem viděla spíš jako "povedený dýchánek". Nebo alespoň něco v tom smyslu ze mě vylezlo, myslím. Nicméně v tom vlaku, který odjížděl ve 3:51 a vážně to vypadalo, že skončí jenom v Táboře, jsem si odvezla sebe, unavený nohy a spoustu postřehů.
Zaprvé už cesta tam byla výtečná. Člověk si bláhově myslí, že v Budějovicích nikdo nežije (ano, hurá, šikana vesničanů od arogantních Pražáků!), natožpak aby v úterý ráno byl vlak ve tři hodiny téměř přecpaný. Vymyslet plán "jak sedět spolu", když jste čtyři, není v podstatě vůbec jednoduché. Jednoduché je ale rozhodnutí usadit se, když potkáte tak asi jediné prázdné kupé a hlavně se usadit i v případě, že nejste ani postižení a těhotní, a právě pouze pro takto znevýhodněné osoby ono kupé je. Vymýšlení historek "čekám šálu" a mám papír ztp potom stojí za to.
Zadruhé: když náhodou pojedete do "Budek", nebavte se s nádražníma bezdomovcema. Nejsou schopní dodržet slovo! Přijdou a řeknou "Nebyl by hřebíček do rakve?". Dobře, odevzdáte cigeratu do ušmudlaných rukou a dál s tím nechcete nic mít. Načež pokračuje: "A když dáš dvě, vyměním je za kladivo."
Samozřejmě byste váhali, ale vypadá smutně a sešle, tak vydáte ještě jednu cigaretu. Očekáváte kladivo - ale samozřejmě tvrdí, že ho přinesete zítra. Vysvětlovat, že zítra budete už dávno 200 kilometrů daleko, je házení hrachu na zeď. Tak jsem po tom chlápkovi chtěla, aby nám aspoň zazpíval. Cukal se a nechtěl, prý že není imbecil. Měl by vědět, že imbecil je, když nedovede dodržet podmínky obchodu.
Zatřetí - maloměstské plesy jsou daleko milejší než ty v Praze. A K. byla nejkrásnější! Dále jsem zjistila, že mě vážně vytáčí (a pak vyskakuju jak čertík z krabičky), když moderátor plesu mluví nespisovně a když se skoro každá druhá holka nedokáže vhodně obléknout. Není tak přece složité vzít si koktejlky místo kurvích minišatiček. A když už trvám na minišatech, nejspíš by stálo za to si rozmyslet, jestli na to mám nohy. A taky zadek. Blondýna v černém u sloupu vpravo vedle schodů měla červené kalhotky a nebylo třeba se snažit, aby je člověk viděl.
Nevímzakolikáté - líbí se mi lidové ceny (aha jihočína za pade), pikador (párek v rohlíku), palačinka v akvárku v mercury (neptejte se, co to bylo za rybu), objednaná pizza na jedenáctou pro maturanty, šíleně šokovanej vyhlašovatel tomboly, hlavní cena divokého kance (fakt tam byl!) a neuvěřitelně absurdní dražba kalendáře. Nahatého kalendáře maturujících děvčat. To mě totiž úplně rozbilo (a dle okolních pohledů jsem nebyla sama).
Hurá, doufám, že výlet brzo zopáknu. Příště třeba Budapešť.

vzpoura všednosti

Všeobecně je už vyhlášena (jako ta vzpoura). Všednost musí zmizet z ulic, pryč s šedí a bledostí! Sto milionů skupin na facebooku, sto tisíc ksichtů v ulicích, který si myslej že šeď je špatná. Za á - mám šedou barvu ráda. Ze bé - ať si každej nosí, co chce. Pokud je mu dobře v džínách z minulýho století a je to pro něj ok, když má na batůžku pokémona - říkám prosim. Klidně.
Lidi jsou totiž padlí na hlavu. Vzájemně se šikanují, aby změnili všednost, až nakonec podlehnou (skoro) všichni a pak musí přijít někdo jinej, kdo bude měnit zase je. Za padesát let bude na kosmické sociální síti, kde se člověk bude pohybovat pomocí myšlenek, určitě založená skupina (nebo kdovíjak tomu budou říkat) "Pryč s kalhotami, ve kterých vypadáte jako přerostlá mrkev!". Jen jsem chtěla říct, jak mě rozčiluje, když se mladá holka s ofinkou, pod kterou má zjevně čelo (ale pod ním už mozek není), ptá ženy kolem třicítky "Jak proboha na sebe může vzít flanelovou sukni?!" Proč....

Úspěšně jsem se dala do řezů těles, který jsem měla dělat už někdy pradávno. V zásadě mě to docela baví. Baví mě to nejvíc, když sedím V Sedmým nebi, srkám presso, mám po ruce camelku a pár tužek.
Mám trochu zlost na dnešní den. Zaspala jsem asi o pět hodin budík, což není právě příjemné. Zato jsem měla nejlepší banánový koktejl. A když už jsem mluvila o těch řezech. Pravda je, že často si místo nich jen tak bezduše čmárám. Nekreslila jsem si tak dva roky. Možná je to i delší čas. Nejsem umělec, nejsem v tom dobrá - ale baví mě to. Což považuji za podstatné. A moje nemocniční okolí to považuje za podstatné (dokonce daleko víc než já sama), a to by teď mělo být hlavní. Takže hurá - po roce jsem si ořezala měkkou tužku.
Neskutečně se těším na jihočeskou Čínu" a cestu vlakem a Anniny plesový šaty.

weekend dropped on the bottom of the sea

Neděle večer. Docela jsem proflákala víkend, ikdyž jsem určitě měla radši počítat matiku a házet okem po japonskejch dějinách. Taky jsem si mohla udělat nějakou tu maturitní otázku ze společenských věd, ale samozřejmě jsem neudělala nic. 

Krom toho, že jsem viděla Djanga (ale toho jsem vlastně viděla už v týdnu), naložila si nohy do citronové lázně, upekla ten úžas dort, hrála dvě hodiny badminton a blbla s polaroidem, jsem to prostě a jednoduše děsně proflákala. Nejlepší na tom je ovšem ten pocit, že mě to vůbec nerozrušuje.
Včera jsem se musela smát všemu tomu humbuku kolem voleb. Facebook se na jeden den stal hatebookem. Naštěstí pevně věřím, že do týdne po tom neštěkne ani pes. To jediný mě uklidňuje. Protože mi z toho všeho je málem na zvracení. 

Jsem posedlá čajem s citronem, muffinama z Lidlu, svým novým deodorantem, wormsama, těma polaroidovejma fotkama, osvěžujícím tělovým krémem, novejma lodičkama, sněhem, nadcházejícím úterkem a matným lakem na nehty. Světe, líbíš se mi.

dort značka božský

Popadla mě chuť "upeču!!!". Takže jsem taky upekla. Dort. Jen tak. S obláčkama.
O ten výtvor se musím podělit, hlavně si ale já sama pro sebe musím napsat postup někam, kde ho najdu. Protože to je úplná chuťová opera!

Jestli chcete zabít dvě hodiny času a dát si něco sladkého a být chvíli v nebesích - tohle je ono!

Nejlepší na tom je, že vyrobit tuhle dobrotu není nijak složitý. Potřeba je 6 vajíček, 175 g cukru krystal, 125 g změklého másla, 250 g kvalitní čokolády (může se použít i obyčejná na vaření, ale ze 70% + vždycky vykouzlíte něco lepšího), trochu hrubé mouky na vysypání formy a nebo jen pečící papír, jeden pomeranč, 500 ml smetany ke šlehání a trochu kakaa (v nejhorším je použitelné i obyčejné Granko) na posyp. 

1) si předehřeju troubu na 180° - dort musí jít do dobře vyhřátého pelíšku, jinak to nebude ono

2) rozpustím čokoládu ve vodní lázni (nejspíš by to šlo i v mikrovlnce, ale s tím nemám zkušenost, podporuju vodní lázeňství) a do tekoucí čokolády přidám máslo; když je směs hladká a vypadá, že by se dala pohladit, je to správně

3) v jiné míse našlehám 2 celá vejce a 4 žloutky (bílky schovat na později) se 75 g cukru - našleháním myslím doopravdy našlehat, tzn. ručním šlehaček plus minus 10 minut (dokud vejce nevytvoří světlou pěnu) 

4) vliju čokoládovou směs a dobře promíchám - ze začátku se čokoláda usadí dole a těsto se jaksi odmítá zabarvit, ale po důkladném promíchání (už ne šlehačem!) nabere správnou barvu
5) těsto se ochutí šťávou z pomeranče (bez kousků a asi tak čtyři polévkové lžíce a na jemno nastrouhanou pomerančovou kůrou
6) ze čtyř bílků a zbylého cukru vyšleháme tuhý sníh - ve smyslu tak tuhý, že když otočíte nádobu dnem vzhůru, sníh zůstane uvnitř
7) opatrně zamícháme sníh do těsta - nesmí ale spadnout, jde spíš o "překládání" než o klasické míchání metličkou
8) pak přichází čas pečení - 23 cm v průměru širokou dortovou rozevírací formu podložím pečícím papírem (papír je natažený pouze na dně a pevně přivřený okrajem formy) - těsto pečeme asi 30-40 minut, záleží na typu trouby

4 a 5

6

Že je korpus hotový poznáme podle "kroutících" se okrajů a třesoucího se prostředku. Upečenost kontroluju obvykle obyčejnou špejlí, protože nic jiného stejně vůbec nefunguje.

Nechat tu sladce vonící věc vychladnout je téměř nadlidské úsilí, abych byla upřímná. Základem je neleknout se, když nádherně naběhlý korpus začne padat. Tak je to správně. Naběhlý prostředek by se měl propadnout a celá záležitost by se měla zcvrknout především co se týká výšky. Po pravdě řečeno se korpusu, ve kterým není droždí, kypřící prášek a dokonce ani mouka (mimochodem díky tomu by ten dort měl být vhodný i pro ty, kteří nemohou lepek...?) , vůbec nedivím, že si tak jako spadne. Základem ovšem je, že konzistencí zůstane nadýchaný a vláčný, což je tady to důležité.
Až když vychladne, má smysl se pustit do přípravy peřinky.
9) našlehám šlehačku - pokud nejste z rodiny žroutů, kteří se dortíku zbaví během několika málo hodin, doporučuju přidat SmetaFix nebo se plácnout přes kapsu a koupit Deluxe smetanu (40% obsah tuku nebo nejlépe ještě víc), šlehačka pak drží i třeba za dva dny

10) lžící nebo stěrkou vytvoříme čepičku, která připomíná obláčky, a tu posypeme trochou kakaa

A halelůja! Je hotovo! 

Poslední věc: JE TO FAKT STRAŠNĚ DOBRÝ. 

unavenej den

Divná nálada. Ale taky takovej ten den, kdy jste večer úplně sami a máčíte si bolavý nohy v citronový lázni a máte radost z novejch džínů a drobností, který vás dneska potěšily. Jako je třeba film do polaroidu, kterej mi visel na háčku nad stolem kdovíjak dlouho a pořád jsem si říkala "už si ten film koupím", ale došlo k tomu až dnes. Možná o to lepší pocit teď mám.

Taky (krom toho fajn pocitu) mám celou hromadu zcestnejch představ. Je to vlastně snění za bílého dne. Sen: piju studenou limonádu, mám teplý ruce i nohy, venku je sluníčko, mám v lednici něco k jídlu, jsem plná energie a skáču po posteli.
Realita? Místo limonády je přede mnou hrnek s čajem a stejně mám studený všechny končetiny, venku je tma, že není vidět na krok, lednice je prázdná, protože máma odjela na víkend pryč a mně se nechce na nákup a chce se mi spát. Jo, a kdybych skákala po posteli, nedopadlo by to určitě dobře a chudák postel by se rozsypala jak domeček z karet.
Dobře, pozitivní je, že venku je sníh. Protože sníh je skvělej. A patří k nejhezčím věcem na světě. Obzvlášť magický je, když padaj takový ty velký huňatý vločky a  celá Praha ztichne jako by ji zabalili do peřin. A já můžu pobíhat v palčácích a chytat vločky na jazyk. To je fajn. Prakticky jsem neměla špatnej den, jen hrozně utahanej.   Kromě pracovního pohovoru (kterej stejně netuším jak dopadne!), jsem nic neudělala. Jenom utratila nekřesťanský množství peněz za hlouposti. Třeba smrkat do barevných kapesníčků je zhýralost. Nebo koupelová sůl. Nekoupala jsem se několik měsíců. Ale pro jistotu je dobrý nějakou tu sůl doma mít - tak nějak uvažuju, nejspíš. Co když mě popadne touha naložit se do vany a pak ejhle! doma žádná sůl, která provoní koupelnu tak, že o tom ví i sousedka o patro výš? |To bylo bylo zlo.

Dost s nesmyslnými plky. Mám se dobře.

lidi se zbláznili

Dobrý, vím dlouho, že svět je jeden velkej blázinec. že lidi v naší republice jsou milí podivíni, kteří drží pospolu jenom, když je hokejovej tým ve finále a jinak na sebe házej špínu a bez přestání si stěžujou. Proto mě tolik překvapuje ta šílená masová hysterie, která se zrodila kvůli volbám prezidenta.
Nikdo se nestaral a nešílel kvůli loňskejm volbám do zastupitelstev. Aha, ale dát hlas konkrétní osobě, která bude reprezentovat (a podle mě pouze reprezentovat) naší republiku, maximálně sem tam pustí z vězení pár svých kamarádíčků, je něco jiného. Tradá, pojďme skládat písně a zahlcovat jimi sociální sítě, začnem nosit placky s ksichtem ala Marilyn Monroe a budem ukazovat na ty, který je nemaj.
Ovšem největší lítost a téměř smutek ve mně vzbudilo následující video:

Takže. VÁŽNĚ?  Vážně je tohle nutný? Pokud ano...tak gratuluju. Kdybych byla Schwarzenberg, tajně zvracím na záchodě a stydím se vystrčit nos, protože se mě chystají volit lidi bez mozku. Haleluja.
Nechci jít ani volit. To není totiž volba, to je dilema.

zbabělej čas

4:10 ráno. Normální lidi spí. Já radši plním rozkaz od doktora. - "Založ si blog, piš na něj kdeco a hlavně všecko co tě napadne, musíš se otevřít světu a přestat se bát." - Takže teda dobře.
Nebojím se. Jdu do toho.

Za oknem mi hučí tramvaje. Ani takhle k ránu si nedají pokoj a prostě pořád a pořád vozí lidi sem a tam. Kdo vlastně proboha jezdí touhle dobou? A v tomhle ročním období? Mám na sobě svetr, ponožky a navrch ovčí peřinu a stejně mi není teplo. Lidi venku jsou blázni. Chce se jim jezdit tramvají. A nebo nechce?
Celé mě to mate. Tma mě mate. Ta asi nejvíc.
Já nemám ponětí, jestli mi tohle ještě znovu půjde. Proč by taky mělo.
Vnitřek mojí hlavy je velká změť nesmyslů, které se derou ven.
muflon!