#procházky

Když chodím, tak myslím. 

Obměnila jsem svůj playlist, protože když poslouchám, tak taky myslím. Extrémně když poslouchám něco, co mám s něčím spojený. (Jo, a jsem specialista na nic neříkající a vševypovídající slovní spojení.)  A když chodím a poslouchám, tak myslím úplně hrozně a pak mám chuť dát si sýr. 

Za posledních pár týdnů jsem si uvědomila pár věcí. Některý strašně banální a jiný tak hluboký, že kdybyste do nich skočili po hlavě, už se možná nikdy nevynoříte. 

Třeba to, že v metru na Muzeu to voní jako pečený kuřata. Nebo grilovaný, co já vím. Ale je to hrozně palčivý. A hrozně mě to sere a blaží zároveň. Tak nějak mi to někoho připomíná. (A moc se omlouvám, že existuje osoba, kterou mám spojenou s vůni grilovanýho kuřete.)  

Nebo to, že bych měla (a chtěla!) víc spát. 

A když se člověk při cestování po Praze náhodně usmívá, lidi to děsí. Protože co se jako děje, že se někdo usmívá, jako. A dozvěděla jsem se, že když člověk zvedne koutky do úsměvu - i když v tom okamžiku necítí žádný prvotní pocit radosti - jeho tělo automaticky začne vyplavovat endorfiny. Takže k tomu, aby se člověk cítil dobře, se stačí smát? Hmmm. 

Je pro mě těžký říkat věci. A tak si je zapisuju. To je asi ten největší důvod. No a pak si to někdy čtu a rozbrečím samu sebe. hawk. A pak dalších pár lidí, když chci vědět, jestli jsem jenom přecitlivělá a nebo ty věty vážně mají sílu. Asi mají sílu. 

#pyšná 

Úplně vážně úplně vůbec nerozumím lidem. A hrozně by mě zajímalo, jestli někdy taky dělám, říkám nebo naopak nedělám a neříkám věci, který ostatní uvrhují do takového toho rozpoložení: "Co to kurva...?!" 

Koketuju s myšlenou (pozn. aut. původně zde mělo být použito slovo myšlenka, ale myšlena se mi zdá taková nějaká větší, takže ji zachovám), že bych chtěla někam odjet. Ne dneska ani zejtra, ale v dohledný době. A nevrátit se po víkendu, ale třeba po roce. 

Největší radost mi dělají náhodná setkání. 

Nejsem typ na ranní procházky. Pokud jim předcházelo jen pár hodin spánku a ta nutnost toho, že jsem opravdu musela vstát. Tak pak stihnu před osmou spadnout ze schodů, polít si čistý tričko kafem (a to je ještě ten dobrý případ, kdy mám kafe), jít napůl po schodech a napůl po plošině pro vozíčkáře, které ale od sebe odděluje zábradlí (a já bohužel neumím procházet skrze zábradlí), zapomenout vystoupit na správný zastávce a pak přejet i při cestě nazpátek... A tak. 

Když se chcete dostat v jednu ráno z Karlína na Náměstí Sýru, jděte pěšky. Zaručeně je to rychlejší. Praho, miluji tě. 

Všechna radost vychází z bolesti. Aspoň myslím. Nechávám to být. 

Moje letošní valentýnka byla tyč a liška. To je velkej úspěch, dvě věci v jednom roce. 

Baví mě investovat energii do odhodlání. (Tak třeba odhodlání překonat bolest z "inside leg hang" aka "scorpio". A here we go. Moje pravá noha sice vypadá jako  jedna velká hnusná rozteklá modřina... ale čo. A teď už zbývá jenom ta druhá.)

Jóga mi přináší vnitřní klid. 

Klavír mi taky přináší vnitřní klid. To je krásný. 

U některých lidí nevím, jestli bych jim radši zlomila ruku nebo je objala a utěšila. Třeba u sebe. 

Cítím ve vzduchu - navzdory tomu, že předevčírem zase sněžilo (a bylo to zase krásný) - jaro. A moc se na něj těším. 

Chtěla bych mít hlas jako Paloma Faith.
"Svoje sebevědomí, někdy i ono částečné potlačení sexuality, kompenzují (ženy, pozn.aut.) atraktivitou, touhou po zvláštním a zároveň po módním, tzn. unifikovaném, vzhledu a typu, který dostává od společnosti nejvíc obdivu a uznání, jenž se pokud možno všem líbí, v současné době s důrazem na atraktivitu, stíhlost, výkon, perfektnost a sympatické vystupování." Jojo. My ženy to máme těžký. A když by to některá z nás náhodou splňovala, tak se jí pak všichni bojí, protože je moc dokonalá. (Rada: Až ji potkáte, nebojte se jí. Když bude perfektní tak, že se vám líbí, řekněte jí to. A když bude perfektní tak, že vás to sere, tak jí prostě pošlete do hajzlu. Jestli je vážně tak dokonalá, tak se neposere.)
Taky si přeju ztratit svou zoufalou potřebu všechno vysvětlit.
A chtěla bych rychleji odpouštět.
Někdy si pouštím devadesátkový songy a zpívám si a skáču na posteli. Což mi připomíná, že bych si měla převlíknout postel. A vyčesat kočku. A podat si přihlášky na magisterský obory. A vzpamatovat se. To je jen malá ukázka mých neposedných nikdy nekončících myšlenek, které nesmyslně (ne)navazují jedna na druhou. A v té větě je přesně 13krát písmeno n.
Mám v hlavě příběhy. Stovky a tisíce příběhů. Chtěla bych si sednout a sepsat je. Když si sednu a začnu, tak z nich vychází podobný hovadiny, jaký píšu do svojí bakalářky. (A to nechcete.) Takže to prý zase asi odložím na později.
Co ale znamená na později? Někdy mám pocit, že když odložím věci na později, je to, jako bych je odkládala nejenom pro budoucí Adélu, ale hlavně do budoucího života...
Podle mě totiž existuje život. Potom. No však víš po čem. (And then you see it... White shores and beyond far green country under a swift sunrise.) 
Na tenhle měsíc jsem si naplánovala úkol sdělit dvěma lidem, kteří se nějak mihli - více či méně - v mojí hlavě, že se to stalo. Check.
Úkol tohohle týdne bylo koupit si nový boty do práce a jít aspoň jednou do školy. Boty mám a ve škole jsem byla dvakrát. Check.
Nejsem na sebe moc náročná, já vím, ale někde začít musím. (Úkol na celej život - hlavně si to, kurva, musíš obhájit. CHECK.)

2:22

Je přesně 2:22. Nějakým zvláštním zvráceným způsobem mě to číslo uklidňuje. A ikdyž to znamená, že na naučení na zkoušku už mi zbývá jenom asi 5 hodin, tak mě to stejně blaží u srdíčka. A právě proto, že je zkouškový a zbývá mi tak málo času (ono už je to stejně všechno jedno žejo), můžu si dovolit dělat všechno kromě sociální reprodukce zla. 

Sociální reprodukce zla je totiž všude kolem. 

Mrdá mi. 

Prohlížela jsem si svoje starý diáře.. a některý ty zápisky ve mně vyvolávají zvláštně uspokojující pocity. 

listopad 2014 - Láska je o míře přísunu čokoládových bonbonů, případně v jiných kulturách kuřat.  

21.září 2013 jsem byla v Europa Parku. A připadá mi to jako sto let. 

Ještě pořád bojuju s tím, jakej je svět. A asi - i přes to, jak se moje okolí snaží přesvědčit mě o opaku - nikdy nepřestanu věřit. A chtít. A chtít věřit. Protože to je to, co mě dělá tím, kdo jsem. A já sem mám konec konců ráda. Někdy. 

27.září 2014 - "Tak ti nevim, jestli blbě artikuluju kvuli té mrtvici a nebo mám akorát blbé zuby." Miluju svoji babičku. Vždycky ji budu milovat. Aby bylo jasno.

březen 2014 - Kdyby štěstí mělo barvu, bylo by žlutooranžové, tak nějak jako obloha při západu slunce. Chutnalo by jako voda a hřálo by jako domy v létě po setmění. Hladilo by jako máma před spaním, líbalo by tě do vlasů a šeptalo básně. Na dotek by se zdálo lehké jako satén, bylo by ale pevně a tvrdé jako skála. Dalo by se ho dotýkat holýma rukama a hltat ho dravými doušky, uchopit a ovládnout by ho ale nedokázal nikdo. 

Možná že jsem vylezla z králičí nory. 

Asi jsem musela vylézt z králičí nory, jinak si to celý nedovedu vysvětlit. 

11.4.2011 Někdy nevím, co je realita a co jsem si vymyslela. 

To někdy nevím pořád. Mám pocit, že většina věcí, který se mi kdy děly/dějou jsou z větší části výmysl. Totiž. Že ty věci vidím jinak, než ve skutečnosti jsou. Neříkám horší nebo lepší, jen prostě jiný. Tak, aby se mi líbily. Nebo tak, abych to přežila. A pořád mám od světa nesmyslný očekávání. A od lidí. Hlavně mám nesmyslný očekávání od lidí. A chtěla bych říct, že mě to mrzí, protože někdy...někdy mě to fakt hrozně mrzí. 

Jenže co když jsem si vymyslela i to? 

26.6.2012 ...cítím se pohlcená ve zbytku světa, který jsem si sama vytvořila. Nikdo nemůže dovnitř a nikdo nemůže ven. Jen já stojím na kraji a zmateně pobíhám hned sem, hned tam. 

V mém světě žijí draci. To je jeho plus. 

A pak je to všechno ostatní. 

Nikdo nemůže dovnitř a nikdo nemůže ven. Ha! Jak často dojímáte sami sebe? Kdybych mohla, chtěla bych teďka obejmout to svoje ztracený já a pevně ho tisknout, až by se skoro nemohlo nadechnout, a říkat mu "mám tě ráda" a postrčit ho správným směrem. A ne že bych tušila, který směr je správný nebo že bych dneska o něco míň pobíhala sem a tam po kraji svýho světa. To vůbec ne. Jenom trochu líp balancuju a trochu líp znám ten svět venku a trochu líp umím krotit draky a trochu víc si vážím toho, že ty draci vůbec někde existujou. 

A ne že bych se dneska nikdy necítila pohlcená zbytkem kombajnu, ale už se ho tolik nebojím. 

A ne že by dneska lidi mohli volně vstupovat dovnitř a vycházet ven, ale i lidí se už bojím míň. A ne že bych byla silnější - spíš naopak - ale možná - možná - mě ta moje obrovská slabost dělá vlastně nakonec silnou. 

A tak bych si řekla, že se nemusím bát. 

únor 2014 -  penzion U TVÝ MÁMY 

• ve sklepě pornodivadlo

• masturbace povolena jen hezkým lidem

• stylizace pokojů dle divadelních her

• Jaromír Viagra: pornodrama z hokejového prostředí 

• pevnost BOAjard

Tři lidi nezávisle na sobě mi řekli, že mě teď na Silvestra viděli se po nekonečný době smát. Jako fakt smát. Upřímně od srdce smát. A smála jsem se tak moc, že mi tryskaly slzy. A bylo to báječný. 

28.1.2011 Po dlouhý době jsem se ráno probudila s pocitem, že jsem FAKT hnusná. 

HA! Tak kdybych mohla v tomhle případě mluvit se svým minulým já, řekla bych si, že to je dobrý, že to bude lepší. Vyrosteš do krásy, kočičko. A budeš skromná a milá a hodná. A nebo bych si spíš řekla, že to bude dobrý, tlustý a hnusný dny budeš mít celej život. 

květen 2015 - Ema nikdy nepřemýšlela o smrti. O té své ani o žádné jiné. Vnímala ji přirozeně. Jako něco, co někdy přijde a pak se zatáhne opona. Když jí bylo deset let, zemřela její milovaná babička.
Ema neplakala. Nepřemýšlela, kam šla ani proč musela zemřít. Byla jen ráda, že už ji nic nebolí. A ani dnes, kdy po ní už smrtka natahovala ruce a dlouhými prsty ji hladila po tvářích, Ema nepřemýšlela.

Vždycky jsem si zapisovala náhodný úryvky příběhů, který v mojí hlavě probleskly třeba při pohledu na úplně neznámou osobu v dopravním prostředku. A vždycky jsem si zvláštně libovala v tom si tyhle úryvky později pročítat a vědět, že je nikdy nedokončím do příběhu. Ale i přesto, že jejich osudem je navždy zůstat úryvkem beze smyslu, je mám ráda a mají svůj zvláštní význam. Hrozně moc věcí se děje beze smyslu. A ani ty reálný věci se nesnažím zapomenout a ztratit. Taky si je přeju uchovat. Protože jednou... ikdyž někde hluboko vím, že to tak nejspíš nebude.. jednou by mohly mít svůj smysl. 

říjen 2015
"Měl by sis přečíst Korán. Můžu ti ho poskytnout tak za 3 až 4 kila."
"A proč bych si ho měl přečíst?"
"To nevim, ale 3 až 4 kila." (vyslechnuto před toaletou v Indigu) 

Doufám, že máte dneska hezkej den. 

seznam radosti

Někdy je mi tak smutno, že bych si přála, aby mi někdo poslal seznam věcí, který jsou krásný. Jenom abych si připomněla, co že to vlastně dělá tenhle svět tak jedinečnej. Co že tu vlastně dělám. A pak vidím kolem sebe lidi, který jsou vlastně mnohem smutnější než já. A říkám si, že by si taky zasloužili takovej malej seznam radosti... Takže dneska - pro jednou - nebudu brečet, i když by se mi třeba chtělo. 

Tak co je to tady tak krásný? 

Jako zrovna teďka? 

Jo, zrovna teďka. 

• Sníh. Šla jsem zachumlaná do šály a do palčáků a měla jsem čepičku s ouškama jako-když-je-ti-dvanáct a zrůžověly mi tváře a nos jsem měla jako bambuli a nohy mi zkřehly tak, že jsem nakonec necítila prsty, a asi jsem měla fialovou pusu. Ale bylo to krásný. Protože se ty velký vločky snášely k zemi a sypaly se jedna za druhou jako když obrátíš cukřenku na palačinky a blyštěly se ve světle lamp a já jsem je chytala na jazyk a pak mě studily až v krku. A chtělo se mi až brečet z toho, jak strašně krásný to je. 
  A pak celá Praha ztichne, jako když ji přikryješ peřinou, střechy se třpytí v ranním světle a i lidi jakoby najednou trochu šeptali a ztichli. A neexistuje moc lepších pocitů, než když jsem tak zmrzlá, že mám pocit, že se mi zastavil mozek, a pak přijdu domů a sundám si mokrý ponožky a udělám si čaj a koukám za okno, kde pořád a pořád sněží... 
  Pro sníh bych tu byla pořád. 
• Někdo, kdo se cítí jako ty. A kdo to chápe. A netlačí tě nikam, kde nechceš být, protože ví, jakej je to pocit. A neptá se, proč lžeš, i když ví, že lžeš, protože chápe, že je to nejjednodušší způsob jak utýct. Takovej člověk je krásnej. A je potřeba si takových lidí vážit a držet se jich jako klíště, protože je jich málo a jsou na krátkou dobu. Zítra ráno se třeba probudíš a už se budeš cítit docela jinak a najednou to kouzlo pomine. 
• Knížky. Protože víšjak. Když nemůžu být v tomhle světě, utíkám jinam. A neznám žádný pocit, který by se třeba vzdáleně podobal tomu, jak voní a šustí knížka, kterou jsem ještě nečetla. A když ji pohladíš, někdy je drsná a jindy hladká a cítíš, že ten příběh v ní je jen jeden, zatímco ten druhý je někde kolem. Když jsem byla menší, představovala jsem si příběhy jako vážky. Malé, tak malé, že je nevidíš, ale když jsem začala číst, ta vážka mě provázela tím světem a držela mě za ruku... A staly jsme se přítelkyněmi. Já a vážka. Já a příběh. A zanechala ve mně stopu, kterou nejde odstranit. A když zavřu oči, tak se vždycky můžu vrátit. Do příběhu. 
• Klavír. Kdo tvrdí, že když slyší hrát klavír, nic necítí, nemá duši. Když slyším hrát klavír a zavřu oči, můžu být kdekoliv si přeju. Na chvilku nebo na celej život se můžu objevit kdekoliv si jen budu přát. A někdy, když mě samotnou studí ty bílé klapky do prstů a ruka létá sem, tak vím, že jsem úplně na nic, ale tomu klavíru to nevadí. 
  A chvíli mi dává pocit jedinečnosti. Na chvilku jsem někdo jiný, někde jinde. Výjimečnější. A to je něco, co si každý občas zaslouží. Trochu jedinečnosti. Do mě se dostává skrze klapky klavíru.. A přes čistý tón. 

• Úsměvy. Možná si řeknete, že je to jasný, ale když je to pak všechno takový černý, někdy mám pocit, že všichni do jednoho zapomínáme, že ty nejmenší věci, jsou nejdůležitější. Úsměvy jsou jednou z těch malicherností, které tolik opomíjím(e). 
  Jenže smích skutečně léčí. A když se směješ až k slzám, nemůžeš ani myslet a to ani nad tím, kdo bys chtěl být. Takže když se smějeme, jsme to skutečně my. Takoví, jací jsme. 
  Když vidím lidi na kterých mi záleží se smát, cítím štěstí. Tak to asi musí být něco, pro co tu jsem. 

"Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát…"

• Volný ráno. Jen tak se probudit a vědět, že třeba pár hodin nemusím nic, nad to nic není. A tak se loudám po bytě a koukám, jak za oknem svítí sluníčko, a přemýšlím, jestli budu snídat vafle nebo banány nebo vafle a banány. A uvařím si kafe, a to pak voní celým bytem a podlaha mě trochu studí do bosých nohou, ale to nevadí... 
  
  A rádo se o takové ráno podělím s někým dalším. Ale stejně ráda ho sdílím jen sama se sebou. Udělám z něj takový můj vlastní osobní okamžik, který nenarušuje nic jen to sluníčko, písnička, kterou si vyberu a marmeláda, když mi upadne na zem.. 
• Díky. Už je to dlouho, co jsem si začala zapisovat svoje díky.. Někdy, když jsem se cítila pod psa, jsem si prostě psala věci, za který jsem vděčná. Má to nejen ohromné terapeutické přínosy, zároveň si člověk reálně uvědomí, kolik je kolem věcí, kterých si váží. I když jsou to často jen prázdné okamžiky nebo hlouposti a u spousty z těch díků už dnes ani nevím, co jsem jimi myslela.. Ale v tom okamžiku mě někam posunuly. 
  Takže díky za díky. A díky jsou tak nějak obecně něco, kvůli čemu to stojí za to. A můžete namítat, že většinou, když někdo říká díky, nemyslí to tak docela vážně. A je to jen "díky za kafe" nebo "díky protože to musim říct aby mi máma nedala pohlavek". Ale vždycky - vždycky - je to ocenění něčeho, co jste udělali. Vy. Ty. Já. Nikdo jinej. A jde hlavně o to, co si z toho díku vezmu, než o to, jestli to bylo nebo nebylo myšleno stoprocentně vážně. 
  Pokud je pak totiž situace, kdy to ten druhý myslí stoprocentně vážně a já si z toho odnáším to nejlepší, neexistuje vlastně silnější moment. A je to pak víc, než jen obyčejný slovo. 

• Psaní. Protože to stejně nakonec dělám nejradši. A když mi tak lítá ruka nad papírem a myšlenky někde v éteru... tak jsem šťastná. 
• To, jak neustále nově interpretujeme svět kolem. No vážně, není to nádhera? Podle mě je to naprosto senzační. Kdyby člověk neměl schopnost neustále nové interpretace věcí kolem sebe, začal by se nudit už před milionem let. A nikdy by nevymyslel vůbec nic a já bych nebyla a ty taky ne a počítač na kterým píšu by nikdy nikoho ani nenapadl.
  A je to taky jedinej způsob, jak to tu můžeme přežít. Protože v každém okamžiku se vyvíjíme - doufám, že směrem vpřed - a každým okamžikem se tedy nutně mění náš náhled na konkrétní věci. A tak se díváme na vzpomínku z dětství, která dřív bolela a ona postupně sládne... protože už pro neznamená bolest z rozbitého kolene, ale lásku, se kterou babička to koleno ošetřila.
  Zapisuju si (uplně všechno, já vim) taky jednu vzpomínku pořád dokola. Na útržky papírů, když mě to zrovna napadne. Třeba jednou za měsíc. Někdy za dva, jednou jsem si ji nezapsala skoro půl roku a pak jsem ji zase omílala každý týden... Nevěřili byste, kolik stran ta jedna jediná vzpomínka má. Kolik detailů si vybavím v únoru a jak málo v červenci. A jestli je dobrá nebo špatná? Dneska je dobrá. Zítra může být špatná.
  A to mi připadá krásný. 

• Někdo, komu můžeš zavolat, ve tři v noci. A k tomu asi nemusím nic říkat, že ne? 
• A abych se u toho sepisování filozofickejch věcí, který mi dělaj radost, nakonec ještě nerozplakala z toho, jak jsem deep, zapíšu si (pro dnešek) poslední bod: internet. Jenom na internetu se totiž můžu pokochat mustáží na hrudníku, smát se ultimátně ožralejm lidem pořád dokola, zbožňovat vtipný lidi z celýho světa nebo si číst na wikipedii o tom, co že to je vlastně civilizace. Jo, ale ze všeho nejvíc hlavně tohle. To nikde jinde než na internetu neni. 

Čáuko. Bylo by toho ještě velký množství, ale nemůžu napráskat všecko naráz neasi.
Brečení mi asi jde líp. Ale někdy je potřeba udělat malou změnu.
Zajímavý je, že když si to tak po sobě čtu... jako moc veselej článek mi to taky nepřipadá.
Ale měl bejt. Fakt. Přísahám. 

dva nula jedna a ŠEST

Žádný novoroční předsevzetí. Stejně to nemá cenu. Jen bych si přála, abych dokázala být tenhle rok trochu pozitivnější. A tím nemyslím, že bych měla vidět věci lepší, než ve skutečnosti jsou ale alespoň je nevidět horší. Asi jsem nakonec skutečně pesimista a to je hrozná škoda. Myslím si.

Moc si přeju naučit se nezapomínat, proč dělám některá rozhodnutí a věřit sama v sebe. Kdo jiný by měl lépe vědět, co je pro mě dobré?

Taky mě mrzí, že jsem se ve svém životě dostala do stadia, kdy už nejsem dále schopná být - jak se to tak říká - velkorysá a "větší" než jiní a odpouštět chyby a snažit se zachránit věci, které mi konec konců nic moc nepřinášejí. Asi jsem namyšlená čubka. Ale to stadium mého života taky říká - no a co?
Třeba se mi v dalším roce podaří najít v sobě tolik energie, abych z toho stadia vyskočila. Je to totiž trochu jako bych ztratila sama sebe, když vyprchala ta láska k hledání toho dobrého. A toho, co se ztratilo.
Hide and seek.
Třeba to vyjde. Zatím jsem pouze ve fázi hide.

Jediná pevná předsevzetí se týkají poledancu. Vím, že do konce roku můžu zvládnout tolik nových věcí, až se mi z toho vlastně točí hlava. A musím jenom chtít, nic víc.

Taky si každý den zapíšu jednu věc, která mě ten den potěšila. A věřím, že jich zvládnu zapsat 365, abych si je příští rok, přesně v tento den, mohla přečíst a říct si - tak vidíš, Ádo, vždyť ono to bylo vlastně docela fajn.

Budu dělat věci tak, aby mě dělaly šťastnou. A aby dělaly zároveň šťastné moje okolí co nejvíc to jen bude možné.

Myslím, že jsem konečně pochopila, že putování není ani tolik o cíli toho putování, jako o cestě samotné. Někdy řeknu něco, co mě samotnou překvapí. Třeba zrovna tohleto.

Chtěla bych trochu víc hrát na klavír a trochu míň se nimrat v minulosti a trochu víc se smát tak, jako jsem se smála včera, a trochu míň se bát, co si myslí ostatní, a trochu víc tančit a trochu míň se ptát "proč kurva" a trochu víc... blablabla.
Přát si je krásný.
Ještě sem neviděla star wars a vubec mě to nesere.
Tak či tak roku 2015 říkám "ČÁUKO!" a přeju mu rychlej bezbolestnej odchod.

NON MENE FREGA UN CAZZO [nebo jak se to píše]

Rok 2015 je zasranej. Jen aby bylo jasno. Je mi 21 let a mám pocit, že už mám za seobu minimálně dva roky (přesně ohraničený svým číslem), který stály fakt za hovno. Tenhle byl jeden z nich. A proč vlastně? Ani nevím. Jen všechno, na co jsem sáhla tak nějak umřelo. Chcíplo.

• skončila jsem něco, co mělo obrovskej smysl
• umřela Oliva
• plácám se v tom jak hovno
• piju desetkafídenně a už to nic neznamená
• půl roku jsem nebrečela a teď zase brečím skoro každej den
• emocionálně jsem vyrovnaná asi jako petiletý dítě a vyprahlá asi jak Sahara
• bojím se
• stojí to za piču
• zlomila jsem nějaký srdce
• nemám pro to slova a slova já mám vždycky, takže co s tim?

Upínám se k tomu, že mi zbývá už jenom 15 dnů k přežití a pak to už bude dobrý. A že je to možná zcestná představa, to je jedno. Potřebuju mít cíl. 

Dva týdny jsem mrhala svým mladým životem a pokoušela se zničit svoje tělo (o což se sice snažím po celou dobu trvání tohoto roku, ale teď jsem to na čtrnáct dní dotlačila na vrchol) - ode dneška se musím trochu uklidnit a vrátit se do normálu. Už jenom proto je potřeba dívat se na věci tak nějak z tý lepší stránky. Tak jo, nemám možná slova pro to, co cítím a jsem zmatená a připadám si na to sama, ale to jsou ty nedůležitý části. 

Důležitý je, že mám kolem sebe báječný lidi. Že existujou písničky, u kterých skáču štěstím na posteli. Že trdelník je veganskej. Že když je mi smutno, tak vždycky vím, že mám komu zavolat. A že to neudělám jen proto, že nechci, ne proto, že nemůžu. Že jsem sice nevyrovnaná malá čůza, ale bojuju. A že sice bojuju se vším, i s tím, co bych měla s láskou přijímat, ale ten boj mě udržuje bdělou. Důležitý je, že když věci nemůžu říct, obvykle je můžu napsat. Že mám někoho, kdo mě poslouchá. Že pomaloučku polehoučku zase nacházím nějakou stabilitu sama v sobě. Že trochu - malinko - tuším, jakým bych chtěla jít směrem. Že trochu - ještě víc malinko - tuším, jak že se s tím vším vlastně poperu. 

Ze zápisníku jedný lásky - co jsem si zapsala před mnoha měsíci - a co je pravdivý dneska a bude i za rok i za sto a až umřu, tak bude taky pravdivý - v mým srdci existuje takovej koutek, kterej bude vždycky patřit jenom jediný osobě. A nemyslím jenom teď nebo dokud se neobjeví někdo jinej. Myslím navždycky. I kdybych se měla zamilovat ještě tisíckrát nebo už vubec nikdy, vždycky bude nějakej tichej klidnej kousek mojí duše, která nebudu nikoho jinýho. 

Tak oukej Ádo a teď pojď trochu míň kecat a trochu víc žít. 

set your life on fire

Včera jsem byla na koncertě Astronautalise. Bylo to skvělý. A nemám moc víc slov, který bych k tomu chtěla říct, protože to úplně stačí. (Pusť si support. Rickolus byl totiž roztomilej jak už dlouho nic.)

Skvělý. 

Díky. 

A dneska ráno jsem se probudila a vypadám jako bezdomáčskej mongol a mám v hlavě úplně stejnou bolest jako poslední dobou ale who the hell cares. Je ráno. Novej den, Ádo, takže ten včerejší může zůstat za tebou. 

Hrozně mě mrzí, že samu sebe doháním do míst, kde přesně nechci být. Kde jsem nikdy nechtěla být. Do míst, která mě už roky děsí a pak najednou samu sebe vidím stát před tím rozhodnutím... A ani jedna cesta není to, co chci, kdo jsem a co bych si vybrala, kdybych mohla volit jinak. Ale nemůžu. A tak tu stojím, přešlapuju z nohy na nohu a snažím se vybrat správnej směr. A když se vydám na cestu, nakonec je to špatně. Takže zase přešlapuju a snažím se vymyslet jak Z TOHO VEN. A sto hoven. To taky. 

Docela se těším, až tenhle rok skončí. 

Jo a PRDEL MRDKY KURVA JEBAT DO PÍČI HOVNOCUC ZASRANÝ SVINĚ POJEBANÝ DOPÍČI KURVA UŽ ALE TÁHNI DO HAJZLU ARCIČURÁKU. PRAKUNDY. 

Dobrý. 

Nejradši bych zapálila sebe. 

fuj

Ptáš se, jakej je to pocit?

Je to jako když by ti někdo drtil hrudník ve svěráku. Zepředu, zezadu, zprava, zleva, prostě ze všech stran. Protože ten svěrák má jedinej cíl - z tvýho hrudníku udělat maličkej hranol, ne větší než je krabička od sirek. Protože tolik ti přece stačí. 

Takže každej nádech tě stojí tolik úsilí, jako bys dejchal dovnitř týhletý mminiaturní krabičky. Vlastně se celej najednou staneš takovou malou, prázdnou krabičkou, do který akorát nadechuješ kyslík, abys ho vzápětí zase vypustil ven, protože už zase lapáš po dalším vzduchu. A tak pořád dokola. 

Dovnitř a ven. 

Dovnitř a ven. 

Ale na to si zvykneš, víš. Tak máš prostě trochu míň místa na dejchání. To nevadí, to zvládneš. A čím víc to bolí - a věř mi, že to bolí - tím víc se směješ. A že je to trochu křečovitej a možná někdy hysterickej smích, to může vzít čert, protože se usmíváš a hodně a to je jediný podstatný. A na to si taky zvykneš. 

Někdy se uvnitř tebe ta krabička celá roztřese a všechen ten úzkostlivě nataženej vzduch vypudí ven dřív, než ho vůbec vstřebáš, a žádnej novej nechce pustit dovnitř. A třese se tak, že celá povolí ve švech a tobě nezbejvá nic jinýho než se tak nějak zabalit do celofánu jak dárek k narozeninám, držet se pohromadě velkou šťastnou mašlí, zavřít oči a neudusit se. A myslíš na to, proč vlastně že se to nemáš udusit, dokud ten třes a tlak konečně nepovolí a nepustí zase trochu toho kýženýho kyslíku dovnitř tý tvojí malý krabičky. A pak vezmeš izolepu a tu krabičku si opravíš jak nejlíp umíš, protože z toho všeho napětí se potrhala. A v potrhaný krabičce neudržíš žádnej vzduch, broučku, takže ji prostě opravit musíš. Protože ti ji nikdo nereklamuje. Protože jsi ji prostě moc používal. Takže můžeš zase jít a prosímtě hlavně se usmívej. 

A někdy se zdá, že se trošku nafoukla. Jakoby povyrostla uvnitř tebe, jako kdyby ten svěrák maličko povolil. To je hned hezkej pocit a snažíš se nadejchat si nějakej vzduch do zásoby, jenže takhle to nefunguje. No a pak si svěrák zase vzpomene a stlačí tě zpátky. Takže tě vlastně jenom tak škádlí a hraje si s tebou jako s myší, to abys hlavně nezapomněl, že kdysi tam toho místa třeba bylo víc. Nebo že by někdy bejt mohlo. A to je na tom jednoznačně to krásný. Že tě v tom nikdy nenechá úplně pořád. Vždycky ti připomene, jaký to je, když povolí. 

A pak to zase bolí, protože se snaží tě umačkat. Asi za to, že ti to udělalo radost nebo za to, že ses tak nenasytně snažil nadechnout. Takže někdy, když se hodně zlobí, tě ponoří do vody, takže lapáš po vzduchu jako šílenec, ale všude je jenom voda a krabička je taky plná vody a sirky už odplavaly a papír je celej rozmočenej a už víš, že se probudíš z ošklivý noční můry a že pod postelí není ani jediná příšera... 

A když to skončí, tak tu krabičku pečlivě vysušíš, ošetříš ji, jak nejlíp dokážeš a použiješ další izolepu. Protože, miláčku, izolepa spraví všechno. Tos nevěděl? 

A každý ráno vstáváš a víš, že nevíš vůbec nic. 

Někdy je to jakoby ti někdo zlámal všechny kosti v těle. Asi. Nevím to jistě, protože jsem nikdy kosti v těle zlámaný neměla, ale tak nějak hrozně si to představuju. A jindy zase umíš lítat, to proto, že jsi vlastně kompletně vypuštěnej. Takže jsi jenom taková abstraktní hmota, kterou nikdo nevidí, neslyší a můžeš projít skrz ni. Bezpečně vím, že když bys jí prošel, tak  by to zastudilo a tak divně by ses otřepal. Ale neviděl bys nic. 

A jindy se ti oči pokoušej vyskočit z důlků, protože už s tvojí hlavou nechtěj mít vůbec nic společnýho. A tlačej se ven, kousek po kousku, v podobě slaných potoků, který ale vždycky obelstíš, protože když se chuděry dostanou až ke rtům a už jsou skoro pryč, tak je polkneš. 

A hlavně se u toho usmíváš. 

A víš že po nějaký době se z tvojí krabičky stane velká krabička? Oblepíš ji izolepou tolikrát, že zase začne vypadat jako ty. Jako hrudník. Takže už není vidět, protože když si vezmeš tričko, vypadá jako docela normální lidský tělo. Jenže je to jenom krabička. Prázdná, velká akorát na pár sirek.. Ale hlavní je, že už to není vidět. Takže se, lásko, nezapomeň oblíknout. A usmívat. Hlavně se nezapomeň usmívat. 

A pořád hledáš, kdo že to utahoval ten svěrák. Jenže máš pořád zavřený oči, to abys neztratil celý oči, takže se vlastně nemůžeš podívat. Je to totiž velkej risk. Co kdyby se očiu rozhodly vykašlat na slaný řeky a prostě vyskočily a pak poskakovaly kolem jako dva velký hopíky a ty bys je už nikdy nenašel? Takže se radši nedíváš, protože ten strach je moc velkej. Máš strach, že zase něco ztratíš, nebo že ti někdo zmáčkne oči, tak jako ti zmáčkli hrudník. A vlastně si teda nejsi jistej, jak přesně vypadá zbytek tvýho těla. Jestli každá jeho část není vlastně jen spousta vrstev izolepy, která tak báječně těsní... 

A někdy slyšíš v uších bušit vlastní srdce tak, že přehluší všechno ostatní. A ruší tě, a chceš na něj křičet, aby zmklo, protože to bolí. A někdy zas enebuší vůbec, takže do něj úzkostně šťoucháš, to aby ses ujistil, že tam vůbec je. 

A pořád tě děsí, že jednou zjistíš, že tam neni. Nebo že je taky prázdný. Velký jako krabička od sirek. Nebo ještě menší. Jako prázdná špendlíková hlavička, která ti vyklouzla mezi prsty a puf, je pryč, a nevíš kde, zakutálela se někam, kam už nedosáhneš.

A čím víc to bolí, tím víc se usmíváš. 

Tak to je asi setina toho pocitu. Ale asi by bylo bývalo snazší a pochopitelnější, kdybych ti řekla prostě, že je to takový divný. To by asi odpovídalo.