prosim nebrečte tolik

Viděla jsem rezervaci s KáeFCéčku. Můj život je kompletní. 

Taky mi připadá, že všichni strašně brečíme kvůli všemu, co jsme ztratili a tak nějak zapomínáme na to, co je teď. A jestli jsi zrovna ty výjimka a žiješ život naplno, nikdy nesmutníš, usmíváš se na okolí a prýští ti energie ze všech čaker jak nijagárský vodopády, tak se ti omlouvám. Za tu hnusnou generalizaci. A vubec. Dej mi prosím vědět, jak se to dělá. Dík. 

Ke všem ostatním ale - k sobě nejvíc - bych chtěla jenom říct: Ale fuj. 

To nebylo moc hluboký, já vím. Ale někdy ty nejméně hluboké věci vlastně řeknou všechno (a víc), co ta nefilozofičtější báseň. Mnohdy i celá kniha (četli jste někdy třeba Parsonse?). 

Tak znovu. Prosím! Trošku míň brečte a trošku víc žijte a trošku míň filozofujte a trošku víc přijměte, že je to vlastně všechno docela jednoduchý. Je mi strašně líto, že vás musím zklamat. Ale asi fakt nejsou ani Bradavice, ani draci, ani Mordor (to asi bohudík), nikde po světě nechodí fakin Edward a Bella by umřela asi po pikosekundě (což je mimochodem škoda, že se fakt nestalo). Taky musím s politováním oznámit, že Magneto nikdy nepotkal Xaviera. Protože ani jeden z nich nikdy neexistoval. A krtečci nenosej kalhotky. A Popelka si nikdy nevzala prince, protože na ten ples přišla odrbaná a špinavá, protože víly kmotřičky nejsou a šaty se do ořechu prostě nevejdou, a princ ji nechal vykázat. Protože ošklivý odrbaný holky si neberou prince, sorry. 

Kdybyste potřebovali zničit ještě nějaký iluze, stavte se. Beru 100Kč/iluzi. 

Skvělý ale je, že i když vím, že nic z toho není, když nad tím znova a znova uvažuju, nikdy si nejsem hned stoprocentně jistá... 

Díky mozku, že seš takový hovado. Zachraňuješ mě.

A jaký je conclusion? Dopředu. Tam to je. A je fuk, že sme asi vydělali míň než sme ztratili. A že máme díry v srdcích a v životech a nebo třeba v nohách. Šup, šup. Dopředu. 

 

vesmíre, čekám na tebe!

 Bylo hezký světlo a kocour je hezkej pořád, tak jsem si ho vyfotila. Je to jako bych to dělala poprvé. Jako bych už stačila zapomenout, jak svět vypadá přes hledáček. Protože jsem tak dlouho nefotila. Hm. Taky jsem už zapomněla na ten pocit, kdy jsem zapsala změť slov, pěkně jedno za druhým - a pak jsem je zase všechny smazala.

A celý je to nějaký divný. Zapomněla jsem, nad čím jsem se to vlastně dnes chtěla zamýšlet. Nebo nad čím jsem chtěla horovat.

Možná nad tím, jak vlastně shledáváme věci strašně snadnými, když proti nim stojí někdo jiný. A pak sami klopýtáme na stejných místech.

Nebo nad tím, kolik lidí se v metru mračí. Jednou se na mě jedna paní rozčilila, protože jsem ji pustila sednout. Že prý ještě není tak stará. No. Měla jsem jí říct, že tak vypadá. Ale neudělala jsem to. Proč? Asi mi vzala vítr z plachet.

Strašně často samu sebe dostanu do situace, kdy už vlastně nevím co říct. Nebo jsem tam dotlačena. A ještě častěji mám co říct a pak mě mrzí, že jsem nemlčela. A výjimečně se mi podaří to skutečně neříct, zadržet jazyk za zuby a nevyprsknout první hovadinu, která mě napadla. Problém je v tom, že ať už to vyslovím nebo ne, někdy si říkám, že jen za to, že mě taková myšlenka napadla, musím jít do pekla.

Na to, že jsem zprvu neměla co říct, jsem toho řekla až příliš. A to je asi ten problém.

Slova. Slova. Slova.

Bezvýznamné výrazy tvořící věty. A ty jsou taky bezvýznamné.

Někdy si přeju, aby lidstvo chvíli mlčelo. Aby mlčelo a zhaslo všechna světla. Abychom viděli nedozírné nekonečno vesmíru, který nás všechny obklopuje a snad jednoho dne pohltí. Protože to je to, co si zasloužíme. Být pohlceni něčím větším, abychom si uvědomili vlastní bezvýznamnost. A smířili se s ní.

To proto existuje společnost. Aby pohltila sebestředného jedince a připomněla mu, že je malým článkem ve fungujícím kolosu. Jenže sebestředný jedinec je sebestředný právě proto, že se s takovou realitou odmítá smířit. A tak pracuje, vymýšlí, vytváří, konstruuje a posunuje hranice dál a dál. Až do vesmíru.

Moc si přeju, aby existovalo tlačítko off, které by stačilo stisknout a já bych byla v mžiku vyřazena z provozu. Ať už proto, abych mlčela nebo proto, abych nemyslela.

Taky je mi chvílemi tak smutno, že nemůžu dýchat.

Ale to nevadí.

Vesmír dýchá za mě. Zatím. Než mě pohltí.

láska moja

It's better to feel pain, than nothing at all.
The opposite of love's indifference.

 Takže jakýpak copak. Úplně nejvíc miluju, když lidi neustále opakujou: "To bude dobrý." Jasně, že to bude dobrý. Ale teď to není dobrý. A to je ten problém, chápeš? Teď to stojí za starou belu a moc si přeju, aby to stálo za víc, a ty mi povíš, že to bude dobrý. 

Tak bude, to jo, to já vim taky.

Jsem nevděčná zlá kráva. 

Tím, co jsem si zkopírovala nahoru, si nejsem úplně jistá. Získat pro sebe chvíli, kdy bych necítila vůbec nic, mě neskutečně láká. To jako vážně. Na chviličku to všechno vypnout a necítit. Nebylo by to fajn? Já myslím, že by to bylo víc než jen fajn. 

A taky si tak docela nemyslím, že vůbec existuje něco jako opak lásky. Protože láska je podle mě všechno. Obsahuje nekonečně dlouhou škálu pocitů a lze ji vystihnout tolika slovy, že zahrnují jak ji samotnou, tak všechna její opozita. Takže láska sama o sobě je svoje vlastní opozitum. 

Láska umí být nenávist. Strašná a svíravá a daleko horší než nenávist sama o sobě. 

A proto myslím, že bychom měli plakat spíše pro nenávist a všechny ty ostatní emoční stavy, které láska pohlcuje a vysmívá se jim z pomyslného balkonu oblíbenosti.   Plačme pro nenávist. Protože nenávist nikdy nedosáhne takových dálek, jakých dosáhne láska. Plačme pro smutek. Plačme pro radost. 

Neplačme pro lásku - láska je všechno, plakali bychom bez ustání. 

Moc si přeju nepřemýšlet.

a třeba taky ne

Je to takovej pocit (jako je bodnutí nožem je jasný), že třeba umím lítat. A třeba taky ne. A že bych chtěla trochu psát. A třeba taky ne. A že bych chtěla sníst slona. A třeba taky ne. A poslouchat hudbu. A ne. A tančit. A ne. A spát. A ne. A číst. A ne. A smát se až k slzám. A ne. A jít ven. 

A třeba taky ne. 

A chtěla bych léto už. Asi. Nevím ani, jestli chci snídat ovesnou kaši nebo rohlík s medem, takže dělat nějaká zvláštní rozhodnutí je skutečně těžké. Když se rozhodnu pro špatnou snídani, zkazí mi to maximálně den. Ale spíš ani to ne. Když se rozhodnu špatně v tom, co chci jednou dělat, koho si chci vzít, co mě dělá šťastnou, tak mi to třeba zkazí celej život. A třeba ne. 

Už mi bylo jednadvacet a pořád si neumím nalíčit obě oči stejně. Aspoň napoprvé ne. A nevím, jak si spočítat daňový přiznání. A sere mě, když před bouřkou v Praze smrdí kanály a nerada vstávám brzo. A nemám vůli k věcem, který by třeba měly smysl. Místo toho dělám ty, který v konečným důsledku žádnej smysl nemaj, Třeba tohle. 

Anebo tamto,

A tak se ptám sama sebe, kdo jsem? Kde jsem? Kdo chci být? A kde chci být? A nedovedu odpovědět ani na jedinou z těch otázek. A směju se sama sobě, protože ten palčivý pocit, že bych sakra přece měla ty odpovědi znát, je jenom ve mně. A vlastně se nic neděje, protože skoro nikdo to neví. A když ví, tak to zejtra stejně zase změní. 

Takže je to v pohodě, Ádo. To vůbec neva, že si připadáš ztracená. Trochu se seber. Vůbec nic tě nesere. Máš co jíst, tak zavři zobák. 

A našla jsem starý básničky ze sešitu z češtiny. Básnický střevo jsem nikdy neměla. Ale slova se ze mě sypala sama od sebe, bez uvažování se skládala za sebe tak, že řekla nakonec víc, než jsem původně chtěla. Možná proto mě to vždycky tolik bavilo. Že to pak vlastně ani nebylo na mně, kolik toho povím. A asi pořád není. Jedna sloka mě zaujala. Protože i po těch letech si přesně vybavuju ten pocit, když jsem ji v rychlosti škrábala na papír - v rychlosti, abych ta slova neztratila, stihla je zapsat dřív, než zase zmizí. 

Věci kolem tak jako vubec nějak hodně často a hodně rychle mizí. Celej svět je tak nějak v rychlosti. Zapsat, založit, otevřít po pár letech. A zase založit. 

Nezapomínej,

na chutě, cos cítil, 

na lásku. 

Na vůni kávy po ránu,

jak štípe a pálí,

jak hladí. 

konfety

Vždycky jsem chtěla mít dětskou párty, na které bude spousta do růžové oblečených holčiček a já s korunkou na hlavě a všechny bychom společně křičely a rozhazovaly konfety.
I když vlastně zas tolik jsem si to nepřála. Holčičky oblečené do růžové byly možná něco, co jsem nikdy neměla a občas jsem toužila po tom být oblíbená-hezoučká-rozkošná, ale někde uvnitř jsem se tomu všemu smála. Rozpor.
Možná jsem si přála taková být daleko víc později, když už jsem nebyla zas až tak malá.
Dnes jsem žena. Údajně. Můžu si lakovat nehty a česat vlasy do hodně vysokého drdolu, můžu nosit minisukně a podpatky (nehledě na to, že jsem pak žirafa). Ale taky mám v posteli plyšáka od mámy a když mám radost, tak výskám. Další rozpor.
Dělat velká vážná rozhodnutí je doména dospělosti. Fuj, nechte si to. Bolí to. I když víte, že je to správně, bolí to. A i když víte, že to nakonec bolet přestane, pořád to bolí.
Hrozně ráda vidím jiné lidi se smát. Připadá mi to tak nezvykle opravdové. Když se směju já, zní to jako skřípající zbíječka a lidi se ohlíží a protáčí panenky. Dobře. Podívejte se. Takhle asi vypadá šťastná Adéla.
Buďte na lidi kolem sebe hodní. Nezáleží na tom, jak moc vám lezou občas na nervy, jak moc hloupé mají připomínky, jak jsou sobečtí, jak strašně rádi byste jim dali *šlapáka do ksichtu*. Když budete hodní, důsledky budou pozitivní. Pro vás i pro ně.
Asi jsem naivní.
Takže rozhazujte konfety, oblékněte se do růžové, buďte rozkošní. A až to přesáhne únosný limit, rozdejte pár šlapáků. A pak to rozjeďte zase nanovo.

Můj návod na dlouhý, šťastný, úspěšný život.
Podle kterého všichni dlouze, šťastně a úspěšně žijeme. Všichni rozhazujeme konfety. Jde jen o jedno - ten únosný limit má každý někde jinde.  Tak bacha.

Dnes jsem skutečně nesnesitelně moudrá.   

dětství kurva

Máma mi včera koupila antiperle. A já jsem si náhle uvědomila, že přesně takhle chutná dětství.

Ty malé kuličky chutnají přesně jako když mi bylo deset. A tak jsem se dala do úvahy, co je dětství. Dětství je pevně ohraničená doba příliš krátkého trvání. Dětství je nevinnost. Dětství je mámina náruč připravená pohladit, utěšit, chránit. Dětství je vývoj. Dětství je dobrodružství běžných dnů. Dětství je objevování reality. Dětství je hledání vlastních mantinelů. Dětství je zkouška. Dětství je strašák ve skříni.

To vše a ještě mnohem víc dětství bezpochyby skutečně je. Ale dětství jsou taky chutě. A pocity. Stovky a stovky pocitů.

Jsou to ty zmíněné antiperle, když se rozplývají na jazyku a chutnají sladce, když je rozkousnete. Je to pocit takové únavy, že usnete uprostřed kroku. Je to kouzlo, když usínáte v posteli u rodičů a ráno se probudíte ve své vlastní. Dětství jsou odřená kolena a roztrhané kalhoty, dětství je na-táboře-se-nebudu-koupat-protože-voda-studí-a-je-zima. Je to kreslená pohádka a kakao po ránu, je to plyšák s příběhem. Jsou to slzy v polštáři a právě ty máminy ruce – jak hladí, těší a chrání.

Je to změť pocitů, které nejsou nijak důležité. Pocity, které opomíjíme a chceme, aby zmizely nebo trvaly věčně.

A ten pocit nenávisti k bytí dítětem, o něm je dětství asi nejvíc. Ten pocit, že nemůžeš, protože to máma řekla. A pak se jednoho dne probudíte a puf. Je pryč. Zmizelo stejně jako všechny ty pocity, které tolik pálily, studily, bolely, hladily, laskaly, mučily, rozesmávaly, výskaly, rozhořčovaly.. Všechny jsou pryč a mně zbyly antiperle a smích a máminy ruce.

A trochu prázdna a stesku po všech těch pocitech.

A taky trochu naplnění, že jsem teda jako konečně dospělá.

Asi.

To nikdo neví.

Protože nikdo vlastně neví, co přesně je dětství. Protože pro každýho je to trochu něco jinýho.

To, co je dětstvím pro mě, nemusí být toliko dětstvím pro vás. 

Třeba rozpůleným míčem, který vám narazí na hlavu při prvních narozeninách. 

morning SENZEJŠN

Asi by měla existovat klec, která před osmou ráno Adélu nepustí z postele. Protože když pustí, tak se nestihnu ani nadechnout a vypukne to. A nebo bych měla naopak vstávat pravidelně, protože ty rána si pak můžu zaznamenat a jednou je vydám jako knihu. Takovou tu humornou knížku s rozkošnými malůvkami strýčka Pivrnce, kterou si čtou lidi na záchodě.
Senzací číslo jedna jsou vejce.
Nemám nic proti vejcím, dokud nejsou na obrovské hromadě uprostřed kuchyně a neroztékají se všude kolem sem a tam. Záchrana dveří od ledničky, které mi vyklouzly, trhnutím za plastový foch vejci přímo přeplněný, nedoporučuje ani jedna domácí puťka z deseti. Já taky nedoporučuju. Nedoporučuju ani pokoušet se všechno to SVINSTVO nabrat na lopatku papírovými ubrousky, protože jsou určitý věci, který nechcete. To je jedna z nich. Nemohu bohužel ani doporučit v takové situaci vlastnit kočku-která-ráda-žere-syrový-vejce-ale-vždycky-se-po-nich-strašně-poblije.

Kocour sežral a poblil se. Tak jsem vytasila dezinfekci, kterou jsem rozstříkala všude po zemi. A pak jsem uklouzla, udělala provaz, narazila hlavou do dveří od balkonu, vyválela se v dezinfekci a rozmatlaných vejcích. Senzace skončila. Hawk.

Senzace číslo dvě, den další. Ráno jsem se rozhodla pro zdravý životní styl a rozhodla jsem se udělat si super-healthy clean eating ovesnou kaši. Nasypala jsem si vločky do hrnku, zalila mlíkem, dala hrnek do mikrovlnky a zapnula. Vyčistila jsem si zuby, vrátila se k mikrovlnce, otevřela ji a tradá, hrneček nikde. V první chvíli jsem zvažovala, že jsem idiot a že se mi moje příprava kaše zdála. Ale říkala jsem si, že to snad ne.
Strávila jsem 10 minut života hledáním onoho hrnku s obsahem mojí snídaně.
Pak jsem to vzdala a rozhodla jsem se udělat si snídani novou. Ukázalo se, že jsem hrnek ve stavu ranní zmatenosti zavřela do skříně s moukou, místo do zmíněné trouby. Tradá. Konec senzace.

Díky bohu, že je pátek.