Žít a nechat žít.

My lidi jsme stejně většinu času úplný kreténi. Úplně míjíme ty důležitý věci, který plynou kolem. Místo toho, abychom se soustředili na to hezký, tak se zlobíme, že někdo přišel pozdě, že neodepsal na zprávu, že se neusmál, že byl radši sám než s náma. Zlobíme se, že prší, a když svítí sluníčko, tak si zas stěžujeme, že je horko. Zlobíme se, že si někdo dovolil nepřijít na náš večírek. Že mu nechutnalo jídlo, co jsme udělali. Že dostatečně nepoděkoval. Zlobíme se, že nás někdo nepochopil tak, jak jsme si představovali a že si nemyslí to, co si myslíme my (o sobě, o lidech, o věcech, o dešti, o všem). 

Žít a nechat žít. 

Žít. A nechat žít. 

Když tě lidi nechtějí v životě, mají pro to vždycky dobrý důvod. Možná ne dobrý pro tebe, ale ne všechno musí pro tebe být dobré. 

Žít a nechat žít. 

Žít. 

Zahazuju bolest. Zahazuju ji spolu se slupkou od banánu a kafovým lógrem. Zahazuju taky zlý myšlenky. O lidech jen dobře. Nikdy nevíš, co je kde bolí. Protože ty jim taky neukazuješ svojí bolest, žejo. 

To proto, že ji zahazuju. 

Však hej.

Žít a nechat žít. 

Třete rukama o sebe, abyste načerpali energii a teplo z těla. Poté ruce přiložte k obličeji a usmějte se do nich.
Hledám místo, kam patřím. A ani zdaleka ne fyzické místo. Hledám místo v životě, kde mi bude dobře. A zatímco ho hledám, snažím se, aby mi bylo dobře tam, kde právě jsem. 

Žít. 

Taky jste jako malí přemýšleli nad tím, co je okonorka? Okonorka harfyšum, proměň vodu v dobrý rum. A co je půrko? A zajina? Jedu zajinou. A co to herdek jsou tetřevi Honzlovci? Kdy tetřevi Honzlovci prohrají? Když tokají, přátelé. Když tokají. 

Smutně mi dochází, že okonorka ani harfyšum nejsou. A že za tolar není půrko, nýbrž topůrko. A zajina není krajina plná zajíců. Ale že ten kokot odjel za jinou. Ani ti tetřevi Honzlovci mi nezůstali. 

Taky mi nezůstala dětská radost z toho, když něčeho dosáhnu. Jakože něco moc chceš a opravdu ti na tom záleží. Daleko víc než přiznáváš okolí a asi i sama sobě. A pak tam najednou stojíš a jsou to jiní, kdo mají daleko větší radost. A pro mě to najednou znamená jenom to, že můžu vzít černou fixu a udělat fajfku v pomyslným seznamu. Radost se nedostavuje. Jen pocit, že si můžu zas něco odškrtnout. 

A to je, moji milí, k pláči. Protože se to neslučuje s mojí představou o světě. O světech. 

Nevadí. Dokud jsem schopná cítit smutek kvůli tomu, že jsem ztratila schopnost cítit dětskou radost, je to zatím v pořádku. 

Na tohle se podívejte. 

.

náhodný věty

Na světě je tolik krásy. Tolik. 

.

.

.

Chtěla jsem napsat o tom, jak moc mě bolí srdce. Ale nejde to. Tak třeba jindy. 

Někdo mi ukradl sny. Tak jak ještě nikdy nikdo. Vyděsilo mě to. Ale vlastně tak hezky. 

Mám pocit, že strašně často zaměňujeme důležité s nedůležitým. Víš, jakože se věnujeme věcem, který jsou nakonec děsně nepodstatný. Ale ženeme se za nimi jako blázni. Proč to děláme? 

Je to, myslím si, škoda. 

Někdy bych chtěla necítit. Prostě nevnímat. Ale ono to je sice občas prokletí, cítit všechno tak hrozně moc... ale zároveň je to taky požehnání. 

Musím to přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. 

Všechno má vždycky dobrej konec. A pokud to není dobrý, tak to ještě není konec.

.
.
.

Udělej krok zpátky, abys mohla jít dál. 

Kapky deště jsou slzy světa. 

Let all that you do, be done in love.

Někdy mám pocit, že něco čekám a tak na to myslím. A nebo na to myslím, protože to vlastně čekám. To je jedno. Důležitý je, že si ani neuvědomuju, že bych to vůbec mohla čekat.

Dneska zemřel další osmák. A plakala jsem jako želva. Což vlastně nevadí, protože už jsem dlouho nebrečela. A cítím se jako dvakrát použitej toaleťák, protože ty slzy byly nekonečně hořký.. ale tak nějak mi připadaly na místě. 

A víš co? 

Připadá mi neuvěřitelný, NEUVĚŘITELNÝ, kolik něhy jsem schopná cítit k maličkému srdíčku, když mi slabounce bušilo v dlani a společně jsme čekali, než přijde konec. A já jsem se modlila, aby přišel rychle a doufala jsem, že to nebolí.

A asi cítím obrovskou něhu ke všemu. Víš. Poutám se k lidem, k věcem, ke zvířatům, k momentům.. Ale nakonec si říkám, že je to něco, co je na mně výjimečné. A co mě dělá lepším člověkem. Takže děkuju za každou slzu, která se mě dneska vytryskla v tom zdánlivě nekonečném gejzíru. 

Jednou jsem si někde přečetla, že když Ryba miluje, tak miluje bezpodmínečně a navždy. Nejsem ani zdaleka astrologickej typ, na to ve mně přese všechno zůstává příliš mnoho racionality. Ale možná na tom něco je. 

"Za to, co cítíš, se nemusíš stydět, Harry," ozval se mu za zády Brumbálův hlas. "Naopak...v tom, že jsi schopen cítit takovou bolest, je tvoje největší síla." 

Víš. Nejde vlastně vůbec o mrtvýho osmáka. Ale spíš tak nějak úplně o všechno.
Cítíme bolest a neustále ji skrýváme.
Ale, víš, ono to není potřeba. Protože to, že vůbec dokážeme cítit bolest a pak se někdy znovu usmát, je ukázka nekonečný síly.
Žiju ve světě, ve kterém existují draci. Ať už draci v podobě nového živočišného druhu nebo jen draci v našich myslích. Děkuju za ně každej den. Každej. A lituju každého člověka, kdo žije život bez víry. V cokoliv.
A ráda bych šla na noční piknik. A víš, je jen hrozně málo lidí, se kterýma bych něco takovýho chtěla zažít.
A těším se na léto. Na hvězdy. Moc se těším na hvězdy.
Je ve mně tolik bolesti, že mám pocit, že mě to roztrhá. Ale pokaždé, když si řeknu, že už to nechci, že už je to jedno, jen ať mě to rozprskne všude po okolí.. tak se nafouknu zas o trochu víc a najednou zbývá ještě trochu místa. No. A nebo je jenom novej den, Ádo. A ráno, ráno je to všechno vždycky lepší.

Pevně věřím, že existuje nějaký hezký místo, kde je nakonec všem dobře.

puf

Poslouchej tady. A pak tady.

The greatest lovestory of all time. 

Life and Death habe been in love for longer than we have words to describe. 

Life sends countless gifts to Death 

and Death keeps them forever. 

A co tím chceš jako říct? Že to tu je celý beze smyslu? 

Ne, že je to celý z lásky. 

V pátek jsem jela vlakem k prarodičům. A v sobotu hned zase zpátky. Šup, na otočku. A tak jsme se spolu smáli a já jsem se cítila tak, jak se necítím nikdy jindy, nikde jinde a s nikým jiným. Rozumíš. Fakt nikdy. 

No, o tom totiž ta láska je. 

Vůbec ne o velkých věcech, prostě o tom, že se nějak cítíš. 

A vždycky, když odjíždím pryč, tak je mi hrozně úzko. V sobotu taky. Úzko z takovýho toho "co když". A moc bych si přála vídat je častěji. A jet tam. A cítit tu sladkost na jazyku. 

Jenomže. Jenomže. Jenomže. 

No. Bojím se, že umřou dřív, než jim stihnu všechno říct. Ale vlastně jsem jim už všechno řekla. Ptala jsem se babičky, co by si ještě přála. A řekla mi, že umřít doma a dřív než děda. A děda si taky přeje umřít doma. A dřív než babička. Ale nechce, aby to viděla. 

Jestli ještě někdy řeknu, že nevím, co to je láska, tak mě nakopejte. Tohle je. Musí být. Žejo. Esence lásky. No a tak je mi z toho smutno a veselo zároveň. 

A už se mě pár lidí ptalo, jestli se bojím umřít. A já jsem jim řekla, že ne, protože tady to neskončí. No a vždycky se o mně vědělo, že jsem teatrální a trochu se za to stydim a uplně vidim, jak se tváříš. Ale fakt asi. (A neříkám, že se nebudu chvět jako osika až to přijde, ikdyž doufám, že to bude tak rychlý, že to ani nestihnu.) 

No ale to není zas až tak důležitý. Důležitý je, co je potom. Nebo to taky není důležitý. Důležitý je, že to co je potom, je hezký. 

A hezčí než tohle tady? Já nevim. Tady je to hezký. Hodně hezký. Někdy. A někdy ne, jasně. Ale ve svý podstatě jo. No. A já se tu mám dobře. 

Jenže co to znamená mít se dobře?

Co to znamená, když ti někdo řekne, že se má někde 100x nebo 10x líp, než se měl jinde? Doufám, že to znamená, že má víc lásky. K čemukoliv, od kohokoliv. Ale že mu přetejká z vany a je jí tolik, že ho to vlastně chce rozervat a že jí hltá plnými doušky.

Když mi láska přetejká z vany tak jsem šťastná. Štastnější než jindy. Takže se mám líp. 

Jenže to je, zlato, všechno o tom, jak máš věci nastavený.

Teď. I potom. Potom to bude taky o tom, jak máš věci nastavený. 

No. Tak se bojím o trošku míň než předtím teď, když to vím. 

Dnešní večer voní létem. Hrozně moc. 

Jeden z pocitů, který mě nikdy neomrzí je lehnout si s vlasama umytýma broskovým šamponem do čerstvě povlečených peřin.. 

Tancuju oslavný tanečky - udělala jsem stojku na jedné ruce, udělala jsem twisted grip handspring a v pět ráno je svět krásnej. Takovej čistší. Dokonce i na Florenci. 

Nevím, co se sebou, ale to nevadí. Ono se to nějak ukáže. Časem. 

Některý věci jsou špatně načasovaný. A nemůžu se rozhodnout, jestli se věci, který se mají stát, prostě stanou nebo se stanou jenom, když za nimi horečně jdeme. No. To se asi taky ukáže, žejo. A nebo neukáže. Mám vlastně docela ráda tajemství. 

Připadá mi rozkošný, jak ke mně pochopení určitých momentů - pocitů - zachvění - dochází třeba až po roce. Kdy už je to uplně jedno. A ztracený. 

Jsme všichni zplozenci lásky. Dary, které život neúnavně posílá smrti, aby se jí vlichotil. 

Takhle mi to bytí připadá hned mnohem stravitelnější. 

Write what you know. [Mark Twain]

Hrozně ráda škatulkuju. Věci, barvy, lidi. Všechno. Ráda škatulkuju svoje myšlenky a tak celkově mám ráda, když jsou věci jasný a čistý. A přitom moc dobře vím, že to se mi asi těžko podaří udržet to v šuplatech dýl než pár minut. S věcma je to jednoduchý. Seřadím je do šuplíčků, oštítkuju si je a mám radost, jak je to pěkně přehledné. No a pak něco potřebuju najít... A začnu zase znova. 

S myšlenkama je to horší. Zaprvý to trvá mnohem delší dobu, než se mi podaří aspoň jakžtakž oštítkovat, kam vlastně která myšlenka patří, kam směřuje a co znamená. A když už se dostanu do fáze, kdy si říkám, že asi jo, to by mohlo být ono, většinou se přetočí svět a já bezmocně visím za nohy ve vzduchoprázdnu a trnu, že když udělám krok, tak se propadnu do té prázdnoty nad sebou. A nebo trnu, že když udělám krok, tak se vrátím zpátky na zem. V každém případě ale nakonec musím začít se škatulkováním odznova. 

No a štítkování lidí... to je vůbec nejhorší. Protože lidi nejsou jasný a čistý. A v jediné osobě může koexistovat tolik něhy a lásky spolu s takovým množstvím nenávisti a agrese, že to prostě nepochopíte. No. Někdy mi je líto, že to není jednodušší. Šup, cholerik, nalepit na čelo, zavřít do šuplete a uložit někam mezi sangvinika a flegmatika, vytáhnout až ho budu potřebovat. Ale většinou jsem hrozně ráda. 

Sama jsem (asi) apollonský dítě. (Jo, ráda škatulkuju i samu sebe.)

Jsem znechucená. Ze sebe, z lidí, z pomerančovýho džusu, z města a zase z lidí. Z lidí. Z lidí. Z lidí. Zlí dí. Slídí. Zlí lidi slídí. Je mi na blití, když vidím, jak se chováme jeden ke druhému.
Chce se mi blít. A nechci dál žít na téhle planetě, pokud je tohle jedinej svět, který mám na výběr. Naštěstí - ještě stále a věř mi, že tomu sama nerozumím a cítím tolik vděku, že mě to až překvapuje - mám svůj svět. Ve kterém dva plus dva je pět.

Hledám vnitřní svobodu.
Moc si přeju být silná.
Lidi se mě prý bojí. Můj první dojem je hrozný. A přitom jsem nakonec takový ňuchňavý koťátko, kurva!
Jsem přecitlivělá na zklamání. Představa, že jsem někoho zklamala, mě děsí. A nevím, jak s tím pracovat. Protože největší zklamání jsem pak sama pro sebe.
Myslim, že můj největší problém je, že tak nějak miluju a propadám víc slovům než činům a jsou pro mě důležitější ideje a myšlenky než realita. A myslím, že mě to jednou zabije.
Na druhé straně je potřeba si občas připomenout, že i když jsem zrovna v situaci, kdy se zdá, že už se prostě musím zlomit.. Tak ne. Zas a znova ne. Jsem ohebná. A taky jsem veterán v přežívání. Přežívání je v podstatě moje oblíbená kratochvíle. Takže dobrý.

The fault, dear Brutus, is not in our stars but in ourselves. 

Hrozně moc doufám, že nepotkáváme lidi jenom náhodou. Že když už je potkáme, tak mají svůj smysl. I když nás nakonec zklamou a nechají za sebou prázdnou díru nebo nás naopak naplní až po okraj tak, že přetečeme jak hrnec se špagetama, tak to tak mělo být. A někdy trvá roky, než jsme schopní docenit, že ta krabice plná bolesti/ztracený lásky, je taky nakonec obrovský dar.  

A tohle. 

And in that moment, I swear we were infinite.

It's like when you are excited about i girl and you see a couple holding hands, and you feel happy for them. And the other times you see the same couple, and they make you so mad. And all you want is to always feel happy for them because you know that if you do, then it means that you're happy, too. 

Občas, když si čtu, přistihnu samu sebe jak hluboce obdivuji schopnost konkrétního autora popsat tak nádherně pocity. Taky se mi poslední dobou hodně stává, že když o těch pocitech čtu, uvědomuju si, že to je třeba někdy to, co sama cítím, jen to neumím pojmenovat. A přitom vím, že pojmenovat je, je první část úspěchu. 

Musíš tu bolest přijmout. 

Pojmenovat. 

Poznat ji. 

Pohrát si s ní. 

A teprve až s ní strávíš dostatek času a dobře ji poznáš, budeš vědět, jak ji poslat pryč. 

A někdy si všichni připadáme, že jsme na všechno sami. A i když sedíme vedle dalších lidí, vyprávíme jim o všem, co se děje i o tom, co se ve skutečnosti neděje, stejně nám připadá, že jsme na to sami. A z větší části je to vlastně pravda. Nakonec na to jsme vždycky sami. Připadá nám, že těžké časy zvládáme, protože jsou tu ostatní, kteří se starají... Takže tomu vlastně nečelíme sami. Ale nakonec čelíme. 

Takže, co teda, Adélo? Čelíme nebo nečelíme? 

Asi jde o to, že v určitém bodě všeho toho, co nás brzdí, to musíme být my (a jen a pouze my), kdo se rozhodne, že to nevzdá. A že se zabejčí, zahodí všechny výmluvy, kopne se do zadku a prostě přes to přejede jako lokomotiva a celý to rozmašíruje pod koly a už se za tím neohlédne. A jasně, že je skvělý, když na tom startu (a hlavně před ním) stojí někdo, kdo nás poplácá po zádech a pomůže nám na nohy a kdo má dost velkou vyřídilku, aby nám vysvětlil, že musíme dopředu... Ale ten krok pak nakonec děláme sami. Za tu pomyslnou startovní čáru s námi totiž nikdo nemůže. 

A celý nás to přivádí k další otázce. Co je to TO? No? Je to ten pocit, kdy ráno vstáváš a je ti do breku, jen tak? A cítíš se jako když ti někdo zasadil herdu do zad a do nohou a do rukou a víš, že ta bolest nemá co dělat se stovkou squat-jumps, který jsi včera udělal? Nebo je TO to, když se tak jako díváš ven a za oknem jsou nahý stromy a chce se ti zvracet, zase jen tak? Nebo to, že existujou lidi, který jsi miloval/a a jednou se prostě probudíš a zjistíš, že už je nemiluješ? Nebo že ti lidi lžou a pak zapomenou, že lhali, a ty víš, že lžou, ale necháváš je lhát dál, protože to je jednodušší? Nebo to, jak je chvíli zataženo a chvíli slunečno a cítíš se jak na rozvrzaný horský dráze z Matějský? Nebo to, jak něco řekneš a lidi se otáčejí a ty za povytaženým obočím vidíš nekonečný nepochopení? Nebo že neděláš věci jen proto, že by se to asi nemělo? Nebo to, jak když dočteš dobrou knížku, zůstane v tobě ještě nějakou dobu a to ti taky moc nedodá? A nebo to, jak strašně-strašně-strašně hrozně moc přemýšlíš? 

Asi všechno dohromady. Tak nějak. Pro mě je TO asi nejvíc to, že když jdu večer spát, říkám si, že zejtra to bude lepší. A že zejtra se všemu postavím a budu statečnější a odvážnější. A nějak mi nedochází, že už to, že ráno vstávám, abych se znova postavila všemu TOMU, co mě včera tolik vyčerpalo, je odvaha.

Není každej den potřeba zachránit štěňátko, potěšit sto lidí, dodat odvahu zbytku světa, postavit se rasismu, vyhodit do plastů jedině umytý kelímek od jogurtu, být nejlepší kamarádka/přítelkyně/kuchařka/tanečnice, překonat sama sebe, přečíst si noviny a živě diskutovat o globálních problémech, zdravě jíst a mít hezký vlasy... Někdy úplně stačí to, že dýcháš, zlato. 

Nejlepší na tom všem je, že sama sobě připadám směšná. Což je docela dobrý znamení toho, že si zachovávám čistou mysl. 

And I want you to know that I am both happy and sad and I'm still trying to figure out how that could be. 

Ten obrázek byl původně myšlen jako zabíjení času, kdy jsem náhodně kreslila čáry na papír a netušila, co z toho vlastně vyleze. (To docela často dělám tak nějak obecně se svým životem.) Nakonec bych řekla, že se mi vůbec nelíbí, co z toho vylezlo. (A nehovořím o tom, že nejsem žádnej extra kreslíř.) Ale svým způsobem mě to tak nějak uklidnilo. Protože jsou dvě možnosti: Můžu věci dostat na papír a nebo je skutečně dělat. A nebudu vysvětlovat, co z toho je ta lepší možnost. 

Jo, a vidím v tom trochu ananas. To je taky dobrý znamení.

Viděla jsem v jeden den tři lidi nad šedesát s hipster brýlema. Jeden ten dědoušek vypadal jako ten stařík z Do oblak.

Taky jsem v metru viděla paní, která jiný řekla, že si nemůže dát tašku ze sedačky vedle sebe dolů a pustit ji sednout, protože někomu drží místo. 

Doufám, že jednou TO taky budu mít takhle v píči. 

#procházky

Když chodím, tak myslím. 

Obměnila jsem svůj playlist, protože když poslouchám, tak taky myslím. Extrémně když poslouchám něco, co mám s něčím spojený. (Jo, a jsem specialista na nic neříkající a vševypovídající slovní spojení.)  A když chodím a poslouchám, tak myslím úplně hrozně a pak mám chuť dát si sýr. 

Za posledních pár týdnů jsem si uvědomila pár věcí. Některý strašně banální a jiný tak hluboký, že kdybyste do nich skočili po hlavě, už se možná nikdy nevynoříte. 

Třeba to, že v metru na Muzeu to voní jako pečený kuřata. Nebo grilovaný, co já vím. Ale je to hrozně palčivý. A hrozně mě to sere a blaží zároveň. Tak nějak mi to někoho připomíná. (A moc se omlouvám, že existuje osoba, kterou mám spojenou s vůni grilovanýho kuřete.)  

Nebo to, že bych měla (a chtěla!) víc spát. 

A když se člověk při cestování po Praze náhodně usmívá, lidi to děsí. Protože co se jako děje, že se někdo usmívá, jako. A dozvěděla jsem se, že když člověk zvedne koutky do úsměvu - i když v tom okamžiku necítí žádný prvotní pocit radosti - jeho tělo automaticky začne vyplavovat endorfiny. Takže k tomu, aby se člověk cítil dobře, se stačí smát? Hmmm. 

Je pro mě těžký říkat věci. A tak si je zapisuju. To je asi ten největší důvod. No a pak si to někdy čtu a rozbrečím samu sebe. hawk. A pak dalších pár lidí, když chci vědět, jestli jsem jenom přecitlivělá a nebo ty věty vážně mají sílu. Asi mají sílu. 

#pyšná 

Úplně vážně úplně vůbec nerozumím lidem. A hrozně by mě zajímalo, jestli někdy taky dělám, říkám nebo naopak nedělám a neříkám věci, který ostatní uvrhují do takového toho rozpoložení: "Co to kurva...?!" 

Koketuju s myšlenou (pozn. aut. původně zde mělo být použito slovo myšlenka, ale myšlena se mi zdá taková nějaká větší, takže ji zachovám), že bych chtěla někam odjet. Ne dneska ani zejtra, ale v dohledný době. A nevrátit se po víkendu, ale třeba po roce. 

Největší radost mi dělají náhodná setkání. 

Nejsem typ na ranní procházky. Pokud jim předcházelo jen pár hodin spánku a ta nutnost toho, že jsem opravdu musela vstát. Tak pak stihnu před osmou spadnout ze schodů, polít si čistý tričko kafem (a to je ještě ten dobrý případ, kdy mám kafe), jít napůl po schodech a napůl po plošině pro vozíčkáře, které ale od sebe odděluje zábradlí (a já bohužel neumím procházet skrze zábradlí), zapomenout vystoupit na správný zastávce a pak přejet i při cestě nazpátek... A tak. 

Když se chcete dostat v jednu ráno z Karlína na Náměstí Sýru, jděte pěšky. Zaručeně je to rychlejší. Praho, miluji tě. 

Všechna radost vychází z bolesti. Aspoň myslím. Nechávám to být. 

Moje letošní valentýnka byla tyč a liška. To je velkej úspěch, dvě věci v jednom roce. 

Baví mě investovat energii do odhodlání. (Tak třeba odhodlání překonat bolest z "inside leg hang" aka "scorpio". A here we go. Moje pravá noha sice vypadá jako  jedna velká hnusná rozteklá modřina... ale čo. A teď už zbývá jenom ta druhá.)

Jóga mi přináší vnitřní klid. 

Klavír mi taky přináší vnitřní klid. To je krásný. 

U některých lidí nevím, jestli bych jim radši zlomila ruku nebo je objala a utěšila. Třeba u sebe. 

Cítím ve vzduchu - navzdory tomu, že předevčírem zase sněžilo (a bylo to zase krásný) - jaro. A moc se na něj těším. 

Chtěla bych mít hlas jako Paloma Faith.
"Svoje sebevědomí, někdy i ono částečné potlačení sexuality, kompenzují (ženy, pozn.aut.) atraktivitou, touhou po zvláštním a zároveň po módním, tzn. unifikovaném, vzhledu a typu, který dostává od společnosti nejvíc obdivu a uznání, jenž se pokud možno všem líbí, v současné době s důrazem na atraktivitu, stíhlost, výkon, perfektnost a sympatické vystupování." Jojo. My ženy to máme těžký. A když by to některá z nás náhodou splňovala, tak se jí pak všichni bojí, protože je moc dokonalá. (Rada: Až ji potkáte, nebojte se jí. Když bude perfektní tak, že se vám líbí, řekněte jí to. A když bude perfektní tak, že vás to sere, tak jí prostě pošlete do hajzlu. Jestli je vážně tak dokonalá, tak se neposere.)
Taky si přeju ztratit svou zoufalou potřebu všechno vysvětlit.
A chtěla bych rychleji odpouštět.
Někdy si pouštím devadesátkový songy a zpívám si a skáču na posteli. Což mi připomíná, že bych si měla převlíknout postel. A vyčesat kočku. A podat si přihlášky na magisterský obory. A vzpamatovat se. To je jen malá ukázka mých neposedných nikdy nekončících myšlenek, které nesmyslně (ne)navazují jedna na druhou. A v té větě je přesně 13krát písmeno n.
Mám v hlavě příběhy. Stovky a tisíce příběhů. Chtěla bych si sednout a sepsat je. Když si sednu a začnu, tak z nich vychází podobný hovadiny, jaký píšu do svojí bakalářky. (A to nechcete.) Takže to prý zase asi odložím na později.
Co ale znamená na později? Někdy mám pocit, že když odložím věci na později, je to, jako bych je odkládala nejenom pro budoucí Adélu, ale hlavně do budoucího života...
Podle mě totiž existuje život. Potom. No však víš po čem. (And then you see it... White shores and beyond far green country under a swift sunrise.) 
Na tenhle měsíc jsem si naplánovala úkol sdělit dvěma lidem, kteří se nějak mihli - více či méně - v mojí hlavě, že se to stalo. Check.
Úkol tohohle týdne bylo koupit si nový boty do práce a jít aspoň jednou do školy. Boty mám a ve škole jsem byla dvakrát. Check.
Nejsem na sebe moc náročná, já vím, ale někde začít musím. (Úkol na celej život - hlavně si to, kurva, musíš obhájit. CHECK.)