láska moja

It's better to feel pain, than nothing at all.
The opposite of love's indifference.

 Takže jakýpak copak. Úplně nejvíc miluju, když lidi neustále opakujou: "To bude dobrý." Jasně, že to bude dobrý. Ale teď to není dobrý. A to je ten problém, chápeš? Teď to stojí za starou belu a moc si přeju, aby to stálo za víc, a ty mi povíš, že to bude dobrý. 

Tak bude, to jo, to já vim taky.

Jsem nevděčná zlá kráva. 

Tím, co jsem si zkopírovala nahoru, si nejsem úplně jistá. Získat pro sebe chvíli, kdy bych necítila vůbec nic, mě neskutečně láká. To jako vážně. Na chviličku to všechno vypnout a necítit. Nebylo by to fajn? Já myslím, že by to bylo víc než jen fajn. 

A taky si tak docela nemyslím, že vůbec existuje něco jako opak lásky. Protože láska je podle mě všechno. Obsahuje nekonečně dlouhou škálu pocitů a lze ji vystihnout tolika slovy, že zahrnují jak ji samotnou, tak všechna její opozita. Takže láska sama o sobě je svoje vlastní opozitum. 

Láska umí být nenávist. Strašná a svíravá a daleko horší než nenávist sama o sobě. 

A proto myslím, že bychom měli plakat spíše pro nenávist a všechny ty ostatní emoční stavy, které láska pohlcuje a vysmívá se jim z pomyslného balkonu oblíbenosti.   Plačme pro nenávist. Protože nenávist nikdy nedosáhne takových dálek, jakých dosáhne láska. Plačme pro smutek. Plačme pro radost. 

Neplačme pro lásku - láska je všechno, plakali bychom bez ustání. 

Moc si přeju nepřemýšlet.

a třeba taky ne

Je to takovej pocit (jako je bodnutí nožem je jasný), že třeba umím lítat. A třeba taky ne. A že bych chtěla trochu psát. A třeba taky ne. A že bych chtěla sníst slona. A třeba taky ne. A poslouchat hudbu. A ne. A tančit. A ne. A spát. A ne. A číst. A ne. A smát se až k slzám. A ne. A jít ven. 

A třeba taky ne. 

A chtěla bych léto už. Asi. Nevím ani, jestli chci snídat ovesnou kaši nebo rohlík s medem, takže dělat nějaká zvláštní rozhodnutí je skutečně těžké. Když se rozhodnu pro špatnou snídani, zkazí mi to maximálně den. Ale spíš ani to ne. Když se rozhodnu špatně v tom, co chci jednou dělat, koho si chci vzít, co mě dělá šťastnou, tak mi to třeba zkazí celej život. A třeba ne. 

Už mi bylo jednadvacet a pořád si neumím nalíčit obě oči stejně. Aspoň napoprvé ne. A nevím, jak si spočítat daňový přiznání. A sere mě, když před bouřkou v Praze smrdí kanály a nerada vstávám brzo. A nemám vůli k věcem, který by třeba měly smysl. Místo toho dělám ty, který v konečným důsledku žádnej smysl nemaj, Třeba tohle. 

Anebo tamto,

A tak se ptám sama sebe, kdo jsem? Kde jsem? Kdo chci být? A kde chci být? A nedovedu odpovědět ani na jedinou z těch otázek. A směju se sama sobě, protože ten palčivý pocit, že bych sakra přece měla ty odpovědi znát, je jenom ve mně. A vlastně se nic neděje, protože skoro nikdo to neví. A když ví, tak to zejtra stejně zase změní. 

Takže je to v pohodě, Ádo. To vůbec neva, že si připadáš ztracená. Trochu se seber. Vůbec nic tě nesere. Máš co jíst, tak zavři zobák. 

A našla jsem starý básničky ze sešitu z češtiny. Básnický střevo jsem nikdy neměla. Ale slova se ze mě sypala sama od sebe, bez uvažování se skládala za sebe tak, že řekla nakonec víc, než jsem původně chtěla. Možná proto mě to vždycky tolik bavilo. Že to pak vlastně ani nebylo na mně, kolik toho povím. A asi pořád není. Jedna sloka mě zaujala. Protože i po těch letech si přesně vybavuju ten pocit, když jsem ji v rychlosti škrábala na papír - v rychlosti, abych ta slova neztratila, stihla je zapsat dřív, než zase zmizí. 

Věci kolem tak jako vubec nějak hodně často a hodně rychle mizí. Celej svět je tak nějak v rychlosti. Zapsat, založit, otevřít po pár letech. A zase založit. 

Nezapomínej,

na chutě, cos cítil, 

na lásku. 

Na vůni kávy po ránu,

jak štípe a pálí,

jak hladí. 

konfety

Vždycky jsem chtěla mít dětskou párty, na které bude spousta do růžové oblečených holčiček a já s korunkou na hlavě a všechny bychom společně křičely a rozhazovaly konfety.
I když vlastně zas tolik jsem si to nepřála. Holčičky oblečené do růžové byly možná něco, co jsem nikdy neměla a občas jsem toužila po tom být oblíbená-hezoučká-rozkošná, ale někde uvnitř jsem se tomu všemu smála. Rozpor.
Možná jsem si přála taková být daleko víc později, když už jsem nebyla zas až tak malá.
Dnes jsem žena. Údajně. Můžu si lakovat nehty a česat vlasy do hodně vysokého drdolu, můžu nosit minisukně a podpatky (nehledě na to, že jsem pak žirafa). Ale taky mám v posteli plyšáka od mámy a když mám radost, tak výskám. Další rozpor.
Dělat velká vážná rozhodnutí je doména dospělosti. Fuj, nechte si to. Bolí to. I když víte, že je to správně, bolí to. A i když víte, že to nakonec bolet přestane, pořád to bolí.
Hrozně ráda vidím jiné lidi se smát. Připadá mi to tak nezvykle opravdové. Když se směju já, zní to jako skřípající zbíječka a lidi se ohlíží a protáčí panenky. Dobře. Podívejte se. Takhle asi vypadá šťastná Adéla.
Buďte na lidi kolem sebe hodní. Nezáleží na tom, jak moc vám lezou občas na nervy, jak moc hloupé mají připomínky, jak jsou sobečtí, jak strašně rádi byste jim dali *šlapáka do ksichtu*. Když budete hodní, důsledky budou pozitivní. Pro vás i pro ně.
Asi jsem naivní.
Takže rozhazujte konfety, oblékněte se do růžové, buďte rozkošní. A až to přesáhne únosný limit, rozdejte pár šlapáků. A pak to rozjeďte zase nanovo.

Můj návod na dlouhý, šťastný, úspěšný život.
Podle kterého všichni dlouze, šťastně a úspěšně žijeme. Všichni rozhazujeme konfety. Jde jen o jedno - ten únosný limit má každý někde jinde.  Tak bacha.

Dnes jsem skutečně nesnesitelně moudrá.   

dětství kurva

Máma mi včera koupila antiperle. A já jsem si náhle uvědomila, že přesně takhle chutná dětství.

Ty malé kuličky chutnají přesně jako když mi bylo deset. A tak jsem se dala do úvahy, co je dětství. Dětství je pevně ohraničená doba příliš krátkého trvání. Dětství je nevinnost. Dětství je mámina náruč připravená pohladit, utěšit, chránit. Dětství je vývoj. Dětství je dobrodružství běžných dnů. Dětství je objevování reality. Dětství je hledání vlastních mantinelů. Dětství je zkouška. Dětství je strašák ve skříni.

To vše a ještě mnohem víc dětství bezpochyby skutečně je. Ale dětství jsou taky chutě. A pocity. Stovky a stovky pocitů.

Jsou to ty zmíněné antiperle, když se rozplývají na jazyku a chutnají sladce, když je rozkousnete. Je to pocit takové únavy, že usnete uprostřed kroku. Je to kouzlo, když usínáte v posteli u rodičů a ráno se probudíte ve své vlastní. Dětství jsou odřená kolena a roztrhané kalhoty, dětství je na-táboře-se-nebudu-koupat-protože-voda-studí-a-je-zima. Je to kreslená pohádka a kakao po ránu, je to plyšák s příběhem. Jsou to slzy v polštáři a právě ty máminy ruce – jak hladí, těší a chrání.

Je to změť pocitů, které nejsou nijak důležité. Pocity, které opomíjíme a chceme, aby zmizely nebo trvaly věčně.

A ten pocit nenávisti k bytí dítětem, o něm je dětství asi nejvíc. Ten pocit, že nemůžeš, protože to máma řekla. A pak se jednoho dne probudíte a puf. Je pryč. Zmizelo stejně jako všechny ty pocity, které tolik pálily, studily, bolely, hladily, laskaly, mučily, rozesmávaly, výskaly, rozhořčovaly.. Všechny jsou pryč a mně zbyly antiperle a smích a máminy ruce.

A trochu prázdna a stesku po všech těch pocitech.

A taky trochu naplnění, že jsem teda jako konečně dospělá.

Asi.

To nikdo neví.

Protože nikdo vlastně neví, co přesně je dětství. Protože pro každýho je to trochu něco jinýho.

To, co je dětstvím pro mě, nemusí být toliko dětstvím pro vás. 

Třeba rozpůleným míčem, který vám narazí na hlavu při prvních narozeninách. 

morning SENZEJŠN

Asi by měla existovat klec, která před osmou ráno Adélu nepustí z postele. Protože když pustí, tak se nestihnu ani nadechnout a vypukne to. A nebo bych měla naopak vstávat pravidelně, protože ty rána si pak můžu zaznamenat a jednou je vydám jako knihu. Takovou tu humornou knížku s rozkošnými malůvkami strýčka Pivrnce, kterou si čtou lidi na záchodě.
Senzací číslo jedna jsou vejce.
Nemám nic proti vejcím, dokud nejsou na obrovské hromadě uprostřed kuchyně a neroztékají se všude kolem sem a tam. Záchrana dveří od ledničky, které mi vyklouzly, trhnutím za plastový foch vejci přímo přeplněný, nedoporučuje ani jedna domácí puťka z deseti. Já taky nedoporučuju. Nedoporučuju ani pokoušet se všechno to SVINSTVO nabrat na lopatku papírovými ubrousky, protože jsou určitý věci, který nechcete. To je jedna z nich. Nemohu bohužel ani doporučit v takové situaci vlastnit kočku-která-ráda-žere-syrový-vejce-ale-vždycky-se-po-nich-strašně-poblije.

Kocour sežral a poblil se. Tak jsem vytasila dezinfekci, kterou jsem rozstříkala všude po zemi. A pak jsem uklouzla, udělala provaz, narazila hlavou do dveří od balkonu, vyválela se v dezinfekci a rozmatlaných vejcích. Senzace skončila. Hawk.

Senzace číslo dvě, den další. Ráno jsem se rozhodla pro zdravý životní styl a rozhodla jsem se udělat si super-healthy clean eating ovesnou kaši. Nasypala jsem si vločky do hrnku, zalila mlíkem, dala hrnek do mikrovlnky a zapnula. Vyčistila jsem si zuby, vrátila se k mikrovlnce, otevřela ji a tradá, hrneček nikde. V první chvíli jsem zvažovala, že jsem idiot a že se mi moje příprava kaše zdála. Ale říkala jsem si, že to snad ne.
Strávila jsem 10 minut života hledáním onoho hrnku s obsahem mojí snídaně.
Pak jsem to vzdala a rozhodla jsem se udělat si snídani novou. Ukázalo se, že jsem hrnek ve stavu ranní zmatenosti zavřela do skříně s moukou, místo do zmíněné trouby. Tradá. Konec senzace.

Díky bohu, že je pátek.

adventures of A #2 : BASTARDI

Byla to taková skupinka třech podivných lidí.

Dvě dívky a jeden muž. Od dvaceti do třiceti let, od padesáti do sta kil. 

Jedna z dívek, tak stokilová, na sobě neměla téměř nic a faldy vytékaly nad lemem kraťasů a odložila si je na holé nohy, když seděla. Pobryndané tričko s motivy neznámé deathmetalové kapely jí bylo příliš malé a v kulatém obličeji se zračil znuděný, téměř pohrdavý výraz. Nevýrazné hnědé oči měla podtržené rozmazanou černou linkou a plné rty zdůrazňovala červená rtěnka. 

Druhá dívka, ta padesátikilová, byla malá a zahalená do roztrhaných džínsů. Síťované tričko vypadalo už nejméně stokrát vyprané a že švy sotva drží látku pohromadě. Mastné vlasy myší barvy jí spadaly na ramena a dál se vlnily po zádech jako malí hádci. Kousala se do rtu, kouřila cigaretu až po filtr a druhou rukou si neustále mnula výraznou bradu. 

Třetí z nich, muž, kterému mohlo být dvacet i třicet, byl vysoký a zarostlý. Neudržované vousy mu trčely všemi směry, dlaně měl zašpiněné a staré kalhoty stažené příliš velkým páskem už už chtěly sklouznout po hubených nohách k zemi. 

Pohrával si s černou, překvapivě naditou peněženkou a hlasitě pomlaskával. 

Objednali si jedno pivo, jeden džbán s vodou a jedno jídlo. Mluvili anglicky se silným americkým přízvukem.

Proti své vůli se mi do mozku vkrádal varovný signál: Tyhle zákazníky si hlídej, protože mají v plánu pláchnout. 

Vzpomněla jsem si, s úšklebkem, na jeden film z Varů, kde hlavní postava úspěšně obcházela placení v restauracích tím, že na svém místě nechala prázdnou kabelku, takže se personál domníval, že je jen na toaletě. 

Po očku jsem je sledovala. Podávali si pivo dokola, každý si cucl a pak ten vysoký ubalil cigaretu a společně ji vykouřili. Polovina tabáku se vysypala na stůl a po zemi. 

Od stokilové jeden po druhém ochutnali gnocchi a džbánek vody se jim podařilo vylít na tu hubenou. 

Když jsem jim odnášela talíře, halasně a nadšeně jídlo chválili, velmi uctivě děkovali a poprosili o účet. 

Mysl se mi rozběhla na plné obrátky a když jsem se vracela po schodech s účtenkou, tak nějak jsem předpojatě očekávala, že stolek bude prázdný. 

Ale mýlila jsem se.

Seděli tam, rozvalovali se na sluníčku a hlasitě se něčemu smáli. Když jsem přišla, obdařili i mě zářivými úsměvy a pak mi ta, co jedla nejvíce, zamávala před obličejem zlatou kreditní kartou. 

Celá jejich útrata činila sotva dvě stě korun, zaplatili však přes tři sta.

Pozdravili mě a s přáním hezkého dne zmizeli někde za rohem. 

Většina lidí přijde a zase odejde, aniž bychom si všimli jejich existence. Aniž by zanechali sebemenší stopu v našich myslích. 

Ale někteří, někteří se zapíší hluboko a nutí nás přemýšlet. Zrovna to se mnou udělala tahle trojice. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že za jejich podivným vzezřením se skrývá nějaké tajemství.

Vlastně se toho dojmu nemohu zbavit pořád.

A.

adventures of A #1

Myslím, že naše běžné životy jsou plné dobrodružství. My je jen nevidíme právě přes jejich obyčej. Když se zamýšlím, vidím je všude kolem sebe.
Dobrodružství (podobně jako štěstí) vzniká v hlavě. A pak se stává skutečně hmatatelným pro nás i pro okolí.
Protože, jak jistě všichni víme, pokud se něco děje jen ve vaší hlavě, proč by to pro boha mělo znamenat, že to není skutečné?

 

Jela jsem vlakem do Ostravy a zase zpátky. A náhle jakoby se nějaká část mě rozhodla věřit, že všechno kolem má smysl. A nebo že nemá, ale to je právě to hezké. 

Moje babička je maličká a vypadá jako skřítek. Přesto dennodenně nachází způsob, jak si dny zpestřit malými dobrodrůžami. Třeba když se rozhodne, že koupí patnáctikilový meloun. A tak ho koupí, ačkoliv jí život staví do cesty nejrůznější překážky v podobě schodů, neschopnosti ho sama uzvednout, daleké cesty s pojízdnou taškou i v podobě dědovy hluchoty, kvůli které musela patnáct minut stát pod schody a čekat, než konečně zaslechne její naříkavé zvonění. Deset schodů by s melounem nevylezla. 

Ale přesto - všechny ty útrapy za to stály. 

Je to o malých radostech. Čekat na velké bych mohla navždycky. Bez výsledku. 

Jednou, až mi bude 80, doufám, že kolem bude aspoň pár lidí, kteří mě budou milovat tolik, jako já miluju je dva. 

že budu moct říct: "Adoušku, až umřu, ne abyste moc bečeli. Protože já nechci abyste bečeli. Musíte se usmívat, protože jsem měla dlouhý a šťastný život." 

A aby mi na to někdo řekl: "Prosímtě Evžene, nech si ty řeči, ještě neumíráš. Ty tady budeš strašit ještě na devadesátku!" 

A aby to ten někdo myslel vážně. Aby si vážně přál, abych tu zůstala. Aby mě někdo držel za ruku a smál se mým malým dobrodružstvím. 

Ve vlaku jsem viděla extended verzi Gladiátora. Brečela jsem. Stevard se tvářil divně. A co jako. 

Cestování vlakem je už od dětství jedna z mých oblíbených činností. Ačkoliv je to vlastně nuda, něco z toho plynulého pohybu, z vůně prosezelých sedadel a z praskání pražců mě vždycky navnadí k přemýšlení. A sledovat krajinu, jak se míhá za oknem. Aniž bych ji mohla jen na okamžik zastavit, navždy mizí v nenávratnu.. 

A jen zamýšlet se nad tím, kdo se kdy procházel po polních cestách, kdo sedí v protijedoucím vlaku, kdo právě svačí chleba se šunkou, jako jsem svačívala já, když mi bylo pět. 

A všechno tohle je to moje malé dobrodružství. 

Možná by lidé měli více hledět na taková a méně hledat ta velkolepá. Třeba by pak zjistili, že celý jejich život je jedno velkolepé a nikdy nekončící dobrodružství. 

Haleluja. 

A.