adventures of A #1

Myslím, že naše běžné životy jsou plné dobrodružství. My je jen nevidíme právě přes jejich obyčej. Když se zamýšlím, vidím je všude kolem sebe.
Dobrodružství (podobně jako štěstí) vzniká v hlavě. A pak se stává skutečně hmatatelným pro nás i pro okolí.
Protože, jak jistě všichni víme, pokud se něco děje jen ve vaší hlavě, proč by to pro boha mělo znamenat, že to není skutečné?

 

Jela jsem vlakem do Ostravy a zase zpátky. A náhle jakoby se nějaká část mě rozhodla věřit, že všechno kolem má smysl. A nebo že nemá, ale to je právě to hezké. 

Moje babička je maličká a vypadá jako skřítek. Přesto dennodenně nachází způsob, jak si dny zpestřit malými dobrodrůžami. Třeba když se rozhodne, že koupí patnáctikilový meloun. A tak ho koupí, ačkoliv jí život staví do cesty nejrůznější překážky v podobě schodů, neschopnosti ho sama uzvednout, daleké cesty s pojízdnou taškou i v podobě dědovy hluchoty, kvůli které musela patnáct minut stát pod schody a čekat, než konečně zaslechne její naříkavé zvonění. Deset schodů by s melounem nevylezla. 

Ale přesto - všechny ty útrapy za to stály. 

Je to o malých radostech. Čekat na velké bych mohla navždycky. Bez výsledku. 

Jednou, až mi bude 80, doufám, že kolem bude aspoň pár lidí, kteří mě budou milovat tolik, jako já miluju je dva. 

že budu moct říct: "Adoušku, až umřu, ne abyste moc bečeli. Protože já nechci abyste bečeli. Musíte se usmívat, protože jsem měla dlouhý a šťastný život." 

A aby mi na to někdo řekl: "Prosímtě Evžene, nech si ty řeči, ještě neumíráš. Ty tady budeš strašit ještě na devadesátku!" 

A aby to ten někdo myslel vážně. Aby si vážně přál, abych tu zůstala. Aby mě někdo držel za ruku a smál se mým malým dobrodružstvím. 

Ve vlaku jsem viděla extended verzi Gladiátora. Brečela jsem. Stevard se tvářil divně. A co jako. 

Cestování vlakem je už od dětství jedna z mých oblíbených činností. Ačkoliv je to vlastně nuda, něco z toho plynulého pohybu, z vůně prosezelých sedadel a z praskání pražců mě vždycky navnadí k přemýšlení. A sledovat krajinu, jak se míhá za oknem. Aniž bych ji mohla jen na okamžik zastavit, navždy mizí v nenávratnu.. 

A jen zamýšlet se nad tím, kdo se kdy procházel po polních cestách, kdo sedí v protijedoucím vlaku, kdo právě svačí chleba se šunkou, jako jsem svačívala já, když mi bylo pět. 

A všechno tohle je to moje malé dobrodružství. 

Možná by lidé měli více hledět na taková a méně hledat ta velkolepá. Třeba by pak zjistili, že celý jejich život je jedno velkolepé a nikdy nekončící dobrodružství. 

Haleluja. 

A.