dobrý srdce

♥

Dobrý srdce poznáš podle toho, že pochopí tvoje výmluvy, ikdyž právě žádný nemáš. Přijímají omluvy, který nikdy neřekneš. Vidí v tobě to nejlepší, i když je o to nežádáš a ani to zrovna nepotřebuješ. Když je ti smutno, tak tě zvednou a podrží, ačkoliv to pro ně znamená, že odsunou sami sebe až na druhý (třetí, desátý, stý..) místo. Když je ti hezky, tak ti to nezkazí. Dobrý srdce tě podporuje v tom, co miluješ. Snaží se vidět svět z tvojí strany a porozumět tomu, co cítíš. Dobrý srdce si na tebe vždycky najdou chvilku, protože tě chtějí vidět se smát.  

A ty možná přemýšlíš nad tím, jak je možný, že tolik vnímají. Přemítáš nad tím, proč se tolik starají. Uvažuješ, proč jsou ochotní obětovat tolik ostatním a nečekají nic nazpátek. A možná se zamýšlíš nad tím, proč jejich existence není nezbytná k tomu, aby ses měl hezky, aby ses smál, aby ti bylo dobře. 

Víš proč? Protože dobrý srdce tě nikdy nenutí prosit o jejich pozornost. Nikdy tě nenechá čekat. Nikdy nedovolí, abys měl pocit, že se musíš doprošovat. Přijímají tolik lásky, kolik se domnívají, že si zaslouží. A ty přijímáš tolik lásky, na kolik myslíš, že máš právo. 

Něco ti řeknu. 

Jednoho dne se tě i dobrý srdce vzdá. 

Nebe nezešedne jen tak. Temnota nad světlem nezvítězí jen tak. Den po noci nepřijde jen tak. A srdce nezatvrdne a nezchladne, pokud s ním nějakou dobu nejednáš tvrdě a chladně. 

Ale jednou se probudíš a zjistíš, že to tvoje dobrý srdce zchladlo a zatvrdilo se.

Najednou nebude nikdo, kdo přijme tvoje výmluvy dřív, než je vymyslíš. Najednou se budeš muset začít omlouvat. Budeš moc potřebovat, aby v tobě někdo viděl to nejlepší a možná o to budeš prosit, ale nikdo to neuvidí. Nebudeš mít svoje dobrý srdce, aby s tebou sdílelo radost. Tvýma očima nikdo svět vidět nechce, každý má dost starostí s tím svým úhlem. Třeba uslyšíš ze všech stran, že je toho hodně, že není čas...

A pak si uvědomíš, žes vlastně moc potřeboval svoje dobrý srdce, aby ses mohl skutečně smát. Nepotřeboval jsi ho u sebe, stačilo, žes věděl, že někde existuje. 

Obávej se toho dne, kdy tě tvoje dobrý srdce opustí. Kdy se tě nakonec vzdá. Kdy zchladne. 

A víš co je úplně nejhorší?  

Když ztratíš svoje dobrý srdce. Myslím to svoje, který ti bije v hrudníku. Který za tebe každej den zařizuje to, že vůbec žiješ. Že se můžeš smát. Že cítíš. Vidíš. Vnímáš. Tvoje vlastní dobrý srdce, který přijímá omluvy, i když neexistujou a raduje se s tebou z každého dne. 

Buch, buch. 

Přijímá tolik lásky, kolik mu jí dáš, protože jen tolik si zaslouží. 

Ztratil jsi svoje dobrý srdce a ztrácíš schopnost být dobrým srdcem pro někoho jiného. A víš, že chladneš. A každý den jsi studenější, od konečků prstů ti mráz běží po kůži, do rukávů a nahoru po pažích - směrem k srdci. Už se na něj sápe. 

Chladneš. 

No a nejhorší není nakonec to, že víš, žes byl idiot, protože to srdce si zasloužilo tolik lásky, kolik jsi v sobě jen mohl najít. Ani proto, že víš, žes mu ji měl dát a nedal. Ani proto, že jsi teď strašně osamělej.  Nejhorší na celý věci je, že víš, že si za to můžeš vlastně sám. 

Lidi, který ztratili dobrý srdce, jsou nebezpečný. Ví totiž, jak to udělat, že si v pekle připadáš jako doma. 

Najděte svoje dobrý srdce prosím. Moc prosím. Najdětě ho v sobě a připomeňte mu, že ho máte rádi. Kolik pro vás znamená.
Najděte svoje dobrý srdce. Moc prosím. Najděte to dobrý srdce tam někde venku, který vás vždycky omluví a stiskněte ho tak pevně, že pochopí, že o něm víte.  

A myslete to vážně. Moc prosím, myslete to vážně. 

Děkuju všem svým dobrým srdcím. 

Co je nejoblíbenější lež, kterou si lidé navzájem říkají? 

Miluju tě. 

Mám moc malou hlavu na tolik myšlenek.

když je mi všechno jedno

Nejhorší ze všeho je, když máš pocit, že už máš v nohách stovky kroků. Každej krůček tě stál tolik úsilí, jako by ses šplhal po kolmý zdi. Ale kráčíš ve tmě, takže vlastně ani nevíš, jestli jdeš do kopce nebo po rovné zemi. A pak to přijde. 

Bum. 

Otevřeš oči a všechno kolem je docela jiný. Jiná tma. Možná světlejší. Vidíš kolem sebe zdi, můžeš si je osahat a už se nezdají tak studené jako dřív. Dokonce mají barvy? Asi mají. Všechno se změnilo. To kvůli té stovce kroků, kterou jsi zvládl.

A pak náhle, když to nejmíň čekáš, 

p u f. 

Otevřeš oči zítra ráno a navzdory tomu, jak tě pálí stehna, jsi zase na tom důvěrně známém místečku. Skoro cítíš všechny ty hodiny, kdy ses v neštěstí choulil do klubíčka k zemi a s děsem hleděl do nepropustné tmy. 

Jsi otrokem svého vlastního mozku. 

Iluze tě tlačí ke zdi. Zdi jsou studené. A bezbarvé. 

Ale co z toho je iluze? Všechny ty kroky, které tě stály tolik síly? Nebo to, jak bylo všechno kolem jiné? Nebo to, že jsi zase tam, kde to znáš jako vlastní postel a zároveň se bojíš pohnout prstem, protože nevíš, kolik je vedle tebe asi příšer? Kousy kous. Mohly by ti ukousnout prsty. A pak nos. 

A co z toho je iluze? Co z toho je pravda? A není pravda taky jenom iluze? Ušel jsi sto kroků nebo jsi jen celou dobu přešlapoval na místě ve tmě? 

Existují příšery. A duchové. 

Žijí uvnitř nás. 

A jsou dny.. kdy prostě vyhrají.
A je to v pořádku.  

Přešlápni z nohy na nohu.
Čím víc se snažím mít kontrolu nad tím, co se ve mně děje, tím víc to má kontrolu nade mnou. Asi je to spíš o tom se nesnažit to pokaždý mermomocí zvládnout. Zastavit se a prostě to na chviličku pustit ze řetězu. Naopak tomu ustoupit, nechat to jít tam, kam chce. 
Jenže někdy se taky stane, že když necháš věci plynout, tak tě sežerou. 
Že je to už fakt konec poznám podle toho, že přestanu dělat věci, který skutečně miluju.
A co na tom je vůbec nejhorší a vlastně to vůbec nejde vysvětlit, je ten zatracenej pocit toho, že je ti všechno jedno. 
Všechno. Úplně. Jedno. 
A celá tvoje duše ví, že je to nesmysl, ale stejně je ti to jedno. 
Nakonec kolem sebe kopeš jako malý hysterický dítě. A to je ti taky jedno. 
A když si řekneš STOP, takhle ne, takhle to nechci, tohle nejsem já - je to celý v tvojí hlavě, tak funguj, brouku - třeba v sobě najdeš dost síly k tomu, abys ze sebe něco dostal. A zvládl víc než jen sedět a koukat. No. Ale pak nakonec dojdeš k tomu, žes tu sílu měl použít jinde, protože pak ti nezbývá už ani na to, aby ses nadechl. 
A zase je ti to jedno. 

Hele. Ale ono je to takový jakože... je to jako když jsi na výletě někde, kde je zima, tma, hodně prší a jsi tam sám. A myslím, že takovej výlet se nikomu nelíbí, jasně, ale taky ti může hodně dát. I když v tom okamžiku to takhle nebereš ani trochu. Hlavně to tak brát ani nechceš. A nedokážeš, protože v tom okamžiku se jenom strašně moc bojíš.
Důležitý je, že když si uděláš výlet do svýho osobního hnus světa, tak je to jenom výlet. Víš. Nesmíš si tam najít dům a začít do něj stěhovat svoje věci. 
Moje hlava si myslí, že mě tam nastěhuje. 
A víš co? Mně je to jedno. Dneska. Ale zejtra to může bejt jiný. A to je nejdůležitější. 

I přesto, že je to občas všechno jedno, musíš zůstat u toho, že to celý je jenom iluze, která není trvalá.

tak trochu

tak trochu?

jo. tak trochu. 

Skoro všechno je jenom tak trochu. A skoro všechno děláme jenom tak trochu. 

Víš. Jakože. 

 Tak trochu umím německy. Tak trochu čtu. Tak trochu sportuju. Tak trochu rozumím kávě. Tak trochu mě baví sociologie. Tak trochu mě nebaví sociologie. Tak trochu jsem milovník filmů. Tak trochu se vyznám v Praze. Tak trochu jsem ráda za to, kdo jsem. Tak trochu se snažím každý den stihnout milion věcí a tak trochu je stihnout vůbec nechci. Tak trochu umím vařit. Tak trochu tuším, co chci. Tak trochu netuším, co chci. Tak trochu umím ovládat svou mysl. Tak trochu mi jde psaní. Tak trochu jsem náladová. Tak trochu zvládnu úplně cokoliv. Tak trochu se mi občas stane, že už mi nezbývají síly vůbec na nic. 

A všechno je to jenom tak trochu. 

Ale co teda děláš úplně? 

Jenže. Co to vůbec znamená dělat něco úplně? 

Co to znamená dneska? A co to bude znamenat zítra? 

Znamená to, že když se zrovna soustředím na jedno, tak už nedělám nic jiného? Protože pak přece děláme úplně docela hodně věcí. Teď právě úplně přemýšlím nad tím, jak půjdou slova za sebou tak, aby složily větu. 

A nebo dělat věci úplně znamená spíš to, že jsi v tom velmistr? A znáš každou chybku, každou skulinku a každý trik toho, co děláš? Pak ale nikdy nikdo nic úplně nedělal, viď. 

Nebo to znamená soustředit se a věnovat se tomu dost často? Jenže jak často je dost často? Aha. 

A není to tak, že úplně je to, když tě to dělá šťastnou? Ale některý věci mě šťastnou nedělaj. A některý z nich bych nikdy úplně ani nechtěla. 

A není to prostě jen taková hloupá představa vzniklá z toho, že máš pocit, že nic nestíháš? Neumíš si najít dost času na to, co tolik miluješ, jen proto, že chceš stíhat milion dalších věcí. Půlku z nich vlastně ani nechceš. Ale měly by se. Tak je děláš. 

Tak trochu. 

Dnes mám opravdu hodně otázek. A o hodně méně odpovědí. 

No. Tak co teda děláš úplně? Co děláš pořádně, krucinál? 

Hele. Asi miluju. Moc si s tím radši nezahrávej, protože když už jednou miluju, tak miluju úplně, pořádně ale hlavně navždycky. To je to moje malé tajemství. Úplně prostinké. Správně vidíme jen srdcem... žejo.. klasiky, liška má za ušima. 

Dívej se srdcem. Slyšela jsi to poprvý, když ti bylo 11, tak se tím řiď. 

Občas jen tak hledíme třeba tisíckrát na jednu věc a stejně nám nedojde její význam. To nevadí. Asi jsme se dívali jen tak trochu. 

Jsou dny, kdy hodně myslím. Jako víc než jindy. A ty dny, myslím, myslím úplně. (A jsou okamžiky, kdy zcela, úplně a pořádně oceňuju jazyk český.)  

A víš co? Jsem za to ráda. Tak trochu. 

I za to, že jsem člověk, který sní každý den o tom, že v životě dokáže úplně všechno... a v zápětí si přeje hlavně strávit nedělní odpoledne v posteli s kakaem, filmem a zavrtaná v peřinách s někým, s kým můžu být úplně já. Ne tak trochu. Ale úplně. 

Protože to je nakonec to nejdůležitější. Ani ne tolik to, jestli děláme věci úplně nebo jenom trochu, ale jestli jsme to skutečně, úplně a pořádně my, kdo je dělá.  

 

jednou za rok

Protože jsem nechutně nostalgická osoba a vůbec tak nějak navzdory všemu mám ráda ve věcech pořádek, tajně miluju věci, který se dějou jen jednou za rok. Dodávaj mi takovej zvláštní pocit, že je všechno v pořádku.

Uvědomila jsem si to pořádně dneska prostě proto, že jsem seděla a vyráběla si nový diář. A už dlouho si každý rok, začátkem září, kdy je ještě čas, vyrábím diář. A je to jedna z těch věcí, který dělám jen jednou za rok. 

Jednou za rok jdu taky do papírnictví, abych si nakoupila věci do školy. Dřív jsem to dělala s mámou a byl to výlet, na kterém jsem se ji snažila přesvědčit, že 24 barev pastelek mi prostě nestačí a potřebuju jich 48. Lososovou používám totiž každej den. Ale i dneska, ikdyž už si jen dokupuju nudný věci jako jsou centropeny a velký čtverečkovaný bloky, mám ráda, jak papírnictví voní. A mám tak trochu pocit, že koncem srpna/začátkem září voní docela jinak než zbytek roku. 

Jednou ročně peču meruňkovej koláč. Víckrát to nikdy nestihnu. Ale asi to tak má být. 

Miluju ten den, kdy odjíždím na tábor. A kdy přijedu na konec světa a dýchne na mě domov a les a vyskáče mi husí kůže, protože to zapomenutý údolí mě vítá. 

Miluju to, jak je krásně vidět skrze umytý okno (jo, fakt myju okna jen jednou za rok). 

Jednou ročně peču s mámou piškotový dortíčky. A tak se obě vztekáme u toho, jak nejdou mazat a pak je ještě nerozleželý jíme rovnou z krabice. 

A jednou za rok koukám na Lásku nebeskou a vždycky se mi chce smát a brečet najednou. 

Jednou za rok taky jdu po štědrým (rodinným) večeru ven s A. a O. a je to pro mě jiný než kdykoliv jindy. 

Miluju taky ten pocit, když je dlouhá zima a pak konečněkonečněkonečně přijde ten první den, kdy cítím ve vzduchu jaro. A pak ten den, kdy si nevezmu punčocháče k sukni. A pak ten, kdy si poprvý sednu s drinkem na zahrádku, protože už je dost teplo. 

Taky miluju období, kdy babičce zrajou borůvky. A já je sbírám do velkého plecháčku a prsty mám úplně modrý a rty taky, protože ty borůvky chutnaj tak sladce jako nic jinýho na světě. 

No a víš kdy začíná podzim? Každej ví, že v ten den, kdy Starbucks začne prodávat Pumpkin Spice Latte. A jako na to latte se můžu vykašlat, protože je divný, ale dýňová sezona je moje oblíbený období. A je jenom jednou za rok. 

Nejvíc na světě miluju (a pokaždé ho řádně oslavuju) první sníh. Když se poprvý z nebe sypou velký vločky a zůstavaj mi na řasách. A na střechách leží tenká vrstva, takže domy vypadají, jako by je někdo pocukroval. 

A svým způsobem miluju i ten divnej pocit, když celej leden neustále píšu za datum špatnej rok. 

Je toho mnohem víc. Jen jsem chtěla sdílet tu lásku k tomu, co není pořád. Právě proto, že to není pořád ale jenjednouzarok, je to tak vzácné.

to, co se nedá zachytit

Miluju věci, který se nedaj vyfotit. Okamžiky, který nemůžete zachytit. Připadá mi, že všichni strašně toužíme dokumentovat každou vteřinu života. Něco se mi líbí? Vytáhnout mobil a cvaknout, radši dvakrát nebo třikrát a později vybrat tu nejlepší. Hezký světlo? Vyfotit. Hezký jídlo, vyfotit. Zvěčnit. Sám sobě umožnit si tu krásu připomenout. 

Ale některý věci prostě zachytit nejde. A je to moc dobře. Protože to, že zůstanou jen a pouze v našich vzpomínkách, je dělá jedinečnými. Pokud za to nestály, nakonec na ně zapomeneme. Ale když za to stály, zůstanou s námi navždy. Jen časem zesládnou nebo zhořknou, možná trochu změní barvu a časem vyblednou. A budou se měnit s každým okamžikem podle toho, jak se zrovna cítíme. Ale to je právě ta jejich síla. 

Nemůžu nikdy zachytit to, jak voní ráno. 

Barvu trávy po dešti. 

Jak se třpytí sluníčko na řasách někomu, koho miluješ. 

Ten pocit, když si lehám k smrti unavená do peřin. 

Radost. 

Štěstí. 

Lásku obecně. 

Dotek horkých dlaní na studené tváři. 

Nemůžeš zachytit bolest. 

A někdy je hrozně fajn jen tak zastavit a vychutnat si okamžik bez toho, abych se ho snažila zvěčnit. Jasně. Zmizí a skončí. Ale zmizel by a skončil tak jako tak. 

Nikdy se vlastně nesnažím zachytit věci. Když procházím starý vzpomínky, nesoustředím se na to, kdo nebo co je na fotce. Ale myslím na to, jak se směje, čemu se smál, jak mu za chvíli začaly stříkat slzy smíchu a jak mi tehdy bylo. 

Takže je to nakonec zase přesně jenom to, co se zachytit stejně nedá. 

Mít vzpomínky je hezký. A někdy je hezký, když jsou nesdělitelný. 

Cassiopeia je moje nejoblíbenější souhvězdí. A taky se nedá zachytit. Protože když na ni myslím, není to jen pár hvězd na obloze. Je to husí kůže, vůně lesa, nekonečná malost mýho bytí, čistá radost, atomový výbuchy v hlavě, praskání ohně a sto tisíc dalších pocitů, vůní..

Je to hezký, žejo? Ikdyž to nejde vyfotit. Fakt, je. 

 

I hope to arrive to my death late, in love and a little drunk. (Atticus)

Fakt často se na sebe zlobím kvůli tomu, že něco cítím. Smutek, naštvání, znechucení. Něco konkrétního v konkrétním okamžiku. Ale hrozně málokdy se na sebe zlobím kvůli tomu, že to něco necítím. A strašně bych si přála, aby to bylo jinak. Ale není. Dělá to ze mě špatnýho člověka? 

Ne. Doufám, že ne. 

Jenom to říká, že mám představy o tom, jak by věci měly být a když nejsou tak, jak si je představuju, tak je pro mě těžký je přijmout. 

Ale velkej pokrok je už to, že jsem schopná si přiznat tuhle svojí obrovskou neschopnost bojovat se svými ideály. A to, že si ji uvědomuju, už je taky vlastně boj. Takže bych řekla, že je to v zásadě v pořádku. 

Taky si nejsem jistá, jestli je správně cítit něco jen proto, že by se to tak mělo.  Nebo že jedna moje část - ta rozumná, racionální, dospělá - by to tak chtěla. Ale ta druhá to nejenže nechce, ale přímo to odporuje jejímu přesvědčení. A tak se mi chce občas zvracet z toho, jak se to ve mně pere. A pak se nahlas směju v dopravních prostředcích, protože je to tak strašně absurdní. Absurdita každodenního žití. To, když je ti tak hrozně, že se hystericky směješ místo toho, abys plakal. 

To, že ikdyž není každej den dobrej, tak stejně žiješ.
To, že některý dny jenom dávaj, ale mnohem víc jich jenom bere.

To, že ne všichni jsou upřímný, ale stejně se snažíš být upřímnej. 

To, že ne každej tě miluje tak, jako miluješ ty, ale stejně miluješ. 

To, že svět není fér, ale stejně se snažíš hrát fér. 

To, že štěstí pochopíš jedině, pokud pochopíš neštěstí. 

To, že uděláš chybu a pak ji uděláš ještě desetkrát, než se z ní skutečně poučíš. 

To, že sám sobě ubližuješ víc, než ti kdy dokáže ublížit kdokoliv kolem. 

To, že se můžeš cítit tak hezky, že se rozbrečíš. 

To, že tě mrzí, že tě něco mrzí. 

To, že v jedné vteřině existuje život a ve druhé ne. A že v jedné neexistuje a pak najednou existuje. 

To, že ti někdo řekne, že jdeš špatným směrem a ty se kvůli tomu otočíš zpátky. A najednou jsi na cestě do pekla. 

To, že ti někdo jinej řekne, že jdeš správným směrem. A tak pokračuješ. A najednou jsi na cestě do pekla. 

,,I think hell is something you carry around with you. Not somewhere you go."

Absurdní, co? Jenže ta absurdita je asi to nejcennější ze všeho. Protože jenom díky ní můžeš vytvořit příběh, kterýmu neuvěří ani mořský panny.
Možná je absurdita smysl života. Smát se až k slzám (absurdní). Milovat tak, že tě to roztrhá (ještě absurdnější). Cítit se tak strašně bezmocně a stejně se držet zuby nehty, abys tu mohl být dál (nejabsurdnější). 

Ale naštěstí nemůžeš selhat ani uspět v lidskosti. Tak na to mysli, zlatíčko.   

Doufám, že se budeš neustále posouvat dopředu ale nikdy neztratíš tu dětskou křehkost, která tě dělá právě tou živou bytostí, kterou jsi.

v krabici s kusem mýdla

Někdo se mě nedávno zeptal, co tak miluju na Harrym Potterovi. A já jsem bez zaváhání odpověděla, že ho miluju, protože Harry se postavil svým démonům a porazil je. 

A tak nějak mi od dětství dává naději, že nad těmi svými taky jednou zvítězím. Zatím úplně stačí, že stojím proti nim, čelem, s hlavou vztyčenou. 

A víš jak Harry vyhrál? 

Láskou. 

A tak tu teď stojím, čelem ke všem příšerám a vrhám proti nim lásku. Protože to je to nejtěžší. Když proti bolesti nevrháš nazpátek bolest, tak jsi na správné cestě. 

Venku je léto. Ahoj. Každý den mě překvapuje, kolik je ve světě krásy. 

A ta krása je v malých věcech. V tom, jak voní chladný letní rána. V tom, když se ti kocour tře o kotníky. Jak se vlasy třpytí na sluníčku. V tom, že se těšíš, až bude po všem. Ve vší tý zelenosti každýho dne. Když náhodou hraje písnička, která v tobě vyvolá milion vzpomínek. I v tom, když je ti jen tak trochu smutno a ani nevíš proč. Protože když to pak přejde a tebe zaplaví vlahý pocit klidu, že je ti vlastně docela fajn. Krása je subjektivní pocit formovaný strukturami kultury, v níž vyrůstáme a v níž probíhá naše socializace. Ale to nijak nesnižuje její hodnotu, víš. Právě naopak. To přesně ti umožňuje tu krásu sdílet. A když sdílíš krásu, tak je to láska. A láska je... No vždyť víš.

Místo býval čtu mýval a přemýšlím, co to znamená, že svět už není takový jako mýval. A plete se mi kombinace s kombiné. A občas mě zaplavuje taková zoufalost nad vlastní existencí, že si musím na chviličku lehnout na zem a chytit si hrudník oběma rukama a pevně ho tisknout, ale to je dobrý, to nevadí. Krásný na tom je, že dneska už vím, že to zase přejde. A už se kvůli tomu nezlobím. 

Možná to je to, o čem všichni pořád mluvili. 

Nechtít všechno hned a teď. 

Ber malou prohru jako velké vítězství. Co by to bylo za dobrodružství, kdyby to všechno bylo jednoduchý? 

Včera ses plazila po zemi v slzách, dneska si jenom lehneš a na chvilku odpočineš od bytí a trošku se podržíš a počkáš, až to přejde. Zítra si třeba jenom sedneš. Tak co myslíš, že uděláš za rok? Za rok se, lásko, budeš smát. 

Je nesmysl čekat na věci. To, co má přijít, přijde, když to čekáme nejmíň. A právě kvůli tomu je to tak krásný. 

Přijímej každý den jako dar. 

Dar, který musíš přijmout. 

Seznam věcí, který jsem odsunula na "po státnicích" (což je taková časová jednotka mající začátek 14.června někdy odpoledne):
jít k zubařce, vyčesat kočku, dodělat všechny věci k táboru, začít se pořádně těšit, vidět všechny, který jsem teď měsíc neviděla, vyspat se, uklidit si v pokoji, smát se až k slzám