jednou za rok

Protože jsem nechutně nostalgická osoba a vůbec tak nějak navzdory všemu mám ráda ve věcech pořádek, tajně miluju věci, který se dějou jen jednou za rok. Dodávaj mi takovej zvláštní pocit, že je všechno v pořádku.

Uvědomila jsem si to pořádně dneska prostě proto, že jsem seděla a vyráběla si nový diář. A už dlouho si každý rok, začátkem září, kdy je ještě čas, vyrábím diář. A je to jedna z těch věcí, který dělám jen jednou za rok. 

Jednou za rok jdu taky do papírnictví, abych si nakoupila věci do školy. Dřív jsem to dělala s mámou a byl to výlet, na kterém jsem se ji snažila přesvědčit, že 24 barev pastelek mi prostě nestačí a potřebuju jich 48. Lososovou používám totiž každej den. Ale i dneska, ikdyž už si jen dokupuju nudný věci jako jsou centropeny a velký čtverečkovaný bloky, mám ráda, jak papírnictví voní. A mám tak trochu pocit, že koncem srpna/začátkem září voní docela jinak než zbytek roku. 

Jednou ročně peču meruňkovej koláč. Víckrát to nikdy nestihnu. Ale asi to tak má být. 

Miluju ten den, kdy odjíždím na tábor. A kdy přijedu na konec světa a dýchne na mě domov a les a vyskáče mi husí kůže, protože to zapomenutý údolí mě vítá. 

Miluju to, jak je krásně vidět skrze umytý okno (jo, fakt myju okna jen jednou za rok). 

Jednou ročně peču s mámou piškotový dortíčky. A tak se obě vztekáme u toho, jak nejdou mazat a pak je ještě nerozleželý jíme rovnou z krabice. 

A jednou za rok koukám na Lásku nebeskou a vždycky se mi chce smát a brečet najednou. 

Jednou za rok taky jdu po štědrým (rodinným) večeru ven s A. a O. a je to pro mě jiný než kdykoliv jindy. 

Miluju taky ten pocit, když je dlouhá zima a pak konečněkonečněkonečně přijde ten první den, kdy cítím ve vzduchu jaro. A pak ten den, kdy si nevezmu punčocháče k sukni. A pak ten, kdy si poprvý sednu s drinkem na zahrádku, protože už je dost teplo. 

Taky miluju období, kdy babičce zrajou borůvky. A já je sbírám do velkého plecháčku a prsty mám úplně modrý a rty taky, protože ty borůvky chutnaj tak sladce jako nic jinýho na světě. 

No a víš kdy začíná podzim? Každej ví, že v ten den, kdy Starbucks začne prodávat Pumpkin Spice Latte. A jako na to latte se můžu vykašlat, protože je divný, ale dýňová sezona je moje oblíbený období. A je jenom jednou za rok. 

Nejvíc na světě miluju (a pokaždé ho řádně oslavuju) první sníh. Když se poprvý z nebe sypou velký vločky a zůstavaj mi na řasách. A na střechách leží tenká vrstva, takže domy vypadají, jako by je někdo pocukroval. 

A svým způsobem miluju i ten divnej pocit, když celej leden neustále píšu za datum špatnej rok. 

Je toho mnohem víc. Jen jsem chtěla sdílet tu lásku k tomu, co není pořád. Právě proto, že to není pořád ale jenjednouzarok, je to tak vzácné.

to, co se nedá zachytit

Miluju věci, který se nedaj vyfotit. Okamžiky, který nemůžete zachytit. Připadá mi, že všichni strašně toužíme dokumentovat každou vteřinu života. Něco se mi líbí? Vytáhnout mobil a cvaknout, radši dvakrát nebo třikrát a později vybrat tu nejlepší. Hezký světlo? Vyfotit. Hezký jídlo, vyfotit. Zvěčnit. Sám sobě umožnit si tu krásu připomenout. 

Ale některý věci prostě zachytit nejde. A je to moc dobře. Protože to, že zůstanou jen a pouze v našich vzpomínkách, je dělá jedinečnými. Pokud za to nestály, nakonec na ně zapomeneme. Ale když za to stály, zůstanou s námi navždy. Jen časem zesládnou nebo zhořknou, možná trochu změní barvu a časem vyblednou. A budou se měnit s každým okamžikem podle toho, jak se zrovna cítíme. Ale to je právě ta jejich síla. 

Nemůžu nikdy zachytit to, jak voní ráno. 

Barvu trávy po dešti. 

Jak se třpytí sluníčko na řasách někomu, koho miluješ. 

Ten pocit, když si lehám k smrti unavená do peřin. 

Radost. 

Štěstí. 

Lásku obecně. 

Dotek horkých dlaní na studené tváři. 

Nemůžeš zachytit bolest. 

A někdy je hrozně fajn jen tak zastavit a vychutnat si okamžik bez toho, abych se ho snažila zvěčnit. Jasně. Zmizí a skončí. Ale zmizel by a skončil tak jako tak. 

Nikdy se vlastně nesnažím zachytit věci. Když procházím starý vzpomínky, nesoustředím se na to, kdo nebo co je na fotce. Ale myslím na to, jak se směje, čemu se smál, jak mu za chvíli začaly stříkat slzy smíchu a jak mi tehdy bylo. 

Takže je to nakonec zase přesně jenom to, co se zachytit stejně nedá. 

Mít vzpomínky je hezký. A někdy je hezký, když jsou nesdělitelný. 

Cassiopeia je moje nejoblíbenější souhvězdí. A taky se nedá zachytit. Protože když na ni myslím, není to jen pár hvězd na obloze. Je to husí kůže, vůně lesa, nekonečná malost mýho bytí, čistá radost, atomový výbuchy v hlavě, praskání ohně a sto tisíc dalších pocitů, vůní..

Je to hezký, žejo? Ikdyž to nejde vyfotit. Fakt, je. 

 

I hope to arrive to my death late, in love and a little drunk. (Atticus)

Fakt často se na sebe zlobím kvůli tomu, že něco cítím. Smutek, naštvání, znechucení. Něco konkrétního v konkrétním okamžiku. Ale hrozně málokdy se na sebe zlobím kvůli tomu, že to něco necítím. A strašně bych si přála, aby to bylo jinak. Ale není. Dělá to ze mě špatnýho člověka? 

Ne. Doufám, že ne. 

Jenom to říká, že mám představy o tom, jak by věci měly být a když nejsou tak, jak si je představuju, tak je pro mě těžký je přijmout. 

Ale velkej pokrok je už to, že jsem schopná si přiznat tuhle svojí obrovskou neschopnost bojovat se svými ideály. A to, že si ji uvědomuju, už je taky vlastně boj. Takže bych řekla, že je to v zásadě v pořádku. 

Taky si nejsem jistá, jestli je správně cítit něco jen proto, že by se to tak mělo.  Nebo že jedna moje část - ta rozumná, racionální, dospělá - by to tak chtěla. Ale ta druhá to nejenže nechce, ale přímo to odporuje jejímu přesvědčení. A tak se mi chce občas zvracet z toho, jak se to ve mně pere. A pak se nahlas směju v dopravních prostředcích, protože je to tak strašně absurdní. Absurdita každodenního žití. To, když je ti tak hrozně, že se hystericky směješ místo toho, abys plakal. 

To, že ikdyž není každej den dobrej, tak stejně žiješ.
To, že některý dny jenom dávaj, ale mnohem víc jich jenom bere.

To, že ne všichni jsou upřímný, ale stejně se snažíš být upřímnej. 

To, že ne každej tě miluje tak, jako miluješ ty, ale stejně miluješ. 

To, že svět není fér, ale stejně se snažíš hrát fér. 

To, že štěstí pochopíš jedině, pokud pochopíš neštěstí. 

To, že uděláš chybu a pak ji uděláš ještě desetkrát, než se z ní skutečně poučíš. 

To, že sám sobě ubližuješ víc, než ti kdy dokáže ublížit kdokoliv kolem. 

To, že se můžeš cítit tak hezky, že se rozbrečíš. 

To, že tě mrzí, že tě něco mrzí. 

To, že v jedné vteřině existuje život a ve druhé ne. A že v jedné neexistuje a pak najednou existuje. 

To, že ti někdo řekne, že jdeš špatným směrem a ty se kvůli tomu otočíš zpátky. A najednou jsi na cestě do pekla. 

To, že ti někdo jinej řekne, že jdeš správným směrem. A tak pokračuješ. A najednou jsi na cestě do pekla. 

,,I think hell is something you carry around with you. Not somewhere you go."

Absurdní, co? Jenže ta absurdita je asi to nejcennější ze všeho. Protože jenom díky ní můžeš vytvořit příběh, kterýmu neuvěří ani mořský panny.
Možná je absurdita smysl života. Smát se až k slzám (absurdní). Milovat tak, že tě to roztrhá (ještě absurdnější). Cítit se tak strašně bezmocně a stejně se držet zuby nehty, abys tu mohl být dál (nejabsurdnější). 

Ale naštěstí nemůžeš selhat ani uspět v lidskosti. Tak na to mysli, zlatíčko.   

Doufám, že se budeš neustále posouvat dopředu ale nikdy neztratíš tu dětskou křehkost, která tě dělá právě tou živou bytostí, kterou jsi.

v krabici s kusem mýdla

Někdo se mě nedávno zeptal, co tak miluju na Harrym Potterovi. A já jsem bez zaváhání odpověděla, že ho miluju, protože Harry se postavil svým démonům a porazil je. 

A tak nějak mi od dětství dává naději, že nad těmi svými taky jednou zvítězím. Zatím úplně stačí, že stojím proti nim, čelem, s hlavou vztyčenou. 

A víš jak Harry vyhrál? 

Láskou. 

A tak tu teď stojím, čelem ke všem příšerám a vrhám proti nim lásku. Protože to je to nejtěžší. Když proti bolesti nevrháš nazpátek bolest, tak jsi na správné cestě. 

Venku je léto. Ahoj. Každý den mě překvapuje, kolik je ve světě krásy. 

A ta krása je v malých věcech. V tom, jak voní chladný letní rána. V tom, když se ti kocour tře o kotníky. Jak se vlasy třpytí na sluníčku. V tom, že se těšíš, až bude po všem. Ve vší tý zelenosti každýho dne. Když náhodou hraje písnička, která v tobě vyvolá milion vzpomínek. I v tom, když je ti jen tak trochu smutno a ani nevíš proč. Protože když to pak přejde a tebe zaplaví vlahý pocit klidu, že je ti vlastně docela fajn. Krása je subjektivní pocit formovaný strukturami kultury, v níž vyrůstáme a v níž probíhá naše socializace. Ale to nijak nesnižuje její hodnotu, víš. Právě naopak. To přesně ti umožňuje tu krásu sdílet. A když sdílíš krásu, tak je to láska. A láska je... No vždyť víš.

Místo býval čtu mýval a přemýšlím, co to znamená, že svět už není takový jako mýval. A plete se mi kombinace s kombiné. A občas mě zaplavuje taková zoufalost nad vlastní existencí, že si musím na chviličku lehnout na zem a chytit si hrudník oběma rukama a pevně ho tisknout, ale to je dobrý, to nevadí. Krásný na tom je, že dneska už vím, že to zase přejde. A už se kvůli tomu nezlobím. 

Možná to je to, o čem všichni pořád mluvili. 

Nechtít všechno hned a teď. 

Ber malou prohru jako velké vítězství. Co by to bylo za dobrodružství, kdyby to všechno bylo jednoduchý? 

Včera ses plazila po zemi v slzách, dneska si jenom lehneš a na chvilku odpočineš od bytí a trošku se podržíš a počkáš, až to přejde. Zítra si třeba jenom sedneš. Tak co myslíš, že uděláš za rok? Za rok se, lásko, budeš smát. 

Je nesmysl čekat na věci. To, co má přijít, přijde, když to čekáme nejmíň. A právě kvůli tomu je to tak krásný. 

Přijímej každý den jako dar. 

Dar, který musíš přijmout. 

Seznam věcí, který jsem odsunula na "po státnicích" (což je taková časová jednotka mající začátek 14.června někdy odpoledne):
jít k zubařce, vyčesat kočku, dodělat všechny věci k táboru, začít se pořádně těšit, vidět všechny, který jsem teď měsíc neviděla, vyspat se, uklidit si v pokoji, smát se až k slzám

Žít a nechat žít.

My lidi jsme stejně většinu času úplný kreténi. Úplně míjíme ty důležitý věci, který plynou kolem. Místo toho, abychom se soustředili na to hezký, tak se zlobíme, že někdo přišel pozdě, že neodepsal na zprávu, že se neusmál, že byl radši sám než s náma. Zlobíme se, že prší, a když svítí sluníčko, tak si zas stěžujeme, že je horko. Zlobíme se, že si někdo dovolil nepřijít na náš večírek. Že mu nechutnalo jídlo, co jsme udělali. Že dostatečně nepoděkoval. Zlobíme se, že nás někdo nepochopil tak, jak jsme si představovali a že si nemyslí to, co si myslíme my (o sobě, o lidech, o věcech, o dešti, o všem). 

Žít a nechat žít. 

Žít. A nechat žít. 

Když tě lidi nechtějí v životě, mají pro to vždycky dobrý důvod. Možná ne dobrý pro tebe, ale ne všechno musí pro tebe být dobré. 

Žít a nechat žít. 

Žít. 

Zahazuju bolest. Zahazuju ji spolu se slupkou od banánu a kafovým lógrem. Zahazuju taky zlý myšlenky. O lidech jen dobře. Nikdy nevíš, co je kde bolí. Protože ty jim taky neukazuješ svojí bolest, žejo. 

To proto, že ji zahazuju. 

Však hej.

Žít a nechat žít. 

Třete rukama o sebe, abyste načerpali energii a teplo z těla. Poté ruce přiložte k obličeji a usmějte se do nich.
Hledám místo, kam patřím. A ani zdaleka ne fyzické místo. Hledám místo v životě, kde mi bude dobře. A zatímco ho hledám, snažím se, aby mi bylo dobře tam, kde právě jsem. 

Žít. 

Taky jste jako malí přemýšleli nad tím, co je okonorka? Okonorka harfyšum, proměň vodu v dobrý rum. A co je půrko? A zajina? Jedu zajinou. A co to herdek jsou tetřevi Honzlovci? Kdy tetřevi Honzlovci prohrají? Když tokají, přátelé. Když tokají. 

Smutně mi dochází, že okonorka ani harfyšum nejsou. A že za tolar není půrko, nýbrž topůrko. A zajina není krajina plná zajíců. Ale že ten kokot odjel za jinou. Ani ti tetřevi Honzlovci mi nezůstali. 

Taky mi nezůstala dětská radost z toho, když něčeho dosáhnu. Jakože něco moc chceš a opravdu ti na tom záleží. Daleko víc než přiznáváš okolí a asi i sama sobě. A pak tam najednou stojíš a jsou to jiní, kdo mají daleko větší radost. A pro mě to najednou znamená jenom to, že můžu vzít černou fixu a udělat fajfku v pomyslným seznamu. Radost se nedostavuje. Jen pocit, že si můžu zas něco odškrtnout. 

A to je, moji milí, k pláči. Protože se to neslučuje s mojí představou o světě. O světech. 

Nevadí. Dokud jsem schopná cítit smutek kvůli tomu, že jsem ztratila schopnost cítit dětskou radost, je to zatím v pořádku. 

Na tohle se podívejte. 

.

náhodný věty

Na světě je tolik krásy. Tolik. 

.

.

.

Chtěla jsem napsat o tom, jak moc mě bolí srdce. Ale nejde to. Tak třeba jindy. 

Někdo mi ukradl sny. Tak jak ještě nikdy nikdo. Vyděsilo mě to. Ale vlastně tak hezky. 

Mám pocit, že strašně často zaměňujeme důležité s nedůležitým. Víš, jakože se věnujeme věcem, který jsou nakonec děsně nepodstatný. Ale ženeme se za nimi jako blázni. Proč to děláme? 

Je to, myslím si, škoda. 

Někdy bych chtěla necítit. Prostě nevnímat. Ale ono to je sice občas prokletí, cítit všechno tak hrozně moc... ale zároveň je to taky požehnání. 

Musím to přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. 

Všechno má vždycky dobrej konec. A pokud to není dobrý, tak to ještě není konec.

.
.
.

Udělej krok zpátky, abys mohla jít dál. 

Kapky deště jsou slzy světa. 

Let all that you do, be done in love.

Někdy mám pocit, že něco čekám a tak na to myslím. A nebo na to myslím, protože to vlastně čekám. To je jedno. Důležitý je, že si ani neuvědomuju, že bych to vůbec mohla čekat.

Dneska zemřel další osmák. A plakala jsem jako želva. Což vlastně nevadí, protože už jsem dlouho nebrečela. A cítím se jako dvakrát použitej toaleťák, protože ty slzy byly nekonečně hořký.. ale tak nějak mi připadaly na místě. 

A víš co? 

Připadá mi neuvěřitelný, NEUVĚŘITELNÝ, kolik něhy jsem schopná cítit k maličkému srdíčku, když mi slabounce bušilo v dlani a společně jsme čekali, než přijde konec. A já jsem se modlila, aby přišel rychle a doufala jsem, že to nebolí.

A asi cítím obrovskou něhu ke všemu. Víš. Poutám se k lidem, k věcem, ke zvířatům, k momentům.. Ale nakonec si říkám, že je to něco, co je na mně výjimečné. A co mě dělá lepším člověkem. Takže děkuju za každou slzu, která se mě dneska vytryskla v tom zdánlivě nekonečném gejzíru. 

Jednou jsem si někde přečetla, že když Ryba miluje, tak miluje bezpodmínečně a navždy. Nejsem ani zdaleka astrologickej typ, na to ve mně přese všechno zůstává příliš mnoho racionality. Ale možná na tom něco je. 

"Za to, co cítíš, se nemusíš stydět, Harry," ozval se mu za zády Brumbálův hlas. "Naopak...v tom, že jsi schopen cítit takovou bolest, je tvoje největší síla." 

Víš. Nejde vlastně vůbec o mrtvýho osmáka. Ale spíš tak nějak úplně o všechno.
Cítíme bolest a neustále ji skrýváme.
Ale, víš, ono to není potřeba. Protože to, že vůbec dokážeme cítit bolest a pak se někdy znovu usmát, je ukázka nekonečný síly.
Žiju ve světě, ve kterém existují draci. Ať už draci v podobě nového živočišného druhu nebo jen draci v našich myslích. Děkuju za ně každej den. Každej. A lituju každého člověka, kdo žije život bez víry. V cokoliv.
A ráda bych šla na noční piknik. A víš, je jen hrozně málo lidí, se kterýma bych něco takovýho chtěla zažít.
A těším se na léto. Na hvězdy. Moc se těším na hvězdy.
Je ve mně tolik bolesti, že mám pocit, že mě to roztrhá. Ale pokaždé, když si řeknu, že už to nechci, že už je to jedno, jen ať mě to rozprskne všude po okolí.. tak se nafouknu zas o trochu víc a najednou zbývá ještě trochu místa. No. A nebo je jenom novej den, Ádo. A ráno, ráno je to všechno vždycky lepší.

Pevně věřím, že existuje nějaký hezký místo, kde je nakonec všem dobře.