Probírala jsem starý fotky. A starý písničky. A tak celkově řečeno starý vzpomínky. Je to až neuvěřitelný, kolik takovejch se vyvalí ven s jedním blbým popěvkem. Důležitý je, že ikdyž se mi chvílema chce nad některýma vzpomínkama strašně moc brečet, tak jsou ve skutečnosti všechny krásný. Jak jsem to udělala? Asi jsem měla obrovskou kliku. Na písničky, na fotky, na okamžiky a hlavně na lidi.
Díky za to, že to nejhorší, co jsem kdy zažila, mi vlastně dalo to nejlepší.
Díky moc za všechno to štěstí, co mám a díky za to, že jsem schopná si ho aspoň občas a aspoň trochu (ikdyž jistě nikdy ne dostatečně) vážit. Díky i za to, že mám někoho, kdo mi vysvětlí nepochopitelný chování některých lidí a že je pak díky tomu dokážu dál mít ráda. Díky za to, že nechápu, proč některý lidi vlastně maj rádi mě, protože možná to je to jediný kouzlo a proto to tak je. Díky i za to, že dneska řeším věci, kterým se večer můžu sama smát. Díky za to sto miliard hvězd a díky za mléčnou dráhu a za Bukowskiho a za lišku z Malýho prince.
V hlavě mi poslední dobou neustále zní:
No a to je asi tak setina. Jen sem si to chtěla nějak trošku sesumírovat, co si to vlastně pořád broukám. Ha!
Plus mám další věci k zařazení do mých senzejšn (tu knihu jednou fakt napíšu!). Situace: Žena vchází na koupališti do dámských sprch v doprovodu svého synátora, kterému ovšem nejsou ani dva roky, ani pět a dokonce už ani deset let. Jiná žena, důkladně si omývající mohutné tělo, se mračí - chlapec očumuje své okolí - a oslovuje jeho matku: "Paní, nepřipadá vám, že je váš chlapec už dost starý na to, aby se převlékal v pánských sprchách? Je mi to dost nepříjemné, že je tady."
Argument za všechny prachy: "Co by zrovna na vás tak asi viděl? vždyť mu nebylo ještě ani čtrnáct."
Takže díky ještě za inteligentní lidi.
