Co bych tak asi viděla?

Prázdniny trávím ve zběsilém nic nedělání, které sem tam střídá směna za barem. Za plusy barmanství považuji fakt, že jsem se naučila míchat pár fantastických koktejlů a můžu si s rozkošnými staršími britskými páry povídat o momentální politické situaci u nás. A samozřejmě taky to, že je to - ač nepravidelný - přísun peňázů do mojí kasičky.
Ani jsem si pořádně neuvědomila, že polovina mých nejdelších prázdnin je už za mnou a to tak, že jsem nikde pořádně nebyla. Kromě třídenních upršených Varů a squatování na Lipno festu jsem pořád zavřená ve své milované betonové zahradě. Zůstávám tedy zahalená a pohlcená vlastní leností, dopřávám si dobré jídlo a vanu s rozpuštěným extraktem z růží a poslouchám namluveného Harryho Pottera. Lábusův hlas mě neskutečně vytáčí, ale ve své podstatě mě to baví stejně, jako když mi bylo sedm. Napadají mě zvláštní myšlenky a pak se jimi zabývám.
Takže vážně - co byste například viděli v zrcadle z Erisedu? Hodně jsem uvažovala, co bych si tak upřímně a toužebně přála, že by mi to zrcadlo mělo ukázat. Zatím jsem nepřišla na nic pořádného. Momentálně jsem ve stavu štěstí. Obecného štěstí, které samozřejmě není 24/7, ale v podstatě mě obklopuje a naplňuje. Možná bych viděla samu sebe s ponožkami, protože ponožek není nikdy dost a nebo sebe se dvěma dětmi, kterým bych mohla dát všechno, co by je udělalo šťastnými. Možná bych viděla nějakou banalitu. Třeba sebe v jiném světě, sebe, jak objevuji cizí galaxii nebo sebe na asteroidu B612. Možná. Přesto je pro mě náhle neskutečně poutavé uvažovat, co je to, co bych si přála ze všeho nejvíc.
Je zvláštní, jak člověk dělá spousty věcí jen tak, aniž by doopravdy věděl, co chce ze všeho nejvíc.

osobní prostor nula

Tenhle víkend byl super. Užila jsem si ho, hučková párty byla nejpohodovější. Přijímačky na fhs se zařadily mezi jeden z nejdivnějších zážitků vůbec.

Začne to tím, že vstanete brzy, abyste vše stíhali s přehledem a v klidu. Je zima a prší, což jednoho dokáže docela otrávit. Tohle otrávení a rozmrzelost však ani zdaleka nedosahuje kvalit zprotivení, které má teprve přijít. Vyšehrad, jindy jedno z mých oblíbených míst, se na chvíli proměnil v noční můru. Všude byli lidi. Kamkoliv jsem se otočila, stáli tam, hlučeli, kouřili, pokřikovali, tvářili se chytře anebo hloupě, plkali, strkali se, smáli se, vrčeli jeden na druhého, podupávali, nervózně spílali dešti a studenému počasí. Mezi všemi těmi účastníky se pohybovaly v kruzích dotěrné ženy s letáčky, které se očividně snažily dodat uchazečům sebevědomí, když jim doslova cpaly do rukou i pod nos a do slovníků lákadla na "pomaturitní studium angličtiny". To dovede potěšit, když zkouška, která má přijít asi za deset minut, je pouhým překladem z angličtiny do češtiny a většina z přítomných pevně věří, že ji levou zadní složí. 

Aby bylo jasno, drtivá většina přítomných si dá na Fakultu humanitních studií přihlášku s jediným záměrem - dostat se a studovat tam, jen pokud to jinde nevyjde. Ta smutná strana věci je, že každoročně nastoupí na školu přes 700 lidí. To znamená, že 700 lidí urputně toužilo jít někam jinam, ale nedostali se? 

Když se konečně (vymrzlí a rozhořčení) dostanete dovnitř, začíná teprve ta pravá zábava. Nacpou vás do nekonečné fronty a pak čekáte. Jedinou zábavou může být pomlouvání okolních osob. "Ta vypadá, jakože má místo mozku stejně ostrý podpatky" nebo "Tenhle člověk přiletěl z minulýho století? Angličtina už nemá tykání." A tak dál a tak dál.  Pak přijde sama zkouška. Nemyslela jsem ani tak na pohřeb, což bylo téma textu, jako spíš na pocit absolutní nesvobody. Člověku vedle jsem mohla číst esemesku, aniž bych se nahnula. Osobní prostor nula, osobní přístup nula. 

Odešla jsem zhnusená. Nemám ráda masové akce. Tohle bylo horší než koncert v o2 areně. 

fantazie

Tenhle týden hodlám přežít jen díky vidině soboty.
Můj Holub mi jednou dávno řekl, že když chci poletovat sem tam a mít hlavu v oblacích, musím stát nohama pevně na zemi. Že do té doby to nepůjde. Myslela jsem, že to je největší nesmysl světa. Poslední dobou zjišťuji, že to jde vlastně celkem snadno. Nohama jsem na zemi, docela stabilně. Hlavu mám v oblacích, protože můj svět létá se mnou. Prozření na jedničku.

Přišlo sluníčko. Fantastický, mám hroznou radost. Nebe mi konečně přestalo padat na hlavu a musím za ním.
Taky je toho sto milionů do školy. Blaží mě jen to, že už je to propánajána konec. Šlus, finíto. Nazdar.
Upekla jsem super bábovku, kokosovou a čokoládovými flíčky. Recept možná někdy jindy. Dohání mě únava. Oprava prvního řádku - tenhle týden hodlám přežít jen díky vidině soboty a postele (tak asi zapětminut).

o co víc hnusnějc to vypadá, o to líp to chutná - banány, jogurt, cheerios a navrch zalitý medem

přání se mi občas vyplní

Občas samozřejmě taky ne, to dá rozum. Ale sakra venku je sluníčko! Většinu doby se možná schovává za mraky, ale čas od času vykoukne a rozzáří můj pokoj, úsměv, den a všecko ostatní. A to je super!

Objevila jsem fantastický obal na telefon. A co že je trochu infantilní, stá, jen necelých 40 korun, tak až mě omrzí nebo se za něj začnu stydět, nebude mi snad líto poslat ho dál. Ta dětská radost stála za víc než čtyřicet kaček.
Celý můj program se momentálně točí kolem dokončování klasifikace, aby mě k té zpropadené maturitě vůbec pustili, a kolem přípravy na ni. No vlastně to lžu, pokud nepočítáte prachsprosté vypracování otázek za přípravu.
Jsem nabitá energií, což mě překvapuje, vzhledem k vytíženosti mých dnů. Mám chuť a čas na cvičení, na badminton, na seriály a jen takové obyčejné procházky po Praze. Hrozně se mi líbí, jak se stromy konečně vzpamatovávají z úmorné zimy (stejně jako já) a pomalu ale jistě se obsypávají pupeny. Užuž čekám, kdy rozkvetou a vylezou první lístečky. Chybí mi zelená barva, ta šedá pochmurná zimní všude kolem už mě přestává bavit.
Pořád pravidelně jím, což je skvělé a ještě mnohem lepší je, že jím hrozně ráda.

Ha! A to jsem myslela, že trend focení jídla mě nikdy nedohoní. Alespoň jsem zatím natolik rozumná, abych nesdílela každou tatranku na Instagram. Třeba to přijde, co já vím. 

Hodně si užívám oteplení i z důvodů, že jsem si konečně mohla vzít jiné boty než kotníkové z kožíškem nebo kozačky. Svoje letošní kozačky můžu milovat jak chci a můžou být sebenádhernější, ale po pěti měsících jejich nutnosti mě už docela omrzely. Je hrozně fajn vzít si jen tak kecky a nebát se, že mi pak zimou upadnou prsty na nohou. A další věc! Moje nehty se konečně rozhodly vzpamatovat, takže už je opět můžu trápit tunami laku. Jehéééj! 

V podstatě se dá říct, že se mám nad očekávání dobře. Jsem klidná, žiju si svůj bláznivý život a užívám si to.

zapomenuto mezi písmenky

No dobře. Nevypadá to, že se ze mě stane maniakální blogerka, která zveřejní hned několik zcela neodpostatnělých článků za den. Co se dá dělat. Asi se ze mě nestane ani pravidelný přispěvatel. Musím se přiznat, že už hrozně dlouho chci zase něco napsat a uspořádat si myšlenky do vět, jenže čím déle jsem to odkládala, tím horší bylo (samozřejmě) začít.
Podstatným dnem minulých měsíců byl můj maturitní ples. Aspoň myslím, že byl podstatný. Přinejmenším jsem si užila svoje fantastické šaty a pár hodin u kadeřnice, kdy jsem se jako malé dítě mohla vydávat za filmovou hvězdu. Kdyby mi bylo deset, možná bych i fingovala telefonní hovory, abych se víc vcítila do role světoznámé herečky.

"Ne, kdepak, dnes nemám ani trochu čas - jsem zrovna v maskérně a dělají mě krásnou."
Haha, to teda kéžby! Občas si přeju být někam odstřelena, do vesmíru třeba. Předpokládám, že v jiných planetách se lidi rodí už s maturitou. Tedy že ji nemusí skládat a nemusejí se účastnit toho veškerého (naprosto zbytečného) stresu předtím. Abych to uvedla na pravou míru, nejde o to, že bych byla ve stresu já osobně, ale snad všechny osoby v mém okolí (a to nejvíce ty, kterých se moje maturita ani zdaleka netýká) propadají naprosté hysterii.
Stíháš to? Jsi v pohodě? Stihneš si dodělat klasifikaci? Blablabla.
Ano. To je celá moje odpověď. A už mě prosím nechte na pokoji.

Za březen jsem toho stihla velkou spoustu. Sem tam nějaké posezení, hromadu otázek k maturitě, asi tak sto tisíc esejí na angličtinu, přečíst Most přes řeku Kwai (jen tak, protože se mi chtělo). Stačila jsem se dvěstěkrát poštěkat s mámou a a zase se s ní usmířit, upekla jsem harlekýn pro tátu k narozeninám (který ovšem ani zdaleka nevyšel tak, jak měl, což mě silně rozčililo) a v neposlední řadě jsem přivítala jaro.
Ano. Konkrétně to jaro, které teď zase někam uteklo! Ale já jsem ho přivítala, což mě blaží u mého naivního srdíčka.

Taky jsem navštívila (spolu s mou drahou polovičkou) babičku. K všeobecnému překvapení jsme stihli dva celkem hezké (ačkoliv odporně mrazivé) dny a dokonce jsme vyvenčili mého maličkého bratrance. Vlastně syna mého bratrance, což není můj synovec a nemám ponětí, jestli existuje název pro takový příbuzenský vztah. Doufám že ne. Jinak už v tom budu mít absolutní guláš. 

Uvědomuju si čím dál tím víc (obzvlášť když se mi za oknem sype sníh), jak moc se těším na teplo. Potřebuju energii a tu mi šero a zima a vítr nějak odmítají dodat. Ikdyž spím denně třeba 10 hodin, jsem rozlámaná a nevyspalá. Takže, jaro, prosím tě přijď už a až přijdeš, koukej už zůstat, dík! 

neřád

DOBBY! Ne. Nikoliv Dobby, ačkoliv si slůvko "neřád" a skřítčí přívlastek v podstatě hlasitě říká.

Tyhle roztomilé upečence mám od svojí pratetičky, kterou, pravda, zanedbávám co se týče návštěv, ale často na ni myslím. Jejich výroba je snadná, ale stejně se vždycky chci vztekat a hulákat na celou kuchyň. Potřebujete jen listové těsto a (v tomto ročním období) mražené ovoce (osobně preferuji borůvky, ale dá se použít téměř cokoliv). Když se odhodláte vytvořit tyhle dobrůtky, budete mě mít rádi. Slibuju.
Pokud vám chutná (a ne že bych znala mnoho lidí, kteří v tom nejedou) fornetti nebo princess, tohle je to ono. Jenže si to vytvoříte doma a radost z nich je mnohonásobná. Proč jim ale říkám neřády? Jednoduše proto, že si dělají co chtějí.
Připravte si těsto, váleček, plech, pečící papír, hladkou mouku a rádélko. Pokud vaše domácnost nevlastní radlíčko, postačí obyčejný nůž, ale z pro mě zcela nepochopitelného důvodu nožem nikdy nedocílíte té perfektní chuti a nadýchanosti. Ačkoliv tím jen krájíte těsto na obdélníčky. Jedna ze záhad světa, které chci objasnit, než umřu.
Začínám zásadně od toho nejsnazšího - rozehřát troubu na 230°. Rozválet těsto (tak na tři milimetry), je sranda. Že se lepí nevadí, od toho je tu mouka. Za použití snového vynálezu (nebo tedy nože) připravím těsto na menší obdélníky a ty pak plním ovocem. V zimních měsících, kdy je třeba se snížit k použití mraženého, je dobré trochu je dosladit cukrem. A teď přichází ta nejvzteklejší část celého pečení (nebo jedna z nich). Zavírání ovoce do taštiček. Je důležití postarat se, aby těsto drželo u sebe jako přibité (a i tak slibuju, že vám ty svině vytečou).

Naštěstí v dnešní moderní době existuje záchrana v podobě pečícího papíru, takže se nebojte ho použít. Mytí plechu od rozteklého a připečeného ovoce nepatří k mým oblíbeným činnostem, zatímco vyhození znehodnoceného papíru je hračka.
Až je uzavřete a vyskládáte na plech, potřete je rozšlehaným vejcem. Strašně ráda používám husí metličku, ale pokud je vaše rodina o něco modernější než ta moje, s klidem použijte takovou tu gumovo-plastovou věcičku, která husí brka nahrazuje. Šoupněte pomatlané neřády do trouby. Po cca pěti minutách vám stačí provonět kuchyň tak, že to nepochopíte. Možná budete muset i vyvětrat. Zároveň je třeba je znovu přetřít, aby získaly zlatavý nádech, až je za dalších plus minus pět minut vytáhnete ven na světlo boží. Nebojte se je pocukrovat.
Vytekly, žejo? Pokud ne, dejte mi prosím vědět, JAK SAKRA jste toho docílili. Dobrou

 chuť.

mnohem radši haribo

Až se mě budete chtít na chvíli zbavit, kupte mi haribo bonbóny (v nejlepším případě jahůdky) a bude klid. Nikdy nekupujte želé bonpari - to je totiž vážně hnus.
Další hnus je taky za oknem. Podivný, když fouká tak, že mě zebe celý tělo. A to jsem navlečená jako pumpa ze Štuclinky a Zachumlánka.
Včera jsem si náhodou vzpomněla na jednu ze svých oblíbených povídek, totiž na Kožich od plukovníka. Napsal to Roald Dahl, ale to jsem zjistila až velmi nedávno. Když mi  bylo dvanáct a slyšela jsem tu věc poprvé (ano, nikdy jsem ji nečetla, vždy jsem ji pouze slyšela nahranou), byl mi nějakej autor poměrně ukradenej. Nicméně musím Dahlovi ustoupit v jedné věci - Karlík se mi možná líbit nemusel (samozřejmě ale nemluvím o filmu, ten je tak sladký, že se snad musí líbit všem), ale jeho krátké povídky stojí za to. Takže, pokud máte dvacet minut času nazbyt, na ulož.to je k mání nahrávka a vážně to stojí za to.
Dala jsem si menší pauzu s nakupováním, ale přijdou tak nějak časem narozeniny, a můj nejdražší tatínek se smiloval a zakoupil mi tenisky.

Má se to s nimi tak, že jsou skoro růžové, slepičí a vážně se mi moc líbí. Podobné je to s i mými téměř hotovými šaty na maturitní ples. Patřím mezi ty šťastné ženy, které se narodily s dlouhýma nohama. To ovšem neznamená, že když je šaty opticky prodlouží, není to další plus. 

Zjišťuji, že hodně nerada tančím makarénu (éééj, makarena!). V sobotu jsem na plese české televize měla tu čest poprvé ve svém životě vidět i klip, a dost mě to vzalo. Vzaly mě ale taky rozkošné malé sladkůstky, které byly k mání a osladily mi život tak na několik týdnů dopředu. Není nic roztomilejšího, než mini kremrolky a patrové dortíky třikráttři centimetry! 

Jo. A taky miluju svoje kamarádky, když se nazdobí jako dubajská princezna a masajský otrok.