A třeba taky ne.
A chtěla bych léto už. Asi. Nevím ani, jestli chci snídat ovesnou kaši nebo rohlík s medem, takže dělat nějaká zvláštní rozhodnutí je skutečně těžké. Když se rozhodnu pro špatnou snídani, zkazí mi to maximálně den. Ale spíš ani to ne. Když se rozhodnu špatně v tom, co chci jednou dělat, koho si chci vzít, co mě dělá šťastnou, tak mi to třeba zkazí celej život. A třeba ne.
Už mi bylo jednadvacet a pořád si neumím nalíčit obě oči stejně. Aspoň napoprvé ne. A nevím, jak si spočítat daňový přiznání. A sere mě, když před bouřkou v Praze smrdí kanály a nerada vstávám brzo. A nemám vůli k věcem, který by třeba měly smysl. Místo toho dělám ty, který v konečným důsledku žádnej smysl nemaj, Třeba tohle.
Anebo tamto,
A tak se ptám sama sebe, kdo jsem? Kde jsem? Kdo chci být? A kde chci být? A nedovedu odpovědět ani na jedinou z těch otázek. A směju se sama sobě, protože ten palčivý pocit, že bych sakra přece měla ty odpovědi znát, je jenom ve mně. A vlastně se nic neděje, protože skoro nikdo to neví. A když ví, tak to zejtra stejně zase změní.
Takže je to v pohodě, Ádo. To vůbec neva, že si připadáš ztracená. Trochu se seber. Vůbec nic tě nesere. Máš co jíst, tak zavři zobák.
A našla jsem starý básničky ze sešitu z češtiny. Básnický střevo jsem nikdy neměla. Ale slova se ze mě sypala sama od sebe, bez uvažování se skládala za sebe tak, že řekla nakonec víc, než jsem původně chtěla. Možná proto mě to vždycky tolik bavilo. Že to pak vlastně ani nebylo na mně, kolik toho povím. A asi pořád není. Jedna sloka mě zaujala. Protože i po těch letech si přesně vybavuju ten pocit, když jsem ji v rychlosti škrábala na papír - v rychlosti, abych ta slova neztratila, stihla je zapsat dřív, než zase zmizí.
Věci kolem tak jako vubec nějak hodně často a hodně rychle mizí. Celej svět je tak nějak v rychlosti. Zapsat, založit, otevřít po pár letech. A zase založit.
Nezapomínej,
na chutě, cos cítil,
na lásku.
Na vůni kávy po ránu,
jak štípe a pálí,
jak hladí.
Říkám si, proč se tomu nějak neřiká, něco jako krize raného věku. Možná, že střední krize je prostě neustále, a jen ve 45 se ozve okatě. Já nevím, ale cítím se podobně, když se zamyslím, a když mě to začne pálit, musím vypnout a přestat přemýšlet a říkat si YOLO. Zrovna teď mám pocit, že si musím vybrat mezi dvěma cestami a každá znamená diametrálně odlišnou budoucnost. Ale dobrý, všichni jsou na tom stejně a po pěti minutách už se zas bavím o tom, kdo koho kde přefik..
OdpovědětVymazatNe že bych ti to přála, ale zvrhle mě blaží, že to někdo skutečně taky cítí. Já si samozřejmě myslím, že to tak cítí hodně lidí, ale lepší je to fakt fakt vědět.
OdpovědětVymazatBudu ti držet palce, aby ses rozhodla dobře. A dost doufám, že až to uděláš, tak se spolu někdy pobavíme o tom,.kdo koho kde přefik :D