seznam radosti

Někdy je mi tak smutno, že bych si přála, aby mi někdo poslal seznam věcí, který jsou krásný. Jenom abych si připomněla, co že to vlastně dělá tenhle svět tak jedinečnej. Co že tu vlastně dělám. A pak vidím kolem sebe lidi, který jsou vlastně mnohem smutnější než já. A říkám si, že by si taky zasloužili takovej malej seznam radosti... Takže dneska - pro jednou - nebudu brečet, i když by se mi třeba chtělo. 

Tak co je to tady tak krásný? 

Jako zrovna teďka? 

Jo, zrovna teďka. 

• Sníh. Šla jsem zachumlaná do šály a do palčáků a měla jsem čepičku s ouškama jako-když-je-ti-dvanáct a zrůžověly mi tváře a nos jsem měla jako bambuli a nohy mi zkřehly tak, že jsem nakonec necítila prsty, a asi jsem měla fialovou pusu. Ale bylo to krásný. Protože se ty velký vločky snášely k zemi a sypaly se jedna za druhou jako když obrátíš cukřenku na palačinky a blyštěly se ve světle lamp a já jsem je chytala na jazyk a pak mě studily až v krku. A chtělo se mi až brečet z toho, jak strašně krásný to je. 
  A pak celá Praha ztichne, jako když ji přikryješ peřinou, střechy se třpytí v ranním světle a i lidi jakoby najednou trochu šeptali a ztichli. A neexistuje moc lepších pocitů, než když jsem tak zmrzlá, že mám pocit, že se mi zastavil mozek, a pak přijdu domů a sundám si mokrý ponožky a udělám si čaj a koukám za okno, kde pořád a pořád sněží... 
  Pro sníh bych tu byla pořád. 
• Někdo, kdo se cítí jako ty. A kdo to chápe. A netlačí tě nikam, kde nechceš být, protože ví, jakej je to pocit. A neptá se, proč lžeš, i když ví, že lžeš, protože chápe, že je to nejjednodušší způsob jak utýct. Takovej člověk je krásnej. A je potřeba si takových lidí vážit a držet se jich jako klíště, protože je jich málo a jsou na krátkou dobu. Zítra ráno se třeba probudíš a už se budeš cítit docela jinak a najednou to kouzlo pomine. 
• Knížky. Protože víšjak. Když nemůžu být v tomhle světě, utíkám jinam. A neznám žádný pocit, který by se třeba vzdáleně podobal tomu, jak voní a šustí knížka, kterou jsem ještě nečetla. A když ji pohladíš, někdy je drsná a jindy hladká a cítíš, že ten příběh v ní je jen jeden, zatímco ten druhý je někde kolem. Když jsem byla menší, představovala jsem si příběhy jako vážky. Malé, tak malé, že je nevidíš, ale když jsem začala číst, ta vážka mě provázela tím světem a držela mě za ruku... A staly jsme se přítelkyněmi. Já a vážka. Já a příběh. A zanechala ve mně stopu, kterou nejde odstranit. A když zavřu oči, tak se vždycky můžu vrátit. Do příběhu. 
• Klavír. Kdo tvrdí, že když slyší hrát klavír, nic necítí, nemá duši. Když slyším hrát klavír a zavřu oči, můžu být kdekoliv si přeju. Na chvilku nebo na celej život se můžu objevit kdekoliv si jen budu přát. A někdy, když mě samotnou studí ty bílé klapky do prstů a ruka létá sem, tak vím, že jsem úplně na nic, ale tomu klavíru to nevadí. 
  A chvíli mi dává pocit jedinečnosti. Na chvilku jsem někdo jiný, někde jinde. Výjimečnější. A to je něco, co si každý občas zaslouží. Trochu jedinečnosti. Do mě se dostává skrze klapky klavíru.. A přes čistý tón. 

• Úsměvy. Možná si řeknete, že je to jasný, ale když je to pak všechno takový černý, někdy mám pocit, že všichni do jednoho zapomínáme, že ty nejmenší věci, jsou nejdůležitější. Úsměvy jsou jednou z těch malicherností, které tolik opomíjím(e). 
  Jenže smích skutečně léčí. A když se směješ až k slzám, nemůžeš ani myslet a to ani nad tím, kdo bys chtěl být. Takže když se smějeme, jsme to skutečně my. Takoví, jací jsme. 
  Když vidím lidi na kterých mi záleží se smát, cítím štěstí. Tak to asi musí být něco, pro co tu jsem. 

"Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát…"

• Volný ráno. Jen tak se probudit a vědět, že třeba pár hodin nemusím nic, nad to nic není. A tak se loudám po bytě a koukám, jak za oknem svítí sluníčko, a přemýšlím, jestli budu snídat vafle nebo banány nebo vafle a banány. A uvařím si kafe, a to pak voní celým bytem a podlaha mě trochu studí do bosých nohou, ale to nevadí... 
  
  A rádo se o takové ráno podělím s někým dalším. Ale stejně ráda ho sdílím jen sama se sebou. Udělám z něj takový můj vlastní osobní okamžik, který nenarušuje nic jen to sluníčko, písnička, kterou si vyberu a marmeláda, když mi upadne na zem.. 
• Díky. Už je to dlouho, co jsem si začala zapisovat svoje díky.. Někdy, když jsem se cítila pod psa, jsem si prostě psala věci, za který jsem vděčná. Má to nejen ohromné terapeutické přínosy, zároveň si člověk reálně uvědomí, kolik je kolem věcí, kterých si váží. I když jsou to často jen prázdné okamžiky nebo hlouposti a u spousty z těch díků už dnes ani nevím, co jsem jimi myslela.. Ale v tom okamžiku mě někam posunuly. 
  Takže díky za díky. A díky jsou tak nějak obecně něco, kvůli čemu to stojí za to. A můžete namítat, že většinou, když někdo říká díky, nemyslí to tak docela vážně. A je to jen "díky za kafe" nebo "díky protože to musim říct aby mi máma nedala pohlavek". Ale vždycky - vždycky - je to ocenění něčeho, co jste udělali. Vy. Ty. Já. Nikdo jinej. A jde hlavně o to, co si z toho díku vezmu, než o to, jestli to bylo nebo nebylo myšleno stoprocentně vážně. 
  Pokud je pak totiž situace, kdy to ten druhý myslí stoprocentně vážně a já si z toho odnáším to nejlepší, neexistuje vlastně silnější moment. A je to pak víc, než jen obyčejný slovo. 

• Psaní. Protože to stejně nakonec dělám nejradši. A když mi tak lítá ruka nad papírem a myšlenky někde v éteru... tak jsem šťastná. 
• To, jak neustále nově interpretujeme svět kolem. No vážně, není to nádhera? Podle mě je to naprosto senzační. Kdyby člověk neměl schopnost neustále nové interpretace věcí kolem sebe, začal by se nudit už před milionem let. A nikdy by nevymyslel vůbec nic a já bych nebyla a ty taky ne a počítač na kterým píšu by nikdy nikoho ani nenapadl.
  A je to taky jedinej způsob, jak to tu můžeme přežít. Protože v každém okamžiku se vyvíjíme - doufám, že směrem vpřed - a každým okamžikem se tedy nutně mění náš náhled na konkrétní věci. A tak se díváme na vzpomínku z dětství, která dřív bolela a ona postupně sládne... protože už pro neznamená bolest z rozbitého kolene, ale lásku, se kterou babička to koleno ošetřila.
  Zapisuju si (uplně všechno, já vim) taky jednu vzpomínku pořád dokola. Na útržky papírů, když mě to zrovna napadne. Třeba jednou za měsíc. Někdy za dva, jednou jsem si ji nezapsala skoro půl roku a pak jsem ji zase omílala každý týden... Nevěřili byste, kolik stran ta jedna jediná vzpomínka má. Kolik detailů si vybavím v únoru a jak málo v červenci. A jestli je dobrá nebo špatná? Dneska je dobrá. Zítra může být špatná.
  A to mi připadá krásný. 

• Někdo, komu můžeš zavolat, ve tři v noci. A k tomu asi nemusím nic říkat, že ne? 
• A abych se u toho sepisování filozofickejch věcí, který mi dělaj radost, nakonec ještě nerozplakala z toho, jak jsem deep, zapíšu si (pro dnešek) poslední bod: internet. Jenom na internetu se totiž můžu pokochat mustáží na hrudníku, smát se ultimátně ožralejm lidem pořád dokola, zbožňovat vtipný lidi z celýho světa nebo si číst na wikipedii o tom, co že to je vlastně civilizace. Jo, ale ze všeho nejvíc hlavně tohle. To nikde jinde než na internetu neni. 

Čáuko. Bylo by toho ještě velký množství, ale nemůžu napráskat všecko naráz neasi.
Brečení mi asi jde líp. Ale někdy je potřeba udělat malou změnu.
Zajímavý je, že když si to tak po sobě čtu... jako moc veselej článek mi to taky nepřipadá.
Ale měl bejt. Fakt. Přísahám. 

dva nula jedna a ŠEST

Žádný novoroční předsevzetí. Stejně to nemá cenu. Jen bych si přála, abych dokázala být tenhle rok trochu pozitivnější. A tím nemyslím, že bych měla vidět věci lepší, než ve skutečnosti jsou ale alespoň je nevidět horší. Asi jsem nakonec skutečně pesimista a to je hrozná škoda. Myslím si.

Moc si přeju naučit se nezapomínat, proč dělám některá rozhodnutí a věřit sama v sebe. Kdo jiný by měl lépe vědět, co je pro mě dobré?

Taky mě mrzí, že jsem se ve svém životě dostala do stadia, kdy už nejsem dále schopná být - jak se to tak říká - velkorysá a "větší" než jiní a odpouštět chyby a snažit se zachránit věci, které mi konec konců nic moc nepřinášejí. Asi jsem namyšlená čubka. Ale to stadium mého života taky říká - no a co?
Třeba se mi v dalším roce podaří najít v sobě tolik energie, abych z toho stadia vyskočila. Je to totiž trochu jako bych ztratila sama sebe, když vyprchala ta láska k hledání toho dobrého. A toho, co se ztratilo.
Hide and seek.
Třeba to vyjde. Zatím jsem pouze ve fázi hide.

Jediná pevná předsevzetí se týkají poledancu. Vím, že do konce roku můžu zvládnout tolik nových věcí, až se mi z toho vlastně točí hlava. A musím jenom chtít, nic víc.

Taky si každý den zapíšu jednu věc, která mě ten den potěšila. A věřím, že jich zvládnu zapsat 365, abych si je příští rok, přesně v tento den, mohla přečíst a říct si - tak vidíš, Ádo, vždyť ono to bylo vlastně docela fajn.

Budu dělat věci tak, aby mě dělaly šťastnou. A aby dělaly zároveň šťastné moje okolí co nejvíc to jen bude možné.

Myslím, že jsem konečně pochopila, že putování není ani tolik o cíli toho putování, jako o cestě samotné. Někdy řeknu něco, co mě samotnou překvapí. Třeba zrovna tohleto.

Chtěla bych trochu víc hrát na klavír a trochu míň se nimrat v minulosti a trochu víc se smát tak, jako jsem se smála včera, a trochu míň se bát, co si myslí ostatní, a trochu víc tančit a trochu míň se ptát "proč kurva" a trochu víc... blablabla.
Přát si je krásný.
Ještě sem neviděla star wars a vubec mě to nesere.
Tak či tak roku 2015 říkám "ČÁUKO!" a přeju mu rychlej bezbolestnej odchod.

NON MENE FREGA UN CAZZO [nebo jak se to píše]

Rok 2015 je zasranej. Jen aby bylo jasno. Je mi 21 let a mám pocit, že už mám za seobu minimálně dva roky (přesně ohraničený svým číslem), který stály fakt za hovno. Tenhle byl jeden z nich. A proč vlastně? Ani nevím. Jen všechno, na co jsem sáhla tak nějak umřelo. Chcíplo.

• skončila jsem něco, co mělo obrovskej smysl
• umřela Oliva
• plácám se v tom jak hovno
• piju desetkafídenně a už to nic neznamená
• půl roku jsem nebrečela a teď zase brečím skoro každej den
• emocionálně jsem vyrovnaná asi jako petiletý dítě a vyprahlá asi jak Sahara
• bojím se
• stojí to za piču
• zlomila jsem nějaký srdce
• nemám pro to slova a slova já mám vždycky, takže co s tim?

Upínám se k tomu, že mi zbývá už jenom 15 dnů k přežití a pak to už bude dobrý. A že je to možná zcestná představa, to je jedno. Potřebuju mít cíl. 

Dva týdny jsem mrhala svým mladým životem a pokoušela se zničit svoje tělo (o což se sice snažím po celou dobu trvání tohoto roku, ale teď jsem to na čtrnáct dní dotlačila na vrchol) - ode dneška se musím trochu uklidnit a vrátit se do normálu. Už jenom proto je potřeba dívat se na věci tak nějak z tý lepší stránky. Tak jo, nemám možná slova pro to, co cítím a jsem zmatená a připadám si na to sama, ale to jsou ty nedůležitý části. 

Důležitý je, že mám kolem sebe báječný lidi. Že existujou písničky, u kterých skáču štěstím na posteli. Že trdelník je veganskej. Že když je mi smutno, tak vždycky vím, že mám komu zavolat. A že to neudělám jen proto, že nechci, ne proto, že nemůžu. Že jsem sice nevyrovnaná malá čůza, ale bojuju. A že sice bojuju se vším, i s tím, co bych měla s láskou přijímat, ale ten boj mě udržuje bdělou. Důležitý je, že když věci nemůžu říct, obvykle je můžu napsat. Že mám někoho, kdo mě poslouchá. Že pomaloučku polehoučku zase nacházím nějakou stabilitu sama v sobě. Že trochu - malinko - tuším, jakým bych chtěla jít směrem. Že trochu - ještě víc malinko - tuším, jak že se s tím vším vlastně poperu. 

Ze zápisníku jedný lásky - co jsem si zapsala před mnoha měsíci - a co je pravdivý dneska a bude i za rok i za sto a až umřu, tak bude taky pravdivý - v mým srdci existuje takovej koutek, kterej bude vždycky patřit jenom jediný osobě. A nemyslím jenom teď nebo dokud se neobjeví někdo jinej. Myslím navždycky. I kdybych se měla zamilovat ještě tisíckrát nebo už vubec nikdy, vždycky bude nějakej tichej klidnej kousek mojí duše, která nebudu nikoho jinýho. 

Tak oukej Ádo a teď pojď trochu míň kecat a trochu víc žít. 

set your life on fire

Včera jsem byla na koncertě Astronautalise. Bylo to skvělý. A nemám moc víc slov, který bych k tomu chtěla říct, protože to úplně stačí. (Pusť si support. Rickolus byl totiž roztomilej jak už dlouho nic.)

Skvělý. 

Díky. 

A dneska ráno jsem se probudila a vypadám jako bezdomáčskej mongol a mám v hlavě úplně stejnou bolest jako poslední dobou ale who the hell cares. Je ráno. Novej den, Ádo, takže ten včerejší může zůstat za tebou. 

Hrozně mě mrzí, že samu sebe doháním do míst, kde přesně nechci být. Kde jsem nikdy nechtěla být. Do míst, která mě už roky děsí a pak najednou samu sebe vidím stát před tím rozhodnutím... A ani jedna cesta není to, co chci, kdo jsem a co bych si vybrala, kdybych mohla volit jinak. Ale nemůžu. A tak tu stojím, přešlapuju z nohy na nohu a snažím se vybrat správnej směr. A když se vydám na cestu, nakonec je to špatně. Takže zase přešlapuju a snažím se vymyslet jak Z TOHO VEN. A sto hoven. To taky. 

Docela se těším, až tenhle rok skončí. 

Jo a PRDEL MRDKY KURVA JEBAT DO PÍČI HOVNOCUC ZASRANÝ SVINĚ POJEBANÝ DOPÍČI KURVA UŽ ALE TÁHNI DO HAJZLU ARCIČURÁKU. PRAKUNDY. 

Dobrý. 

Nejradši bych zapálila sebe. 

fuj

Ptáš se, jakej je to pocit?

Je to jako když by ti někdo drtil hrudník ve svěráku. Zepředu, zezadu, zprava, zleva, prostě ze všech stran. Protože ten svěrák má jedinej cíl - z tvýho hrudníku udělat maličkej hranol, ne větší než je krabička od sirek. Protože tolik ti přece stačí. 

Takže každej nádech tě stojí tolik úsilí, jako bys dejchal dovnitř týhletý mminiaturní krabičky. Vlastně se celej najednou staneš takovou malou, prázdnou krabičkou, do který akorát nadechuješ kyslík, abys ho vzápětí zase vypustil ven, protože už zase lapáš po dalším vzduchu. A tak pořád dokola. 

Dovnitř a ven. 

Dovnitř a ven. 

Ale na to si zvykneš, víš. Tak máš prostě trochu míň místa na dejchání. To nevadí, to zvládneš. A čím víc to bolí - a věř mi, že to bolí - tím víc se směješ. A že je to trochu křečovitej a možná někdy hysterickej smích, to může vzít čert, protože se usmíváš a hodně a to je jediný podstatný. A na to si taky zvykneš. 

Někdy se uvnitř tebe ta krabička celá roztřese a všechen ten úzkostlivě nataženej vzduch vypudí ven dřív, než ho vůbec vstřebáš, a žádnej novej nechce pustit dovnitř. A třese se tak, že celá povolí ve švech a tobě nezbejvá nic jinýho než se tak nějak zabalit do celofánu jak dárek k narozeninám, držet se pohromadě velkou šťastnou mašlí, zavřít oči a neudusit se. A myslíš na to, proč vlastně že se to nemáš udusit, dokud ten třes a tlak konečně nepovolí a nepustí zase trochu toho kýženýho kyslíku dovnitř tý tvojí malý krabičky. A pak vezmeš izolepu a tu krabičku si opravíš jak nejlíp umíš, protože z toho všeho napětí se potrhala. A v potrhaný krabičce neudržíš žádnej vzduch, broučku, takže ji prostě opravit musíš. Protože ti ji nikdo nereklamuje. Protože jsi ji prostě moc používal. Takže můžeš zase jít a prosímtě hlavně se usmívej. 

A někdy se zdá, že se trošku nafoukla. Jakoby povyrostla uvnitř tebe, jako kdyby ten svěrák maličko povolil. To je hned hezkej pocit a snažíš se nadejchat si nějakej vzduch do zásoby, jenže takhle to nefunguje. No a pak si svěrák zase vzpomene a stlačí tě zpátky. Takže tě vlastně jenom tak škádlí a hraje si s tebou jako s myší, to abys hlavně nezapomněl, že kdysi tam toho místa třeba bylo víc. Nebo že by někdy bejt mohlo. A to je na tom jednoznačně to krásný. Že tě v tom nikdy nenechá úplně pořád. Vždycky ti připomene, jaký to je, když povolí. 

A pak to zase bolí, protože se snaží tě umačkat. Asi za to, že ti to udělalo radost nebo za to, že ses tak nenasytně snažil nadechnout. Takže někdy, když se hodně zlobí, tě ponoří do vody, takže lapáš po vzduchu jako šílenec, ale všude je jenom voda a krabička je taky plná vody a sirky už odplavaly a papír je celej rozmočenej a už víš, že se probudíš z ošklivý noční můry a že pod postelí není ani jediná příšera... 

A když to skončí, tak tu krabičku pečlivě vysušíš, ošetříš ji, jak nejlíp dokážeš a použiješ další izolepu. Protože, miláčku, izolepa spraví všechno. Tos nevěděl? 

A každý ráno vstáváš a víš, že nevíš vůbec nic. 

Někdy je to jakoby ti někdo zlámal všechny kosti v těle. Asi. Nevím to jistě, protože jsem nikdy kosti v těle zlámaný neměla, ale tak nějak hrozně si to představuju. A jindy zase umíš lítat, to proto, že jsi vlastně kompletně vypuštěnej. Takže jsi jenom taková abstraktní hmota, kterou nikdo nevidí, neslyší a můžeš projít skrz ni. Bezpečně vím, že když bys jí prošel, tak  by to zastudilo a tak divně by ses otřepal. Ale neviděl bys nic. 

A jindy se ti oči pokoušej vyskočit z důlků, protože už s tvojí hlavou nechtěj mít vůbec nic společnýho. A tlačej se ven, kousek po kousku, v podobě slaných potoků, který ale vždycky obelstíš, protože když se chuděry dostanou až ke rtům a už jsou skoro pryč, tak je polkneš. 

A hlavně se u toho usmíváš. 

A víš že po nějaký době se z tvojí krabičky stane velká krabička? Oblepíš ji izolepou tolikrát, že zase začne vypadat jako ty. Jako hrudník. Takže už není vidět, protože když si vezmeš tričko, vypadá jako docela normální lidský tělo. Jenže je to jenom krabička. Prázdná, velká akorát na pár sirek.. Ale hlavní je, že už to není vidět. Takže se, lásko, nezapomeň oblíknout. A usmívat. Hlavně se nezapomeň usmívat. 

A pořád hledáš, kdo že to utahoval ten svěrák. Jenže máš pořád zavřený oči, to abys neztratil celý oči, takže se vlastně nemůžeš podívat. Je to totiž velkej risk. Co kdyby se očiu rozhodly vykašlat na slaný řeky a prostě vyskočily a pak poskakovaly kolem jako dva velký hopíky a ty bys je už nikdy nenašel? Takže se radši nedíváš, protože ten strach je moc velkej. Máš strach, že zase něco ztratíš, nebo že ti někdo zmáčkne oči, tak jako ti zmáčkli hrudník. A vlastně si teda nejsi jistej, jak přesně vypadá zbytek tvýho těla. Jestli každá jeho část není vlastně jen spousta vrstev izolepy, která tak báječně těsní... 

A někdy slyšíš v uších bušit vlastní srdce tak, že přehluší všechno ostatní. A ruší tě, a chceš na něj křičet, aby zmklo, protože to bolí. A někdy zas enebuší vůbec, takže do něj úzkostně šťoucháš, to aby ses ujistil, že tam vůbec je. 

A pořád tě děsí, že jednou zjistíš, že tam neni. Nebo že je taky prázdný. Velký jako krabička od sirek. Nebo ještě menší. Jako prázdná špendlíková hlavička, která ti vyklouzla mezi prsty a puf, je pryč, a nevíš kde, zakutálela se někam, kam už nedosáhneš.

A čím víc to bolí, tím víc se usmíváš. 

Tak to je asi setina toho pocitu. Ale asi by bylo bývalo snazší a pochopitelnější, kdybych ti řekla prostě, že je to takový divný. To by asi odpovídalo. 

léto?

V sobotu jsem jela vlakem. Zapadalo sluníčko, stála jsem v chodbičce starýho rychlíku a koukala z okýnka. Vítr mi cuchal vlasy a nemohla jsem vlastně udržet otevřený oči a chvílema ani dejchat, asi z toho, jak to bylo nádherný. Uvědomila jsem si, že přesně tohle a ten pocit s tím spojenej je jedna z mých klasických letních radostí. 

A přivedlo mě to k otázce, co vlastně je léto tak nějak samo o sobě. 

Léto je jedno z ročních období. Astronomické léto začíná letním slunovratem a končí podzimní rovnodenností.

Astronomické léto - přesně. Ale co moje léto? 

Tak jako je pro mě léto hlava vystrčená z okna řítícího se vlaku na cestě do neznáma, tak je pro mě léto cesta autem v noci. Léto voní jako stará tatrovka (po tabáku, větrovejch bonbonech a rozdrobený sušence) a taky jako benzinka v pět ráno uprostřed Alp. Léto je pro mě ta hrozná zima a táta jak spí na sedačce a my pijeme hrozně hnusnou a zároveň nejlepší horkou čokoládu z automatu a kocháme se nekonečnou výškou hor a rychlostí okolo projíždějících aut spěchajících kdovíkam. 

Léto pro mě jednoznačně znamená moře. To jak šumí, voní a hladí. A taky jak řve a duní, když se zlobí. A i když jsem třeba několik lét u moře ani nebyla, vždycky pro mě to léto symbolizovat bude. A jestli (až!) se někdy vypravím k moři v zimě, stejně to pro mě bude takový malý léto. A ještě víc se stane létem, když si dám zmrzlinu. Nedejbože když bych seděla na pláži u moře, jedla zmrzlinu a sledovala východ slunce. 

Léto pro mě znamená jednoznačně babičku s dědou. Dědu, jak opravuje moje první kolo a učí mě nahodit si řetěz. Babku předkloněnou v záhonku a schraňující pro její berušku (totiž pro mě) ty nejlepší hráškový lusky, a pak ty největší jahody a celý hrsti kanadskejch borůvek, který tolik miluju. Dědu, když kouká na zprávy a u toho si dopřává jeden jediný dílek čokolády. Babičku, když vaří, nadává na vedro a směje se, až brečí. Dědu, jak mi vyrábí luk. Babku, jak mi čte pohádky před spaním a usíná u toho. Dědu s košíkem plným domácích rajčat... A prostě babičkou s dědou. To jak to voní u nich doma i jak voní zahrada navečer, jak štípe pusa na tvář, když odjíždím...

Ať se to bude zdát jakkoliv zcestný, léto je pro mě Harry Potter namluvenej od Hyhlíka. A ikdyž ho poslouchám vlastně pořád dokola, nejen v létě, tak nějak mě k tomu letnímu pocitu poutá.  

Léto je pro mě Wonderwall od Oasis. Jakožto ranní toulky po Karlových Varech, kdy vlastně nevíš, co bys. Protože jsi vypil tolik piva (který je pro mě náhodou taky trochu symbolem léta), že vůbec nevíš a jenom tak si broukáš. 

Léto jsou pro mě hvězdy. Zejména velký vůz. A zaklonit hlavu, koukat se na nebe a chtít tančit a brečet a smát se (to všechno a ne nutně v tomto pořadí, klidně i najednou) a uvědomovat si tu palčivou ubohost vlastního bytí, kdy je člověk tak malý, že by si snad chtěl stoupnout na špičky... to je pro mě taky léto. Velkej vůz. 

 A nevím jak vaše, ale moje léto voní jako borovice, jako čerstvě převlečený ložní prádlo, jako Praha po dešti, jako citronová limonáda, jako kokosy, jako hranolky s tatarkou, jako studenej spacák.. ale i trochu jako tatranka nebo jako růžičkový kapusty (kdovíproč). Taky vím, že je léto, když je takový vedro, že nemůžu ani mluvit. A když jím švestkovej koláč. 

Obávám se, že bych mohla pokračovat donekonečna. Zajímavý je, že ačkoliv je pro mě léto (narozdíl od většiny lidí) i zcela pravidelným přísunem ne-uplně-dobrých-dní, nakonec na něj jako na období vzpomínám v dobrém. Asi jsem divná. Bohudík. 

Co jsem ale chtěla říct především, je to, co pro mě přesně bylo tohle léto. Protože to je tak nějak mnohem těžší uspořádat a pak napsat a nakonec se rozhodnout, jestli jsou to věci, který vůbec chci/můžu napsat. 

Tohle léto pro mě voní hrozně moc jako káva. A obávám se, že celej svět teď pro mě voní o hodně víc jako káva než kdy předtím. Ale káva je skvělá, takže s tim jsem v pohodě. 

Taky voní jako jako ty klasický věci - borovice a les a švestkovej koláč. Ale hrozně moc ve mně zůstala vůně ohně, stanový plachty, ranního probuzení do zurčení potoka a absolutního ticha.. Voní po některých lidech. A připomínaj mi ho jejich oči. A některý z těch očí mi třeba připomínaj celej můj život a každý (sebezasranější nebo sebelepší) roční období, některý jen tohle jedno konkrétní léto. 

Jo, a tohle léto bylo opravdu hodně zmrzlina. Opravdu hodně. 

Ale taky bylo (a možná stále ještě je) strašně moc o "Kurva, Adélo.", který sem si říkala každý ráno. A nebylo to ani trochu "Kurva, Adélo, seš super" ani "Kurva, Adél, seber se" ani "buď hodná" ani "máš se fajn" ani "přestaň se s tim tak srát" ani "nemám tě ráda" ale ani "mám tě ráda". Bylo to spíš něco jako "Kurva, Adélo, co s tebou?" 

Pořád nevím, co s ní. 

Jedno je ale jasný - tohle léto se pokouším upít a ukouřit k smrti. Zatím to nevyšlo. Ještě mám ale (podle astronomickýho léta) asi dvacetjedna dní. A podle mýho letního kalendáře ještě uvidíme. 

Tak či tak bych chtěla podotknout, že léto je skvělý. Zamyslete se nad tím, co znamená pro vás. Zavřete oči. A myslete na léto. Na to jako voní a co vlastně znamená. Protože... víte vůbec, co to je léto? 

No matter how much suffering you went through, you never wanted to let go of those memories. (Murakami)

Probírala jsem starý fotky.  A starý písničky. A tak celkově řečeno starý vzpomínky. Je to až neuvěřitelný, kolik takovejch se vyvalí ven s jedním blbým popěvkem. Důležitý je, že ikdyž se mi chvílema chce nad některýma vzpomínkama strašně moc brečet, tak jsou ve skutečnosti všechny krásný. Jak jsem to udělala? Asi jsem měla obrovskou kliku. Na písničky, na fotky, na okamžiky a hlavně na lidi. 

Díky za to, že to nejhorší, co jsem kdy zažila, mi vlastně dalo to nejlepší. 

Díky moc za všechno to štěstí, co mám a díky za to, že jsem schopná si ho aspoň občas a aspoň trochu (ikdyž jistě nikdy ne dostatečně) vážit. Díky i za to, že mám někoho, kdo mi vysvětlí nepochopitelný chování některých lidí a že je pak díky tomu dokážu dál mít ráda. Díky za to, že nechápu, proč některý lidi vlastně maj rádi mě, protože možná to je to jediný kouzlo a proto to tak je. Díky i za to, že dneska řeším věci, kterým se večer můžu sama smát. Díky za to sto miliard hvězd a díky za mléčnou dráhu a za Bukowskiho a za lišku z Malýho prince. 

V hlavě mi poslední dobou neustále zní: 

No a to je asi tak setina. Jen sem si to chtěla nějak trošku sesumírovat, co si to vlastně pořád broukám. Ha! 

Plus mám další věci k zařazení do mých senzejšn (tu knihu jednou fakt napíšu!). Situace: Žena vchází na koupališti do dámských sprch v doprovodu svého synátora, kterému ovšem nejsou ani dva roky, ani pět a dokonce už ani deset let. Jiná žena, důkladně si omývající mohutné tělo, se mračí - chlapec očumuje své okolí - a oslovuje jeho matku: "Paní, nepřipadá vám, že je váš chlapec už dost starý na to, aby se převlékal v pánských sprchách? Je mi to dost nepříjemné, že je tady." 

Argument za všechny prachy: "Co by zrovna na vás tak asi viděl? vždyť mu nebylo ještě ani čtrnáct." 

Takže díky ještě za inteligentní lidi.