2:22

Je přesně 2:22. Nějakým zvláštním zvráceným způsobem mě to číslo uklidňuje. A ikdyž to znamená, že na naučení na zkoušku už mi zbývá jenom asi 5 hodin, tak mě to stejně blaží u srdíčka. A právě proto, že je zkouškový a zbývá mi tak málo času (ono už je to stejně všechno jedno žejo), můžu si dovolit dělat všechno kromě sociální reprodukce zla. 

Sociální reprodukce zla je totiž všude kolem. 

Mrdá mi. 

Prohlížela jsem si svoje starý diáře.. a některý ty zápisky ve mně vyvolávají zvláštně uspokojující pocity. 

listopad 2014 - Láska je o míře přísunu čokoládových bonbonů, případně v jiných kulturách kuřat.  

21.září 2013 jsem byla v Europa Parku. A připadá mi to jako sto let. 

Ještě pořád bojuju s tím, jakej je svět. A asi - i přes to, jak se moje okolí snaží přesvědčit mě o opaku - nikdy nepřestanu věřit. A chtít. A chtít věřit. Protože to je to, co mě dělá tím, kdo jsem. A já sem mám konec konců ráda. Někdy. 

27.září 2014 - "Tak ti nevim, jestli blbě artikuluju kvuli té mrtvici a nebo mám akorát blbé zuby." Miluju svoji babičku. Vždycky ji budu milovat. Aby bylo jasno.

březen 2014 - Kdyby štěstí mělo barvu, bylo by žlutooranžové, tak nějak jako obloha při západu slunce. Chutnalo by jako voda a hřálo by jako domy v létě po setmění. Hladilo by jako máma před spaním, líbalo by tě do vlasů a šeptalo básně. Na dotek by se zdálo lehké jako satén, bylo by ale pevně a tvrdé jako skála. Dalo by se ho dotýkat holýma rukama a hltat ho dravými doušky, uchopit a ovládnout by ho ale nedokázal nikdo. 

Možná že jsem vylezla z králičí nory. 

Asi jsem musela vylézt z králičí nory, jinak si to celý nedovedu vysvětlit. 

11.4.2011 Někdy nevím, co je realita a co jsem si vymyslela. 

To někdy nevím pořád. Mám pocit, že většina věcí, který se mi kdy děly/dějou jsou z větší části výmysl. Totiž. Že ty věci vidím jinak, než ve skutečnosti jsou. Neříkám horší nebo lepší, jen prostě jiný. Tak, aby se mi líbily. Nebo tak, abych to přežila. A pořád mám od světa nesmyslný očekávání. A od lidí. Hlavně mám nesmyslný očekávání od lidí. A chtěla bych říct, že mě to mrzí, protože někdy...někdy mě to fakt hrozně mrzí. 

Jenže co když jsem si vymyslela i to? 

26.6.2012 ...cítím se pohlcená ve zbytku světa, který jsem si sama vytvořila. Nikdo nemůže dovnitř a nikdo nemůže ven. Jen já stojím na kraji a zmateně pobíhám hned sem, hned tam. 

V mém světě žijí draci. To je jeho plus. 

A pak je to všechno ostatní. 

Nikdo nemůže dovnitř a nikdo nemůže ven. Ha! Jak často dojímáte sami sebe? Kdybych mohla, chtěla bych teďka obejmout to svoje ztracený já a pevně ho tisknout, až by se skoro nemohlo nadechnout, a říkat mu "mám tě ráda" a postrčit ho správným směrem. A ne že bych tušila, který směr je správný nebo že bych dneska o něco míň pobíhala sem a tam po kraji svýho světa. To vůbec ne. Jenom trochu líp balancuju a trochu líp znám ten svět venku a trochu líp umím krotit draky a trochu víc si vážím toho, že ty draci vůbec někde existujou. 

A ne že bych se dneska nikdy necítila pohlcená zbytkem kombajnu, ale už se ho tolik nebojím. 

A ne že by dneska lidi mohli volně vstupovat dovnitř a vycházet ven, ale i lidí se už bojím míň. A ne že bych byla silnější - spíš naopak - ale možná - možná - mě ta moje obrovská slabost dělá vlastně nakonec silnou. 

A tak bych si řekla, že se nemusím bát. 

únor 2014 -  penzion U TVÝ MÁMY 

• ve sklepě pornodivadlo

• masturbace povolena jen hezkým lidem

• stylizace pokojů dle divadelních her

• Jaromír Viagra: pornodrama z hokejového prostředí 

• pevnost BOAjard

Tři lidi nezávisle na sobě mi řekli, že mě teď na Silvestra viděli se po nekonečný době smát. Jako fakt smát. Upřímně od srdce smát. A smála jsem se tak moc, že mi tryskaly slzy. A bylo to báječný. 

28.1.2011 Po dlouhý době jsem se ráno probudila s pocitem, že jsem FAKT hnusná. 

HA! Tak kdybych mohla v tomhle případě mluvit se svým minulým já, řekla bych si, že to je dobrý, že to bude lepší. Vyrosteš do krásy, kočičko. A budeš skromná a milá a hodná. A nebo bych si spíš řekla, že to bude dobrý, tlustý a hnusný dny budeš mít celej život. 

květen 2015 - Ema nikdy nepřemýšlela o smrti. O té své ani o žádné jiné. Vnímala ji přirozeně. Jako něco, co někdy přijde a pak se zatáhne opona. Když jí bylo deset let, zemřela její milovaná babička.
Ema neplakala. Nepřemýšlela, kam šla ani proč musela zemřít. Byla jen ráda, že už ji nic nebolí. A ani dnes, kdy po ní už smrtka natahovala ruce a dlouhými prsty ji hladila po tvářích, Ema nepřemýšlela.

Vždycky jsem si zapisovala náhodný úryvky příběhů, který v mojí hlavě probleskly třeba při pohledu na úplně neznámou osobu v dopravním prostředku. A vždycky jsem si zvláštně libovala v tom si tyhle úryvky později pročítat a vědět, že je nikdy nedokončím do příběhu. Ale i přesto, že jejich osudem je navždy zůstat úryvkem beze smyslu, je mám ráda a mají svůj zvláštní význam. Hrozně moc věcí se děje beze smyslu. A ani ty reálný věci se nesnažím zapomenout a ztratit. Taky si je přeju uchovat. Protože jednou... ikdyž někde hluboko vím, že to tak nejspíš nebude.. jednou by mohly mít svůj smysl. 

říjen 2015
"Měl by sis přečíst Korán. Můžu ti ho poskytnout tak za 3 až 4 kila."
"A proč bych si ho měl přečíst?"
"To nevim, ale 3 až 4 kila." (vyslechnuto před toaletou v Indigu) 

Doufám, že máte dneska hezkej den. 

seznam radosti

Někdy je mi tak smutno, že bych si přála, aby mi někdo poslal seznam věcí, který jsou krásný. Jenom abych si připomněla, co že to vlastně dělá tenhle svět tak jedinečnej. Co že tu vlastně dělám. A pak vidím kolem sebe lidi, který jsou vlastně mnohem smutnější než já. A říkám si, že by si taky zasloužili takovej malej seznam radosti... Takže dneska - pro jednou - nebudu brečet, i když by se mi třeba chtělo. 

Tak co je to tady tak krásný? 

Jako zrovna teďka? 

Jo, zrovna teďka. 

• Sníh. Šla jsem zachumlaná do šály a do palčáků a měla jsem čepičku s ouškama jako-když-je-ti-dvanáct a zrůžověly mi tváře a nos jsem měla jako bambuli a nohy mi zkřehly tak, že jsem nakonec necítila prsty, a asi jsem měla fialovou pusu. Ale bylo to krásný. Protože se ty velký vločky snášely k zemi a sypaly se jedna za druhou jako když obrátíš cukřenku na palačinky a blyštěly se ve světle lamp a já jsem je chytala na jazyk a pak mě studily až v krku. A chtělo se mi až brečet z toho, jak strašně krásný to je. 
  A pak celá Praha ztichne, jako když ji přikryješ peřinou, střechy se třpytí v ranním světle a i lidi jakoby najednou trochu šeptali a ztichli. A neexistuje moc lepších pocitů, než když jsem tak zmrzlá, že mám pocit, že se mi zastavil mozek, a pak přijdu domů a sundám si mokrý ponožky a udělám si čaj a koukám za okno, kde pořád a pořád sněží... 
  Pro sníh bych tu byla pořád. 
• Někdo, kdo se cítí jako ty. A kdo to chápe. A netlačí tě nikam, kde nechceš být, protože ví, jakej je to pocit. A neptá se, proč lžeš, i když ví, že lžeš, protože chápe, že je to nejjednodušší způsob jak utýct. Takovej člověk je krásnej. A je potřeba si takových lidí vážit a držet se jich jako klíště, protože je jich málo a jsou na krátkou dobu. Zítra ráno se třeba probudíš a už se budeš cítit docela jinak a najednou to kouzlo pomine. 
• Knížky. Protože víšjak. Když nemůžu být v tomhle světě, utíkám jinam. A neznám žádný pocit, který by se třeba vzdáleně podobal tomu, jak voní a šustí knížka, kterou jsem ještě nečetla. A když ji pohladíš, někdy je drsná a jindy hladká a cítíš, že ten příběh v ní je jen jeden, zatímco ten druhý je někde kolem. Když jsem byla menší, představovala jsem si příběhy jako vážky. Malé, tak malé, že je nevidíš, ale když jsem začala číst, ta vážka mě provázela tím světem a držela mě za ruku... A staly jsme se přítelkyněmi. Já a vážka. Já a příběh. A zanechala ve mně stopu, kterou nejde odstranit. A když zavřu oči, tak se vždycky můžu vrátit. Do příběhu. 
• Klavír. Kdo tvrdí, že když slyší hrát klavír, nic necítí, nemá duši. Když slyším hrát klavír a zavřu oči, můžu být kdekoliv si přeju. Na chvilku nebo na celej život se můžu objevit kdekoliv si jen budu přát. A někdy, když mě samotnou studí ty bílé klapky do prstů a ruka létá sem, tak vím, že jsem úplně na nic, ale tomu klavíru to nevadí. 
  A chvíli mi dává pocit jedinečnosti. Na chvilku jsem někdo jiný, někde jinde. Výjimečnější. A to je něco, co si každý občas zaslouží. Trochu jedinečnosti. Do mě se dostává skrze klapky klavíru.. A přes čistý tón. 

• Úsměvy. Možná si řeknete, že je to jasný, ale když je to pak všechno takový černý, někdy mám pocit, že všichni do jednoho zapomínáme, že ty nejmenší věci, jsou nejdůležitější. Úsměvy jsou jednou z těch malicherností, které tolik opomíjím(e). 
  Jenže smích skutečně léčí. A když se směješ až k slzám, nemůžeš ani myslet a to ani nad tím, kdo bys chtěl být. Takže když se smějeme, jsme to skutečně my. Takoví, jací jsme. 
  Když vidím lidi na kterých mi záleží se smát, cítím štěstí. Tak to asi musí být něco, pro co tu jsem. 

"Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát…"

• Volný ráno. Jen tak se probudit a vědět, že třeba pár hodin nemusím nic, nad to nic není. A tak se loudám po bytě a koukám, jak za oknem svítí sluníčko, a přemýšlím, jestli budu snídat vafle nebo banány nebo vafle a banány. A uvařím si kafe, a to pak voní celým bytem a podlaha mě trochu studí do bosých nohou, ale to nevadí... 
  
  A rádo se o takové ráno podělím s někým dalším. Ale stejně ráda ho sdílím jen sama se sebou. Udělám z něj takový můj vlastní osobní okamžik, který nenarušuje nic jen to sluníčko, písnička, kterou si vyberu a marmeláda, když mi upadne na zem.. 
• Díky. Už je to dlouho, co jsem si začala zapisovat svoje díky.. Někdy, když jsem se cítila pod psa, jsem si prostě psala věci, za který jsem vděčná. Má to nejen ohromné terapeutické přínosy, zároveň si člověk reálně uvědomí, kolik je kolem věcí, kterých si váží. I když jsou to často jen prázdné okamžiky nebo hlouposti a u spousty z těch díků už dnes ani nevím, co jsem jimi myslela.. Ale v tom okamžiku mě někam posunuly. 
  Takže díky za díky. A díky jsou tak nějak obecně něco, kvůli čemu to stojí za to. A můžete namítat, že většinou, když někdo říká díky, nemyslí to tak docela vážně. A je to jen "díky za kafe" nebo "díky protože to musim říct aby mi máma nedala pohlavek". Ale vždycky - vždycky - je to ocenění něčeho, co jste udělali. Vy. Ty. Já. Nikdo jinej. A jde hlavně o to, co si z toho díku vezmu, než o to, jestli to bylo nebo nebylo myšleno stoprocentně vážně. 
  Pokud je pak totiž situace, kdy to ten druhý myslí stoprocentně vážně a já si z toho odnáším to nejlepší, neexistuje vlastně silnější moment. A je to pak víc, než jen obyčejný slovo. 

• Psaní. Protože to stejně nakonec dělám nejradši. A když mi tak lítá ruka nad papírem a myšlenky někde v éteru... tak jsem šťastná. 
• To, jak neustále nově interpretujeme svět kolem. No vážně, není to nádhera? Podle mě je to naprosto senzační. Kdyby člověk neměl schopnost neustále nové interpretace věcí kolem sebe, začal by se nudit už před milionem let. A nikdy by nevymyslel vůbec nic a já bych nebyla a ty taky ne a počítač na kterým píšu by nikdy nikoho ani nenapadl.
  A je to taky jedinej způsob, jak to tu můžeme přežít. Protože v každém okamžiku se vyvíjíme - doufám, že směrem vpřed - a každým okamžikem se tedy nutně mění náš náhled na konkrétní věci. A tak se díváme na vzpomínku z dětství, která dřív bolela a ona postupně sládne... protože už pro neznamená bolest z rozbitého kolene, ale lásku, se kterou babička to koleno ošetřila.
  Zapisuju si (uplně všechno, já vim) taky jednu vzpomínku pořád dokola. Na útržky papírů, když mě to zrovna napadne. Třeba jednou za měsíc. Někdy za dva, jednou jsem si ji nezapsala skoro půl roku a pak jsem ji zase omílala každý týden... Nevěřili byste, kolik stran ta jedna jediná vzpomínka má. Kolik detailů si vybavím v únoru a jak málo v červenci. A jestli je dobrá nebo špatná? Dneska je dobrá. Zítra může být špatná.
  A to mi připadá krásný. 

• Někdo, komu můžeš zavolat, ve tři v noci. A k tomu asi nemusím nic říkat, že ne? 
• A abych se u toho sepisování filozofickejch věcí, který mi dělaj radost, nakonec ještě nerozplakala z toho, jak jsem deep, zapíšu si (pro dnešek) poslední bod: internet. Jenom na internetu se totiž můžu pokochat mustáží na hrudníku, smát se ultimátně ožralejm lidem pořád dokola, zbožňovat vtipný lidi z celýho světa nebo si číst na wikipedii o tom, co že to je vlastně civilizace. Jo, ale ze všeho nejvíc hlavně tohle. To nikde jinde než na internetu neni. 

Čáuko. Bylo by toho ještě velký množství, ale nemůžu napráskat všecko naráz neasi.
Brečení mi asi jde líp. Ale někdy je potřeba udělat malou změnu.
Zajímavý je, že když si to tak po sobě čtu... jako moc veselej článek mi to taky nepřipadá.
Ale měl bejt. Fakt. Přísahám. 

dva nula jedna a ŠEST

Žádný novoroční předsevzetí. Stejně to nemá cenu. Jen bych si přála, abych dokázala být tenhle rok trochu pozitivnější. A tím nemyslím, že bych měla vidět věci lepší, než ve skutečnosti jsou ale alespoň je nevidět horší. Asi jsem nakonec skutečně pesimista a to je hrozná škoda. Myslím si.

Moc si přeju naučit se nezapomínat, proč dělám některá rozhodnutí a věřit sama v sebe. Kdo jiný by měl lépe vědět, co je pro mě dobré?

Taky mě mrzí, že jsem se ve svém životě dostala do stadia, kdy už nejsem dále schopná být - jak se to tak říká - velkorysá a "větší" než jiní a odpouštět chyby a snažit se zachránit věci, které mi konec konců nic moc nepřinášejí. Asi jsem namyšlená čubka. Ale to stadium mého života taky říká - no a co?
Třeba se mi v dalším roce podaří najít v sobě tolik energie, abych z toho stadia vyskočila. Je to totiž trochu jako bych ztratila sama sebe, když vyprchala ta láska k hledání toho dobrého. A toho, co se ztratilo.
Hide and seek.
Třeba to vyjde. Zatím jsem pouze ve fázi hide.

Jediná pevná předsevzetí se týkají poledancu. Vím, že do konce roku můžu zvládnout tolik nových věcí, až se mi z toho vlastně točí hlava. A musím jenom chtít, nic víc.

Taky si každý den zapíšu jednu věc, která mě ten den potěšila. A věřím, že jich zvládnu zapsat 365, abych si je příští rok, přesně v tento den, mohla přečíst a říct si - tak vidíš, Ádo, vždyť ono to bylo vlastně docela fajn.

Budu dělat věci tak, aby mě dělaly šťastnou. A aby dělaly zároveň šťastné moje okolí co nejvíc to jen bude možné.

Myslím, že jsem konečně pochopila, že putování není ani tolik o cíli toho putování, jako o cestě samotné. Někdy řeknu něco, co mě samotnou překvapí. Třeba zrovna tohleto.

Chtěla bych trochu víc hrát na klavír a trochu míň se nimrat v minulosti a trochu víc se smát tak, jako jsem se smála včera, a trochu míň se bát, co si myslí ostatní, a trochu víc tančit a trochu míň se ptát "proč kurva" a trochu víc... blablabla.
Přát si je krásný.
Ještě sem neviděla star wars a vubec mě to nesere.
Tak či tak roku 2015 říkám "ČÁUKO!" a přeju mu rychlej bezbolestnej odchod.