konfety

Vždycky jsem chtěla mít dětskou párty, na které bude spousta do růžové oblečených holčiček a já s korunkou na hlavě a všechny bychom společně křičely a rozhazovaly konfety.
I když vlastně zas tolik jsem si to nepřála. Holčičky oblečené do růžové byly možná něco, co jsem nikdy neměla a občas jsem toužila po tom být oblíbená-hezoučká-rozkošná, ale někde uvnitř jsem se tomu všemu smála. Rozpor.
Možná jsem si přála taková být daleko víc později, když už jsem nebyla zas až tak malá.
Dnes jsem žena. Údajně. Můžu si lakovat nehty a česat vlasy do hodně vysokého drdolu, můžu nosit minisukně a podpatky (nehledě na to, že jsem pak žirafa). Ale taky mám v posteli plyšáka od mámy a když mám radost, tak výskám. Další rozpor.
Dělat velká vážná rozhodnutí je doména dospělosti. Fuj, nechte si to. Bolí to. I když víte, že je to správně, bolí to. A i když víte, že to nakonec bolet přestane, pořád to bolí.
Hrozně ráda vidím jiné lidi se smát. Připadá mi to tak nezvykle opravdové. Když se směju já, zní to jako skřípající zbíječka a lidi se ohlíží a protáčí panenky. Dobře. Podívejte se. Takhle asi vypadá šťastná Adéla.
Buďte na lidi kolem sebe hodní. Nezáleží na tom, jak moc vám lezou občas na nervy, jak moc hloupé mají připomínky, jak jsou sobečtí, jak strašně rádi byste jim dali *šlapáka do ksichtu*. Když budete hodní, důsledky budou pozitivní. Pro vás i pro ně.
Asi jsem naivní.
Takže rozhazujte konfety, oblékněte se do růžové, buďte rozkošní. A až to přesáhne únosný limit, rozdejte pár šlapáků. A pak to rozjeďte zase nanovo.

Můj návod na dlouhý, šťastný, úspěšný život.
Podle kterého všichni dlouze, šťastně a úspěšně žijeme. Všichni rozhazujeme konfety. Jde jen o jedno - ten únosný limit má každý někde jinde.  Tak bacha.

Dnes jsem skutečně nesnesitelně moudrá.   

dětství kurva

Máma mi včera koupila antiperle. A já jsem si náhle uvědomila, že přesně takhle chutná dětství.

Ty malé kuličky chutnají přesně jako když mi bylo deset. A tak jsem se dala do úvahy, co je dětství. Dětství je pevně ohraničená doba příliš krátkého trvání. Dětství je nevinnost. Dětství je mámina náruč připravená pohladit, utěšit, chránit. Dětství je vývoj. Dětství je dobrodružství běžných dnů. Dětství je objevování reality. Dětství je hledání vlastních mantinelů. Dětství je zkouška. Dětství je strašák ve skříni.

To vše a ještě mnohem víc dětství bezpochyby skutečně je. Ale dětství jsou taky chutě. A pocity. Stovky a stovky pocitů.

Jsou to ty zmíněné antiperle, když se rozplývají na jazyku a chutnají sladce, když je rozkousnete. Je to pocit takové únavy, že usnete uprostřed kroku. Je to kouzlo, když usínáte v posteli u rodičů a ráno se probudíte ve své vlastní. Dětství jsou odřená kolena a roztrhané kalhoty, dětství je na-táboře-se-nebudu-koupat-protože-voda-studí-a-je-zima. Je to kreslená pohádka a kakao po ránu, je to plyšák s příběhem. Jsou to slzy v polštáři a právě ty máminy ruce – jak hladí, těší a chrání.

Je to změť pocitů, které nejsou nijak důležité. Pocity, které opomíjíme a chceme, aby zmizely nebo trvaly věčně.

A ten pocit nenávisti k bytí dítětem, o něm je dětství asi nejvíc. Ten pocit, že nemůžeš, protože to máma řekla. A pak se jednoho dne probudíte a puf. Je pryč. Zmizelo stejně jako všechny ty pocity, které tolik pálily, studily, bolely, hladily, laskaly, mučily, rozesmávaly, výskaly, rozhořčovaly.. Všechny jsou pryč a mně zbyly antiperle a smích a máminy ruce.

A trochu prázdna a stesku po všech těch pocitech.

A taky trochu naplnění, že jsem teda jako konečně dospělá.

Asi.

To nikdo neví.

Protože nikdo vlastně neví, co přesně je dětství. Protože pro každýho je to trochu něco jinýho.

To, co je dětstvím pro mě, nemusí být toliko dětstvím pro vás. 

Třeba rozpůleným míčem, který vám narazí na hlavu při prvních narozeninách. 

morning SENZEJŠN

Asi by měla existovat klec, která před osmou ráno Adélu nepustí z postele. Protože když pustí, tak se nestihnu ani nadechnout a vypukne to. A nebo bych měla naopak vstávat pravidelně, protože ty rána si pak můžu zaznamenat a jednou je vydám jako knihu. Takovou tu humornou knížku s rozkošnými malůvkami strýčka Pivrnce, kterou si čtou lidi na záchodě.
Senzací číslo jedna jsou vejce.
Nemám nic proti vejcím, dokud nejsou na obrovské hromadě uprostřed kuchyně a neroztékají se všude kolem sem a tam. Záchrana dveří od ledničky, které mi vyklouzly, trhnutím za plastový foch vejci přímo přeplněný, nedoporučuje ani jedna domácí puťka z deseti. Já taky nedoporučuju. Nedoporučuju ani pokoušet se všechno to SVINSTVO nabrat na lopatku papírovými ubrousky, protože jsou určitý věci, který nechcete. To je jedna z nich. Nemohu bohužel ani doporučit v takové situaci vlastnit kočku-která-ráda-žere-syrový-vejce-ale-vždycky-se-po-nich-strašně-poblije.

Kocour sežral a poblil se. Tak jsem vytasila dezinfekci, kterou jsem rozstříkala všude po zemi. A pak jsem uklouzla, udělala provaz, narazila hlavou do dveří od balkonu, vyválela se v dezinfekci a rozmatlaných vejcích. Senzace skončila. Hawk.

Senzace číslo dvě, den další. Ráno jsem se rozhodla pro zdravý životní styl a rozhodla jsem se udělat si super-healthy clean eating ovesnou kaši. Nasypala jsem si vločky do hrnku, zalila mlíkem, dala hrnek do mikrovlnky a zapnula. Vyčistila jsem si zuby, vrátila se k mikrovlnce, otevřela ji a tradá, hrneček nikde. V první chvíli jsem zvažovala, že jsem idiot a že se mi moje příprava kaše zdála. Ale říkala jsem si, že to snad ne.
Strávila jsem 10 minut života hledáním onoho hrnku s obsahem mojí snídaně.
Pak jsem to vzdala a rozhodla jsem se udělat si snídani novou. Ukázalo se, že jsem hrnek ve stavu ranní zmatenosti zavřela do skříně s moukou, místo do zmíněné trouby. Tradá. Konec senzace.

Díky bohu, že je pátek.