Žádný novoroční předsevzetí. Stejně to nemá cenu. Jen bych si přála, abych dokázala být tenhle rok trochu pozitivnější. A tím nemyslím, že bych měla vidět věci lepší, než ve skutečnosti jsou ale alespoň je nevidět horší. Asi jsem nakonec skutečně pesimista a to je hrozná škoda. Myslím si.
Moc si přeju naučit se nezapomínat, proč dělám některá rozhodnutí a věřit sama v sebe. Kdo jiný by měl lépe vědět, co je pro mě dobré?
Taky mě mrzí, že jsem se ve svém životě dostala do stadia, kdy už nejsem dále schopná být - jak se to tak říká - velkorysá a "větší" než jiní a odpouštět chyby a snažit se zachránit věci, které mi konec konců nic moc nepřinášejí. Asi jsem namyšlená čubka. Ale to stadium mého života taky říká - no a co?
Třeba se mi v dalším roce podaří najít v sobě tolik energie, abych z toho stadia vyskočila. Je to totiž trochu jako bych ztratila sama sebe, když vyprchala ta láska k hledání toho dobrého. A toho, co se ztratilo.
Hide and seek. Třeba to vyjde. Zatím jsem pouze ve fázi hide.
Jediná pevná předsevzetí se týkají poledancu. Vím, že do konce roku můžu zvládnout tolik nových věcí, až se mi z toho vlastně točí hlava. A musím jenom chtít, nic víc.
Taky si každý den zapíšu jednu věc, která mě ten den potěšila. A věřím, že jich zvládnu zapsat 365, abych si je příští rok, přesně v tento den, mohla přečíst a říct si - tak vidíš, Ádo, vždyť ono to bylo vlastně docela fajn.
Budu dělat věci tak, aby mě dělaly šťastnou. A aby dělaly zároveň šťastné moje okolí co nejvíc to jen bude možné.
Myslím, že jsem konečně pochopila, že putování není ani tolik o cíli toho putování, jako o cestě samotné. Někdy řeknu něco, co mě samotnou překvapí. Třeba zrovna tohleto.
Chtěla bych trochu víc hrát na klavír a trochu míň se nimrat v minulosti a trochu víc se smát tak, jako jsem se smála včera, a trochu míň se bát, co si myslí ostatní, a trochu víc tančit a trochu míň se ptát "proč kurva" a trochu víc... blablabla.
Přát si je krásný.
Ještě sem neviděla star wars a vubec mě to nesere.
Tak či tak roku 2015 říkám "ČÁUKO!" a přeju mu rychlej bezbolestnej odchod.
Rok 2015 je zasranej. Jen aby bylo jasno. Je mi 21 let a mám pocit, že už mám za seobu minimálně dva roky (přesně ohraničený svým číslem), který stály fakt za hovno. Tenhle byl jeden z nich. A proč vlastně? Ani nevím. Jen všechno, na co jsem sáhla tak nějak umřelo. Chcíplo.
skončila jsem něco, co mělo obrovskej smysl
umřela Oliva
plácám se v tom jak hovno
piju desetkafídenně a už to nic neznamená
půl roku jsem nebrečela a teď zase brečím skoro každej den
emocionálně jsem vyrovnaná asi jako petiletý dítě a vyprahlá asi jak Sahara
bojím se
stojí to za piču
zlomila jsem nějaký srdce
nemám pro to slova a slova já mám vždycky, takže co s tim?
Upínám se k tomu, že mi zbývá už jenom 15 dnů k přežití a pak to už bude dobrý. A že je to možná zcestná představa, to je jedno. Potřebuju mít cíl.
Dva týdny jsem mrhala svým mladým životem a pokoušela se zničit svoje tělo (o což se sice snažím po celou dobu trvání tohoto roku, ale teď jsem to na čtrnáct dní dotlačila na vrchol) - ode dneška se musím trochu uklidnit a vrátit se do normálu. Už jenom proto je potřeba dívat se na věci tak nějak z tý lepší stránky. Tak jo, nemám možná slova pro to, co cítím a jsem zmatená a připadám si na to sama, ale to jsou ty nedůležitý části.
Důležitý je, že mám kolem sebe báječný lidi. Že existujou písničky, u kterých skáču štěstím na posteli. Že trdelník je veganskej. Že když je mi smutno, tak vždycky vím, že mám komu zavolat. A že to neudělám jen proto, že nechci, ne proto, že nemůžu. Že jsem sice nevyrovnaná malá čůza, ale bojuju. A že sice bojuju se vším, i s tím, co bych měla s láskou přijímat, ale ten boj mě udržuje bdělou. Důležitý je, že když věci nemůžu říct, obvykle je můžu napsat. Že mám někoho, kdo mě poslouchá. Že pomaloučku polehoučku zase nacházím nějakou stabilitu sama v sobě. Že trochu - malinko - tuším, jakým bych chtěla jít směrem. Že trochu - ještě víc malinko - tuším, jak že se s tím vším vlastně poperu.
Ze zápisníku jedný lásky - co jsem si zapsala před mnoha měsíci - a co je pravdivý dneska a bude i za rok i za sto a až umřu, tak bude taky pravdivý - v mým srdci existuje takovej koutek, kterej bude vždycky patřit jenom jediný osobě. A nemyslím jenom teď nebo dokud se neobjeví někdo jinej. Myslím navždycky. I kdybych se měla zamilovat ještě tisíckrát nebo už vubec nikdy, vždycky bude nějakej tichej klidnej kousek mojí duše, která nebudu nikoho jinýho.
Tak oukej Ádo a teď pojď trochu míň kecat a trochu víc žít.
Včera jsem byla na koncertě Astronautalise. Bylo to skvělý. A nemám moc víc slov, který bych k tomu chtěla říct, protože to úplně stačí. (Pusť si support. Rickolus byl totiž roztomilej jak už dlouho nic.)
Skvělý.
Díky.
A dneska ráno jsem se probudila a vypadám jako bezdomáčskej mongol a mám v hlavě úplně stejnou bolest jako poslední dobou ale who the hell cares. Je ráno. Novej den, Ádo, takže ten včerejší může zůstat za tebou.
Hrozně mě mrzí, že samu sebe doháním do míst, kde přesně nechci být. Kde jsem nikdy nechtěla být. Do míst, která mě už roky děsí a pak najednou samu sebe vidím stát před tím rozhodnutím... A ani jedna cesta není to, co chci, kdo jsem a co bych si vybrala, kdybych mohla volit jinak. Ale nemůžu. A tak tu stojím, přešlapuju z nohy na nohu a snažím se vybrat správnej směr. A když se vydám na cestu, nakonec je to špatně. Takže zase přešlapuju a snažím se vymyslet jak Z TOHO VEN. A sto hoven. To taky.
Docela se těším, až tenhle rok skončí.
Jo a PRDEL MRDKY KURVA JEBAT DO PÍČI HOVNOCUC ZASRANÝ SVINĚ POJEBANÝ DOPÍČI KURVA UŽ ALE TÁHNI DO HAJZLU ARCIČURÁKU. PRAKUNDY.
Je to jako když by ti někdo drtil hrudník ve svěráku. Zepředu, zezadu, zprava, zleva, prostě ze všech stran. Protože ten svěrák má jedinej cíl - z tvýho hrudníku udělat maličkej hranol, ne větší než je krabička od sirek. Protože tolik ti přece stačí.
Takže každej nádech tě stojí tolik úsilí, jako bys dejchal dovnitř týhletý mminiaturní krabičky. Vlastně se celej najednou staneš takovou malou, prázdnou krabičkou, do který akorát nadechuješ kyslík, abys ho vzápětí zase vypustil ven, protože už zase lapáš po dalším vzduchu. A tak pořád dokola.
Dovnitř a ven.
Dovnitř a ven.
Ale na to si zvykneš, víš. Tak máš prostě trochu míň místa na dejchání. To nevadí, to zvládneš. A čím víc to bolí - a věř mi, že to bolí - tím víc se směješ. A že je to trochu křečovitej a možná někdy hysterickej smích, to může vzít čert, protože se usmíváš a hodně a to je jediný podstatný. A na to si taky zvykneš.
Někdy se uvnitř tebe ta krabička celá roztřese a všechen ten úzkostlivě nataženej vzduch vypudí ven dřív, než ho vůbec vstřebáš, a žádnej novej nechce pustit dovnitř. A třese se tak, že celá povolí ve švech a tobě nezbejvá nic jinýho než se tak nějak zabalit do celofánu jak dárek k narozeninám, držet se pohromadě velkou šťastnou mašlí, zavřít oči a neudusit se. A myslíš na to, proč vlastně že se to nemáš udusit, dokud ten třes a tlak konečně nepovolí a nepustí zase trochu toho kýženýho kyslíku dovnitř tý tvojí malý krabičky. A pak vezmeš izolepu a tu krabičku si opravíš jak nejlíp umíš, protože z toho všeho napětí se potrhala. A v potrhaný krabičce neudržíš žádnej vzduch, broučku, takže ji prostě opravit musíš. Protože ti ji nikdo nereklamuje. Protože jsi ji prostě moc používal. Takže můžeš zase jít a prosímtě hlavně se usmívej.
A někdy se zdá, že se trošku nafoukla. Jakoby povyrostla uvnitř tebe, jako kdyby ten svěrák maličko povolil. To je hned hezkej pocit a snažíš se nadejchat si nějakej vzduch do zásoby, jenže takhle to nefunguje. No a pak si svěrák zase vzpomene a stlačí tě zpátky. Takže tě vlastně jenom tak škádlí a hraje si s tebou jako s myší, to abys hlavně nezapomněl, že kdysi tam toho místa třeba bylo víc. Nebo že by někdy bejt mohlo. A to je na tom jednoznačně to krásný. Že tě v tom nikdy nenechá úplně pořád. Vždycky ti připomene, jaký to je, když povolí.
A pak to zase bolí, protože se snaží tě umačkat. Asi za to, že ti to udělalo radost nebo za to, že ses tak nenasytně snažil nadechnout. Takže někdy, když se hodně zlobí, tě ponoří do vody, takže lapáš po vzduchu jako šílenec, ale všude je jenom voda a krabička je taky plná vody a sirky už odplavaly a papír je celej rozmočenej a už víš, že se probudíš z ošklivý noční můry a že pod postelí není ani jediná příšera...
A když to skončí, tak tu krabičku pečlivě vysušíš, ošetříš ji, jak nejlíp dokážeš a použiješ další izolepu. Protože, miláčku, izolepa spraví všechno. Tos nevěděl?
A každý ráno vstáváš a víš, že nevíš vůbec nic.
Někdy je to jakoby ti někdo zlámal všechny kosti v těle. Asi. Nevím to jistě, protože jsem nikdy kosti v těle zlámaný neměla, ale tak nějak hrozně si to představuju. A jindy zase umíš lítat, to proto, že jsi vlastně kompletně vypuštěnej. Takže jsi jenom taková abstraktní hmota, kterou nikdo nevidí, neslyší a můžeš projít skrz ni. Bezpečně vím, že když bys jí prošel, tak by to zastudilo a tak divně by ses otřepal. Ale neviděl bys nic.
A jindy se ti oči pokoušej vyskočit z důlků, protože už s tvojí hlavou nechtěj mít vůbec nic společnýho. A tlačej se ven, kousek po kousku, v podobě slaných potoků, který ale vždycky obelstíš, protože když se chuděry dostanou až ke rtům a už jsou skoro pryč, tak je polkneš.
A hlavně se u toho usmíváš.
A víš že po nějaký době se z tvojí krabičky stane velká krabička? Oblepíš ji izolepou tolikrát, že zase začne vypadat jako ty. Jako hrudník. Takže už není vidět, protože když si vezmeš tričko, vypadá jako docela normální lidský tělo. Jenže je to jenom krabička. Prázdná, velká akorát na pár sirek.. Ale hlavní je, že už to není vidět. Takže se, lásko, nezapomeň oblíknout. A usmívat. Hlavně se nezapomeň usmívat.
A pořád hledáš, kdo že to utahoval ten svěrák. Jenže máš pořád zavřený oči, to abys neztratil celý oči, takže se vlastně nemůžeš podívat. Je to totiž velkej risk. Co kdyby se očiu rozhodly vykašlat na slaný řeky a prostě vyskočily a pak poskakovaly kolem jako dva velký hopíky a ty bys je už nikdy nenašel? Takže se radši nedíváš, protože ten strach je moc velkej. Máš strach, že zase něco ztratíš, nebo že ti někdo zmáčkne oči, tak jako ti zmáčkli hrudník. A vlastně si teda nejsi jistej, jak přesně vypadá zbytek tvýho těla. Jestli každá jeho část není vlastně jen spousta vrstev izolepy, která tak báječně těsní...
A někdy slyšíš v uších bušit vlastní srdce tak, že přehluší všechno ostatní. A ruší tě, a chceš na něj křičet, aby zmklo, protože to bolí. A někdy zas enebuší vůbec, takže do něj úzkostně šťoucháš, to aby ses ujistil, že tam vůbec je.
A pořád tě děsí, že jednou zjistíš, že tam neni. Nebo že je taky prázdný. Velký jako krabička od sirek. Nebo ještě menší. Jako prázdná špendlíková hlavička, která ti vyklouzla mezi prsty a puf, je pryč, a nevíš kde, zakutálela se někam, kam už nedosáhneš.
A čím víc to bolí, tím víc se usmíváš.
Tak to je asi setina toho pocitu. Ale asi by bylo bývalo snazší a pochopitelnější, kdybych ti řekla prostě, že je to takový divný. To by asi odpovídalo.
V sobotu jsem jela vlakem. Zapadalo sluníčko, stála jsem v chodbičce starýho rychlíku a koukala z okýnka. Vítr mi cuchal vlasy a nemohla jsem vlastně udržet otevřený oči a chvílema ani dejchat, asi z toho, jak to bylo nádherný. Uvědomila jsem si, že přesně tohle a ten pocit s tím spojenej je jedna z mých klasických letních radostí.
A přivedlo mě to k otázce, co vlastně je léto tak nějak samo o sobě.
Léto je jedno z ročních období. Astronomické léto začíná letním slunovratem a končí podzimní rovnodenností.
Astronomické léto - přesně. Ale co moje léto?
Tak jako je pro mě léto hlava vystrčená z okna řítícího se vlaku na cestě do neznáma, tak je pro mě léto cesta autem v noci. Léto voní jako stará tatrovka (po tabáku, větrovejch bonbonech a rozdrobený sušence) a taky jako benzinka v pět ráno uprostřed Alp. Léto je pro mě ta hrozná zima a táta jak spí na sedačce a my pijeme hrozně hnusnou a zároveň nejlepší horkou čokoládu z automatu a kocháme se nekonečnou výškou hor a rychlostí okolo projíždějících aut spěchajících kdovíkam.
Léto pro mě jednoznačně znamená moře. To jak šumí, voní a hladí. A taky jak řve a duní, když se zlobí. A i když jsem třeba několik lét u moře ani nebyla, vždycky pro mě to léto symbolizovat bude. A jestli (až!) se někdy vypravím k moři v zimě, stejně to pro mě bude takový malý léto. A ještě víc se stane létem, když si dám zmrzlinu. Nedejbože když bych seděla na pláži u moře, jedla zmrzlinu a sledovala východ slunce.
Léto pro mě znamená jednoznačně babičku s dědou. Dědu, jak opravuje moje první kolo a učí mě nahodit si řetěz. Babku předkloněnou v záhonku a schraňující pro její berušku (totiž pro mě) ty nejlepší hráškový lusky, a pak ty největší jahody a celý hrsti kanadskejch borůvek, který tolik miluju. Dědu, když kouká na zprávy a u toho si dopřává jeden jediný dílek čokolády. Babičku, když vaří, nadává na vedro a směje se, až brečí. Dědu, jak mi vyrábí luk. Babku, jak mi čte pohádky před spaním a usíná u toho. Dědu s košíkem plným domácích rajčat... A prostě babičkou s dědou. To jak to voní u nich doma i jak voní zahrada navečer, jak štípe pusa na tvář, když odjíždím...
Ať se to bude zdát jakkoliv zcestný, léto je pro mě Harry Potter namluvenej od Hyhlíka. A ikdyž ho poslouchám vlastně pořád dokola, nejen v létě, tak nějak mě k tomu letnímu pocitu poutá.
Léto je pro mě Wonderwall od Oasis. Jakožto ranní toulky po Karlových Varech, kdy vlastně nevíš, co bys. Protože jsi vypil tolik piva (který je pro mě náhodou taky trochu symbolem léta), že vůbec nevíš a jenom tak si broukáš.
Léto jsou pro mě hvězdy. Zejména velký vůz. A zaklonit hlavu, koukat se na nebe a chtít tančit a brečet a smát se (to všechno a ne nutně v tomto pořadí, klidně i najednou) a uvědomovat si tu palčivou ubohost vlastního bytí, kdy je člověk tak malý, že by si snad chtěl stoupnout na špičky... to je pro mě taky léto. Velkej vůz.
A nevím jak vaše, ale moje léto voní jako borovice, jako čerstvě převlečený ložní prádlo, jako Praha po dešti, jako citronová limonáda, jako kokosy, jako hranolky s tatarkou, jako studenej spacák.. ale i trochu jako tatranka nebo jako růžičkový kapusty (kdovíproč). Taky vím, že je léto, když je takový vedro, že nemůžu ani mluvit. A když jím švestkovej koláč.
Obávám se, že bych mohla pokračovat donekonečna. Zajímavý je, že ačkoliv je pro mě léto (narozdíl od většiny lidí) i zcela pravidelným přísunem ne-uplně-dobrých-dní, nakonec na něj jako na období vzpomínám v dobrém. Asi jsem divná. Bohudík.
Co jsem ale chtěla říct především, je to, co pro mě přesně bylo tohle léto. Protože to je tak nějak mnohem těžší uspořádat a pak napsat a nakonec se rozhodnout, jestli jsou to věci, který vůbec chci/můžu napsat.
Tohle léto pro mě voní hrozně moc jako káva. A obávám se, že celej svět teď pro mě voní o hodně víc jako káva než kdy předtím. Ale káva je skvělá, takže s tim jsem v pohodě.
Taky voní jako jako ty klasický věci - borovice a les a švestkovej koláč. Ale hrozně moc ve mně zůstala vůně ohně, stanový plachty, ranního probuzení do zurčení potoka a absolutního ticha.. Voní po některých lidech. A připomínaj mi ho jejich oči. A některý z těch očí mi třeba připomínaj celej můj život a každý (sebezasranější nebo sebelepší) roční období, některý jen tohle jedno konkrétní léto.
Jo, a tohle léto bylo opravdu hodně zmrzlina. Opravdu hodně.
Ale taky bylo (a možná stále ještě je) strašně moc o "Kurva, Adélo.", který sem si říkala každý ráno. A nebylo to ani trochu "Kurva, Adélo, seš super" ani "Kurva, Adél, seber se" ani "buď hodná" ani "máš se fajn" ani "přestaň se s tim tak srát" ani "nemám tě ráda" ale ani "mám tě ráda". Bylo to spíš něco jako "Kurva, Adélo, co s tebou?"
Pořád nevím, co s ní.
Jedno je ale jasný - tohle léto se pokouším upít a ukouřit k smrti. Zatím to nevyšlo. Ještě mám ale (podle astronomickýho léta) asi dvacetjedna dní. A podle mýho letního kalendáře ještě uvidíme.
Tak či tak bych chtěla podotknout, že léto je skvělý. Zamyslete se nad tím, co znamená pro vás. Zavřete oči. A myslete na léto. Na to jako voní a co vlastně znamená. Protože... víte vůbec, co to je léto?
Probírala jsem starý fotky. A starý písničky. A tak celkově řečeno starý vzpomínky. Je to až neuvěřitelný, kolik takovejch se vyvalí ven s jedním blbým popěvkem. Důležitý je, že ikdyž se mi chvílema chce nad některýma vzpomínkama strašně moc brečet, tak jsou ve skutečnosti všechny krásný. Jak jsem to udělala? Asi jsem měla obrovskou kliku. Na písničky, na fotky, na okamžiky a hlavně na lidi.
Díky za to, že to nejhorší, co jsem kdy zažila, mi vlastně dalo to nejlepší.
Díky moc za všechno to štěstí, co mám a díky za to, že jsem schopná si ho aspoň občas a aspoň trochu (ikdyž jistě nikdy ne dostatečně) vážit. Díky i za to, že mám někoho, kdo mi vysvětlí nepochopitelný chování některých lidí a že je pak díky tomu dokážu dál mít ráda. Díky za to, že nechápu, proč některý lidi vlastně maj rádi mě, protože možná to je to jediný kouzlo a proto to tak je. Díky i za to, že dneska řeším věci, kterým se večer můžu sama smát. Díky za to sto miliard hvězd a díky za mléčnou dráhu a za Bukowskiho a za lišku z Malýho prince.
V hlavě mi poslední dobou neustále zní:
No a to je asi tak setina. Jen sem si to chtěla nějak trošku sesumírovat, co si to vlastně pořád broukám. Ha!
Plus mám další věci k zařazení do mých senzejšn (tu knihu jednou fakt napíšu!). Situace: Žena vchází na koupališti do dámských sprch v doprovodu svého synátora, kterému ovšem nejsou ani dva roky, ani pět a dokonce už ani deset let. Jiná žena, důkladně si omývající mohutné tělo, se mračí - chlapec očumuje své okolí - a oslovuje jeho matku: "Paní, nepřipadá vám, že je váš chlapec už dost starý na to, aby se převlékal v pánských sprchách? Je mi to dost nepříjemné, že je tady."
Argument za všechny prachy: "Co by zrovna na vás tak asi viděl? vždyť mu nebylo ještě ani čtrnáct."
Zdálo se mi o tom, že jsem na bále princezen. Bylo mi deset, byla jsem ostříhaná na kluka, měla jsem debilní kecy, mluvila jsem sprostě a máma mě oblíkla do chlupatýho kožichu. Ostatní holky měly růžový šaty.
Obrázek toho, jak to vlastně reálně vypadalo, když jsem byla malá. A teď zpětně jsem nejšťastnější, že to takhle nějak bylo.
Jsem v Praze asi dva týdny a už mám zase pocit, že bych docela ocenila dovolenou. Haha.
Lidská představivost je stejně neuvěřitelná věc. Díky ní existují draci, láva mezi křesly, když ti je pět, sluníčko, když prší, baletní sál uprostřed pole, sny a vlastně veškerá hmota. Zvláštně miluju věnování v knihách. Když mi bylo čtrnáct, četla jsem poprvé Vyhoďme ho z kola ven a ta knížka ve mně zanechala hlubokou stopu tak nějak celkově. Ale hrozně pevně mi v paměti za ty roky zůstalo zakořeněno právě věnování té knížky.
Viku Lovellovi, který mi vysvětlil, že draci neexistují, a pak mne zavedl k jejich slujím.
A tak nějak to s tím vším je. Říkají nám, že neexistují zázraky a říkají, že na ně nemáme věřit. A pak nám vysvětlují, že žijeme na modré planetě, která poletuje kolem obří ohnivé koule vedle měsíce, který hýbe mořem... a pak nemáme věřit na zázraky?
Takže já budu věřit. Budu dál věřit na zázraky, protože svět je jeden obrovskej zázrak, ty jsi další a já taky. A když někoho miluju, tak nemiluju proto, že oceňuje a miluje moje hezký stránky, ale proto, že krotí ty zlý.
Jsem totiž takovej malej, hnusnej, slizkej démon. Někdy.
Zamyslete se nad následující otázkou: Když bych řekla, ať uděláte seznam věcí, který máte na světě fakt rádi, na kolikátým místě byste řekli "sebe"? (Otázka za milion ve zvrácený verzi Chcete být milionářem.)
A taky se ptám, jak dlouho znamená věčně? Někdy třeba jen jedinou sekundu. (Zdá se, že dneska nic vlastního nevymyslím. To je samozřejmě Lewis Carroll, Alenka a White rabbit.) A tím se můj myšlenkový pochod vrací zpátky na začátek. K zázrakům. A k představám. A k tomu, čemu věřím(e).
Představy a myšlenky, který mě pronásledujou:
1) Potřebuju, aby mě někdo střelil do hlavy.
2) Když prší, tak je to jako sprcha pro svět. Takže pokaždý, když prší, je to šance nechat odplout některý ty malý, slizký démony.
3) Mám pořád strašnej hlad.
4) Je strašně jednoduchý nenávidět, zatímco být milý a slušný vyžaduje sílu. Bohužel ji ne každej má.
5) Umím se přemisťovat jen tak lusknutím prstů. Včera odpoledne jsem byla uprostřed ničeho, vonělo to tam trávou a sluníčkem a jehličím, přesně tak, jako voněly Beskydy každý léto..
6) Evžen a děda.
7) Ráda bych někomu napsala dopis.
8) Chci se stočit do klubíčka, schovat se pod stůl a tam se s m á t.
Moc si přeju naučit se nezapomínat, proč dělám některá rozhodnutí a věřit sama v sebe. Kdo jiný by měl lépe vědět, co je pro mě dobré?
