Kam jako kurva zmizel?

Ale fakt, kam zmizel? Mluvím o roku 2013. Je mi skoro blbě z toho, jak rychle čas letí. Když mi bylo šest, od listopadu do Vánoc to trvalo i několik let v měřítku momentálních dní. Zamyslet se nad příchodem nového roku jsem stihla asi tak 30. (mezi nicneděláním, úklidem po ninja fruitu a prohlížením koťat). Co bych tak asi ráda udělala v tom novém roce? Nedělám předsevzetí (protože ty jsou od toho, aby se neplnily), spíš jsem jen uvažovala, jestli má můj život vůbec nějaký cíl. V momentálním období stagnace si říkám, že nějaký nutně musím vymyslet.

Když si ty cíle sepíšu, možná to pomůže, abych k nim vážně dospěla. 

• Začít se učit a uspět ve zkouškovým.
  Pravda je taková, že je mi to docela hodně jedno, jak to vlastně dopadne. Škola mě nebaví, jsem zklamaná z přístupu i z druhu informací, které dostáváme. Jsem zklamaná z toho, že nejnutnější je učit se nazpaměť a nikoho nezajímá, jestli chápu/nechápu. Problém je, že (jak mi okolí neustále vnukává) to bude asi všude stejné. Takže ať žije FSV, další gympl na mým kontě! 
• Začít pravidelně cvičit & jít zdravě(ji).
  Řekla bych, že ani ne tak proto, abych zhubla, jen abych se prostě cítila fajn. Když ve dvaceti lezu do schodů a funím, co tak asi budu dělat za pět let..
• Upéct alespoň pět dortů.
  Protože dorty jsou báječná věc. A tečka. 
• Naučit se vařit alespoň pět typů polévek.
  Nejsem moc polívkovej typ, na druhou stranu v zimě nic nezahřeje líp, než takové horké krémové (i nekrémové) pohlazení.
• Ušít si alespoň tři věci.
  Skvělý na šití je, že máte originál. A první kousky vypadaj jako pytel a nedaj se vlastně moc nosit ven, ten pocit je k nezaplacení. Myslím ten, když z kusu obyčejné látky vytvoříte něco, co má najednou duši. Protože oblečení má duši, to je jasné. 
• Jít konečně na to blbý školení v práci.
• Přečíst alespoň jednu knihu za měsíc.
  To je smutný, já vím. Netřeba dodávat vůbec nic, budu se stydět někde v rohu.  
• Psát víc.
  Hahaha. Další směšnost. Cítím se bez psaní opuštěná, ale když už mám nápad, jako bych vždycky našla něco, co mě v tom okamžiku bude bavit víc a nebo co musím bezodkladně udělat. Proto, že se bojím, že už mi to prostě nejde. 
• Podívat se někam, kde jsem ještě nebyla.
  A je mi fuk, jestli to bude Lednice nebo Portugalsko. 
• Podívat se aspoň na pět filmů natočených dřív než v roce 70. 
• Být šťastná.
  To je totiž asi to jediný, co můžete se svým životem udělat. Udělat ho šťastným. Nejde totiž ani tolik o to, co se přihodí nebo nepřihodí, štěstí k vám samo nepřijde. Musíte za ním jít a držet se ho, jinak je prostě pryč. (To je jsem si nepřečetla v Bravíčku, přísahám, řekl mi to můj psychiatr.)
• Zase začít trochu fotit.
  Jen tak a bez cíle, jen prostě začít. Uchovávat vzpomínky v hezkých fotkách. Protože si je děsně ráda prohlížím. 
•  Užít si Anny ples.
  Což je jako jasný, ale říkám si, že si napíšu aspoň něco, co určitě splním :) 

 A jedna z nejlepších věcí roku 2013 je Vilém. Tak nějak jsem tušila, že jestli někdy budu mít "volně pobíhající zvíře", bude to spíš kočka než pes. Ale náhlá, neplánovaná akce ukázala, že to rozhodně bude kočka.  Tedy kocourek. 

Podle mě se od koček může člověk naučit spoustu věcí. Především to, že ke štěstí stačí jíst, spát a hrát si. Občas se pomazlit, ale to jen, kdy já chci. 

Zásadní je, nespustit oči ze všeho, co se hýbe a vždycky je třeba zkontrolovat, jestli prst, který na vás ukazuje je opravdu prst nebo nějaká báječná hračka, popřípadě je fajn ho ochutnat a zjistit, jestli by se nedal pohodlně konzumovat. 

Nikdy nedejte na to, co říkají. Když něco nesmíte, počkejte až všichni odejdou anebo usnou a pak to udělejte. 

Vybrečet se dá asi tak všechno. 

Moudra o kočkách a o lidech, která jsem se naučila za pouhé tři dny. Myslím, že se toho od něj naučím ještě mnohem víc. 

w h a t e v e r

  Když jsem byla malá, myslela jsem si, že když auto jede moc z kopce, dole se nutně musí napíchnout a zůstat trčet kufrem vzhůru (což byla mimochodem pěkná blbost,vzhledem k tomu, že naše stará 613ka - což bylo jediný auto, který jsem znala - měla motor vzadu). Myslela jsem si, že když se nechá stát svařená čokoláda se smetanou na pařížskou šlehačku, tak se čokoláda zase oddělí a já ráno najdu v lednici tabulku položenou ve smetaně.
Myslela jsem si, že rodiče jsou neomylní, že to bude super, až budu velká, že existují víly a skřeti. Myslela jsem si, že když zavřu oči, nikdo mě neuvidí. Myslela jsem si dokonce, že když vajíčka z ledničky nesníme dost brzy, jednou se z nich vylíhnou kuřátka. Došla jsem až do stadia, kdy jsem si jedno vejce schovala pod postelí. Po dvou měsících začalo smrdět a máma ho našla. Byl to průser.
 Byly tisíce věcí, ve které jsem věřila a o kterých jsem myslela, že jsou na jistotu. Třeba to, že se lišky živí výhradně šunkou (a neptejte se, kde jsem na to přišla, asi za to může Josef Lada) nebo že lakovat nehty si člověk může, až když je dospělej.
  Dá se říct, že jsem hravá osoba. Z toho šíleného dětství mi zůstala láska k tvoření, a to čehokoli. Ten pocit, když z ničeho vytvořím něco, je celkem k nezaplacení. Když z něčeho ošklivého udělám něco hezkého, něco, co udělá radost. To miluju. A z těch věcí, kterým jsem věřila, jsou některý pořád trochu nejistý. Copak by nebylo k popukání, kdyby se ty auta fakt najednou napíchla na čumák a zůstala viset ve vzduchu? Nebo si zkuste představit, jak úžasně výhodný by bylo zneviditelnět, když zavřete oči. Jediná smůla je, že by pak metra byly prázdný, třídy by byly opuštěný a v práci by nikdo neseděl, protože by všichni měli zavřený oči, jen aby je nikdo neviděl. Hm. Taky jsem uvažovala nad tím vejcem. Hergot a co kdyby fakt? Co když jsem někdy snědla kuře, aniž bych věděla, že ho vlastně jím?

Co se toho tvoření týče, měla jsem záchvat tvořivosti se sukní, s jedním dárkem k vánocům a taky jsem pekla cukroví. Jde ale o to, že není čas. Což je k uzoufání. Takže tvořím po nocích a ráno jsem unavená.
Taky momentálně existuje asi tak tisíc věcí, co bych chtěla. Jedna z těch věcí byl diář, což je nutnost každé správné slepice. Tenhle od papelote je úžasnej. A dost bylo rozplývání.

Taky jsem nedávno projížděla soubory v počítači. Těch desítek dokumentů s rozepsanýma hloupostma (některý ty soubory se tak taky jmenujou - hloupost, hloupost1, demence.doc, blbákov8.docx a podobně, fakt nekecám) mě v podstatě udivilo. Prohlížet si, jak jste mysleli a cítili před několika lety, když teď cítíte a myslíte úplně jinak, je úsměvné i bolestné. Stud samozřejmě hraje určitou roli, ale to asi není to nejpodstatnější. Stydět se nemusím, byla jsem malá. Jde spíš o to, jak člověka překvapí, jak hrozně smutná ta osoba vlastně byla. Sama obrácená proti sobě, protože nic nechápala. Krásně v tom vidím, jak jsem nerozuměla sama sobě. Ten vnitřní boj, který jsem si nepřipouštěla a svalovala ho na nesmysly v okolí, je v pozadí každého příběhu, každého řádku, každého slova. A je příjemné i šílené číst si to teď, kdy všechno vnímám a cítím docela jinak, kdy chápu, co je to to co mě tolik bolelo. Když si to teď celé uvědomím, dá se říct, že jsem byla vesměs normální dítě. Za což cením samu sebe.

úplně poslední léto

Poslední den letošního léta jsem strávila kupodivu smysluplně. Nikdy předtím jsem nebyla v žádném pořádném zábavním parku kromě rakouského Prateru. Neuvěřitelně mě to ovšem nadchlo. Kdybych měla majlant, další přinejmenším týden bych nechtěla dělat nic jiného. Německý EuropaPark se zařadil mezi jedno z míst, na které budu dlouho vzpomínat. 

Vážně mě bavily všechny ty šílené a k neuvěření rychlé dráhy, ačkoliv jsem se bála a schovávala se pod kapucí, jakoby mě to snad mohlo zachránit. Mezi plusy počítám, že bylo nádherné počasí (doslova pravé babí léto, jak má být) a neudělalo se mi ani jednou špatně! Pokud bych měla doporučit tip na výlet, rozhodně je to tohle. Užijete si to, slibuju, pokud aspoň trošku bažíte po adrenalinoví zábavě. 

Jo a vlastně to je myslím i báječný jako dárek. Vykašlete se na voňavky. Tohle je nesrovnatelně lepší :-)

poslední střípky léta

Letos se ještě nechci loučit s létem. Mám pocit, že mi proklouzlo mezi prsty a já si sotva stihla užít kraťasy a tílka, holé nohy a žabky, sálající domy v uličkách Prahy. Jako bych se ani pořádně nenadechla letního voňavého vzduchu a už se ke mně zase řítí chlad a studené ruce. Nic to nemění na tom, že se těším na podzimní večery s čajem a na první sníh a na palčáky a kabát s kapucí, horké nápoje a ten pocit, když si v kavárně - celí zmrzlí a růžolící od větru - sundáte teplé svršky a spokojeně rozjímáte nad vroucí kávou, ale přesto bych léto ještě o pár dní prodloužila.

Na Míráku už  vysadili podzimní kytky. A ten klavír mu dává atmosféru, to ne že ne. Vůbec ve mně klavírní hudba téměř všeho typu vyvolává zvláštní, rozporuplné pocity. Zároveň takovej ten hřejivej pocit, když poslouchám něco, co je nekonečně nádherný. Nepochopitelnou frekvenci tónů, které jindy vydává celý orchestr. Vrací mě do dětství, kdy jsem se vztekala a kopala kolem sebe nohama (a kdybych mohla, kopala bych i všemi dalšími končetinami), když mě máma zarputile nutila cvičit stupnice. Vyvolává to ve mně znovu a znovu ten pocit absolutního odporu k něčemu, co musíte, co vám nejde a co vám ve stejném okamžiku dělá i radost. A v tu chvíli se dostávám k druhém zároveň, kdy mě zaplavuje pocit absolutního nedozírného štěstí a uvědomím si, jak moc tu hudbu miluju. Jak moc mi ty měsíce trápení stály za to, protože ten dotek studených klapek mě teď vždycky uklidní a dodává mi pocit bezpečí. Hm. A je jedno, že v tom nejsem vlastně ani moc dobrá a že za tím, co umím, stojí přísný dozor mojí mámy a dost rozčilených slz. Stejně jsem vděčná, že si můžu pro radost zahrát, že umím vykouzlit hudbu. Hudba totiž umí vykouzlit úsměv. A i kdyby byl třeba jenom jeden, stálo to za to. 

V téměř bezvýznamných intervalech mě přepadají záchvaty totálního zatracení. Jsem obklopena instantním štěstím, jsem šťastná, a přesto mě pořád něco hlodá, jako bych prostě jen neuměla nakládat s tím pocitem, že nikde není problém. Skoro jako by můj mozek sám vytvářel potíže, které by mě mohly uvrhovat do špatných nálad a které by - a to především - omlouvaly slzy a všechny ty doprovodné pocity. Nevím co si s tím počít. Je to jako hnusná, slizká ruka, která mi stahuje hrudník a snaží se ho rozdrtit. Jedinou vážně fungující věcí je sebrat se a projít se Prahou. To jakoby mě jediné dokázalo vytrhnout z uměle vytvořené mlhy. Na druhé straně - aspoň že něco.
Docela dost se netěším do školy. Nemám asi sílu snažit se začlenit mezi nové lidi. Já nejsem začleňovací typ. Už jen tím, že skoro nepiju, ztrácím první odrazový můstek pro seznámení se - většina lidí mě zaškatulkuje do vlastního šuplíčku se štítkem "magoři & šprti & namyšlené husy" (a možná by tam měly bejt spíš hashtagy) a nebo - v tom daleko horším případě - mě ti lidé do pití nutí. Připadá jim legrační mě přemlouvat a hecovat a nechápou, že já o to (a ani o ně) nestojím. Nejspíš se k tomu stavím špatně. Rovnou zády, rovnou pohrdavě. možná si štítek "namyšlená husa" zasloužím. Možná? 

P.S. Na víkend jsem byla na Adršpachu. Adršpach je hezkej, voní lesem a potokem a skálama. Akorát tam byla mlžnatá zima a hodně pršelo. A to je tak asi všechno. 

Co bych tak asi viděla?

Prázdniny trávím ve zběsilém nic nedělání, které sem tam střídá směna za barem. Za plusy barmanství považuji fakt, že jsem se naučila míchat pár fantastických koktejlů a můžu si s rozkošnými staršími britskými páry povídat o momentální politické situaci u nás. A samozřejmě taky to, že je to - ač nepravidelný - přísun peňázů do mojí kasičky.
Ani jsem si pořádně neuvědomila, že polovina mých nejdelších prázdnin je už za mnou a to tak, že jsem nikde pořádně nebyla. Kromě třídenních upršených Varů a squatování na Lipno festu jsem pořád zavřená ve své milované betonové zahradě. Zůstávám tedy zahalená a pohlcená vlastní leností, dopřávám si dobré jídlo a vanu s rozpuštěným extraktem z růží a poslouchám namluveného Harryho Pottera. Lábusův hlas mě neskutečně vytáčí, ale ve své podstatě mě to baví stejně, jako když mi bylo sedm. Napadají mě zvláštní myšlenky a pak se jimi zabývám.
Takže vážně - co byste například viděli v zrcadle z Erisedu? Hodně jsem uvažovala, co bych si tak upřímně a toužebně přála, že by mi to zrcadlo mělo ukázat. Zatím jsem nepřišla na nic pořádného. Momentálně jsem ve stavu štěstí. Obecného štěstí, které samozřejmě není 24/7, ale v podstatě mě obklopuje a naplňuje. Možná bych viděla samu sebe s ponožkami, protože ponožek není nikdy dost a nebo sebe se dvěma dětmi, kterým bych mohla dát všechno, co by je udělalo šťastnými. Možná bych viděla nějakou banalitu. Třeba sebe v jiném světě, sebe, jak objevuji cizí galaxii nebo sebe na asteroidu B612. Možná. Přesto je pro mě náhle neskutečně poutavé uvažovat, co je to, co bych si přála ze všeho nejvíc.
Je zvláštní, jak člověk dělá spousty věcí jen tak, aniž by doopravdy věděl, co chce ze všeho nejvíc.

osobní prostor nula

Tenhle víkend byl super. Užila jsem si ho, hučková párty byla nejpohodovější. Přijímačky na fhs se zařadily mezi jeden z nejdivnějších zážitků vůbec.

Začne to tím, že vstanete brzy, abyste vše stíhali s přehledem a v klidu. Je zima a prší, což jednoho dokáže docela otrávit. Tohle otrávení a rozmrzelost však ani zdaleka nedosahuje kvalit zprotivení, které má teprve přijít. Vyšehrad, jindy jedno z mých oblíbených míst, se na chvíli proměnil v noční můru. Všude byli lidi. Kamkoliv jsem se otočila, stáli tam, hlučeli, kouřili, pokřikovali, tvářili se chytře anebo hloupě, plkali, strkali se, smáli se, vrčeli jeden na druhého, podupávali, nervózně spílali dešti a studenému počasí. Mezi všemi těmi účastníky se pohybovaly v kruzích dotěrné ženy s letáčky, které se očividně snažily dodat uchazečům sebevědomí, když jim doslova cpaly do rukou i pod nos a do slovníků lákadla na "pomaturitní studium angličtiny". To dovede potěšit, když zkouška, která má přijít asi za deset minut, je pouhým překladem z angličtiny do češtiny a většina z přítomných pevně věří, že ji levou zadní složí. 

Aby bylo jasno, drtivá většina přítomných si dá na Fakultu humanitních studií přihlášku s jediným záměrem - dostat se a studovat tam, jen pokud to jinde nevyjde. Ta smutná strana věci je, že každoročně nastoupí na školu přes 700 lidí. To znamená, že 700 lidí urputně toužilo jít někam jinam, ale nedostali se? 

Když se konečně (vymrzlí a rozhořčení) dostanete dovnitř, začíná teprve ta pravá zábava. Nacpou vás do nekonečné fronty a pak čekáte. Jedinou zábavou může být pomlouvání okolních osob. "Ta vypadá, jakože má místo mozku stejně ostrý podpatky" nebo "Tenhle člověk přiletěl z minulýho století? Angličtina už nemá tykání." A tak dál a tak dál.  Pak přijde sama zkouška. Nemyslela jsem ani tak na pohřeb, což bylo téma textu, jako spíš na pocit absolutní nesvobody. Člověku vedle jsem mohla číst esemesku, aniž bych se nahnula. Osobní prostor nula, osobní přístup nula. 

Odešla jsem zhnusená. Nemám ráda masové akce. Tohle bylo horší než koncert v o2 areně. 

fantazie

Tenhle týden hodlám přežít jen díky vidině soboty.
Můj Holub mi jednou dávno řekl, že když chci poletovat sem tam a mít hlavu v oblacích, musím stát nohama pevně na zemi. Že do té doby to nepůjde. Myslela jsem, že to je největší nesmysl světa. Poslední dobou zjišťuji, že to jde vlastně celkem snadno. Nohama jsem na zemi, docela stabilně. Hlavu mám v oblacích, protože můj svět létá se mnou. Prozření na jedničku.

Přišlo sluníčko. Fantastický, mám hroznou radost. Nebe mi konečně přestalo padat na hlavu a musím za ním.
Taky je toho sto milionů do školy. Blaží mě jen to, že už je to propánajána konec. Šlus, finíto. Nazdar.
Upekla jsem super bábovku, kokosovou a čokoládovými flíčky. Recept možná někdy jindy. Dohání mě únava. Oprava prvního řádku - tenhle týden hodlám přežít jen díky vidině soboty a postele (tak asi zapětminut).

o co víc hnusnějc to vypadá, o to líp to chutná - banány, jogurt, cheerios a navrch zalitý medem