duch nad hmotou

 Většinu věcí v životě pokazí to, že máme v hlavě představy o tom, jak by měly být. 

Když se stanu náhodným aktérem jakékoliv situace, vím, jak by měla probíhat. Někdy možná nevím, že to vím, ale vždycky to vím. Občas je pro mě těžké popsat ten stav tak, jak se ho představuji, ale stejně ta představa existuje. Myslím, že to člověku způsobuje víc bolesti než cokoliv jiného. To že se někdo zachová špatně, znamená prostě jen to, že se nezachoval podle našich představ. Nic víc. 

Je tak těžké opustit představy o světě, jaký by podle nás měl být a nechat ho prostě být takovým, jakým je? Je tak těžké opustit představy o jednání druhých a přijímat je jako pravdu, ke které se můžeme vyjádřit, nemůžeme ji ale změnit? Je tak těžké vyklouznout z hranic vlastního myšlení a dát prostor ostatním, aby nám ukázali, jak vypadá svět mimo tyto hranice?

Chtěla bych, aby lidi přestali myslet jen uvnitř klece. Chtěla bych ale ještě mnohem víc. Nestačí mi ani to, aby mysleli mimo klec. Přála bych si, abychom mysleli, jako když žádná klec neexistuje.

Mám cíle pro tento život (a možná i pro ty další): 

Probudit se a říct si "Je mi hezky. Je mi hezky proto, že jsem. Je mi hezky proto, že jsem tady a teď."
Probudit se a podívat se do sluníčka. A říct si "Děkuju. Děkuju za to, že jsem. Děkuju za to, že jsem tady a teď."
Probudit se a vdechovat vůni polštářů. A říct si "Jsem vděčná. Jsem vděčná, že jsem. Jsem vděčná, že jsem. Tady a teď."
Probudit se a smát se. A říct si "Miluji. Miluji, že jsem. Miluji, že jsem, tady a teď."
Probudit se a plakat. A říct si "Miluji. Miluji tady a teď. Nevlastním, pouze miluji. Tady a teď."

Vítězství ducha nad hmotou.
Dokážeš myslet tak, jakoby hmota neexistovala. Dokážeš létat, protože chceš. Přijímáš bolest, přestože se zdá nesnesitelná. Přijímáš sebe.
Jsi bytost milující. Bytost křehká. Bytost silná. Bytost spartanská.
Bytost zvrácená. Bytost přeplněná hněvem. Bytost závistivá. Bytost harpagonská.

Ráda věřím, že někdy potkáváme lidi prostě proto, aby nám pomohli stát se těmi bytostmi, kterými se máme nakonec stát.

Občas pláču prostě proto, že je svět kolem nádherný. A připadá mi, že je toho všude kolem tolik, že nejsem schopná to unést a tak pláču, protože se neúspěšně snažím pojmout všechnu tu krásu. 

Občas mi bývá úzko, když je mi hezky. To asi proto, že se bojím, že to nepotrvá ani chvíli. Vidíš? Vzdávám se navždy, stačí chvíli. 

Nevím, jak bojovat s tím strachem, kterým samu sebe obírám o ten sladký pocit. 

Nevím, jak bojovat s tím, kam mi běží myšlenky, když se nikdo nedívá. 

Nevím, jak bojovat.

No. Ale stejně pořád jsem.
Tady. A teď.