jednorožci a chiméry

Tak bych řekla, že je to docela jednoduchý. 

Všichni hledáme někoho, kdo bude naše první volba. Kdo pro nás může znamenat celej svět. A především někoho, pro koho se my staneme první volbou. To zní docela jednoduše, viď. Nojo. Jenže co když tě nejvíc ze všeho na světě děsí představa, že existuje někdo takový? A nebo představa, že se pro někoho rozhodneš a jediný co ti nakonec zbyde je roztažený chřípí nosu, červený líčka, rozcuchaný vlasy, jak sis do nich zabořil prsty, zaťatý pěsti a nekonečný prázdno.
Co když tě nejvíc ze všeho děsí to, že takhle to prostě nefunguje? Že ikdyž je láska smysl života, tak stejně nikdy nedokáže zlomit to, co je v lidech zakořeněno. Nikdy nezlomí touhu po moci, po penězích, po zemských rozkoších.
Co když tě nejvíc děsí, že nevíš, co tě nejvíc děsí?

Představ si, že máš kamarádku, jmenuje se třeba Greta a tráví s tebou čas. Miluješ ji, protože bez ní jsi na světě hrozně sám. Greta ti rozumí. Chápeš, doopravdy rozumí. A jednoho dne ji ztratíš, protože to někdo řekl. Někdo vyslovil nahlas, že Greta musí zemřít a tak zemře, opustí tě, nechá tě tu zas úplně ztraceného. Milovals Gretu a navždy v tobě zůstane malá částečka toho, kdo byla. 

A co když sis Gretu vymyslel? Co když nikdy doopravdy neexistovala? Co když žila jen uvnitř tebe a pak jednoho dne prostě musela jít, protože její čas už vypršel?

Pokud sis ji vymyslel, existovala nebo neexistovala?

"Povězte mi ještě poslední věc," požádal Harry. "Je tohle skutečné? Nebo se to děje jen v mé hlavě?"
Brumbál se na něj široce usmál a jeho hlas zněl Harrymu v uších hlasitě a silně, přestože už se zase snášela mlha, aby ho celého zahalila.
"Samozřejmě, že se to děje v tvé hlavě, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečně?"

Co když se nejvíc bojíš toho, že se probudíš a každá Greta ve tvém životě najednou umře. Svíjíš se hrůzou, že možná - možná - je všechno kolem stejně neskutečné. Možná sis vymyslel i všechno ostatní. Možná se všechno děje jen uvnitř lebky, aniž by to objektivně existovalo.
Pokud je pro mě tvůj svetr modrý a pro tebe zelený, kdo z nás dvou má pravdu? 
Ráno se vzbudím a říkám věci, které jsou pro mě pravdivé.
Zítra ráno se probudím a říkám věci, které jsou pro mě pravdivé. Dnes a zítra jsou dvě rozlišné dimenze. Dnes popírám, čemu jsem včera věřila, ale vím, že včera to bylo děsivě skutečné a tak lžu. Lžu tobě, světu, sobě, všem. Jen abych se neztratila v tom, kde je nahoře a kde dole. Protože včera bylo nahoře dole.
Nebo nebylo?
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí. Umím je pečlivě roztřídit do hlubokých lesklých šuplíků. Každý šuplík má svůj stítek, označení, datum výroby a datum spotřeby. Tvoří fenomenální podívanou. Svět tak pevně rozřazený, tak ohraničený, tak fanaticky seskládaný jako složitá stavebnice. Jendoduché kostičky vytváří podívanou, při které byste tajili dech.
A pak puf. Jednoduché věci se jednoduše rozpadnou. Vyletí z šuplíků, celá pečlivě chráněná vyleštěnáý stěna se hroutí. Jednoduché věci poletují vzduchem sem tam a zase zpátky, jedna přes druhou padají na zem, tříští se na kousky, potlučou se, odráží se jako hopíky a naráží do zdí. A je to možná daleko fenomenálnější. Víš. Podívat se, kam by vlastně padly, kdyby neexistovaly šuplíky. Kdyby je do nich nikdy nikdo nevložil a nevtiskl jim smysl přesně ohraničený tou kovovou krabičkou se štítkem. Kdybych je nechala jít tam, kam se jim chce. Možná by nakonec znamenaly něco docela jiného.
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí, kterým zbytečně přiřknu složitý význam.
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí, které patří na žití k těm nejsložitějším.
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí, ... doplňte podle libosti. Mně už došel dech. 

Co když se zítra probudím a nic z toho, co jsem dnes řekla, nebude pravda?
Co když nic z toho není skutečné?
A ba co hůř, co když to skutečné je?

Mám svůj svět, ve kterém 2 + 2 je 5.