jak se učím zpomalit

Když máte v hlavě chaos, nejlepší lék je trochu zpomalit. Najít si svoje vlastní tempo. Když všechno běží tak rychle, že už nestíhám ani rozeznávat tvary a všechno co vidím, jsou jen náhodné barevné šmouhy, je potřeba zpomalit. 

Rozhodla jsem se žít v pomalejším světě. 

A nejde o to, že se pro mě planeta začne točit pomaleji než pro jiné. Nejde o to zůstat stát na jednom místě. Všechno je to o tom, jestli stíháme ten shon a rychlost okolního dění. Já to prostě hold asi  nestíhám. Nevadí. Shon i okolní dění si můžeme určit sami. 

Rozhodla jsem se žít v pomalejším světě, ve kterém je místo pro méně věcí, lidí a možná i méně zážitků. Budou-li však všechny ty věci, lidi i zážitky smysluplnější, chutnější a plnější, pak je to pro mě správně.

Jsem zatím na začátku. Ale snažím se. Zjistila jsem, že když se snažím běžet hodně rychle a ignoruju svoje limity, prostě pak omdlím vyčerpáním. Místo abych se posouvala kupředu, zůstanu ležet a nezbývá mi než lapat po dechu a čekat, až ho zas popadnu a vrátí se mi cit do nohou. Zato když jdu svým vlastním tempem, dokážu jít daleko a vytrvale.

A tak se učím zpomalit (si).

Vyhazuju. Hmotné předměty zatěžují moji mysl i duši. Jejich existence, není-li nutná nebo příjemná, je zcela zbytečná. Rozhodla jsem se nepotřebovat dvacet párů bot a šestnáct bloků, které nepoužívám. Chci se obklopit věcmi, které mi přinášejí radost nebo jsou pro mě užitečné. 

Říkám ne. Učím se - ztěžka a pomalu - odmítat. Říct ne je pro někoho, kdo nikdy neodmítal, velice těžké. V mém světě nebylo pro ne dříve místo, ze straně mojí i ze stran ostatních. Ne bylo vlastně sprosté slovo. Ne s sebou přinášelo iracionální strach ze zatracení. Co když řeknu ne a pak už nikdy nebudu mít šanci říct ano, třeba někdy příště? Učím se vzdát se toho strachu.

Nehodnotím. Nehodnotím sebe na základě jiných a nehodnotím jiné na základě sebe. Každý jdeme svou cestou. Cítím-li potřebu změnit směr, tak ho změním. A i když se někdy zdá, že mě zbytek stáda smete, když se pokouším najít vlastní tempo a směr, vytrvale čekám, až se bouře přežene. Pak je čas se nadechnout vzduchu, který je jen můj a vydat se tam, kam bych chtěla jít. (A i když třeba nemám přesný cíl, alespoň nemusím jít cestou, kterou jsem si nevybrala.) 

Tvořím. Hledám čas na to, abych vytvářela vlastníma rukama věci, které jsou hmatatelné a trvalé. Přináší mi to vnitřní klid. A vnitřní klid je nakonec to, co hledám ze všeho nejvíc.

Nezlobím se. Už se na sebe nezlobím za chyby, které dělám. Už se na sebe nezlobím za svoje slabosti. Už se na sebe nezlobím, když nejde vše přesně podle plánu. Snažím se přijímat samu sebe jako bytost, kterou ještě čeká velká spousta práce. Odpouštím sama sobě. Už se nezlobím, protože nedokážu žít v tempu, které jsem si sama nastavila. 

Jsem dnes. Soustředím se, abych méně přemýšlela nad tím, co už bylo a méně dumala nic tím, co teprve přijde. Všechnu dostupnou energii věnuji okamžikům, které jsou právě teď. Dnes. 

Nestydím se. Za to, kdo jsem, jak myslím, jak žiju, co říkám, co dělám, kolik vážím, co neumím, co umím,..  

Přijímám lásku. Ať je pro mě sebenepochopitelnější, přijímám ji celým srdcem. Vážím si jí a dávám jí nazpátek tolik, kolik jí ve mně jen je. Zamilovávám se každý den. Znovu a znovu. Do sluníčka, do barvy máminejch očí, do prosecca, do kruhu, do mačacího nosu, do zvuků deště, do barev, do smíchu, do lesa, do hudby...

Vytvořila jsem prázdné chvíle. Chvíle, kdy opravdu nic nemusím. Chvíle, kdy dělám jen to, co se mi chce právě teď. Chvíle, kam neplánuju schůzky, povinnosti ani radosti. A často je třeba trávím tak, že jenom sedím a koukám. A to je v pořádku. 

Mazlím kočku. Kočky jsou jako vysavače špatných energií. Nejsem ezoretická duše, ale kočičí kožíšky fungují. Jestli je kočka zvíře ďáblovo, je mi to jedno. Jestli jí v žilách koluje čarodějníkova krev a kočky nás nakonec přivedou všechny do pekla, dovedu se s tím smířit. Kočičí doteky ve mně probouzí něžnost. A taky touhu prostě jen ležet a na chvilku vypnout svět. A to je přesně to, co občas všichni potřebujeme. 

Dávám si malý cíle. Prostě tak. Kladu na sebe menší nároky. Ne proto, abych si ulevila, ale proto, abych to celý vydržela. A abych měla častěji důvod mít radost z malých věcí. Je-li radost častá a všudypřítomná, nedělá ji to totiž o nic menší. Menší radost každý den je nakonec myslím víc než jedna velká po dlouhém čekání. 

Smiřuji se. S tím, jak svět plyne. S tím, že nemohu všechno ovlinit. S tím, že asi nikdy nepoletím na Měsíc. S tím, že někdy chci prostě nedělní odpoledne strávit pod peřinou. S tím, že v zimě je hodně tmy. S tím, že ne všechno má vysvětlení. S tím, že ne každý mě má rád. S tím, že v některých věcech nejsem nejlepší. S tím, že se někdy cítím marně. Postupně, to jo, ale smiřuji se.

Tak mi připadá, že celý je to postavený na tom, že nikdo nemá na nic čas. Nestíháme snídat, vídat lidi, co milujeme, nestíháme věci do práce a do školy, nestíháme dost cvičit, nestíháme se smát, nestíháme se zlobit, nestíháme dost spát, nestíháme vlastně vůbec nic. A tak spěcháme, honíme se za tím něčím, co nemá vlastně ani vzdálený obrysy.
Nemám čas se honit. Nemám čas spěchat. Nestíhám to.
Chci se smát, když je mi do smíchu a brečet, když je mi smutno. Chci si uvařit dobrou večeři a chci spát osm hodin, když to potřebuju. Chci jít na jógu a užít si ji, když mám náladu. Chci trávit večery v posteli s čajem a blokem, chci chodit po Praze a vdechovat, jak voní navečer domy po horkým dni.

Chci nespěchat. 

duch nad hmotou

 Většinu věcí v životě pokazí to, že máme v hlavě představy o tom, jak by měly být. 

Když se stanu náhodným aktérem jakékoliv situace, vím, jak by měla probíhat. Někdy možná nevím, že to vím, ale vždycky to vím. Občas je pro mě těžké popsat ten stav tak, jak se ho představuji, ale stejně ta představa existuje. Myslím, že to člověku způsobuje víc bolesti než cokoliv jiného. To že se někdo zachová špatně, znamená prostě jen to, že se nezachoval podle našich představ. Nic víc. 

Je tak těžké opustit představy o světě, jaký by podle nás měl být a nechat ho prostě být takovým, jakým je? Je tak těžké opustit představy o jednání druhých a přijímat je jako pravdu, ke které se můžeme vyjádřit, nemůžeme ji ale změnit? Je tak těžké vyklouznout z hranic vlastního myšlení a dát prostor ostatním, aby nám ukázali, jak vypadá svět mimo tyto hranice?

Chtěla bych, aby lidi přestali myslet jen uvnitř klece. Chtěla bych ale ještě mnohem víc. Nestačí mi ani to, aby mysleli mimo klec. Přála bych si, abychom mysleli, jako když žádná klec neexistuje.

Mám cíle pro tento život (a možná i pro ty další): 

Probudit se a říct si "Je mi hezky. Je mi hezky proto, že jsem. Je mi hezky proto, že jsem tady a teď."
Probudit se a podívat se do sluníčka. A říct si "Děkuju. Děkuju za to, že jsem. Děkuju za to, že jsem tady a teď."
Probudit se a vdechovat vůni polštářů. A říct si "Jsem vděčná. Jsem vděčná, že jsem. Jsem vděčná, že jsem. Tady a teď."
Probudit se a smát se. A říct si "Miluji. Miluji, že jsem. Miluji, že jsem, tady a teď."
Probudit se a plakat. A říct si "Miluji. Miluji tady a teď. Nevlastním, pouze miluji. Tady a teď."

Vítězství ducha nad hmotou.
Dokážeš myslet tak, jakoby hmota neexistovala. Dokážeš létat, protože chceš. Přijímáš bolest, přestože se zdá nesnesitelná. Přijímáš sebe.
Jsi bytost milující. Bytost křehká. Bytost silná. Bytost spartanská.
Bytost zvrácená. Bytost přeplněná hněvem. Bytost závistivá. Bytost harpagonská.

Ráda věřím, že někdy potkáváme lidi prostě proto, aby nám pomohli stát se těmi bytostmi, kterými se máme nakonec stát.

Občas pláču prostě proto, že je svět kolem nádherný. A připadá mi, že je toho všude kolem tolik, že nejsem schopná to unést a tak pláču, protože se neúspěšně snažím pojmout všechnu tu krásu. 

Občas mi bývá úzko, když je mi hezky. To asi proto, že se bojím, že to nepotrvá ani chvíli. Vidíš? Vzdávám se navždy, stačí chvíli. 

Nevím, jak bojovat s tím strachem, kterým samu sebe obírám o ten sladký pocit. 

Nevím, jak bojovat s tím, kam mi běží myšlenky, když se nikdo nedívá. 

Nevím, jak bojovat.

No. Ale stejně pořád jsem.
Tady. A teď.

jednorožci a chiméry

Tak bych řekla, že je to docela jednoduchý. 

Všichni hledáme někoho, kdo bude naše první volba. Kdo pro nás může znamenat celej svět. A především někoho, pro koho se my staneme první volbou. To zní docela jednoduše, viď. Nojo. Jenže co když tě nejvíc ze všeho na světě děsí představa, že existuje někdo takový? A nebo představa, že se pro někoho rozhodneš a jediný co ti nakonec zbyde je roztažený chřípí nosu, červený líčka, rozcuchaný vlasy, jak sis do nich zabořil prsty, zaťatý pěsti a nekonečný prázdno.
Co když tě nejvíc ze všeho děsí to, že takhle to prostě nefunguje? Že ikdyž je láska smysl života, tak stejně nikdy nedokáže zlomit to, co je v lidech zakořeněno. Nikdy nezlomí touhu po moci, po penězích, po zemských rozkoších.
Co když tě nejvíc děsí, že nevíš, co tě nejvíc děsí?

Představ si, že máš kamarádku, jmenuje se třeba Greta a tráví s tebou čas. Miluješ ji, protože bez ní jsi na světě hrozně sám. Greta ti rozumí. Chápeš, doopravdy rozumí. A jednoho dne ji ztratíš, protože to někdo řekl. Někdo vyslovil nahlas, že Greta musí zemřít a tak zemře, opustí tě, nechá tě tu zas úplně ztraceného. Milovals Gretu a navždy v tobě zůstane malá částečka toho, kdo byla. 

A co když sis Gretu vymyslel? Co když nikdy doopravdy neexistovala? Co když žila jen uvnitř tebe a pak jednoho dne prostě musela jít, protože její čas už vypršel?

Pokud sis ji vymyslel, existovala nebo neexistovala?

"Povězte mi ještě poslední věc," požádal Harry. "Je tohle skutečné? Nebo se to děje jen v mé hlavě?"
Brumbál se na něj široce usmál a jeho hlas zněl Harrymu v uších hlasitě a silně, přestože už se zase snášela mlha, aby ho celého zahalila.
"Samozřejmě, že se to děje v tvé hlavě, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečně?"

Co když se nejvíc bojíš toho, že se probudíš a každá Greta ve tvém životě najednou umře. Svíjíš se hrůzou, že možná - možná - je všechno kolem stejně neskutečné. Možná sis vymyslel i všechno ostatní. Možná se všechno děje jen uvnitř lebky, aniž by to objektivně existovalo.
Pokud je pro mě tvůj svetr modrý a pro tebe zelený, kdo z nás dvou má pravdu? 
Ráno se vzbudím a říkám věci, které jsou pro mě pravdivé.
Zítra ráno se probudím a říkám věci, které jsou pro mě pravdivé. Dnes a zítra jsou dvě rozlišné dimenze. Dnes popírám, čemu jsem včera věřila, ale vím, že včera to bylo děsivě skutečné a tak lžu. Lžu tobě, světu, sobě, všem. Jen abych se neztratila v tom, kde je nahoře a kde dole. Protože včera bylo nahoře dole.
Nebo nebylo?
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí. Umím je pečlivě roztřídit do hlubokých lesklých šuplíků. Každý šuplík má svůj stítek, označení, datum výroby a datum spotřeby. Tvoří fenomenální podívanou. Svět tak pevně rozřazený, tak ohraničený, tak fanaticky seskládaný jako složitá stavebnice. Jendoduché kostičky vytváří podívanou, při které byste tajili dech.
A pak puf. Jednoduché věci se jednoduše rozpadnou. Vyletí z šuplíků, celá pečlivě chráněná vyleštěnáý stěna se hroutí. Jednoduché věci poletují vzduchem sem tam a zase zpátky, jedna přes druhou padají na zem, tříští se na kousky, potlučou se, odráží se jako hopíky a naráží do zdí. A je to možná daleko fenomenálnější. Víš. Podívat se, kam by vlastně padly, kdyby neexistovaly šuplíky. Kdyby je do nich nikdy nikdo nevložil a nevtiskl jim smysl přesně ohraničený tou kovovou krabičkou se štítkem. Kdybych je nechala jít tam, kam se jim chce. Možná by nakonec znamenaly něco docela jiného.
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí, kterým zbytečně přiřknu složitý význam.
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí, které patří na žití k těm nejsložitějším.
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí, ... doplňte podle libosti. Mně už došel dech. 

Co když se zítra probudím a nic z toho, co jsem dnes řekla, nebude pravda?
Co když nic z toho není skutečné?
A ba co hůř, co když to skutečné je?

Mám svůj svět, ve kterém 2 + 2 je 5. 

 

jak jsem byla pašík

Stává se mi, že lidem řeknu, že nemůžu, protože toho mám hodně. Víš, nestíhám, potřebuju udělat spoustu věcí. Málokdo pochopí, že ty moje věci, na který potřebuju čas, nestíhám je a nutně se na ně potřebuji soustředit, je třeba smích.
Nebo to, abych ráno vstala z postele. Abych se znovu nadechla. Plašení nesmyslných myšlenek. Boj s vlastní ambivalentní duší. Usínání. Uklidňování srdce, které ti tepe v uších tak, že se zdá, že patří někomu jinému.
Zaměstnává mě přesvědčovat samu sebe o tom, že je to vlastně hezké. A víš, cítím se kvůli tomu hrozně. Hrozně hrozně. A o to víc pak potřebuju prostor k tomu, abych to všechno zvládla. A možná ti bude připadat, že je to slabost a já bych s tebou souhlasila... předtím. Nevím přesně předčím. Ale přikývla bych, protože bych věřila tomu, že jsem příliš slabá na to, abych fungovala. Vždyť tolik lidí kolem mě všechno zvládá levou zadní, nepotřebuji se ráno přesvědčovat o tom, že to má smysl.
Ale teď už nesouhlasím. Víš. Chápu, že je těžké to pochopit a možná to ani nejde - já sama tomu vlastně nerozumím - ale pomalu přicházím k tomu, že to vlastně není slabost. A hele rozhodně to není ani síla. Ale rozhodně to není slabost.
Protože přesto všechno, že mi to zabírá spoustu času a energie a často se mi nechce, tak pořád vstávám, dýchám, směju se a žiju. Už se nebudu omlouvat za to, že někdy prostě nestíhám nic jiného než žití. Protože ikdyž je občas polovičaté, umí být o to plnější.
Už se za to nikdy nebudu omlouvat.

Opakem deprese není radost ale život. 
Víš jak to vím?
Protože když jsem se v pátek probudila šíleně podrážděná a chtělo se mi jen tak házet věcma, protože u matky piči proč prostě ne, zároveň jsem cítila obrovský klid v duši. Bylo mi sladce hezky, protože jsem po takové době - tak dlouhé, že už ji nejsem schopná ani rozumně ohraničit - něco reálně cítila. Bylo to v tom okamžiku zcela přítomné, skoro jsem se toho mohla dotknout, ty emoce byly čisté a reálné. A nedokážu vysvětlit tu zvrácenou radost, ale prostě byla se mnou.
A když jsem večer přišla domů, musela jsem si zkusit šaty na ples a víš co? Byly mi malý. To nechceš, co. To žádná holka nechce. A tak jsem se rozplakala, tekly mi slzy po tvářích a nahlas jsem se ptala, od kdy jsem kurva takový pašík - a do toho jsem propukla v hysterický smích. Takže jsem se třásla jako v prapodivném záchvatu. To proto, že to, že mě mrzí, že se nevejdu do šatů, bylo hrozně vzácné. Takže děkujuděkujuděkuju, že mám zase tlustý a hnusný dny a skutečně mě to nějak zajímá.
Chystám se knihu napsat knihu humorných historek ze svého života.
Děkuju.
Děkuju za to, že se ti do života občas vřítí lidi jen tak, když to nejmíň čekáš, a směješ se s nima a tak nějak divně si rozumíte. A tak.