náhodný věty

Na světě je tolik krásy. Tolik. 

.

.

.

Chtěla jsem napsat o tom, jak moc mě bolí srdce. Ale nejde to. Tak třeba jindy. 

Někdo mi ukradl sny. Tak jak ještě nikdy nikdo. Vyděsilo mě to. Ale vlastně tak hezky. 

Mám pocit, že strašně často zaměňujeme důležité s nedůležitým. Víš, jakože se věnujeme věcem, který jsou nakonec děsně nepodstatný. Ale ženeme se za nimi jako blázni. Proč to děláme? 

Je to, myslím si, škoda. 

Někdy bych chtěla necítit. Prostě nevnímat. Ale ono to je sice občas prokletí, cítit všechno tak hrozně moc... ale zároveň je to taky požehnání. 

Musím to přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. Přijmout. 

Všechno má vždycky dobrej konec. A pokud to není dobrý, tak to ještě není konec.

.
.
.

Udělej krok zpátky, abys mohla jít dál. 

Kapky deště jsou slzy světa. 

Let all that you do, be done in love.

Někdy mám pocit, že něco čekám a tak na to myslím. A nebo na to myslím, protože to vlastně čekám. To je jedno. Důležitý je, že si ani neuvědomuju, že bych to vůbec mohla čekat.

Dneska zemřel další osmák. A plakala jsem jako želva. Což vlastně nevadí, protože už jsem dlouho nebrečela. A cítím se jako dvakrát použitej toaleťák, protože ty slzy byly nekonečně hořký.. ale tak nějak mi připadaly na místě. 

A víš co? 

Připadá mi neuvěřitelný, NEUVĚŘITELNÝ, kolik něhy jsem schopná cítit k maličkému srdíčku, když mi slabounce bušilo v dlani a společně jsme čekali, než přijde konec. A já jsem se modlila, aby přišel rychle a doufala jsem, že to nebolí.

A asi cítím obrovskou něhu ke všemu. Víš. Poutám se k lidem, k věcem, ke zvířatům, k momentům.. Ale nakonec si říkám, že je to něco, co je na mně výjimečné. A co mě dělá lepším člověkem. Takže děkuju za každou slzu, která se mě dneska vytryskla v tom zdánlivě nekonečném gejzíru. 

Jednou jsem si někde přečetla, že když Ryba miluje, tak miluje bezpodmínečně a navždy. Nejsem ani zdaleka astrologickej typ, na to ve mně přese všechno zůstává příliš mnoho racionality. Ale možná na tom něco je. 

"Za to, co cítíš, se nemusíš stydět, Harry," ozval se mu za zády Brumbálův hlas. "Naopak...v tom, že jsi schopen cítit takovou bolest, je tvoje největší síla." 

Víš. Nejde vlastně vůbec o mrtvýho osmáka. Ale spíš tak nějak úplně o všechno.
Cítíme bolest a neustále ji skrýváme.
Ale, víš, ono to není potřeba. Protože to, že vůbec dokážeme cítit bolest a pak se někdy znovu usmát, je ukázka nekonečný síly.
Žiju ve světě, ve kterém existují draci. Ať už draci v podobě nového živočišného druhu nebo jen draci v našich myslích. Děkuju za ně každej den. Každej. A lituju každého člověka, kdo žije život bez víry. V cokoliv.
A ráda bych šla na noční piknik. A víš, je jen hrozně málo lidí, se kterýma bych něco takovýho chtěla zažít.
A těším se na léto. Na hvězdy. Moc se těším na hvězdy.
Je ve mně tolik bolesti, že mám pocit, že mě to roztrhá. Ale pokaždé, když si řeknu, že už to nechci, že už je to jedno, jen ať mě to rozprskne všude po okolí.. tak se nafouknu zas o trochu víc a najednou zbývá ještě trochu místa. No. A nebo je jenom novej den, Ádo. A ráno, ráno je to všechno vždycky lepší.

Pevně věřím, že existuje nějaký hezký místo, kde je nakonec všem dobře.

puf

Poslouchej tady. A pak tady.

The greatest lovestory of all time. 

Life and Death habe been in love for longer than we have words to describe. 

Life sends countless gifts to Death 

and Death keeps them forever. 

A co tím chceš jako říct? Že to tu je celý beze smyslu? 

Ne, že je to celý z lásky. 

V pátek jsem jela vlakem k prarodičům. A v sobotu hned zase zpátky. Šup, na otočku. A tak jsme se spolu smáli a já jsem se cítila tak, jak se necítím nikdy jindy, nikde jinde a s nikým jiným. Rozumíš. Fakt nikdy. 

No, o tom totiž ta láska je. 

Vůbec ne o velkých věcech, prostě o tom, že se nějak cítíš. 

A vždycky, když odjíždím pryč, tak je mi hrozně úzko. V sobotu taky. Úzko z takovýho toho "co když". A moc bych si přála vídat je častěji. A jet tam. A cítit tu sladkost na jazyku. 

Jenomže. Jenomže. Jenomže. 

No. Bojím se, že umřou dřív, než jim stihnu všechno říct. Ale vlastně jsem jim už všechno řekla. Ptala jsem se babičky, co by si ještě přála. A řekla mi, že umřít doma a dřív než děda. A děda si taky přeje umřít doma. A dřív než babička. Ale nechce, aby to viděla. 

Jestli ještě někdy řeknu, že nevím, co to je láska, tak mě nakopejte. Tohle je. Musí být. Žejo. Esence lásky. No a tak je mi z toho smutno a veselo zároveň. 

A už se mě pár lidí ptalo, jestli se bojím umřít. A já jsem jim řekla, že ne, protože tady to neskončí. No a vždycky se o mně vědělo, že jsem teatrální a trochu se za to stydim a uplně vidim, jak se tváříš. Ale fakt asi. (A neříkám, že se nebudu chvět jako osika až to přijde, ikdyž doufám, že to bude tak rychlý, že to ani nestihnu.) 

No ale to není zas až tak důležitý. Důležitý je, co je potom. Nebo to taky není důležitý. Důležitý je, že to co je potom, je hezký. 

A hezčí než tohle tady? Já nevim. Tady je to hezký. Hodně hezký. Někdy. A někdy ne, jasně. Ale ve svý podstatě jo. No. A já se tu mám dobře. 

Jenže co to znamená mít se dobře?

Co to znamená, když ti někdo řekne, že se má někde 100x nebo 10x líp, než se měl jinde? Doufám, že to znamená, že má víc lásky. K čemukoliv, od kohokoliv. Ale že mu přetejká z vany a je jí tolik, že ho to vlastně chce rozervat a že jí hltá plnými doušky.

Když mi láska přetejká z vany tak jsem šťastná. Štastnější než jindy. Takže se mám líp. 

Jenže to je, zlato, všechno o tom, jak máš věci nastavený.

Teď. I potom. Potom to bude taky o tom, jak máš věci nastavený. 

No. Tak se bojím o trošku míň než předtím teď, když to vím. 

Dnešní večer voní létem. Hrozně moc. 

Jeden z pocitů, který mě nikdy neomrzí je lehnout si s vlasama umytýma broskovým šamponem do čerstvě povlečených peřin.. 

Tancuju oslavný tanečky - udělala jsem stojku na jedné ruce, udělala jsem twisted grip handspring a v pět ráno je svět krásnej. Takovej čistší. Dokonce i na Florenci. 

Nevím, co se sebou, ale to nevadí. Ono se to nějak ukáže. Časem. 

Některý věci jsou špatně načasovaný. A nemůžu se rozhodnout, jestli se věci, který se mají stát, prostě stanou nebo se stanou jenom, když za nimi horečně jdeme. No. To se asi taky ukáže, žejo. A nebo neukáže. Mám vlastně docela ráda tajemství. 

Připadá mi rozkošný, jak ke mně pochopení určitých momentů - pocitů - zachvění - dochází třeba až po roce. Kdy už je to uplně jedno. A ztracený. 

Jsme všichni zplozenci lásky. Dary, které život neúnavně posílá smrti, aby se jí vlichotil. 

Takhle mi to bytí připadá hned mnohem stravitelnější.