Write what you know. [Mark Twain]

Hrozně ráda škatulkuju. Věci, barvy, lidi. Všechno. Ráda škatulkuju svoje myšlenky a tak celkově mám ráda, když jsou věci jasný a čistý. A přitom moc dobře vím, že to se mi asi těžko podaří udržet to v šuplatech dýl než pár minut. S věcma je to jednoduchý. Seřadím je do šuplíčků, oštítkuju si je a mám radost, jak je to pěkně přehledné. No a pak něco potřebuju najít... A začnu zase znova. 

S myšlenkama je to horší. Zaprvý to trvá mnohem delší dobu, než se mi podaří aspoň jakžtakž oštítkovat, kam vlastně která myšlenka patří, kam směřuje a co znamená. A když už se dostanu do fáze, kdy si říkám, že asi jo, to by mohlo být ono, většinou se přetočí svět a já bezmocně visím za nohy ve vzduchoprázdnu a trnu, že když udělám krok, tak se propadnu do té prázdnoty nad sebou. A nebo trnu, že když udělám krok, tak se vrátím zpátky na zem. V každém případě ale nakonec musím začít se škatulkováním odznova. 

No a štítkování lidí... to je vůbec nejhorší. Protože lidi nejsou jasný a čistý. A v jediné osobě může koexistovat tolik něhy a lásky spolu s takovým množstvím nenávisti a agrese, že to prostě nepochopíte. No. Někdy mi je líto, že to není jednodušší. Šup, cholerik, nalepit na čelo, zavřít do šuplete a uložit někam mezi sangvinika a flegmatika, vytáhnout až ho budu potřebovat. Ale většinou jsem hrozně ráda. 

Sama jsem (asi) apollonský dítě. (Jo, ráda škatulkuju i samu sebe.)

Jsem znechucená. Ze sebe, z lidí, z pomerančovýho džusu, z města a zase z lidí. Z lidí. Z lidí. Z lidí. Zlí dí. Slídí. Zlí lidi slídí. Je mi na blití, když vidím, jak se chováme jeden ke druhému.
Chce se mi blít. A nechci dál žít na téhle planetě, pokud je tohle jedinej svět, který mám na výběr. Naštěstí - ještě stále a věř mi, že tomu sama nerozumím a cítím tolik vděku, že mě to až překvapuje - mám svůj svět. Ve kterém dva plus dva je pět.

Hledám vnitřní svobodu.
Moc si přeju být silná.
Lidi se mě prý bojí. Můj první dojem je hrozný. A přitom jsem nakonec takový ňuchňavý koťátko, kurva!
Jsem přecitlivělá na zklamání. Představa, že jsem někoho zklamala, mě děsí. A nevím, jak s tím pracovat. Protože největší zklamání jsem pak sama pro sebe.
Myslim, že můj největší problém je, že tak nějak miluju a propadám víc slovům než činům a jsou pro mě důležitější ideje a myšlenky než realita. A myslím, že mě to jednou zabije.
Na druhé straně je potřeba si občas připomenout, že i když jsem zrovna v situaci, kdy se zdá, že už se prostě musím zlomit.. Tak ne. Zas a znova ne. Jsem ohebná. A taky jsem veterán v přežívání. Přežívání je v podstatě moje oblíbená kratochvíle. Takže dobrý.

The fault, dear Brutus, is not in our stars but in ourselves. 

Hrozně moc doufám, že nepotkáváme lidi jenom náhodou. Že když už je potkáme, tak mají svůj smysl. I když nás nakonec zklamou a nechají za sebou prázdnou díru nebo nás naopak naplní až po okraj tak, že přetečeme jak hrnec se špagetama, tak to tak mělo být. A někdy trvá roky, než jsme schopní docenit, že ta krabice plná bolesti/ztracený lásky, je taky nakonec obrovský dar.  

A tohle. 

And in that moment, I swear we were infinite.

It's like when you are excited about i girl and you see a couple holding hands, and you feel happy for them. And the other times you see the same couple, and they make you so mad. And all you want is to always feel happy for them because you know that if you do, then it means that you're happy, too. 

Občas, když si čtu, přistihnu samu sebe jak hluboce obdivuji schopnost konkrétního autora popsat tak nádherně pocity. Taky se mi poslední dobou hodně stává, že když o těch pocitech čtu, uvědomuju si, že to je třeba někdy to, co sama cítím, jen to neumím pojmenovat. A přitom vím, že pojmenovat je, je první část úspěchu. 

Musíš tu bolest přijmout. 

Pojmenovat. 

Poznat ji. 

Pohrát si s ní. 

A teprve až s ní strávíš dostatek času a dobře ji poznáš, budeš vědět, jak ji poslat pryč. 

A někdy si všichni připadáme, že jsme na všechno sami. A i když sedíme vedle dalších lidí, vyprávíme jim o všem, co se děje i o tom, co se ve skutečnosti neděje, stejně nám připadá, že jsme na to sami. A z větší části je to vlastně pravda. Nakonec na to jsme vždycky sami. Připadá nám, že těžké časy zvládáme, protože jsou tu ostatní, kteří se starají... Takže tomu vlastně nečelíme sami. Ale nakonec čelíme. 

Takže, co teda, Adélo? Čelíme nebo nečelíme? 

Asi jde o to, že v určitém bodě všeho toho, co nás brzdí, to musíme být my (a jen a pouze my), kdo se rozhodne, že to nevzdá. A že se zabejčí, zahodí všechny výmluvy, kopne se do zadku a prostě přes to přejede jako lokomotiva a celý to rozmašíruje pod koly a už se za tím neohlédne. A jasně, že je skvělý, když na tom startu (a hlavně před ním) stojí někdo, kdo nás poplácá po zádech a pomůže nám na nohy a kdo má dost velkou vyřídilku, aby nám vysvětlil, že musíme dopředu... Ale ten krok pak nakonec děláme sami. Za tu pomyslnou startovní čáru s námi totiž nikdo nemůže. 

A celý nás to přivádí k další otázce. Co je to TO? No? Je to ten pocit, kdy ráno vstáváš a je ti do breku, jen tak? A cítíš se jako když ti někdo zasadil herdu do zad a do nohou a do rukou a víš, že ta bolest nemá co dělat se stovkou squat-jumps, který jsi včera udělal? Nebo je TO to, když se tak jako díváš ven a za oknem jsou nahý stromy a chce se ti zvracet, zase jen tak? Nebo to, že existujou lidi, který jsi miloval/a a jednou se prostě probudíš a zjistíš, že už je nemiluješ? Nebo že ti lidi lžou a pak zapomenou, že lhali, a ty víš, že lžou, ale necháváš je lhát dál, protože to je jednodušší? Nebo to, jak je chvíli zataženo a chvíli slunečno a cítíš se jak na rozvrzaný horský dráze z Matějský? Nebo to, jak něco řekneš a lidi se otáčejí a ty za povytaženým obočím vidíš nekonečný nepochopení? Nebo že neděláš věci jen proto, že by se to asi nemělo? Nebo to, jak když dočteš dobrou knížku, zůstane v tobě ještě nějakou dobu a to ti taky moc nedodá? A nebo to, jak strašně-strašně-strašně hrozně moc přemýšlíš? 

Asi všechno dohromady. Tak nějak. Pro mě je TO asi nejvíc to, že když jdu večer spát, říkám si, že zejtra to bude lepší. A že zejtra se všemu postavím a budu statečnější a odvážnější. A nějak mi nedochází, že už to, že ráno vstávám, abych se znova postavila všemu TOMU, co mě včera tolik vyčerpalo, je odvaha.

Není každej den potřeba zachránit štěňátko, potěšit sto lidí, dodat odvahu zbytku světa, postavit se rasismu, vyhodit do plastů jedině umytý kelímek od jogurtu, být nejlepší kamarádka/přítelkyně/kuchařka/tanečnice, překonat sama sebe, přečíst si noviny a živě diskutovat o globálních problémech, zdravě jíst a mít hezký vlasy... Někdy úplně stačí to, že dýcháš, zlato. 

Nejlepší na tom všem je, že sama sobě připadám směšná. Což je docela dobrý znamení toho, že si zachovávám čistou mysl. 

And I want you to know that I am both happy and sad and I'm still trying to figure out how that could be. 

Ten obrázek byl původně myšlen jako zabíjení času, kdy jsem náhodně kreslila čáry na papír a netušila, co z toho vlastně vyleze. (To docela často dělám tak nějak obecně se svým životem.) Nakonec bych řekla, že se mi vůbec nelíbí, co z toho vylezlo. (A nehovořím o tom, že nejsem žádnej extra kreslíř.) Ale svým způsobem mě to tak nějak uklidnilo. Protože jsou dvě možnosti: Můžu věci dostat na papír a nebo je skutečně dělat. A nebudu vysvětlovat, co z toho je ta lepší možnost. 

Jo, a vidím v tom trochu ananas. To je taky dobrý znamení.

Viděla jsem v jeden den tři lidi nad šedesát s hipster brýlema. Jeden ten dědoušek vypadal jako ten stařík z Do oblak.

Taky jsem v metru viděla paní, která jiný řekla, že si nemůže dát tašku ze sedačky vedle sebe dolů a pustit ji sednout, protože někomu drží místo. 

Doufám, že jednou TO taky budu mít takhle v píči.