vesmíre, čekám na tebe!

 Bylo hezký světlo a kocour je hezkej pořád, tak jsem si ho vyfotila. Je to jako bych to dělala poprvé. Jako bych už stačila zapomenout, jak svět vypadá přes hledáček. Protože jsem tak dlouho nefotila. Hm. Taky jsem už zapomněla na ten pocit, kdy jsem zapsala změť slov, pěkně jedno za druhým - a pak jsem je zase všechny smazala.

A celý je to nějaký divný. Zapomněla jsem, nad čím jsem se to vlastně dnes chtěla zamýšlet. Nebo nad čím jsem chtěla horovat.

Možná nad tím, jak vlastně shledáváme věci strašně snadnými, když proti nim stojí někdo jiný. A pak sami klopýtáme na stejných místech.

Nebo nad tím, kolik lidí se v metru mračí. Jednou se na mě jedna paní rozčilila, protože jsem ji pustila sednout. Že prý ještě není tak stará. No. Měla jsem jí říct, že tak vypadá. Ale neudělala jsem to. Proč? Asi mi vzala vítr z plachet.

Strašně často samu sebe dostanu do situace, kdy už vlastně nevím co říct. Nebo jsem tam dotlačena. A ještě častěji mám co říct a pak mě mrzí, že jsem nemlčela. A výjimečně se mi podaří to skutečně neříct, zadržet jazyk za zuby a nevyprsknout první hovadinu, která mě napadla. Problém je v tom, že ať už to vyslovím nebo ne, někdy si říkám, že jen za to, že mě taková myšlenka napadla, musím jít do pekla.

Na to, že jsem zprvu neměla co říct, jsem toho řekla až příliš. A to je asi ten problém.

Slova. Slova. Slova.

Bezvýznamné výrazy tvořící věty. A ty jsou taky bezvýznamné.

Někdy si přeju, aby lidstvo chvíli mlčelo. Aby mlčelo a zhaslo všechna světla. Abychom viděli nedozírné nekonečno vesmíru, který nás všechny obklopuje a snad jednoho dne pohltí. Protože to je to, co si zasloužíme. Být pohlceni něčím větším, abychom si uvědomili vlastní bezvýznamnost. A smířili se s ní.

To proto existuje společnost. Aby pohltila sebestředného jedince a připomněla mu, že je malým článkem ve fungujícím kolosu. Jenže sebestředný jedinec je sebestředný právě proto, že se s takovou realitou odmítá smířit. A tak pracuje, vymýšlí, vytváří, konstruuje a posunuje hranice dál a dál. Až do vesmíru.

Moc si přeju, aby existovalo tlačítko off, které by stačilo stisknout a já bych byla v mžiku vyřazena z provozu. Ať už proto, abych mlčela nebo proto, abych nemyslela.

Taky je mi chvílemi tak smutno, že nemůžu dýchat.

Ale to nevadí.

Vesmír dýchá za mě. Zatím. Než mě pohltí.

láska moja

It's better to feel pain, than nothing at all.
The opposite of love's indifference.

 Takže jakýpak copak. Úplně nejvíc miluju, když lidi neustále opakujou: "To bude dobrý." Jasně, že to bude dobrý. Ale teď to není dobrý. A to je ten problém, chápeš? Teď to stojí za starou belu a moc si přeju, aby to stálo za víc, a ty mi povíš, že to bude dobrý. 

Tak bude, to jo, to já vim taky.

Jsem nevděčná zlá kráva. 

Tím, co jsem si zkopírovala nahoru, si nejsem úplně jistá. Získat pro sebe chvíli, kdy bych necítila vůbec nic, mě neskutečně láká. To jako vážně. Na chviličku to všechno vypnout a necítit. Nebylo by to fajn? Já myslím, že by to bylo víc než jen fajn. 

A taky si tak docela nemyslím, že vůbec existuje něco jako opak lásky. Protože láska je podle mě všechno. Obsahuje nekonečně dlouhou škálu pocitů a lze ji vystihnout tolika slovy, že zahrnují jak ji samotnou, tak všechna její opozita. Takže láska sama o sobě je svoje vlastní opozitum. 

Láska umí být nenávist. Strašná a svíravá a daleko horší než nenávist sama o sobě. 

A proto myslím, že bychom měli plakat spíše pro nenávist a všechny ty ostatní emoční stavy, které láska pohlcuje a vysmívá se jim z pomyslného balkonu oblíbenosti.   Plačme pro nenávist. Protože nenávist nikdy nedosáhne takových dálek, jakých dosáhne láska. Plačme pro smutek. Plačme pro radost. 

Neplačme pro lásku - láska je všechno, plakali bychom bez ustání. 

Moc si přeju nepřemýšlet.

a třeba taky ne

Je to takovej pocit (jako je bodnutí nožem je jasný), že třeba umím lítat. A třeba taky ne. A že bych chtěla trochu psát. A třeba taky ne. A že bych chtěla sníst slona. A třeba taky ne. A poslouchat hudbu. A ne. A tančit. A ne. A spát. A ne. A číst. A ne. A smát se až k slzám. A ne. A jít ven. 

A třeba taky ne. 

A chtěla bych léto už. Asi. Nevím ani, jestli chci snídat ovesnou kaši nebo rohlík s medem, takže dělat nějaká zvláštní rozhodnutí je skutečně těžké. Když se rozhodnu pro špatnou snídani, zkazí mi to maximálně den. Ale spíš ani to ne. Když se rozhodnu špatně v tom, co chci jednou dělat, koho si chci vzít, co mě dělá šťastnou, tak mi to třeba zkazí celej život. A třeba ne. 

Už mi bylo jednadvacet a pořád si neumím nalíčit obě oči stejně. Aspoň napoprvé ne. A nevím, jak si spočítat daňový přiznání. A sere mě, když před bouřkou v Praze smrdí kanály a nerada vstávám brzo. A nemám vůli k věcem, který by třeba měly smysl. Místo toho dělám ty, který v konečným důsledku žádnej smysl nemaj, Třeba tohle. 

Anebo tamto,

A tak se ptám sama sebe, kdo jsem? Kde jsem? Kdo chci být? A kde chci být? A nedovedu odpovědět ani na jedinou z těch otázek. A směju se sama sobě, protože ten palčivý pocit, že bych sakra přece měla ty odpovědi znát, je jenom ve mně. A vlastně se nic neděje, protože skoro nikdo to neví. A když ví, tak to zejtra stejně zase změní. 

Takže je to v pohodě, Ádo. To vůbec neva, že si připadáš ztracená. Trochu se seber. Vůbec nic tě nesere. Máš co jíst, tak zavři zobák. 

A našla jsem starý básničky ze sešitu z češtiny. Básnický střevo jsem nikdy neměla. Ale slova se ze mě sypala sama od sebe, bez uvažování se skládala za sebe tak, že řekla nakonec víc, než jsem původně chtěla. Možná proto mě to vždycky tolik bavilo. Že to pak vlastně ani nebylo na mně, kolik toho povím. A asi pořád není. Jedna sloka mě zaujala. Protože i po těch letech si přesně vybavuju ten pocit, když jsem ji v rychlosti škrábala na papír - v rychlosti, abych ta slova neztratila, stihla je zapsat dřív, než zase zmizí. 

Věci kolem tak jako vubec nějak hodně často a hodně rychle mizí. Celej svět je tak nějak v rychlosti. Zapsat, založit, otevřít po pár letech. A zase založit. 

Nezapomínej,

na chutě, cos cítil, 

na lásku. 

Na vůni kávy po ránu,

jak štípe a pálí,

jak hladí.