jak se učím zpomalit

Když máte v hlavě chaos, nejlepší lék je trochu zpomalit. Najít si svoje vlastní tempo. Když všechno běží tak rychle, že už nestíhám ani rozeznávat tvary a všechno co vidím, jsou jen náhodné barevné šmouhy, je potřeba zpomalit. 

Rozhodla jsem se žít v pomalejším světě. 

A nejde o to, že se pro mě planeta začne točit pomaleji než pro jiné. Nejde o to zůstat stát na jednom místě. Všechno je to o tom, jestli stíháme ten shon a rychlost okolního dění. Já to prostě hold asi  nestíhám. Nevadí. Shon i okolní dění si můžeme určit sami. 

Rozhodla jsem se žít v pomalejším světě, ve kterém je místo pro méně věcí, lidí a možná i méně zážitků. Budou-li však všechny ty věci, lidi i zážitky smysluplnější, chutnější a plnější, pak je to pro mě správně.

Jsem zatím na začátku. Ale snažím se. Zjistila jsem, že když se snažím běžet hodně rychle a ignoruju svoje limity, prostě pak omdlím vyčerpáním. Místo abych se posouvala kupředu, zůstanu ležet a nezbývá mi než lapat po dechu a čekat, až ho zas popadnu a vrátí se mi cit do nohou. Zato když jdu svým vlastním tempem, dokážu jít daleko a vytrvale.

A tak se učím zpomalit (si).

Vyhazuju. Hmotné předměty zatěžují moji mysl i duši. Jejich existence, není-li nutná nebo příjemná, je zcela zbytečná. Rozhodla jsem se nepotřebovat dvacet párů bot a šestnáct bloků, které nepoužívám. Chci se obklopit věcmi, které mi přinášejí radost nebo jsou pro mě užitečné. 

Říkám ne. Učím se - ztěžka a pomalu - odmítat. Říct ne je pro někoho, kdo nikdy neodmítal, velice těžké. V mém světě nebylo pro ne dříve místo, ze straně mojí i ze stran ostatních. Ne bylo vlastně sprosté slovo. Ne s sebou přinášelo iracionální strach ze zatracení. Co když řeknu ne a pak už nikdy nebudu mít šanci říct ano, třeba někdy příště? Učím se vzdát se toho strachu.

Nehodnotím. Nehodnotím sebe na základě jiných a nehodnotím jiné na základě sebe. Každý jdeme svou cestou. Cítím-li potřebu změnit směr, tak ho změním. A i když se někdy zdá, že mě zbytek stáda smete, když se pokouším najít vlastní tempo a směr, vytrvale čekám, až se bouře přežene. Pak je čas se nadechnout vzduchu, který je jen můj a vydat se tam, kam bych chtěla jít. (A i když třeba nemám přesný cíl, alespoň nemusím jít cestou, kterou jsem si nevybrala.) 

Tvořím. Hledám čas na to, abych vytvářela vlastníma rukama věci, které jsou hmatatelné a trvalé. Přináší mi to vnitřní klid. A vnitřní klid je nakonec to, co hledám ze všeho nejvíc.

Nezlobím se. Už se na sebe nezlobím za chyby, které dělám. Už se na sebe nezlobím za svoje slabosti. Už se na sebe nezlobím, když nejde vše přesně podle plánu. Snažím se přijímat samu sebe jako bytost, kterou ještě čeká velká spousta práce. Odpouštím sama sobě. Už se nezlobím, protože nedokážu žít v tempu, které jsem si sama nastavila. 

Jsem dnes. Soustředím se, abych méně přemýšlela nad tím, co už bylo a méně dumala nic tím, co teprve přijde. Všechnu dostupnou energii věnuji okamžikům, které jsou právě teď. Dnes. 

Nestydím se. Za to, kdo jsem, jak myslím, jak žiju, co říkám, co dělám, kolik vážím, co neumím, co umím,..  

Přijímám lásku. Ať je pro mě sebenepochopitelnější, přijímám ji celým srdcem. Vážím si jí a dávám jí nazpátek tolik, kolik jí ve mně jen je. Zamilovávám se každý den. Znovu a znovu. Do sluníčka, do barvy máminejch očí, do prosecca, do kruhu, do mačacího nosu, do zvuků deště, do barev, do smíchu, do lesa, do hudby...

Vytvořila jsem prázdné chvíle. Chvíle, kdy opravdu nic nemusím. Chvíle, kdy dělám jen to, co se mi chce právě teď. Chvíle, kam neplánuju schůzky, povinnosti ani radosti. A často je třeba trávím tak, že jenom sedím a koukám. A to je v pořádku. 

Mazlím kočku. Kočky jsou jako vysavače špatných energií. Nejsem ezoretická duše, ale kočičí kožíšky fungují. Jestli je kočka zvíře ďáblovo, je mi to jedno. Jestli jí v žilách koluje čarodějníkova krev a kočky nás nakonec přivedou všechny do pekla, dovedu se s tím smířit. Kočičí doteky ve mně probouzí něžnost. A taky touhu prostě jen ležet a na chvilku vypnout svět. A to je přesně to, co občas všichni potřebujeme. 

Dávám si malý cíle. Prostě tak. Kladu na sebe menší nároky. Ne proto, abych si ulevila, ale proto, abych to celý vydržela. A abych měla častěji důvod mít radost z malých věcí. Je-li radost častá a všudypřítomná, nedělá ji to totiž o nic menší. Menší radost každý den je nakonec myslím víc než jedna velká po dlouhém čekání. 

Smiřuji se. S tím, jak svět plyne. S tím, že nemohu všechno ovlinit. S tím, že asi nikdy nepoletím na Měsíc. S tím, že někdy chci prostě nedělní odpoledne strávit pod peřinou. S tím, že v zimě je hodně tmy. S tím, že ne všechno má vysvětlení. S tím, že ne každý mě má rád. S tím, že v některých věcech nejsem nejlepší. S tím, že se někdy cítím marně. Postupně, to jo, ale smiřuji se.

Tak mi připadá, že celý je to postavený na tom, že nikdo nemá na nic čas. Nestíháme snídat, vídat lidi, co milujeme, nestíháme věci do práce a do školy, nestíháme dost cvičit, nestíháme se smát, nestíháme se zlobit, nestíháme dost spát, nestíháme vlastně vůbec nic. A tak spěcháme, honíme se za tím něčím, co nemá vlastně ani vzdálený obrysy.
Nemám čas se honit. Nemám čas spěchat. Nestíhám to.
Chci se smát, když je mi do smíchu a brečet, když je mi smutno. Chci si uvařit dobrou večeři a chci spát osm hodin, když to potřebuju. Chci jít na jógu a užít si ji, když mám náladu. Chci trávit večery v posteli s čajem a blokem, chci chodit po Praze a vdechovat, jak voní navečer domy po horkým dni.

Chci nespěchat. 

duch nad hmotou

 Většinu věcí v životě pokazí to, že máme v hlavě představy o tom, jak by měly být. 

Když se stanu náhodným aktérem jakékoliv situace, vím, jak by měla probíhat. Někdy možná nevím, že to vím, ale vždycky to vím. Občas je pro mě těžké popsat ten stav tak, jak se ho představuji, ale stejně ta představa existuje. Myslím, že to člověku způsobuje víc bolesti než cokoliv jiného. To že se někdo zachová špatně, znamená prostě jen to, že se nezachoval podle našich představ. Nic víc. 

Je tak těžké opustit představy o světě, jaký by podle nás měl být a nechat ho prostě být takovým, jakým je? Je tak těžké opustit představy o jednání druhých a přijímat je jako pravdu, ke které se můžeme vyjádřit, nemůžeme ji ale změnit? Je tak těžké vyklouznout z hranic vlastního myšlení a dát prostor ostatním, aby nám ukázali, jak vypadá svět mimo tyto hranice?

Chtěla bych, aby lidi přestali myslet jen uvnitř klece. Chtěla bych ale ještě mnohem víc. Nestačí mi ani to, aby mysleli mimo klec. Přála bych si, abychom mysleli, jako když žádná klec neexistuje.

Mám cíle pro tento život (a možná i pro ty další): 

Probudit se a říct si "Je mi hezky. Je mi hezky proto, že jsem. Je mi hezky proto, že jsem tady a teď."
Probudit se a podívat se do sluníčka. A říct si "Děkuju. Děkuju za to, že jsem. Děkuju za to, že jsem tady a teď."
Probudit se a vdechovat vůni polštářů. A říct si "Jsem vděčná. Jsem vděčná, že jsem. Jsem vděčná, že jsem. Tady a teď."
Probudit se a smát se. A říct si "Miluji. Miluji, že jsem. Miluji, že jsem, tady a teď."
Probudit se a plakat. A říct si "Miluji. Miluji tady a teď. Nevlastním, pouze miluji. Tady a teď."

Vítězství ducha nad hmotou.
Dokážeš myslet tak, jakoby hmota neexistovala. Dokážeš létat, protože chceš. Přijímáš bolest, přestože se zdá nesnesitelná. Přijímáš sebe.
Jsi bytost milující. Bytost křehká. Bytost silná. Bytost spartanská.
Bytost zvrácená. Bytost přeplněná hněvem. Bytost závistivá. Bytost harpagonská.

Ráda věřím, že někdy potkáváme lidi prostě proto, aby nám pomohli stát se těmi bytostmi, kterými se máme nakonec stát.

Občas pláču prostě proto, že je svět kolem nádherný. A připadá mi, že je toho všude kolem tolik, že nejsem schopná to unést a tak pláču, protože se neúspěšně snažím pojmout všechnu tu krásu. 

Občas mi bývá úzko, když je mi hezky. To asi proto, že se bojím, že to nepotrvá ani chvíli. Vidíš? Vzdávám se navždy, stačí chvíli. 

Nevím, jak bojovat s tím strachem, kterým samu sebe obírám o ten sladký pocit. 

Nevím, jak bojovat s tím, kam mi běží myšlenky, když se nikdo nedívá. 

Nevím, jak bojovat.

No. Ale stejně pořád jsem.
Tady. A teď.

jednorožci a chiméry

Tak bych řekla, že je to docela jednoduchý. 

Všichni hledáme někoho, kdo bude naše první volba. Kdo pro nás může znamenat celej svět. A především někoho, pro koho se my staneme první volbou. To zní docela jednoduše, viď. Nojo. Jenže co když tě nejvíc ze všeho na světě děsí představa, že existuje někdo takový? A nebo představa, že se pro někoho rozhodneš a jediný co ti nakonec zbyde je roztažený chřípí nosu, červený líčka, rozcuchaný vlasy, jak sis do nich zabořil prsty, zaťatý pěsti a nekonečný prázdno.
Co když tě nejvíc ze všeho děsí to, že takhle to prostě nefunguje? Že ikdyž je láska smysl života, tak stejně nikdy nedokáže zlomit to, co je v lidech zakořeněno. Nikdy nezlomí touhu po moci, po penězích, po zemských rozkoších.
Co když tě nejvíc děsí, že nevíš, co tě nejvíc děsí?

Představ si, že máš kamarádku, jmenuje se třeba Greta a tráví s tebou čas. Miluješ ji, protože bez ní jsi na světě hrozně sám. Greta ti rozumí. Chápeš, doopravdy rozumí. A jednoho dne ji ztratíš, protože to někdo řekl. Někdo vyslovil nahlas, že Greta musí zemřít a tak zemře, opustí tě, nechá tě tu zas úplně ztraceného. Milovals Gretu a navždy v tobě zůstane malá částečka toho, kdo byla. 

A co když sis Gretu vymyslel? Co když nikdy doopravdy neexistovala? Co když žila jen uvnitř tebe a pak jednoho dne prostě musela jít, protože její čas už vypršel?

Pokud sis ji vymyslel, existovala nebo neexistovala?

"Povězte mi ještě poslední věc," požádal Harry. "Je tohle skutečné? Nebo se to děje jen v mé hlavě?"
Brumbál se na něj široce usmál a jeho hlas zněl Harrymu v uších hlasitě a silně, přestože už se zase snášela mlha, aby ho celého zahalila.
"Samozřejmě, že se to děje v tvé hlavě, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečně?"

Co když se nejvíc bojíš toho, že se probudíš a každá Greta ve tvém životě najednou umře. Svíjíš se hrůzou, že možná - možná - je všechno kolem stejně neskutečné. Možná sis vymyslel i všechno ostatní. Možná se všechno děje jen uvnitř lebky, aniž by to objektivně existovalo.
Pokud je pro mě tvůj svetr modrý a pro tebe zelený, kdo z nás dvou má pravdu? 
Ráno se vzbudím a říkám věci, které jsou pro mě pravdivé.
Zítra ráno se probudím a říkám věci, které jsou pro mě pravdivé. Dnes a zítra jsou dvě rozlišné dimenze. Dnes popírám, čemu jsem včera věřila, ale vím, že včera to bylo děsivě skutečné a tak lžu. Lžu tobě, světu, sobě, všem. Jen abych se neztratila v tom, kde je nahoře a kde dole. Protože včera bylo nahoře dole.
Nebo nebylo?
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí. Umím je pečlivě roztřídit do hlubokých lesklých šuplíků. Každý šuplík má svůj stítek, označení, datum výroby a datum spotřeby. Tvoří fenomenální podívanou. Svět tak pevně rozřazený, tak ohraničený, tak fanaticky seskládaný jako složitá stavebnice. Jendoduché kostičky vytváří podívanou, při které byste tajili dech.
A pak puf. Jednoduché věci se jednoduše rozpadnou. Vyletí z šuplíků, celá pečlivě chráněná vyleštěnáý stěna se hroutí. Jednoduché věci poletují vzduchem sem tam a zase zpátky, jedna přes druhou padají na zem, tříští se na kousky, potlučou se, odráží se jako hopíky a naráží do zdí. A je to možná daleko fenomenálnější. Víš. Podívat se, kam by vlastně padly, kdyby neexistovaly šuplíky. Kdyby je do nich nikdy nikdo nevložil a nevtiskl jim smysl přesně ohraničený tou kovovou krabičkou se štítkem. Kdybych je nechala jít tam, kam se jim chce. Možná by nakonec znamenaly něco docela jiného.
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí, kterým zbytečně přiřknu složitý význam.
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí, které patří na žití k těm nejsložitějším.
Můj svět se skládá z jednoduchých věcí, ... doplňte podle libosti. Mně už došel dech. 

Co když se zítra probudím a nic z toho, co jsem dnes řekla, nebude pravda?
Co když nic z toho není skutečné?
A ba co hůř, co když to skutečné je?

Mám svůj svět, ve kterém 2 + 2 je 5. 

 

jak jsem byla pašík

Stává se mi, že lidem řeknu, že nemůžu, protože toho mám hodně. Víš, nestíhám, potřebuju udělat spoustu věcí. Málokdo pochopí, že ty moje věci, na který potřebuju čas, nestíhám je a nutně se na ně potřebuji soustředit, je třeba smích.
Nebo to, abych ráno vstala z postele. Abych se znovu nadechla. Plašení nesmyslných myšlenek. Boj s vlastní ambivalentní duší. Usínání. Uklidňování srdce, které ti tepe v uších tak, že se zdá, že patří někomu jinému.
Zaměstnává mě přesvědčovat samu sebe o tom, že je to vlastně hezké. A víš, cítím se kvůli tomu hrozně. Hrozně hrozně. A o to víc pak potřebuju prostor k tomu, abych to všechno zvládla. A možná ti bude připadat, že je to slabost a já bych s tebou souhlasila... předtím. Nevím přesně předčím. Ale přikývla bych, protože bych věřila tomu, že jsem příliš slabá na to, abych fungovala. Vždyť tolik lidí kolem mě všechno zvládá levou zadní, nepotřebuji se ráno přesvědčovat o tom, že to má smysl.
Ale teď už nesouhlasím. Víš. Chápu, že je těžké to pochopit a možná to ani nejde - já sama tomu vlastně nerozumím - ale pomalu přicházím k tomu, že to vlastně není slabost. A hele rozhodně to není ani síla. Ale rozhodně to není slabost.
Protože přesto všechno, že mi to zabírá spoustu času a energie a často se mi nechce, tak pořád vstávám, dýchám, směju se a žiju. Už se nebudu omlouvat za to, že někdy prostě nestíhám nic jiného než žití. Protože ikdyž je občas polovičaté, umí být o to plnější.
Už se za to nikdy nebudu omlouvat.

Opakem deprese není radost ale život. 
Víš jak to vím?
Protože když jsem se v pátek probudila šíleně podrážděná a chtělo se mi jen tak házet věcma, protože u matky piči proč prostě ne, zároveň jsem cítila obrovský klid v duši. Bylo mi sladce hezky, protože jsem po takové době - tak dlouhé, že už ji nejsem schopná ani rozumně ohraničit - něco reálně cítila. Bylo to v tom okamžiku zcela přítomné, skoro jsem se toho mohla dotknout, ty emoce byly čisté a reálné. A nedokážu vysvětlit tu zvrácenou radost, ale prostě byla se mnou.
A když jsem večer přišla domů, musela jsem si zkusit šaty na ples a víš co? Byly mi malý. To nechceš, co. To žádná holka nechce. A tak jsem se rozplakala, tekly mi slzy po tvářích a nahlas jsem se ptala, od kdy jsem kurva takový pašík - a do toho jsem propukla v hysterický smích. Takže jsem se třásla jako v prapodivném záchvatu. To proto, že to, že mě mrzí, že se nevejdu do šatů, bylo hrozně vzácné. Takže děkujuděkujuděkuju, že mám zase tlustý a hnusný dny a skutečně mě to nějak zajímá.
Chystám se knihu napsat knihu humorných historek ze svého života.
Děkuju.
Děkuju za to, že se ti do života občas vřítí lidi jen tak, když to nejmíň čekáš, a směješ se s nima a tak nějak divně si rozumíte. A tak.

seznam radostí

Seznam drobnejch věcí, který mám ráda na světě.

to, jak voní kafe poránu
sluníčko, když se ti třpytí ve vlasech
ten neskutečnej pocit, když se ponoříš do vody
únava po fyzickým výkonu
to, jak voní mámino pyžamo
když se směješ tak, že nemůžeš dejchat
husí kůži
když si s někým vyměníš pohled a víš, že rozumí
parmazán
chodit bosky v trávě
když si myslím, že můžu létat
první sníh
palčáky
pocit bezpečí, který ti dá jenom hrozně málo lidí na světě
hudba, protože ta jediná je skutečnou přítomností
když se po dlouhý době vrátíš někam, kde je doma

Hele.

Napsala jsem strašlivej hejt na všechny a na všechno. Včetně sebe a tebe a zkurvenejch vánoc i toho, jak strašně těžko se odpouští, když nemáš co odpouštět. Taky jsem se rozvášnila o tom, v jak nesmyslně pozérský době žijeme.

Ale pak jsem to smazala.

Protože ono to stejně asi nemá smysl. Myslela jsem, že by to mohlo třeba trošku unavit tomu tlaku, co mám vzadu v hlavě. Ale neulevilo. A tak mě napadlo, že mi nakonec možná víc uleví, když budu myslet na to, co mě těší a co mám ráda. Než na to, co mě štve a co mě bolí a proč mě to bolí a proč mě to štve.

Přeju si, aby lidi oceňovali lásku.

Pokud máš někoho rád, tak mu to říkej dozblbnutí. Opakuju, dozblbnutí. To se totiž nikdy neomrzí víš. 

Minulej rok jsem si nedávala předsevzetí.  Ale stejně jsem si nějaký tak trochu dala. 

Přála jsem si být pozitivnější. A navzdory všemu tomu, co se mi děje v hlavě a navzdory tomu, že tenhle rok pro mě byl (a ještě pořád je) občas peklo na zemi, zdá se mi, že jsem schopná na něj nahlížet s trochu větší láskou a respektem. I na ty jeho části, které mi ubližují. I v ty dny, kdy mě bolí a nechci s ním mít už nikdy nic společného. 

Byla jsem smutná, že ze mě vyprchala láska k hledání dobrého. V ostatních, v okamžicích, ve světě. Víš. Za ten rok mi došlo hrozně moc věcí. Kromě těch nedůležitých, jako třeba že mi nechutná lékořice (a slovensky se tomu řiká sladké drievko wtf), taky to, že láska je asi to jediný, co mi nikdy nedojde.

Chtěla bych trochu víc hrát na klavír a trochu míň se nimrat v minulosti a trochu víc se smát tak, jako jsem se smála včera, a trochu míň se bát, co si myslí ostatní, a trochu víc tančit a trochu míň se ptát "proč kurva" a trochu víc... blablabla.
Přát si je krásný.

Hrála jsem víc na klavír. 

Míň jsem se babrala v minulosti (protože jsem se daleko víc prala s přítomností). 

Daleko víc jsem se smála. Navzdory tomu všemu. A to je nakonec neuvěřitelně velká věc, ne? Zachovávám si smysl pro humor, tedy i částečně čistou mysl. 

Bojím se míň, co si myslí ostatní. A víc si cením toho, když si myslí hezké věci. Děkuju. 

Víc jsem tančila. Mnohem víc. 

"Proč kurva" jsem se ptala stejně jako loni a možná i daleko víc. Ale byla to daleko důležitější a bolestivější otázka. A asi si ji nikdy nezodpovím. A třeba mě navždycky bude tlačit někde vzadu v hlavě. 

Přát si je pořád stejně krásný. 

Zavři oči a přej si. Přej si pro sebe, pro svoje milované, pro lásku. 

Dnes bude nejdelší noc. Zimní slunovrat. Měla bych odevzdat ohni všechno, co mě bolí, ale mě bolí žít, tak to by asi nešlo. Tak jsem napsala na papírek pár jmen. A odevzdala jsem je. 

Jména démonů, kteří žijí uvnitř mojí hlavy. 

Roku 2016 zbývá 10 dní, aby ukázal co v něm je. 

Už jich uplynulo 355. 

Přála jsem si najít a zapsat z každého dne něco, co mě potěšilo. 

Sedím tu a říkám si, kolik sil mě stálo dojít až sem. Jak mě někdy unavuje dýchat. Jak mám málo místa v hrudníku. A pak se podívám a říkám si - hele, z 355 bylo jen 18 dní, kdy sis nic nezapsala. 18 dní, to není ani 1/12 roku. Není to ani 10%. A jasně, některý tvoje zápisky jsou vlastně spíš k pláči než k smíchu, ale stejně tě teď těší, protože to znamená, žes neztratila svou lásku k hledání toho dobrého ve věcech. 

Zastavte se na chvilku. Zavřete oči. Zamyslete se (nad tím, jak jsem použila za sebou třikrát sloveso, který začíná na z), co vám letos dělalo radost? 

dobrý srdce

♥

Dobrý srdce poznáš podle toho, že pochopí tvoje výmluvy, ikdyž právě žádný nemáš. Přijímají omluvy, který nikdy neřekneš. Vidí v tobě to nejlepší, i když je o to nežádáš a ani to zrovna nepotřebuješ. Když je ti smutno, tak tě zvednou a podrží, ačkoliv to pro ně znamená, že odsunou sami sebe až na druhý (třetí, desátý, stý..) místo. Když je ti hezky, tak ti to nezkazí. Dobrý srdce tě podporuje v tom, co miluješ. Snaží se vidět svět z tvojí strany a porozumět tomu, co cítíš. Dobrý srdce si na tebe vždycky najdou chvilku, protože tě chtějí vidět se smát.  

A ty možná přemýšlíš nad tím, jak je možný, že tolik vnímají. Přemítáš nad tím, proč se tolik starají. Uvažuješ, proč jsou ochotní obětovat tolik ostatním a nečekají nic nazpátek. A možná se zamýšlíš nad tím, proč jejich existence není nezbytná k tomu, aby ses měl hezky, aby ses smál, aby ti bylo dobře. 

Víš proč? Protože dobrý srdce tě nikdy nenutí prosit o jejich pozornost. Nikdy tě nenechá čekat. Nikdy nedovolí, abys měl pocit, že se musíš doprošovat. Přijímají tolik lásky, kolik se domnívají, že si zaslouží. A ty přijímáš tolik lásky, na kolik myslíš, že máš právo. 

Něco ti řeknu. 

Jednoho dne se tě i dobrý srdce vzdá. 

Nebe nezešedne jen tak. Temnota nad světlem nezvítězí jen tak. Den po noci nepřijde jen tak. A srdce nezatvrdne a nezchladne, pokud s ním nějakou dobu nejednáš tvrdě a chladně. 

Ale jednou se probudíš a zjistíš, že to tvoje dobrý srdce zchladlo a zatvrdilo se.

Najednou nebude nikdo, kdo přijme tvoje výmluvy dřív, než je vymyslíš. Najednou se budeš muset začít omlouvat. Budeš moc potřebovat, aby v tobě někdo viděl to nejlepší a možná o to budeš prosit, ale nikdo to neuvidí. Nebudeš mít svoje dobrý srdce, aby s tebou sdílelo radost. Tvýma očima nikdo svět vidět nechce, každý má dost starostí s tím svým úhlem. Třeba uslyšíš ze všech stran, že je toho hodně, že není čas...

A pak si uvědomíš, žes vlastně moc potřeboval svoje dobrý srdce, aby ses mohl skutečně smát. Nepotřeboval jsi ho u sebe, stačilo, žes věděl, že někde existuje. 

Obávej se toho dne, kdy tě tvoje dobrý srdce opustí. Kdy se tě nakonec vzdá. Kdy zchladne. 

A víš co je úplně nejhorší?  

Když ztratíš svoje dobrý srdce. Myslím to svoje, který ti bije v hrudníku. Který za tebe každej den zařizuje to, že vůbec žiješ. Že se můžeš smát. Že cítíš. Vidíš. Vnímáš. Tvoje vlastní dobrý srdce, který přijímá omluvy, i když neexistujou a raduje se s tebou z každého dne. 

Buch, buch. 

Přijímá tolik lásky, kolik mu jí dáš, protože jen tolik si zaslouží. 

Ztratil jsi svoje dobrý srdce a ztrácíš schopnost být dobrým srdcem pro někoho jiného. A víš, že chladneš. A každý den jsi studenější, od konečků prstů ti mráz běží po kůži, do rukávů a nahoru po pažích - směrem k srdci. Už se na něj sápe. 

Chladneš. 

No a nejhorší není nakonec to, že víš, žes byl idiot, protože to srdce si zasloužilo tolik lásky, kolik jsi v sobě jen mohl najít. Ani proto, že víš, žes mu ji měl dát a nedal. Ani proto, že jsi teď strašně osamělej.  Nejhorší na celý věci je, že víš, že si za to můžeš vlastně sám. 

Lidi, který ztratili dobrý srdce, jsou nebezpečný. Ví totiž, jak to udělat, že si v pekle připadáš jako doma. 

Najděte svoje dobrý srdce prosím. Moc prosím. Najdětě ho v sobě a připomeňte mu, že ho máte rádi. Kolik pro vás znamená.
Najděte svoje dobrý srdce. Moc prosím. Najděte to dobrý srdce tam někde venku, který vás vždycky omluví a stiskněte ho tak pevně, že pochopí, že o něm víte.  

A myslete to vážně. Moc prosím, myslete to vážně. 

Děkuju všem svým dobrým srdcím. 

Co je nejoblíbenější lež, kterou si lidé navzájem říkají? 

Miluju tě. 

Mám moc malou hlavu na tolik myšlenek.

když je mi všechno jedno

Nejhorší ze všeho je, když máš pocit, že už máš v nohách stovky kroků. Každej krůček tě stál tolik úsilí, jako by ses šplhal po kolmý zdi. Ale kráčíš ve tmě, takže vlastně ani nevíš, jestli jdeš do kopce nebo po rovné zemi. A pak to přijde. 

Bum. 

Otevřeš oči a všechno kolem je docela jiný. Jiná tma. Možná světlejší. Vidíš kolem sebe zdi, můžeš si je osahat a už se nezdají tak studené jako dřív. Dokonce mají barvy? Asi mají. Všechno se změnilo. To kvůli té stovce kroků, kterou jsi zvládl.

A pak náhle, když to nejmíň čekáš, 

p u f. 

Otevřeš oči zítra ráno a navzdory tomu, jak tě pálí stehna, jsi zase na tom důvěrně známém místečku. Skoro cítíš všechny ty hodiny, kdy ses v neštěstí choulil do klubíčka k zemi a s děsem hleděl do nepropustné tmy. 

Jsi otrokem svého vlastního mozku. 

Iluze tě tlačí ke zdi. Zdi jsou studené. A bezbarvé. 

Ale co z toho je iluze? Všechny ty kroky, které tě stály tolik síly? Nebo to, jak bylo všechno kolem jiné? Nebo to, že jsi zase tam, kde to znáš jako vlastní postel a zároveň se bojíš pohnout prstem, protože nevíš, kolik je vedle tebe asi příšer? Kousy kous. Mohly by ti ukousnout prsty. A pak nos. 

A co z toho je iluze? Co z toho je pravda? A není pravda taky jenom iluze? Ušel jsi sto kroků nebo jsi jen celou dobu přešlapoval na místě ve tmě? 

Existují příšery. A duchové. 

Žijí uvnitř nás. 

A jsou dny.. kdy prostě vyhrají.
A je to v pořádku.  

Přešlápni z nohy na nohu.
Čím víc se snažím mít kontrolu nad tím, co se ve mně děje, tím víc to má kontrolu nade mnou. Asi je to spíš o tom se nesnažit to pokaždý mermomocí zvládnout. Zastavit se a prostě to na chviličku pustit ze řetězu. Naopak tomu ustoupit, nechat to jít tam, kam chce. 
Jenže někdy se taky stane, že když necháš věci plynout, tak tě sežerou. 
Že je to už fakt konec poznám podle toho, že přestanu dělat věci, který skutečně miluju.
A co na tom je vůbec nejhorší a vlastně to vůbec nejde vysvětlit, je ten zatracenej pocit toho, že je ti všechno jedno. 
Všechno. Úplně. Jedno. 
A celá tvoje duše ví, že je to nesmysl, ale stejně je ti to jedno. 
Nakonec kolem sebe kopeš jako malý hysterický dítě. A to je ti taky jedno. 
A když si řekneš STOP, takhle ne, takhle to nechci, tohle nejsem já - je to celý v tvojí hlavě, tak funguj, brouku - třeba v sobě najdeš dost síly k tomu, abys ze sebe něco dostal. A zvládl víc než jen sedět a koukat. No. Ale pak nakonec dojdeš k tomu, žes tu sílu měl použít jinde, protože pak ti nezbývá už ani na to, aby ses nadechl. 
A zase je ti to jedno. 

Hele. Ale ono je to takový jakože... je to jako když jsi na výletě někde, kde je zima, tma, hodně prší a jsi tam sám. A myslím, že takovej výlet se nikomu nelíbí, jasně, ale taky ti může hodně dát. I když v tom okamžiku to takhle nebereš ani trochu. Hlavně to tak brát ani nechceš. A nedokážeš, protože v tom okamžiku se jenom strašně moc bojíš.
Důležitý je, že když si uděláš výlet do svýho osobního hnus světa, tak je to jenom výlet. Víš. Nesmíš si tam najít dům a začít do něj stěhovat svoje věci. 
Moje hlava si myslí, že mě tam nastěhuje. 
A víš co? Mně je to jedno. Dneska. Ale zejtra to může bejt jiný. A to je nejdůležitější. 

I přesto, že je to občas všechno jedno, musíš zůstat u toho, že to celý je jenom iluze, která není trvalá.