dobrý srdce

♥

Dobrý srdce poznáš podle toho, že pochopí tvoje výmluvy, ikdyž právě žádný nemáš. Přijímají omluvy, který nikdy neřekneš. Vidí v tobě to nejlepší, i když je o to nežádáš a ani to zrovna nepotřebuješ. Když je ti smutno, tak tě zvednou a podrží, ačkoliv to pro ně znamená, že odsunou sami sebe až na druhý (třetí, desátý, stý..) místo. Když je ti hezky, tak ti to nezkazí. Dobrý srdce tě podporuje v tom, co miluješ. Snaží se vidět svět z tvojí strany a porozumět tomu, co cítíš. Dobrý srdce si na tebe vždycky najdou chvilku, protože tě chtějí vidět se smát.  

A ty možná přemýšlíš nad tím, jak je možný, že tolik vnímají. Přemítáš nad tím, proč se tolik starají. Uvažuješ, proč jsou ochotní obětovat tolik ostatním a nečekají nic nazpátek. A možná se zamýšlíš nad tím, proč jejich existence není nezbytná k tomu, aby ses měl hezky, aby ses smál, aby ti bylo dobře. 

Víš proč? Protože dobrý srdce tě nikdy nenutí prosit o jejich pozornost. Nikdy tě nenechá čekat. Nikdy nedovolí, abys měl pocit, že se musíš doprošovat. Přijímají tolik lásky, kolik se domnívají, že si zaslouží. A ty přijímáš tolik lásky, na kolik myslíš, že máš právo. 

Něco ti řeknu. 

Jednoho dne se tě i dobrý srdce vzdá. 

Nebe nezešedne jen tak. Temnota nad světlem nezvítězí jen tak. Den po noci nepřijde jen tak. A srdce nezatvrdne a nezchladne, pokud s ním nějakou dobu nejednáš tvrdě a chladně. 

Ale jednou se probudíš a zjistíš, že to tvoje dobrý srdce zchladlo a zatvrdilo se.

Najednou nebude nikdo, kdo přijme tvoje výmluvy dřív, než je vymyslíš. Najednou se budeš muset začít omlouvat. Budeš moc potřebovat, aby v tobě někdo viděl to nejlepší a možná o to budeš prosit, ale nikdo to neuvidí. Nebudeš mít svoje dobrý srdce, aby s tebou sdílelo radost. Tvýma očima nikdo svět vidět nechce, každý má dost starostí s tím svým úhlem. Třeba uslyšíš ze všech stran, že je toho hodně, že není čas...

A pak si uvědomíš, žes vlastně moc potřeboval svoje dobrý srdce, aby ses mohl skutečně smát. Nepotřeboval jsi ho u sebe, stačilo, žes věděl, že někde existuje. 

Obávej se toho dne, kdy tě tvoje dobrý srdce opustí. Kdy se tě nakonec vzdá. Kdy zchladne. 

A víš co je úplně nejhorší?  

Když ztratíš svoje dobrý srdce. Myslím to svoje, který ti bije v hrudníku. Který za tebe každej den zařizuje to, že vůbec žiješ. Že se můžeš smát. Že cítíš. Vidíš. Vnímáš. Tvoje vlastní dobrý srdce, který přijímá omluvy, i když neexistujou a raduje se s tebou z každého dne. 

Buch, buch. 

Přijímá tolik lásky, kolik mu jí dáš, protože jen tolik si zaslouží. 

Ztratil jsi svoje dobrý srdce a ztrácíš schopnost být dobrým srdcem pro někoho jiného. A víš, že chladneš. A každý den jsi studenější, od konečků prstů ti mráz běží po kůži, do rukávů a nahoru po pažích - směrem k srdci. Už se na něj sápe. 

Chladneš. 

No a nejhorší není nakonec to, že víš, žes byl idiot, protože to srdce si zasloužilo tolik lásky, kolik jsi v sobě jen mohl najít. Ani proto, že víš, žes mu ji měl dát a nedal. Ani proto, že jsi teď strašně osamělej.  Nejhorší na celý věci je, že víš, že si za to můžeš vlastně sám. 

Lidi, který ztratili dobrý srdce, jsou nebezpečný. Ví totiž, jak to udělat, že si v pekle připadáš jako doma. 

Najděte svoje dobrý srdce prosím. Moc prosím. Najdětě ho v sobě a připomeňte mu, že ho máte rádi. Kolik pro vás znamená.
Najděte svoje dobrý srdce. Moc prosím. Najděte to dobrý srdce tam někde venku, který vás vždycky omluví a stiskněte ho tak pevně, že pochopí, že o něm víte.  

A myslete to vážně. Moc prosím, myslete to vážně. 

Děkuju všem svým dobrým srdcím. 

Co je nejoblíbenější lež, kterou si lidé navzájem říkají? 

Miluju tě. 

Mám moc malou hlavu na tolik myšlenek.

když je mi všechno jedno

Nejhorší ze všeho je, když máš pocit, že už máš v nohách stovky kroků. Každej krůček tě stál tolik úsilí, jako by ses šplhal po kolmý zdi. Ale kráčíš ve tmě, takže vlastně ani nevíš, jestli jdeš do kopce nebo po rovné zemi. A pak to přijde. 

Bum. 

Otevřeš oči a všechno kolem je docela jiný. Jiná tma. Možná světlejší. Vidíš kolem sebe zdi, můžeš si je osahat a už se nezdají tak studené jako dřív. Dokonce mají barvy? Asi mají. Všechno se změnilo. To kvůli té stovce kroků, kterou jsi zvládl.

A pak náhle, když to nejmíň čekáš, 

p u f. 

Otevřeš oči zítra ráno a navzdory tomu, jak tě pálí stehna, jsi zase na tom důvěrně známém místečku. Skoro cítíš všechny ty hodiny, kdy ses v neštěstí choulil do klubíčka k zemi a s děsem hleděl do nepropustné tmy. 

Jsi otrokem svého vlastního mozku. 

Iluze tě tlačí ke zdi. Zdi jsou studené. A bezbarvé. 

Ale co z toho je iluze? Všechny ty kroky, které tě stály tolik síly? Nebo to, jak bylo všechno kolem jiné? Nebo to, že jsi zase tam, kde to znáš jako vlastní postel a zároveň se bojíš pohnout prstem, protože nevíš, kolik je vedle tebe asi příšer? Kousy kous. Mohly by ti ukousnout prsty. A pak nos. 

A co z toho je iluze? Co z toho je pravda? A není pravda taky jenom iluze? Ušel jsi sto kroků nebo jsi jen celou dobu přešlapoval na místě ve tmě? 

Existují příšery. A duchové. 

Žijí uvnitř nás. 

A jsou dny.. kdy prostě vyhrají.
A je to v pořádku.  

Přešlápni z nohy na nohu.
Čím víc se snažím mít kontrolu nad tím, co se ve mně děje, tím víc to má kontrolu nade mnou. Asi je to spíš o tom se nesnažit to pokaždý mermomocí zvládnout. Zastavit se a prostě to na chviličku pustit ze řetězu. Naopak tomu ustoupit, nechat to jít tam, kam chce. 
Jenže někdy se taky stane, že když necháš věci plynout, tak tě sežerou. 
Že je to už fakt konec poznám podle toho, že přestanu dělat věci, který skutečně miluju.
A co na tom je vůbec nejhorší a vlastně to vůbec nejde vysvětlit, je ten zatracenej pocit toho, že je ti všechno jedno. 
Všechno. Úplně. Jedno. 
A celá tvoje duše ví, že je to nesmysl, ale stejně je ti to jedno. 
Nakonec kolem sebe kopeš jako malý hysterický dítě. A to je ti taky jedno. 
A když si řekneš STOP, takhle ne, takhle to nechci, tohle nejsem já - je to celý v tvojí hlavě, tak funguj, brouku - třeba v sobě najdeš dost síly k tomu, abys ze sebe něco dostal. A zvládl víc než jen sedět a koukat. No. Ale pak nakonec dojdeš k tomu, žes tu sílu měl použít jinde, protože pak ti nezbývá už ani na to, aby ses nadechl. 
A zase je ti to jedno. 

Hele. Ale ono je to takový jakože... je to jako když jsi na výletě někde, kde je zima, tma, hodně prší a jsi tam sám. A myslím, že takovej výlet se nikomu nelíbí, jasně, ale taky ti může hodně dát. I když v tom okamžiku to takhle nebereš ani trochu. Hlavně to tak brát ani nechceš. A nedokážeš, protože v tom okamžiku se jenom strašně moc bojíš.
Důležitý je, že když si uděláš výlet do svýho osobního hnus světa, tak je to jenom výlet. Víš. Nesmíš si tam najít dům a začít do něj stěhovat svoje věci. 
Moje hlava si myslí, že mě tam nastěhuje. 
A víš co? Mně je to jedno. Dneska. Ale zejtra to může bejt jiný. A to je nejdůležitější. 

I přesto, že je to občas všechno jedno, musíš zůstat u toho, že to celý je jenom iluze, která není trvalá.

tak trochu

tak trochu?

jo. tak trochu. 

Skoro všechno je jenom tak trochu. A skoro všechno děláme jenom tak trochu. 

Víš. Jakože. 

 Tak trochu umím německy. Tak trochu čtu. Tak trochu sportuju. Tak trochu rozumím kávě. Tak trochu mě baví sociologie. Tak trochu mě nebaví sociologie. Tak trochu jsem milovník filmů. Tak trochu se vyznám v Praze. Tak trochu jsem ráda za to, kdo jsem. Tak trochu se snažím každý den stihnout milion věcí a tak trochu je stihnout vůbec nechci. Tak trochu umím vařit. Tak trochu tuším, co chci. Tak trochu netuším, co chci. Tak trochu umím ovládat svou mysl. Tak trochu mi jde psaní. Tak trochu jsem náladová. Tak trochu zvládnu úplně cokoliv. Tak trochu se mi občas stane, že už mi nezbývají síly vůbec na nic. 

A všechno je to jenom tak trochu. 

Ale co teda děláš úplně? 

Jenže. Co to vůbec znamená dělat něco úplně? 

Co to znamená dneska? A co to bude znamenat zítra? 

Znamená to, že když se zrovna soustředím na jedno, tak už nedělám nic jiného? Protože pak přece děláme úplně docela hodně věcí. Teď právě úplně přemýšlím nad tím, jak půjdou slova za sebou tak, aby složily větu. 

A nebo dělat věci úplně znamená spíš to, že jsi v tom velmistr? A znáš každou chybku, každou skulinku a každý trik toho, co děláš? Pak ale nikdy nikdo nic úplně nedělal, viď. 

Nebo to znamená soustředit se a věnovat se tomu dost často? Jenže jak často je dost často? Aha. 

A není to tak, že úplně je to, když tě to dělá šťastnou? Ale některý věci mě šťastnou nedělaj. A některý z nich bych nikdy úplně ani nechtěla. 

A není to prostě jen taková hloupá představa vzniklá z toho, že máš pocit, že nic nestíháš? Neumíš si najít dost času na to, co tolik miluješ, jen proto, že chceš stíhat milion dalších věcí. Půlku z nich vlastně ani nechceš. Ale měly by se. Tak je děláš. 

Tak trochu. 

Dnes mám opravdu hodně otázek. A o hodně méně odpovědí. 

No. Tak co teda děláš úplně? Co děláš pořádně, krucinál? 

Hele. Asi miluju. Moc si s tím radši nezahrávej, protože když už jednou miluju, tak miluju úplně, pořádně ale hlavně navždycky. To je to moje malé tajemství. Úplně prostinké. Správně vidíme jen srdcem... žejo.. klasiky, liška má za ušima. 

Dívej se srdcem. Slyšela jsi to poprvý, když ti bylo 11, tak se tím řiď. 

Občas jen tak hledíme třeba tisíckrát na jednu věc a stejně nám nedojde její význam. To nevadí. Asi jsme se dívali jen tak trochu. 

Jsou dny, kdy hodně myslím. Jako víc než jindy. A ty dny, myslím, myslím úplně. (A jsou okamžiky, kdy zcela, úplně a pořádně oceňuju jazyk český.)  

A víš co? Jsem za to ráda. Tak trochu. 

I za to, že jsem člověk, který sní každý den o tom, že v životě dokáže úplně všechno... a v zápětí si přeje hlavně strávit nedělní odpoledne v posteli s kakaem, filmem a zavrtaná v peřinách s někým, s kým můžu být úplně já. Ne tak trochu. Ale úplně. 

Protože to je nakonec to nejdůležitější. Ani ne tolik to, jestli děláme věci úplně nebo jenom trochu, ale jestli jsme to skutečně, úplně a pořádně my, kdo je dělá.