Dvě dívky a jeden muž. Od dvaceti do třiceti let, od padesáti do sta kil.
Jedna z dívek, tak stokilová, na sobě neměla téměř nic a faldy vytékaly nad lemem kraťasů a odložila si je na holé nohy, když seděla. Pobryndané tričko s motivy neznámé deathmetalové kapely jí bylo příliš malé a v kulatém obličeji se zračil znuděný, téměř pohrdavý výraz. Nevýrazné hnědé oči měla podtržené rozmazanou černou linkou a plné rty zdůrazňovala červená rtěnka.
Druhá dívka, ta padesátikilová, byla malá a zahalená do roztrhaných džínsů. Síťované tričko vypadalo už nejméně stokrát vyprané a že švy sotva drží látku pohromadě. Mastné vlasy myší barvy jí spadaly na ramena a dál se vlnily po zádech jako malí hádci. Kousala se do rtu, kouřila cigaretu až po filtr a druhou rukou si neustále mnula výraznou bradu.
Třetí z nich, muž, kterému mohlo být dvacet i třicet, byl vysoký a zarostlý. Neudržované vousy mu trčely všemi směry, dlaně měl zašpiněné a staré kalhoty stažené příliš velkým páskem už už chtěly sklouznout po hubených nohách k zemi.
Pohrával si s černou, překvapivě naditou peněženkou a hlasitě pomlaskával.
Objednali si jedno pivo, jeden džbán s vodou a jedno jídlo. Mluvili anglicky se silným americkým přízvukem.
Proti své vůli se mi do mozku vkrádal varovný signál: Tyhle zákazníky si hlídej, protože mají v plánu pláchnout.
Vzpomněla jsem si, s úšklebkem, na jeden film z Varů, kde hlavní postava úspěšně obcházela placení v restauracích tím, že na svém místě nechala prázdnou kabelku, takže se personál domníval, že je jen na toaletě.
Po očku jsem je sledovala. Podávali si pivo dokola, každý si cucl a pak ten vysoký ubalil cigaretu a společně ji vykouřili. Polovina tabáku se vysypala na stůl a po zemi.
Od stokilové jeden po druhém ochutnali gnocchi a džbánek vody se jim podařilo vylít na tu hubenou.
Když jsem jim odnášela talíře, halasně a nadšeně jídlo chválili, velmi uctivě děkovali a poprosili o účet.
Mysl se mi rozběhla na plné obrátky a když jsem se vracela po schodech s účtenkou, tak nějak jsem předpojatě očekávala, že stolek bude prázdný.
Ale mýlila jsem se.
Seděli tam, rozvalovali se na sluníčku a hlasitě se něčemu smáli. Když jsem přišla, obdařili i mě zářivými úsměvy a pak mi ta, co jedla nejvíce, zamávala před obličejem zlatou kreditní kartou.
Celá jejich útrata činila sotva dvě stě korun, zaplatili však přes tři sta.
Pozdravili mě a s přáním hezkého dne zmizeli někde za rohem.
Většina lidí přijde a zase odejde, aniž bychom si všimli jejich existence. Aniž by zanechali sebemenší stopu v našich myslích.
Ale někteří, někteří se zapíší hluboko a nutí nás přemýšlet. Zrovna to se mnou udělala tahle trojice. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že za jejich podivným vzezřením se skrývá nějaké tajemství.
Vlastně se toho dojmu nemohu zbavit pořád.
A.
