adventures of A #2 : BASTARDI

Byla to taková skupinka třech podivných lidí.

Dvě dívky a jeden muž. Od dvaceti do třiceti let, od padesáti do sta kil. 

Jedna z dívek, tak stokilová, na sobě neměla téměř nic a faldy vytékaly nad lemem kraťasů a odložila si je na holé nohy, když seděla. Pobryndané tričko s motivy neznámé deathmetalové kapely jí bylo příliš malé a v kulatém obličeji se zračil znuděný, téměř pohrdavý výraz. Nevýrazné hnědé oči měla podtržené rozmazanou černou linkou a plné rty zdůrazňovala červená rtěnka. 

Druhá dívka, ta padesátikilová, byla malá a zahalená do roztrhaných džínsů. Síťované tričko vypadalo už nejméně stokrát vyprané a že švy sotva drží látku pohromadě. Mastné vlasy myší barvy jí spadaly na ramena a dál se vlnily po zádech jako malí hádci. Kousala se do rtu, kouřila cigaretu až po filtr a druhou rukou si neustále mnula výraznou bradu. 

Třetí z nich, muž, kterému mohlo být dvacet i třicet, byl vysoký a zarostlý. Neudržované vousy mu trčely všemi směry, dlaně měl zašpiněné a staré kalhoty stažené příliš velkým páskem už už chtěly sklouznout po hubených nohách k zemi. 

Pohrával si s černou, překvapivě naditou peněženkou a hlasitě pomlaskával. 

Objednali si jedno pivo, jeden džbán s vodou a jedno jídlo. Mluvili anglicky se silným americkým přízvukem.

Proti své vůli se mi do mozku vkrádal varovný signál: Tyhle zákazníky si hlídej, protože mají v plánu pláchnout. 

Vzpomněla jsem si, s úšklebkem, na jeden film z Varů, kde hlavní postava úspěšně obcházela placení v restauracích tím, že na svém místě nechala prázdnou kabelku, takže se personál domníval, že je jen na toaletě. 

Po očku jsem je sledovala. Podávali si pivo dokola, každý si cucl a pak ten vysoký ubalil cigaretu a společně ji vykouřili. Polovina tabáku se vysypala na stůl a po zemi. 

Od stokilové jeden po druhém ochutnali gnocchi a džbánek vody se jim podařilo vylít na tu hubenou. 

Když jsem jim odnášela talíře, halasně a nadšeně jídlo chválili, velmi uctivě děkovali a poprosili o účet. 

Mysl se mi rozběhla na plné obrátky a když jsem se vracela po schodech s účtenkou, tak nějak jsem předpojatě očekávala, že stolek bude prázdný. 

Ale mýlila jsem se.

Seděli tam, rozvalovali se na sluníčku a hlasitě se něčemu smáli. Když jsem přišla, obdařili i mě zářivými úsměvy a pak mi ta, co jedla nejvíce, zamávala před obličejem zlatou kreditní kartou. 

Celá jejich útrata činila sotva dvě stě korun, zaplatili však přes tři sta.

Pozdravili mě a s přáním hezkého dne zmizeli někde za rohem. 

Většina lidí přijde a zase odejde, aniž bychom si všimli jejich existence. Aniž by zanechali sebemenší stopu v našich myslích. 

Ale někteří, někteří se zapíší hluboko a nutí nás přemýšlet. Zrovna to se mnou udělala tahle trojice. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že za jejich podivným vzezřením se skrývá nějaké tajemství.

Vlastně se toho dojmu nemohu zbavit pořád.

A.

adventures of A #1

Myslím, že naše běžné životy jsou plné dobrodružství. My je jen nevidíme právě přes jejich obyčej. Když se zamýšlím, vidím je všude kolem sebe.
Dobrodružství (podobně jako štěstí) vzniká v hlavě. A pak se stává skutečně hmatatelným pro nás i pro okolí.
Protože, jak jistě všichni víme, pokud se něco děje jen ve vaší hlavě, proč by to pro boha mělo znamenat, že to není skutečné?

 

Jela jsem vlakem do Ostravy a zase zpátky. A náhle jakoby se nějaká část mě rozhodla věřit, že všechno kolem má smysl. A nebo že nemá, ale to je právě to hezké. 

Moje babička je maličká a vypadá jako skřítek. Přesto dennodenně nachází způsob, jak si dny zpestřit malými dobrodrůžami. Třeba když se rozhodne, že koupí patnáctikilový meloun. A tak ho koupí, ačkoliv jí život staví do cesty nejrůznější překážky v podobě schodů, neschopnosti ho sama uzvednout, daleké cesty s pojízdnou taškou i v podobě dědovy hluchoty, kvůli které musela patnáct minut stát pod schody a čekat, než konečně zaslechne její naříkavé zvonění. Deset schodů by s melounem nevylezla. 

Ale přesto - všechny ty útrapy za to stály. 

Je to o malých radostech. Čekat na velké bych mohla navždycky. Bez výsledku. 

Jednou, až mi bude 80, doufám, že kolem bude aspoň pár lidí, kteří mě budou milovat tolik, jako já miluju je dva. 

že budu moct říct: "Adoušku, až umřu, ne abyste moc bečeli. Protože já nechci abyste bečeli. Musíte se usmívat, protože jsem měla dlouhý a šťastný život." 

A aby mi na to někdo řekl: "Prosímtě Evžene, nech si ty řeči, ještě neumíráš. Ty tady budeš strašit ještě na devadesátku!" 

A aby to ten někdo myslel vážně. Aby si vážně přál, abych tu zůstala. Aby mě někdo držel za ruku a smál se mým malým dobrodružstvím. 

Ve vlaku jsem viděla extended verzi Gladiátora. Brečela jsem. Stevard se tvářil divně. A co jako. 

Cestování vlakem je už od dětství jedna z mých oblíbených činností. Ačkoliv je to vlastně nuda, něco z toho plynulého pohybu, z vůně prosezelých sedadel a z praskání pražců mě vždycky navnadí k přemýšlení. A sledovat krajinu, jak se míhá za oknem. Aniž bych ji mohla jen na okamžik zastavit, navždy mizí v nenávratnu.. 

A jen zamýšlet se nad tím, kdo se kdy procházel po polních cestách, kdo sedí v protijedoucím vlaku, kdo právě svačí chleba se šunkou, jako jsem svačívala já, když mi bylo pět. 

A všechno tohle je to moje malé dobrodružství. 

Možná by lidé měli více hledět na taková a méně hledat ta velkolepá. Třeba by pak zjistili, že celý jejich život je jedno velkolepé a nikdy nekončící dobrodružství. 

Haleluja. 

A.

Kam jako kurva zmizel?

Ale fakt, kam zmizel? Mluvím o roku 2013. Je mi skoro blbě z toho, jak rychle čas letí. Když mi bylo šest, od listopadu do Vánoc to trvalo i několik let v měřítku momentálních dní. Zamyslet se nad příchodem nového roku jsem stihla asi tak 30. (mezi nicneděláním, úklidem po ninja fruitu a prohlížením koťat). Co bych tak asi ráda udělala v tom novém roce? Nedělám předsevzetí (protože ty jsou od toho, aby se neplnily), spíš jsem jen uvažovala, jestli má můj život vůbec nějaký cíl. V momentálním období stagnace si říkám, že nějaký nutně musím vymyslet.

Když si ty cíle sepíšu, možná to pomůže, abych k nim vážně dospěla. 

• Začít se učit a uspět ve zkouškovým.
  Pravda je taková, že je mi to docela hodně jedno, jak to vlastně dopadne. Škola mě nebaví, jsem zklamaná z přístupu i z druhu informací, které dostáváme. Jsem zklamaná z toho, že nejnutnější je učit se nazpaměť a nikoho nezajímá, jestli chápu/nechápu. Problém je, že (jak mi okolí neustále vnukává) to bude asi všude stejné. Takže ať žije FSV, další gympl na mým kontě! 
• Začít pravidelně cvičit & jít zdravě(ji).
  Řekla bych, že ani ne tak proto, abych zhubla, jen abych se prostě cítila fajn. Když ve dvaceti lezu do schodů a funím, co tak asi budu dělat za pět let..
• Upéct alespoň pět dortů.
  Protože dorty jsou báječná věc. A tečka. 
• Naučit se vařit alespoň pět typů polévek.
  Nejsem moc polívkovej typ, na druhou stranu v zimě nic nezahřeje líp, než takové horké krémové (i nekrémové) pohlazení.
• Ušít si alespoň tři věci.
  Skvělý na šití je, že máte originál. A první kousky vypadaj jako pytel a nedaj se vlastně moc nosit ven, ten pocit je k nezaplacení. Myslím ten, když z kusu obyčejné látky vytvoříte něco, co má najednou duši. Protože oblečení má duši, to je jasné. 
• Jít konečně na to blbý školení v práci.
• Přečíst alespoň jednu knihu za měsíc.
  To je smutný, já vím. Netřeba dodávat vůbec nic, budu se stydět někde v rohu.  
• Psát víc.
  Hahaha. Další směšnost. Cítím se bez psaní opuštěná, ale když už mám nápad, jako bych vždycky našla něco, co mě v tom okamžiku bude bavit víc a nebo co musím bezodkladně udělat. Proto, že se bojím, že už mi to prostě nejde. 
• Podívat se někam, kde jsem ještě nebyla.
  A je mi fuk, jestli to bude Lednice nebo Portugalsko. 
• Podívat se aspoň na pět filmů natočených dřív než v roce 70. 
• Být šťastná.
  To je totiž asi to jediný, co můžete se svým životem udělat. Udělat ho šťastným. Nejde totiž ani tolik o to, co se přihodí nebo nepřihodí, štěstí k vám samo nepřijde. Musíte za ním jít a držet se ho, jinak je prostě pryč. (To je jsem si nepřečetla v Bravíčku, přísahám, řekl mi to můj psychiatr.)
• Zase začít trochu fotit.
  Jen tak a bez cíle, jen prostě začít. Uchovávat vzpomínky v hezkých fotkách. Protože si je děsně ráda prohlížím. 
•  Užít si Anny ples.
  Což je jako jasný, ale říkám si, že si napíšu aspoň něco, co určitě splním :) 

 A jedna z nejlepších věcí roku 2013 je Vilém. Tak nějak jsem tušila, že jestli někdy budu mít "volně pobíhající zvíře", bude to spíš kočka než pes. Ale náhlá, neplánovaná akce ukázala, že to rozhodně bude kočka.  Tedy kocourek. 

Podle mě se od koček může člověk naučit spoustu věcí. Především to, že ke štěstí stačí jíst, spát a hrát si. Občas se pomazlit, ale to jen, kdy já chci. 

Zásadní je, nespustit oči ze všeho, co se hýbe a vždycky je třeba zkontrolovat, jestli prst, který na vás ukazuje je opravdu prst nebo nějaká báječná hračka, popřípadě je fajn ho ochutnat a zjistit, jestli by se nedal pohodlně konzumovat. 

Nikdy nedejte na to, co říkají. Když něco nesmíte, počkejte až všichni odejdou anebo usnou a pak to udělejte. 

Vybrečet se dá asi tak všechno. 

Moudra o kočkách a o lidech, která jsem se naučila za pouhé tři dny. Myslím, že se toho od něj naučím ještě mnohem víc.