Stává se mi, že lidem řeknu, že nemůžu, protože toho mám hodně. Víš, nestíhám, potřebuju udělat spoustu věcí. Málokdo pochopí, že ty moje věci, na který potřebuju čas, nestíhám je a nutně se na ně potřebuji soustředit, je třeba smích.
Nebo to, abych ráno vstala z postele. Abych se znovu nadechla. Plašení nesmyslných myšlenek. Boj s vlastní ambivalentní duší. Usínání. Uklidňování srdce, které ti tepe v uších tak, že se zdá, že patří někomu jinému.
Zaměstnává mě přesvědčovat samu sebe o tom, že je to vlastně hezké. A víš, cítím se kvůli tomu hrozně. Hrozně hrozně. A o to víc pak potřebuju prostor k tomu, abych to všechno zvládla. A možná ti bude připadat, že je to slabost a já bych s tebou souhlasila... předtím. Nevím přesně předčím. Ale přikývla bych, protože bych věřila tomu, že jsem příliš slabá na to, abych fungovala. Vždyť tolik lidí kolem mě všechno zvládá levou zadní, nepotřebuji se ráno přesvědčovat o tom, že to má smysl.
Ale teď už nesouhlasím. Víš. Chápu, že je těžké to pochopit a možná to ani nejde - já sama tomu vlastně nerozumím - ale pomalu přicházím k tomu, že to vlastně není slabost. A hele rozhodně to není ani síla. Ale rozhodně to není slabost.
Protože přesto všechno, že mi to zabírá spoustu času a energie a často se mi nechce, tak pořád vstávám, dýchám, směju se a žiju. Už se nebudu omlouvat za to, že někdy prostě nestíhám nic jiného než žití. Protože ikdyž je občas polovičaté, umí být o to plnější.
Už se za to nikdy nebudu omlouvat.
Opakem deprese není radost ale život.
Víš jak to vím?
Protože když jsem se v pátek probudila šíleně podrážděná a chtělo se mi jen tak házet věcma, protože u matky piči proč prostě ne, zároveň jsem cítila obrovský klid v duši. Bylo mi sladce hezky, protože jsem po takové době - tak dlouhé, že už ji nejsem schopná ani rozumně ohraničit - něco reálně cítila. Bylo to v tom okamžiku zcela přítomné, skoro jsem se toho mohla dotknout, ty emoce byly čisté a reálné. A nedokážu vysvětlit tu zvrácenou radost, ale prostě byla se mnou.
A když jsem večer přišla domů, musela jsem si zkusit šaty na ples a víš co? Byly mi malý. To nechceš, co. To žádná holka nechce. A tak jsem se rozplakala, tekly mi slzy po tvářích a nahlas jsem se ptala, od kdy jsem kurva takový pašík - a do toho jsem propukla v hysterický smích. Takže jsem se třásla jako v prapodivném záchvatu. To proto, že to, že mě mrzí, že se nevejdu do šatů, bylo hrozně vzácné. Takže děkujuděkujuděkuju, že mám zase tlustý a hnusný dny a skutečně mě to nějak zajímá.
Chystám se knihu napsat knihu humorných historek ze svého života.
Děkuju.
Děkuju za to, že se ti do života občas vřítí lidi jen tak, když to nejmíň čekáš, a směješ se s nima a tak nějak divně si rozumíte. A tak.
