My lidi jsme stejně většinu času úplný kreténi. Úplně míjíme ty důležitý věci, který plynou kolem. Místo toho, abychom se soustředili na to hezký, tak se zlobíme, že někdo přišel pozdě, že neodepsal na zprávu, že se neusmál, že byl radši sám než s náma. Zlobíme se, že prší, a když svítí sluníčko, tak si zas stěžujeme, že je horko. Zlobíme se, že si někdo dovolil nepřijít na náš večírek. Že mu nechutnalo jídlo, co jsme udělali. Že dostatečně nepoděkoval. Zlobíme se, že nás někdo nepochopil tak, jak jsme si představovali a že si nemyslí to, co si myslíme my (o sobě, o lidech, o věcech, o dešti, o všem).
Žít a nechat žít.
Žít. A nechat žít.
Když tě lidi nechtějí v životě, mají pro to vždycky dobrý důvod. Možná ne dobrý pro tebe, ale ne všechno musí pro tebe být dobré.
Žít a nechat žít.
Žít.
Zahazuju bolest. Zahazuju ji spolu se slupkou od banánu a kafovým lógrem. Zahazuju taky zlý myšlenky. O lidech jen dobře. Nikdy nevíš, co je kde bolí. Protože ty jim taky neukazuješ svojí bolest, žejo.
To proto, že ji zahazuju.
Však hej.
Žít a nechat žít.
Třete rukama o sebe, abyste načerpali energii a teplo z těla. Poté ruce přiložte k obličeji a usmějte se do nich.
Hledám místo, kam patřím. A ani zdaleka ne fyzické místo. Hledám místo v životě, kde mi bude dobře. A zatímco ho hledám, snažím se, aby mi bylo dobře tam, kde právě jsem.
Hledám místo, kam patřím. A ani zdaleka ne fyzické místo. Hledám místo v životě, kde mi bude dobře. A zatímco ho hledám, snažím se, aby mi bylo dobře tam, kde právě jsem.
Žít.
Taky jste jako malí přemýšleli nad tím, co je okonorka? Okonorka harfyšum, proměň vodu v dobrý rum. A co je půrko? A zajina? Jedu zajinou. A co to herdek jsou tetřevi Honzlovci? Kdy tetřevi Honzlovci prohrají? Když tokají, přátelé. Když tokají.
Smutně mi dochází, že okonorka ani harfyšum nejsou. A že za tolar není půrko, nýbrž topůrko. A zajina není krajina plná zajíců. Ale že ten kokot odjel za jinou. Ani ti tetřevi Honzlovci mi nezůstali.
Taky mi nezůstala dětská radost z toho, když něčeho dosáhnu. Jakože něco moc chceš a opravdu ti na tom záleží. Daleko víc než přiznáváš okolí a asi i sama sobě. A pak tam najednou stojíš a jsou to jiní, kdo mají daleko větší radost. A pro mě to najednou znamená jenom to, že můžu vzít černou fixu a udělat fajfku v pomyslným seznamu. Radost se nedostavuje. Jen pocit, že si můžu zas něco odškrtnout.
A to je, moji milí, k pláči. Protože se to neslučuje s mojí představou o světě. O světech.
Nevadí. Dokud jsem schopná cítit smutek kvůli tomu, že jsem ztratila schopnost cítit dětskou radost, je to zatím v pořádku.
.
