- skončila jsem něco, co mělo obrovskej smysl
- umřela Oliva
- plácám se v tom jak hovno
- piju desetkafídenně a už to nic neznamená
- půl roku jsem nebrečela a teď zase brečím skoro každej den
- emocionálně jsem vyrovnaná asi jako petiletý dítě a vyprahlá asi jak Sahara
- bojím se
- stojí to za piču
- zlomila jsem nějaký srdce
- nemám pro to slova a slova já mám vždycky, takže co s tim?
Upínám se k tomu, že mi zbývá už jenom 15 dnů k přežití a pak to už bude dobrý. A že je to možná zcestná představa, to je jedno. Potřebuju mít cíl.
Dva týdny jsem mrhala svým mladým životem a pokoušela se zničit svoje tělo (o což se sice snažím po celou dobu trvání tohoto roku, ale teď jsem to na čtrnáct dní dotlačila na vrchol) - ode dneška se musím trochu uklidnit a vrátit se do normálu. Už jenom proto je potřeba dívat se na věci tak nějak z tý lepší stránky. Tak jo, nemám možná slova pro to, co cítím a jsem zmatená a připadám si na to sama, ale to jsou ty nedůležitý části.
Důležitý je, že mám kolem sebe báječný lidi. Že existujou písničky, u kterých skáču štěstím na posteli. Že trdelník je veganskej. Že když je mi smutno, tak vždycky vím, že mám komu zavolat. A že to neudělám jen proto, že nechci, ne proto, že nemůžu. Že jsem sice nevyrovnaná malá čůza, ale bojuju. A že sice bojuju se vším, i s tím, co bych měla s láskou přijímat, ale ten boj mě udržuje bdělou. Důležitý je, že když věci nemůžu říct, obvykle je můžu napsat. Že mám někoho, kdo mě poslouchá. Že pomaloučku polehoučku zase nacházím nějakou stabilitu sama v sobě. Že trochu - malinko - tuším, jakým bych chtěla jít směrem. Že trochu - ještě víc malinko - tuším, jak že se s tím vším vlastně poperu.
Ze zápisníku jedný lásky - co jsem si zapsala před mnoha měsíci - a co je pravdivý dneska a bude i za rok i za sto a až umřu, tak bude taky pravdivý - v mým srdci existuje takovej koutek, kterej bude vždycky patřit jenom jediný osobě. A nemyslím jenom teď nebo dokud se neobjeví někdo jinej. Myslím navždycky. I kdybych se měla zamilovat ještě tisíckrát nebo už vubec nikdy, vždycky bude nějakej tichej klidnej kousek mojí duše, která nebudu nikoho jinýho.
Tak oukej Ádo a teď pojď trochu míň kecat a trochu víc žít.
