Je to jako když by ti někdo drtil hrudník ve svěráku. Zepředu, zezadu, zprava, zleva, prostě ze všech stran. Protože ten svěrák má jedinej cíl - z tvýho hrudníku udělat maličkej hranol, ne větší než je krabička od sirek. Protože tolik ti přece stačí.
Takže každej nádech tě stojí tolik úsilí, jako bys dejchal dovnitř týhletý mminiaturní krabičky. Vlastně se celej najednou staneš takovou malou, prázdnou krabičkou, do který akorát nadechuješ kyslík, abys ho vzápětí zase vypustil ven, protože už zase lapáš po dalším vzduchu. A tak pořád dokola.
Dovnitř a ven.
Dovnitř a ven.
Ale na to si zvykneš, víš. Tak máš prostě trochu míň místa na dejchání. To nevadí, to zvládneš. A čím víc to bolí - a věř mi, že to bolí - tím víc se směješ. A že je to trochu křečovitej a možná někdy hysterickej smích, to může vzít čert, protože se usmíváš a hodně a to je jediný podstatný. A na to si taky zvykneš.
Někdy se uvnitř tebe ta krabička celá roztřese a všechen ten úzkostlivě nataženej vzduch vypudí ven dřív, než ho vůbec vstřebáš, a žádnej novej nechce pustit dovnitř. A třese se tak, že celá povolí ve švech a tobě nezbejvá nic jinýho než se tak nějak zabalit do celofánu jak dárek k narozeninám, držet se pohromadě velkou šťastnou mašlí, zavřít oči a neudusit se. A myslíš na to, proč vlastně že se to nemáš udusit, dokud ten třes a tlak konečně nepovolí a nepustí zase trochu toho kýženýho kyslíku dovnitř tý tvojí malý krabičky. A pak vezmeš izolepu a tu krabičku si opravíš jak nejlíp umíš, protože z toho všeho napětí se potrhala. A v potrhaný krabičce neudržíš žádnej vzduch, broučku, takže ji prostě opravit musíš. Protože ti ji nikdo nereklamuje. Protože jsi ji prostě moc používal. Takže můžeš zase jít a prosímtě hlavně se usmívej.
A někdy se zdá, že se trošku nafoukla. Jakoby povyrostla uvnitř tebe, jako kdyby ten svěrák maličko povolil. To je hned hezkej pocit a snažíš se nadejchat si nějakej vzduch do zásoby, jenže takhle to nefunguje. No a pak si svěrák zase vzpomene a stlačí tě zpátky. Takže tě vlastně jenom tak škádlí a hraje si s tebou jako s myší, to abys hlavně nezapomněl, že kdysi tam toho místa třeba bylo víc. Nebo že by někdy bejt mohlo. A to je na tom jednoznačně to krásný. Že tě v tom nikdy nenechá úplně pořád. Vždycky ti připomene, jaký to je, když povolí.
A pak to zase bolí, protože se snaží tě umačkat. Asi za to, že ti to udělalo radost nebo za to, že ses tak nenasytně snažil nadechnout. Takže někdy, když se hodně zlobí, tě ponoří do vody, takže lapáš po vzduchu jako šílenec, ale všude je jenom voda a krabička je taky plná vody a sirky už odplavaly a papír je celej rozmočenej a už víš, že se probudíš z ošklivý noční můry a že pod postelí není ani jediná příšera...
A když to skončí, tak tu krabičku pečlivě vysušíš, ošetříš ji, jak nejlíp dokážeš a použiješ další izolepu. Protože, miláčku, izolepa spraví všechno. Tos nevěděl?
A každý ráno vstáváš a víš, že nevíš vůbec nic.
Někdy je to jakoby ti někdo zlámal všechny kosti v těle. Asi. Nevím to jistě, protože jsem nikdy kosti v těle zlámaný neměla, ale tak nějak hrozně si to představuju. A jindy zase umíš lítat, to proto, že jsi vlastně kompletně vypuštěnej. Takže jsi jenom taková abstraktní hmota, kterou nikdo nevidí, neslyší a můžeš projít skrz ni. Bezpečně vím, že když bys jí prošel, tak by to zastudilo a tak divně by ses otřepal. Ale neviděl bys nic.
A jindy se ti oči pokoušej vyskočit z důlků, protože už s tvojí hlavou nechtěj mít vůbec nic společnýho. A tlačej se ven, kousek po kousku, v podobě slaných potoků, který ale vždycky obelstíš, protože když se chuděry dostanou až ke rtům a už jsou skoro pryč, tak je polkneš.
A hlavně se u toho usmíváš.
A víš že po nějaký době se z tvojí krabičky stane velká krabička? Oblepíš ji izolepou tolikrát, že zase začne vypadat jako ty. Jako hrudník. Takže už není vidět, protože když si vezmeš tričko, vypadá jako docela normální lidský tělo. Jenže je to jenom krabička. Prázdná, velká akorát na pár sirek.. Ale hlavní je, že už to není vidět. Takže se, lásko, nezapomeň oblíknout. A usmívat. Hlavně se nezapomeň usmívat.
A pořád hledáš, kdo že to utahoval ten svěrák. Jenže máš pořád zavřený oči, to abys neztratil celý oči, takže se vlastně nemůžeš podívat. Je to totiž velkej risk. Co kdyby se očiu rozhodly vykašlat na slaný řeky a prostě vyskočily a pak poskakovaly kolem jako dva velký hopíky a ty bys je už nikdy nenašel? Takže se radši nedíváš, protože ten strach je moc velkej. Máš strach, že zase něco ztratíš, nebo že ti někdo zmáčkne oči, tak jako ti zmáčkli hrudník. A vlastně si teda nejsi jistej, jak přesně vypadá zbytek tvýho těla. Jestli každá jeho část není vlastně jen spousta vrstev izolepy, která tak báječně těsní...
A někdy slyšíš v uších bušit vlastní srdce tak, že přehluší všechno ostatní. A ruší tě, a chceš na něj křičet, aby zmklo, protože to bolí. A někdy zas enebuší vůbec, takže do něj úzkostně šťoucháš, to aby ses ujistil, že tam vůbec je.
A pořád tě děsí, že jednou zjistíš, že tam neni. Nebo že je taky prázdný. Velký jako krabička od sirek. Nebo ještě menší. Jako prázdná špendlíková hlavička, která ti vyklouzla mezi prsty a puf, je pryč, a nevíš kde, zakutálela se někam, kam už nedosáhneš.
A čím víc to bolí, tím víc se usmíváš.
Tak to je asi setina toho pocitu. Ale asi by bylo bývalo snazší a pochopitelnější, kdybych ti řekla prostě, že je to takový divný. To by asi odpovídalo.
